Potichu, téměř stydlivě, potvrdila první prázdninovou sobotu švédská vláda rudozelené koalice odprodej Německé divize státní energetické firmy Vattenfall české společnosti EPH. Její majitel — český uhlobaron Daniel Křetínský — může oslavovat. Poslední politická překážka jeho nákupu padla. Od Švédů získá pod svou kontrolu průmysl těžby a spalování hnědého uhlí v Německé Lužici, oblasti, která až do pozdního středověku patřila k českým zemím a dodnes je obydlena nepočetnou, ale živou menšinou Lužických srbů.

Do spárů tak Křetínskému padne tucet dolů a elektráren, které ročně vytěží a spálí o poznání víc uhlí, než celý český hnědouhelný byznys dohromady. Spolu s nadějí na zamítavé stanovisko tak skončila i půl roku trvající celoevropská kampaň klimatického hnutí, které se snažilo vládu sociálních demokratů a zelených přesvědčit, aby Čechům doly nevydala. Po hořké porážce tak nadchází čas bilancování, které věru není příznivé: mimo Křetínského a jeho kumpánů je dokončený obchod špatnou zprávou v podstatě pro všechny. V první řadě pro lidi v Německu obecně a v Lužici zvláště.

Křetínského omyl, zbourané vesnice a uhlíková bublina

V květnu jsme v rámci akce Ende Gelaende obsadili jeden z dolů, které nyní budou českému oligarchovi patřit. Na čtyři tisíce lidí, kteří se do Lužice pod heslem „my jsme investiční riziko“ sjeli, měli svou základnu na louce poblíž městečka Proschim. To se díky energii z větru, slunce a zemědělského odpadu již dokázalo osvobodit ze závislosti na fosiliích a vyrábí víc energie, než samo spotřebuje.

Světlá budoucnost ale hrozí být pozřena temnou minulostí: měl-li by se blízký důl Welzow Süd, který jsme právě na tři dny vyřadili z provozu, rozšiřovat, obec mu padne za oběť. Stejný osud již na sto čtyřicet obcí v regionu potkal a dalším hrozí.

Vattenfall, vlivem Švédské progresivní klimatické politiky, měl alespoň špatné svědomí — a právě proto se rozhodl špinavé německé divize zbavit. Teď se budou místní potýkat s daleko zákeřnějším protivníkem — samolibým Křetínským, který na obnovitelné zdroje nevěří a sází na „uhelnou renesanci“.

V tom se nepochybně mýlí — nafouknutou bublinou dnes nejsou obnovitelné zdroje, ale naopak byznys s fosilními palivy. V loňském roce navzdory nízkým cenám fosilních paliv prodělaly obnovitelné zdroje rekordní rozmach a ten bude pokračovat. Fosilní firmy, včetně EPH, jsou navíc enormně zadlužené — v nedávné době jsme tak zaznamenali například krach dvou největších uhelných korporací v USA — snaží se na trh dodat co největší množství komodity k odbytu, aby mohly splácet úroky, a tlačí tak cenu dále k zemi. Samy si pod sebou podřezávají větev.

Další spalování fosilních paliv ohrožuje nejen Lužické obce, ale skrze změny klimatu lidskou civilizaci vůbec. Na tom se světové vlády shodly vloni v Paříži a zavázaly se, že nedopustí, aby globální teplota stoupla o víc než dva stupně nad předindustriální průměr. Z toho vyplývá koncept takzvané uhlíkové bubliny — pokud tento závazek platí, není možné spálit víc než čtyři pětiny dnes známých fosilních paliv.

Máme-li mít slušnou šanci, že vyspělá lidská kultura se dožije konce tohoto století, musí tyto zásoby zůstat v zemi.

V takové realitě není pro Křetínského místo — jeho investice musí být zmařeny, jeho byznys podvázán regulací a zadušen. Jendá se o morální imperativ, který se pak v praxi má proměnit v ekonomickou porážku fosilního byznysu. Uhlíková bublina praskne, akcie ztratí cenu a obnvitelné zdroje získají tržní dynamiku potřebnou k rapidnímu nahrazení překonaného modelu energetiky.

