Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Německo se však možná řítí do stejné šlamastyky, ve které se ocitlo před sedmi lety při prodeji lužických dolů a elektráren tehdy patřících švédské firmě Vattenfall. Na prodej je totiž firma STEAG, která vlastní šest černouhelných elektráren v Německu a po jedné v Turecku a Kolumbii. A stejně jako před sedmi lety v Lužici si i nyní na tyto elektrárny brousí zuby EPH Daniela Křetínského.

STEAG je nepříliš známou uhelnou firmou, která však vlastní šest uhelných elektráren v Porýní, Sársku a Bádensku-Württembersku. V současnosti jí vlastní společnost KSBG KG, která je konsorciem šesti německých městských firem. Fakticky je tak vlastněná municipálně, městy Duisburg, Bochum, Essen, Oberhausen, Dinslaken a Dortmund. Zajímavostí je, že v přepočtu emisního faktoru oxidu uhličitého na megawatthodiny je STEAG druhou nejšpinavější energetickou firmou v Evropě.

Aby mohly zužitkovat současné vysoké ceny energií, ale taky v rámci snahy škrtnout si z vlastního portfolia nadbytečné emise oxidu uhličitého, se tato města rozhodla firmu STEAG prodat. O chystaném prodeji sepsala analytická organizace IEEFA report, ve kterém vyjadřuje vážné obavy z budoucnosti této uhelné společnosti. Podle závěrů analýzy by totiž případný prodej do soukromých rukou prakticky znemožnil splnit německý plán odchodu od uhlí, natož jej ještě urychlit.

Analýza dokládá, že pro soukromého investora by tato koupě byla lukrativní a výdělečná jen v případě, že by mohl všechny elektrárny provozovat až do roku 2038, což je nejzazší termín pro konec uhlí v Německu. O snaze přiblížit konec uhlí roku 2030, jak se o to pokouší současná německá vláda, by však nemohla být ani řeč.

STEAG samotný v současnosti nedisponuje žádným útlumovým plánem, ačkoliv současné vedení přislíbilo jeho zveřejnění na letošní jaro. Namísto toho však nakonec rozhodlo o prodeji firmy. Analytici z IEEFA upozorňují, že i kdyby před prodejem firma přijala útlumový plán, nebyl by pro nového vlastníka právně závazný, a nemusel by se jím tak vůbec řídit.

Nedostatky analýzy

Analýza organizace IEEFA je však místy zbytečně přehnaná a vychází ze špatného pochopení plánu konce černého uhlí v Německu. Ačkoliv STEAG nemá vlastní útlumový plán, němečtí regulátoři vytvořili systém směřující k odchodu od černého uhlí. Ten je mixem šesti již proběhlých aukcí, v jejichž rámci se rozhodlo o datu konce některých elektráren, kombinovaným s přímými regulacemi, které vstoupí v platnost po roce 2027.

Regulace jsou vymyšlené dynamickým způsobem tak, aby znevýhodnily staré a špinavé černouhelné elektrárny, z nichž většinu vlastní právě STEAG. V takto nastaveném režimu můžou elektrárny na černé uhlí fungovat maximálně do roku 2034 a podle předpokladů německé vlády je jedinou uhelnou elektrárnou STEAGu, která toto schéma útlumu přežije za rok 2030, Walsum 10 v Duisburgu. Právě na ni jedinou by bylo možné případně žádat kompenzace, pokud by se vláda rozhodla uspíšit i její konec do roku 2030.

Do úvahy je potřeba také vzít fakt, že cena černého uhlí v poslední době rapidně klesá a emisní povolenky budou v příštích letech nadále vytlačovat uhlí z trhu. Zejména pokud bude pokračovat trend klesání ceny elektřiny z plynu. A černé uhlí vysoké ceně povolenek podlehne jako první. Je tak vysoce pravděpodobné, že uhelné elektrárny STEAGu nebudou tak výdělečné, jak soudí analytici z IEEFA, a ve skutečnosti skončí před rokem 2030 z ekonomických důvodů.

Prodej STEAGu tak nejspíš nepředstavuje tak velké riziko, jak tvrdí analytici z IEEFA, a STEAG není tak lukrativní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nicméně i přesto případný prodej skýtá mnohá rizika, obzvlášť pokud by se uhelná společnost dostala do rukou firmy, která ráda ohýbá pravidla a nehraje fér.

Koupí STEAG Křetínský?

I přes výše zmíněné totiž platí, že jediným důvodem, proč by v současnosti soukromá firma kupovala firmu STEAG, je nízká nákupní cena kombinovaná se snahou prodloužit spalování uhlí v Německu či případně donutit tamní stát, aby za uzavírání elektráren vyplácel tučné kompenzace. Připadá vám tato strategie povědomá? Ano, přesně takhle se v druhém největším uhelném regionu v Evropě, německé Lužici, chová firma EPH českého uhlobarona Daniela Křetínského.

Za levné peníze nakoupila v roce 2016 uhelné elektrárny a doly od švédského Vattenfallu, přičemž dnes je jedinou firmou, která plánuje těžit a spalovat uhlí v Německu i po roce 2030. Německá vláda se dohodla s dalším uhelným gigantem RWE na konci spalování v roce 2030, nicméně s EPH se i přes intenzivní jednání nedaří podobné dohody dosáhnout.

A to i přesto, že už v minulosti německá vláda přislíbila EPH kompenzace ve výši 1,75 miliard eur za zavírání lužických uhelných elektráren. Jeho strategii jsme důsledně popsali v reportu, který jsme vydali s organizací Re-set. Nikoho tak dnes nepřekvapí, že právě EPH je jedním z nejžhavějších kandidátů na nákup STEAGu, ani že před právě touto firmou IEEFA v analýze varuje.

Podle jednoho z členů představenstva firmy představila firma Daniela Křetínského pro nákup této uhelné firmy ucelený plán. Jednání o prodeji již začalo a finální rozhodnutí by mělo padnout někdy v druhé polovině tohoto roku. Pokud se tedy do prodeje nevloží německá vláda či tamní klimatické hnutí.

Analytici z organizace IEEFA doporučují německé vládě celý prodej pozorovat a po municipalitách důsledně vyžadovat jednání v souladu s vládními cíli na ochranu klimatu. Osobně věřím, že Německo neudělá stejnou chybu podruhé a nesvěří osud své energetické politiky do rukou českého oligarchy, který je už v současnosti tamní největší překážkou uskutečnění rychlého konce uhlí. Je však možné, že k takovému uvědomění bude muset německou vládu popostrčit občanská společnost.