V úvodu k jednomu z mála rozhovorů, které druhý nejbohatší Čech Daniel Křetínský českým médiím poskytl, si letos v létě magazín Forbes položil řečnickou otázku „Kdo je ten, kterého v některých médiích vykreslují jako uhlobarona, jenž je jedním z největších znečišťovatelů ovzduší, i když to není pravda?“ Krátká odpověď by mohla znít, že Daniel Křetínský je uhlobaron, jenž je jedním z největších znečišťovatelů ovzduší, i když se snaží předstírat, že to není pravda. Jak se ale stalo, že se Křetínskému a jeho společnosti Energetický a průmyslový holding (EPH) takové předstírání daří?

Pečlivě pěstovaný image společnosti souvisí s uhlíkovým účetnictvím, kterým se firma prezentuje na veřejnosti. EPH o sobě tvrdí, že je „lídrem evropské dekarbonizace“. Podle dat, která jsme zpracovali, však i shovívavý pohled na její emise umístí společnost mezi tři nejšpinavější firmy v Evropské unii. A pro tvrzení o „lídrovi evropské dekarbonizace“ neexistují žádná relevantní fakta.

Ve svém uhlíkovém účetnictví totiž EPH deklaruje méně než polovinu svých emisí, a to právě i tehdy, použijeme-li vstřícnou metodologii. Dle naší analýzy navíc elektrárny, jež jsou součástí portfolia společnosti EPH, dekarbonizují pomaleji než zbytek energetického sektoru EU.

EPH patří do trojice největších evropských znečišťovatelů

Aby firmy transparentně vykazovaly přesné informace o tom, jaký mají dopad na klima, je samozřejmě podstatné, a to hned z několika důvodů. Je to zásadní už proto, jak firma působí navenek. Ovlivňuje to její jméno na veřejnosti, což může také přilákat, nebo naopak odradit, investory.

Právě přitažlivost pro investory je ostatně jedním z hlavních důvodů, proč si firmy klimatické účetnictví vedou. Na základě klimatického účetnictví si běžně nechávají sestavit rating v oblasti společenské, ekologické a korporátní zodpovědnosti — takzvaný ESG rating. Ten stanovuje, do jaké míry je firma vystavena riziku, že například změny klimatu či dekarbonizace ekonomiky mohou ohrozit její finanční výsledky.

Podle klimatického účetnictví se ovšem nerozhoduje jen soukromý sektor, ale v potaz ho v čím dál větší míře berou i státy a veřejné instituce. Evropská centrální banka tak například loni oznámila, že plánuje postupně dekarbonizovat své portfolio firemních dluhopisů, i když od svých původních plánů letos nakonec ustoupila.

Stanovovat zodpovědnost za emise skleníkových plynů v energetice není ale nic jednoduchého. Pomineme-li otázky, zda emise přisoudit těžební společnosti, dopravci suroviny, majiteli elektrárny, spotřebitelům či celému ekonomickému systému, pořád zůstává otázka, jak podělit zodpovědnost mezi jednotlivé akcionáře elektráren. Anebo například jak ji rozdělíme mezi ty, kteří elektrárny vlastní, a ty, kteří je provozují.

Od toho se odvíjí několik možných metod, jak zodpovědnost za emise určovat. Zatím stačí říct, že běžné přístupy uhlíkového účetnictví přisuzují emise buď podle vlastnického podílu nebo podle faktické kontroly nad společností.

Přínosné může být ale dívat se například i na celkový objem emisí všech provozů, na kterých se firma podílí, protože nás mohou zajímat i skutečnosti, se kterými účetnictví firmy neoperuje. Každá ze zmíněných metod má svá pro i proti, ke kterým se ještě vrátíme.

Podstatné je, že všechny uvedené metody řadí EPH mezi tři největší producenty CO2 v Evropské unii — spolu s německým RWE a s polským polostátním gigantem PGE. Přesné pořadí se v rámci první trojice může měnit právě podle použité metody.

Analýza dat o emisích ze systému emisních povolenek ukazuje, že EPH dohromady s německou veřejně obchodovanou korporací RWE a polskou polostátní PGE zodpovídá za čtvrtinu emisí energetického sektoru celé Evropské unie. Emise zde přitom přisuzujeme pouze podle vlastnického podílu, což je vůči trojici největších znečišťovatelů ta přívětivější varianta. Samo EPH se na celkových emisích evropského energetického sektoru podílí asi šesti procenty, a to opět za použití benevolentního přístupu.

Jak ukazuje graf, výrazný podíl velké trojky je daný tím, že každá z korporací se majetkově podílí na disproporčním počtu nejšpinavějších provozů. Osm z deseti nejšpinavějších elektráren v Evropské unii patří právě těmto společnostem. Všech osm ve svých útrobách spaluje hnědé uhlí.

EPH z první desítky nejšpinavějších elektráren spoluvlastní hned tři. A čtvrtá je v závěsu na jedenácté příčce. Jedná se konkrétně o německé hnědouhelné elektrárny z lužické skupiny LEAG, jež EPH vlastní společně s investiční skupinou PPF. Společně tyto elektrárny loni vypustily téměř 56 megatun CO2, což je 7,6 procenta emisí celého energetického sektoru Evropské unie.

Proč tolik? Na jednu stranu jsou to skutečně velké zdroje, takže logicky produkují větší množství emisí. Nicméně jsou ale také velmi neefektivní. Lužické elektrárny vypustí na jednu kilowatthodinu vyrobené energie asi čtyřikrát více gramů skleníkových plynů, než při výrobě elektřiny činí evropský průměr.

Intenzitu emisí mají rovněž asi dvakrát vyšší než zdroje, jež EPH zmiňuje ve své zprávě o udržitelnosti. Jedná se o natolik špinavé zdroje, že jejich uhlíková intenzita dokonce převyšuje horní mez uváděnou pro uhlí v modelových tabulkách Mezivládního panelu pro změnu klimatu.

EPH deklaruje méně než polovinu svých emisí

A právě lužické elektrárny v celkovém výčtu emisí EPH, jež holding uvádí ve zmíněné zprávě, jednoduše nefigurují. Firma deklaruje 23 megatun emisí skleníkových plynů. Z naší analýzy ale vyplývá, že i shovívavý přístup společnosti přisuzuje asi 47 megatun skleníkových plynů za rok 2022. Řečeno polopatě: EPH deklaruje méně než polovinu svých emisí.

Standard Greenhouse Gas Protocol, jedna z nejrozšířenějších metodik uhlíkového účetnictví pro korporace, nabízí dvě základní metody započítávání emisí. Firma si může emise započítat podle svého vlastnického podílu, nebo podle toho, zda nad majetkem vykonává finanční či provozní kontrolu.