V úvodu k jednomu z mála rozhovorů, které druhý nejbohatší Čech Daniel Křetínský českým médiím poskytl, si letos v létě magazín Forbes položil řečnickou otázku „Kdo je ten, kterého v některých médiích vykreslují jako uhlobarona, jenž je jedním z největších znečišťovatelů ovzduší, i když to není pravda?“ Krátká odpověď by mohla znít, že Daniel Křetínský je uhlobaron, jenž je jedním z největších znečišťovatelů ovzduší, i když se snaží předstírat, že to není pravda. Jak se ale stalo, že se Křetínskému a jeho společnosti Energetický a průmyslový holding (EPH) takové předstírání daří?

Pečlivě pěstovaný image společnosti souvisí s uhlíkovým účetnictvím, kterým se firma prezentuje na veřejnosti. EPH o sobě tvrdí, že je „lídrem evropské dekarbonizace“. Podle dat, která jsme zpracovali, však i shovívavý pohled na její emise umístí společnost mezi tři nejšpinavější firmy v Evropské unii. A pro tvrzení o „lídrovi evropské dekarbonizace“ neexistují žádná relevantní fakta.

Ve svém uhlíkovém účetnictví totiž EPH deklaruje méně než polovinu svých emisí, a to právě i tehdy, použijeme-li vstřícnou metodologii. Dle naší analýzy navíc elektrárny, jež jsou součástí portfolia společnosti EPH, dekarbonizují pomaleji než zbytek energetického sektoru EU.

EPH patří do trojice největších evropských znečišťovatelů

Aby firmy transparentně vykazovaly přesné informace o tom, jaký mají dopad na klima, je samozřejmě podstatné, a to hned z několika důvodů. Je to zásadní už proto, jak firma působí navenek. Ovlivňuje to její jméno na veřejnosti, což může také přilákat, nebo naopak odradit, investory.

Právě přitažlivost pro investory je ostatně jedním z hlavních důvodů, proč si firmy klimatické účetnictví vedou. Na základě klimatického účetnictví si běžně nechávají sestavit rating v oblasti společenské, ekologické a korporátní zodpovědnosti — takzvaný ESG rating. Ten stanovuje, do jaké míry je firma vystavena riziku, že například změny klimatu či dekarbonizace ekonomiky mohou ohrozit její finanční výsledky.

Podle klimatického účetnictví se ovšem nerozhoduje jen soukromý sektor, ale v potaz ho v čím dál větší míře berou i státy a veřejné instituce. Evropská centrální banka tak například loni oznámila, že plánuje postupně dekarbonizovat své portfolio firemních dluhopisů, i když od svých původních plánů letos nakonec ustoupila.

Stanovovat zodpovědnost za emise skleníkových plynů v energetice není ale nic jednoduchého. Pomineme-li otázky, zda emise přisoudit těžební společnosti, dopravci suroviny, majiteli elektrárny, spotřebitelům či celému ekonomickému systému, pořád zůstává otázka, jak podělit zodpovědnost mezi jednotlivé akcionáře elektráren. Anebo například jak ji rozdělíme mezi ty, kteří elektrárny vlastní, a ty, kteří je provozují.

Od toho se odvíjí několik možných metod, jak zodpovědnost za emise určovat. Zatím stačí říct, že běžné přístupy uhlíkového účetnictví přisuzují emise buď podle vlastnického podílu nebo podle faktické kontroly nad společností.

Přínosné může být ale dívat se například i na celkový objem emisí všech provozů, na kterých se firma podílí, protože nás mohou zajímat i skutečnosti, se kterými účetnictví firmy neoperuje. Každá ze zmíněných metod má svá pro i proti, ke kterým se ještě vrátíme.

Podstatné je, že všechny uvedené metody řadí EPH mezi tři největší producenty CO2 v Evropské unii — spolu s německým RWE a s polským polostátním gigantem PGE. Přesné pořadí se v rámci první trojice může měnit právě podle použité metody.

Analýza dat o emisích ze systému emisních povolenek ukazuje, že EPH dohromady s německou veřejně obchodovanou korporací RWE a polskou polostátní PGE zodpovídá za čtvrtinu emisí energetického sektoru celé Evropské unie. Emise zde přitom přisuzujeme pouze podle vlastnického podílu, což je vůči trojici největších znečišťovatelů ta přívětivější varianta. Samo EPH se na celkových emisích evropského energetického sektoru podílí asi šesti procenty, a to opět za použití benevolentního přístupu.