Ruce vlád svázané a umyté

Teorie „uhlíkové bubliny“ ale stojí na předpokladu, že demokratická politika bude nakonec schopná si udržení „nespalitelných“ zásob uhlí a ropy pod zemí vynutit. V Německu se to do jisté míry, zejména pod tlakem občanů zdola, daří. Právě v době, kdy jsme druhý den blokovali dodávky paliva pro elektrárnu Schwarze Pumpe, dokázalo Německo vůbec poprvé v dějinách na několik hodin pokrývat svou spotřebu elektřiny jen z obnovitelných zdrojů.

I tento obrat je nástupem Křetínského ohrožen. Němci nestíhají splnit své emisní cíle a chtějí v nejbližší době uzavřít několik nejstaších a nejzbytečnějších elektráren. Teď budou namísto s vnitřně rozpolcenými Švédy muset vyjednávat s právě tak zmateným, jako bezohledným Čechem.

Magnát Daniel Křetínský se zmocnil lužického uhlí. V ohrožení jsou lužické obce, ale potažmo i celá planeta. Foto rasch.cz

Celosvětově pak vlády mnohamiliardovými dotacemi (několikanásobně převyšujícími výdaje na zdravotnictví i podporu čisté energetiky) drží špinavý byznys při životě, místo aby ho pomohly dorazit. Zbabělost švédské vlády je v takovém kontextu dalším zklamáním. Kdo jiný, než progresivní rudozelená vláda opěvovaného skandinávského modelu, by měl zahájit tuto práci, jež měla začít včera?

Lenka Zlámalová Švédské zelené na Echu obvinila z extremismu za to, že se kvůli prodeji Vattenfallu odhodlali vyvolat alespoň koaliční krizi. Co tím Zlámalová myslí? Že je extremismem žádat dodržení mezinárodních dohod či žádat regulaci byznysu tam, kde ohrožuje budoucnost lidstva? Nebo dokonce neslýchaný argument, že by se nějaký bezperspektivní a škodlivý průmyslový podnik měl raději zavřít, než alibisticky prodat? Nebo jsou extrémisty už klimatologové, protože mají tu drzost upozorňovat nás na skutečnosti, které by ve prospěch takových zásahů do posvátného úřadování neviditelné ruky hovořily?

Špatnou zprávou je dokonaný prodej i pro nás v České republice, kteří (zřejmě vlivem nedostatku testosteronu) nepovažujeme každý zásah do tržní džungle za extremismus. Nebudeme se nyní muset potýkat jen s kulometnou palbou argumentů kapacit typu Zlámalové, ale i s nepoměrně posíleným vlivem uhelné oligarchie, které se právě tržní fundamentalismus nepoučitelných hvězd české pravice hodí do krámu.

Privatizační třídu, která se zmocnila uhelných zásob a sdírá z kůže své zaměstnance, stejně jako okrádá státní pokladnu, bude ještě o něco těžší porazit.

Na švédského sociálnědemokratického premiéra ale nakonec neplatily ani argumenty nesolidností Křetínského podnikání. Že EPH je vlastněná přes schránkové firmy na Kypru, jeho německé představitele vyšetřuje policie kvůli korupci a byla pokutována za maření antimonopolního vyšetřování? K čertu šly nakonec i vysoké nároky Švédů na „společenskou odpovědnost firem“. V koalici se zjednal pořádek a politika se omezila na symbolické sobotní mytí rukou: už to není náš problém, my jsme čistí.

To je špatná zpráva pro demokracii obecně a ukazuje na zásadní limity prosazování politické změny přes parlament. Liberalismus oddělil ekonomiku od politiky a vytvořil fikci čistého trhu jako svébytné sféry podléhající mystické seberegulaci. Neoliberalismus pak úspěšně vztah obou oblastí obrátil: politika, od stran až po Evropskou komisi, je dnes ve smrtícím tahu ekonomiky.

V té vládnou korporace, zbavené společenských otěží, které si samy určují pravidla. Bez ohledu na cokoli jiného, než zisk, loupí ze společného dědictví lidstva — ať je jím lužická krajina, stabilní klima v atmosféře či bezpečnost, vzdělání a infrastruktura, na které odmítají daněmi spravedlivě přispívat.

Vlády, dokonce i jedná-li se o rudozelené koalice, převážně nečinně přihlíží. Ukazuje se tak opět, že politici nezmění nic, pokud je k tomu sami nepřinutíme. To platí stejně ve Švédsku, v Německu i u nás.