Jak ukazuje graf, výrazný podíl velké trojky je daný tím, že každá z korporací se majetkově podílí na disproporčním počtu nejšpinavějších provozů. Osm z deseti nejšpinavějších elektráren v Evropské unii patří právě těmto společnostem. Všech osm ve svých útrobách spaluje hnědé uhlí.

EPH z první desítky nejšpinavějších elektráren spoluvlastní hned tři. A čtvrtá je v závěsu na jedenácté příčce. Jedná se konkrétně o německé hnědouhelné elektrárny z lužické skupiny LEAG, jež EPH vlastní společně s investiční skupinou PPF. Společně tyto elektrárny loni vypustily téměř 56 megatun CO2, což je 7,6 procenta emisí celého energetického sektoru Evropské unie.

Proč tolik? Na jednu stranu jsou to skutečně velké zdroje, takže logicky produkují větší množství emisí. Nicméně jsou ale také velmi neefektivní. Lužické elektrárny vypustí na jednu kilowatthodinu vyrobené energie asi čtyřikrát více gramů skleníkových plynů, než při výrobě elektřiny činí evropský průměr.

Intenzitu emisí mají rovněž asi dvakrát vyšší než zdroje, jež EPH zmiňuje ve své zprávě o udržitelnosti. Jedná se o natolik špinavé zdroje, že jejich uhlíková intenzita dokonce převyšuje horní mez uváděnou pro uhlí v modelových tabulkách Mezivládního panelu pro změnu klimatu.

EPH deklaruje méně než polovinu svých emisí

A právě lužické elektrárny v celkovém výčtu emisí EPH, jež holding uvádí ve zmíněné zprávě, jednoduše nefigurují. Firma deklaruje 23 megatun emisí skleníkových plynů. Z naší analýzy ale vyplývá, že i shovívavý přístup společnosti přisuzuje asi 47 megatun skleníkových plynů za rok 2022. Řečeno polopatě: EPH deklaruje méně než polovinu svých emisí.

Standard Greenhouse Gas Protocol, jedna z nejrozšířenějších metodik uhlíkového účetnictví pro korporace, nabízí dvě základní metody započítávání emisí. Firma si může emise započítat podle svého vlastnického podílu, nebo podle toho, zda nad majetkem vykonává finanční či provozní kontrolu.

První přístup je celkem přehledný, ale EPH si jej nevybralo. Ve druhém případě si firma na svůj uhlíkový účet má zapsat všechny emise provozů, které ovládá. Je přitom třeba rozsoudit případy, kdy kontrolu vykonává společně s dalšími subjekty.

Pokud by se postupovalo ve výpočtu podle finanční kontroly a vykonávají-li ji společně partnerské firmy, měly by si u daných majetků přičíst emise podle svých podílů. Ani tuto metodu si ovšem EPH nezvolilo. Své emise si stanovuje metodou provozní kontroly, do níž mohou vstupovat smluvní ujednání mezi obchodními partnery.

Mimořádně znečišťující lužické elektrárny LEAG jsou právě jedním takovýmto společným podnikem. EPH ve své zprávě o udržitelnosti za rok 2022 uvádí, že nad společností vykonává společnou kontrolu, tedy že nerozhoduje sama, ale společně s dalším akcionářem.

Pokud by tedy zvolila metodu finanční kontroly, musela by započítat svůj podíl emisí. EPH však sama upřesňuje, že svá data reportuje právě metodou provozní kontroly, tedy podle toho, zda může ve firmě uplatňovat svá rozhodnutí o jejím chodu.

Tak EPH započítává vcelku zanedbatelné emise Plzeňské teplárenské, ve které má manažerskou kontrolu, přestože vlastní v konečném součtu sotva čtvrtinový podíl. Do celkového výčtu emisí EPH naopak nezapočítává skleníkové plyny vypouštěné společnostmi LEAG, Slovenské elektrárne a italskou plynovou elektrárnou Scandale, o nichž tvrdí, že v nich nevykonává finanční ani provozní kontrolu.

Firmy si tak vedou uhlíkové účetnictví samostatně. Emise tedy vykazují, ale samo EPH se k nim nehlásí. Jedná se o zjevně účelový postup.

Firma EPH si toho je zřejmě i sama vědoma. Ačkoliv ani ve zprávě za rok 2021 se emise lužických elektráren nezapočítávají do celku, můžeme je v ní aspoň ještě dohledat pod záložkou „Main LEAG Figures“. V dodatku na straně 315. Z nejnovější zprávy už ale i takováto zmínka vypadla.

„Rozhodně se tím společnost snaží stavět do lepšího světla,“ komentuje pro Deník Referendum vynechání informace analytička Lia Wagnerová z německé organizace Urgewald, jež se specializuje na výzkum fosilních korporací, a následně o nich poskytuje data finančním institucím. Snahu distancovat se od LEAGu potvrzuje i fakt, že jej od letošního léta EPH nově ani neuvádí na svém webu jako jednu z firem ze svého portfolia.

Výsledný obrázek emisí EPH je tedy důsledkem volby metody uhlíkového účetnictví. Použitá provozní metoda přisuzuje odpovědnost za emise tomu, kdo o chodu firmy rozhoduje ve „střednědobém horizontu“. To je ovšem právě v případě lužických elektráren krajně zavádějící, jelikož u nich je z pohledu klimatu zcela zásadní horizont dlouhodobý.

Firma LEAG spolu s firmou MIBRAG, jež je stoprocentně vlastněná EPH, jsou totiž jedinými producenty energie v Německu, kteří plánují provozovat hnědouhelné elektrárny i po roce 2030. „LEAG a třeba také prakticky bezemisní Slovenské elektrarne do výkazů Sustainability Reportu EPH zahrnuty nejsou, neb to tak odpovídá určené mezinárodní metodice,“ mluvčí EPH Daniel Častvaj potvrdil na dotaz Deníku Referendum, proč EPH podstatné množství emisí, za něž fakticky odpovídá, nedeklaruje.

EPH by nemělo tvrdit, že za emise z LEAG neodpovídá

Z veřejných zdrojů lze těžko posuzovat, zda je samo uhlíkové účetnictví EPH korektní alespoň z formálního hlediska, vzhledem k tomu, že nemáme přístup například ke smlouvám mezi akcionáři. Nicméně to, že se firma podle těchto údajů prezentuje na veřejnosti, působí jako záměrné uvádění nepravdivých skutečností.

„I když to možná není v rozporu se zákonem, myslím, že si za to společnost zaslouží kritiku. Rozhodně se tak dělají lepšími, než ve skutečnosti jsou,“ řekla Deníku Referendum Lia Wagnerová z Urgewaldu.

Vnější komunikace holdingu vytváří jasný dojem, že EPH ve skutečnosti ve společném podniku dlouhodobě zastává vůdčí úlohu, a nese tedy za provoz LEAG odpovědnost. To potvrzuje ostatně i vyjádření skupiny PPF v letošní pololetní zprávě o hospodaření firmy.

V ní PPF uvádí: „K 30. červnu 2023 představoval celkový podíl Skupiny ve společnosti LEAG 50 % podíl na ekonomických právech (od akvizice v roce 2016 je faktický právní podíl Skupiny nulový, Skupina má nad společností LEAG pouze společnou kontrolu prostřednictvím smluvních ujednání s partnerem ve společném podniku)“. PPF sama sebe tedy považuje pouze za finančního investora.

A konečně, nahlédnutí do zápisu firmy LEAG Holding, a.s. v obchodním rejstříku, skrz níž EPH a PPF spoluvlastní většinu podílů, ukazuje, že všichni členové představenstva a dva ze tří členů dozorčí rady jsou zaměstnanci EPH. Lze tedy debatovat o tom, jaký přesný podíl emisí by EPH mělo počítat za své. Ale nulový podíl neodpovídá skutečnosti v žádném případě.

Křetínský přesouvá nejšpinavější zdroje do nové firmy

O tom, že si je toho vědoma i sama Křetínského korporace, svědčí i další manévr, který letos zahájila. Doposud jsme rozebírali poslední dostupná data emisí za rok 2022.

Letos v říjnu nicméně PPF prodala dvacet procent svého podílu v lužické společnosti LEAG za jedno euro společnosti EP Energy Transition, nové sesterské firmě EPH se shodnou vlastnickou strukturou. Obě sestry tedy čerstvě dohromady vlastní celých sedmdesát procent LEAGu, tedy kontrolní podíl. Na transakci shodou okolností upozornil byznysový deník E15 spoluvlastněný Danielem Křetínským.

Do EP Energy Transitions EPH plánuje postupně převést nejprve svůj zbývající padesátiprocentní podíl v LEAGu a posléze i svou hnědouhelnou elektrárnu Schkopau sídlící v Sasku-Anhaltsku. Spolu s elektrárnami se do nové struktury přesunou i německé povrchové hnědouhelné doly, které doposud rovněž činily EPH podílově třetí největší uhelnou těžební společností v Evropské unii. Opět po boku německé RWE a polské PGE.

Vznikne tak paralelní struktura, která má EPH umožnit formálně se zbavit hnědouhelných zdrojů, jejichž provoz plánuje ukončit až po roce 2030, k němuž se v koaliční dohodě zavázala německá vláda. Formálně se tak může tvářit, že samo EPH opustí výrobu elektřiny z uhlí do roku 2030.

„Skutečnost, že mají dvě právnické osoby stejné majitele vůbec neznamená, že by jedna odpovídala za druhou,“ napsal v odpovědi pro Deník Referendum o rozhodnutí vydělit hnědouhelné zdroje mluvčí EPH Daniel Častvaj. Nepřímo tak potvrzuje účelovost celé operace. Bez vytvoření uvedené struktury by totiž firmu muselo konsolidovat samo EPH a nést za ni zodpovědnost.

Nad novou strukturou se pozastavuje i již zmiňovaná německá organizace Urgewald. Má mimo jiné obavy ze scénáře, že EP Energy Transition nebude disponovat dostatečnými prostředky na rekultivaci těžbou poznamenané krajiny.

Podobné obavy vyslovuje i výzkumník Karsten Smid z německé centrály Greenpeace v Hamburku. „Rekultivace budou vyžadovat investice asi tří až desíti miliard eur. V současnosti ale není jasné, zda firma těmito prostředky disponuje,“ řekl Deníku Referendum. Tiskový mluvčí EPH Daniel Častvaj nicméně Deníku Referendum sdělil, že „těžební společnosti tvoří rezervy na rekultivaci dle platných zákonů a předpisů“.

Nejde ale jen o rekultivace. I samo formální oddělení nejšpinavějších zdrojů energie od zbytku holdingu vzbuzuje závažné otázky „EPH potřebuje finance z prodeje dluhopisů. Banky a další finanční instituce ale počítají s tím, že uhlí už nemá budoucnost. Nová účetní struktura firmě pomůže tvářit se relativně zeleně, a nadále finance čerpat,“ říká Smid.

K plánu vytvořit rámec pro získávání zelených financí ostatně ve zprávě o udržitelnosti se ostatně hlásí i EPH hned vedle tvrzení, že do konce roku 2025 téměř úplně opustí výrobu elektřiny z uhlí. Je tedy možné, že právě vyčlenění špinavých zdrojů má EPH pomoci plnit kritéria pro získání financování například ze zelených dluhopisů. Ty totiž vyžadují splnění rigidnějších pravidel z hlediska dopadu na klima než dluhopisy běžné.

Elektrárny EPH za evropským trendem v dekarbonizaci zaostávají

„EPH je evropským lídrem v oblasti dekarbonizace a přechodu od uhelných zdrojů k čisté energetice,“ hlásala loni prezentace EPH. I dnes se společnost pokládá za „lídra v oblasti energetické transformace v Evropě“. Tvrzení zopakoval například i tehdejší šéfredaktor Křetínského média Info.cz. I v tomto případě se však sebeprezentace firmy rozchází s realitou.

Srovnali jsme údaje všech — aktivních i odstavených — elektráren a tepláren, které v současnosti EPH vlastní, s celým energetickým sektorem Evropské unie za posledních deset let. Z porovnání poklesu emisí oproti roku 2013 vyplývá, že elektrárny, na nichž EPH majetkově participuje, kopírují evropský trend a v posledních letech zaostávají.

Společnost na tom byla vloni o pět procentních bodů hůře než evropský energetický sektor. Podobný trend sledujeme přitom i v případě, že jako výchozí hodnotu zvolíme průměr prvních tří let.

Nabízí se otázka, zda analýzu neovlivňuje fakt, že jsme zahrnuli všechny zdroje, jež v současnosti firma vlastní, včetně těch, které před deseti lety do holdingu nepatřily. Majetková struktura EPH se přece jen za posledních deset let proměnila k nepoznání.

Trend se nicméně potvrzuje i tehdy, použijeme-li jako výchozí hodnotu rok 2019, od něhož se už do roku 2022 vlastnictví elektráren příliš neměnilo. Podle dostupných dat lze tedy vyloučit, že by Energetický a průmyslový holding byl lídrem v dekarbonizaci v Evropské unii, jak o sobě tvrdí.

Skutečný dopad EPH na klima je reálně ještě horší. Veřejná politika by měla reagovat

Zatím jsme ve výpočtech volili přístup, který je vůči největším znečišťovatelům shovívavý. Podílový přístup, který jsme však užívali doposud, nezohledňuje, kdo reálně o chodu elektrárny rozhoduje, především z dlouhodobého hlediska. I tato skutečnost je přitom, jak jsme viděli, předmětem sporu.

Může mít však odůvodnění povinnost zveřejňovat údaje o plných emisích všech provozů, na kterých se firmy či jejich vlastníci podílejí? Takový požadavek by se mohl zdát neintuitivní, protože by zákonitě vedl k dvojímu započítávání shodných emisí vícero akcionářům.

Nicméně i takovéto hledisko se jeví jako zcela legitimní. Je-li totiž deklarovaným cílem klimatické politiky eliminovat energetické zdroje, jež vypouštějí skleníkové plyny, a prostředky přesměrovat naopak k bezemisním technologiím, měl by trh spolu s veřejným sektorem motivovat investory i akcionáře k tomu, aby neměli ani dílčí podíly na zdrojích poškozujících klima.

Není to nic neběžného při distribuci odpovědnosti za různé jiné patologické jevy či přečiny. I když se něčeho dopouští více pachatelů společně, přisuzuje se plná odpovědnost každému z nich. Právě proto je namístě požadovat, aby se započítával plný klimatický dopad všech provozů, na kterých se firmy či akcionáři účastní majetkově či provozně.

Z grafu je na první pohled zjevné, že míra zodpovědnosti za lužické elektrárny, kterou EPH přisoudíme, má zcela zásadní dopad na klimatické účetnictví firmy. U RWE i PGE se deklarované emise neliší od těch, které jim přísluší podle podílové či účastnické metody, nijak výrazně. Příklad EPH tedy ilustruje, jak důležité je znát plný klimatický dopad korporací, chceme-li motivovat firmy k tomu, aby rychle opouštěly fosilní zdroje.

Na evropské úrovni se v současné době právě o roli uhlíkového účetnictví vede debata. Nová evropská směrnice stanovuje pravidla pro takzvaný nefinanční reporting. Velké podniky tak budou od roku 2024 muset odevzdávat zprávu o dopadech svých aktivit na životní prostředí a společnost. Výhodou je, že nevyžaduje pouze deklarování informací o tom, jak změny klimatu a dekarbonizace mohou ohrozit její vlastní finanční výsledky, ale naopak i jak samo podnikání firmy dopadá na životní prostředí a společnost.

Nedávno schválená verze však ustoupila od požadavku na povinné reportování emisí a ponechává ho na dobrovolné bázi. Evropští zákonodárci za to sklidili ostrou kritiku vědců.

Bez přesných informací není možné správně rozhodovat, což platí jak ve veřejném, tak soukromém sektoru. Lepší informovanost o skutečném klimatickém dopadu společností je však jen malým dílkem skládačky.

Známe-li skutečný dopad EPH na klima, ukáže se nám i hlubší problém s dosavadním přístupem k transformaci společnosti k bezuhlíkové ekonomice. Dosud státy převážně přenechávají tempo a povahu transformace soukromému finančnímu sektoru, který alokuje finanční prostředky.

Je to otázka nastavení regulací. Jako základní východisko se jeví, aby Evropská unie a její členské země zakotvily pravidla, která „kreativní“ uhlíkové účetnictví, jak je provozuje EPH, znemožní, stejně tak jako vyloučí možnost získat neférově výhodu účelovým vytvářením paralelních korporací, do kterých se vyčlení špinavé provozy, aby se původní společnost mohla ucházet o zelené dotace a investice.

Největší znečišťovatelé jako EPH běžně inzerují své pozitivní rankingy v oblasti společenské, ekologické a korporátní zodpovědnosti a lákají na ně finanční investory, kteří jejich dluhopisy kupují a financují tím jejich podnikání, i když realita jejich dopadů na klima je zásadně odlišná. Příklad EPH výmluvně ilustruje, že současný přístup zkrátka nevede k přesměrování zdrojů od špinavého průmyslu k zelenějším formám podnikání. Je potřeba, aby státy samy začaly hrát mnohem aktivnější roli v určování toho, kam veřejné i soukromé prostředky směřují.