Konflikt je to starý a rozdělení stran vypadalo většinu času stejně — místní proti cizákům. Místní jsou proti rozšiřování národního parku a kůrovcem napadené stromy by vytěžili, ať jsou v přísně chráněné oblasti nebo mimo ni. Proti tomu cizáci zastávají pozici, že si les poradí sám. Nejraději by přitom rozšířili národní park na celou rozlohu Bělověžského pralesa, ze kterého nyní tvoří jen sedmnáct procent, vysvětluje mi Ewa na zápraží dřevěného domku rozložení sil v boji o Bělověžský prales.

Ewa je doktorandka Varšavské univerzity. Před třemi lety se přestěhovala z Varšavy do městečka Bělověže, aby ve zdejším národním parku zkoumala netopýry. Zapojila se tak mezi cizáky, kterým se zde prý příliš nedůvěřuje.

„Jednou jsem vedla debatu mezi místními lidmi a ekology. Měli jsme se bavit o tom, jak konflikt kolem ochrany přírody řešit. Místní se na mě hned obořili, že já na ně nemám vůbec co mluvit, když jsem cizačka,“ vzpomíná, jak se jí rozpadla debata ještě předtím, než vůbec začala. Ze sklenice přitom upíjí domácí malinovou šťávu.

Už je to chvíli, co se setmělo, a nad národním parkem pomalu vychází velký měsíc barvy řeřavých uhlíků. Jsme na okraji městečka a národní park od nás dělí jen asi kilometr dlouhá travnatá step. V zimě, když je v lese málo potravy, se na jejím okraji občas objevují zubří stáda.

Během léta je ovše většina zubrů schovaná hlouběji v lese. Když se přiblíží v tohle roční období k lidem, tak jen za brzkého svítání a spíš u jedné z necelé desítky menších vesnic nacházejících se na území pralesa.

Zubr je symbolem Bělověžského lesa, ale také polských ochránců přírody obecně. Na polské straně pralesa dnes žije téměř 600 zubrů a jen za poslední dva roky vyrostla populace o více než padesát mláďat.

Před necelými sto lety přitom byl právě v Bělověžském pralese zastřelen lidmi zbídačenými první světovou válkou poslední zubr na světě, který ještě žil ve volné přírodě. Trvalo potom několik dekád, než se tyto největší evropské savce podařilo opět vypustit do volné přírody.

Od té doby ale už populace populace zubrů v Bělověži soustavně narůstá, a to i přes každoroční odstřel několika desítek nejslabších jedinců.

Polské boje o přírodu

Záchrana zubra bývá považována za největší zásluhu Poláků na ochraně světové přírody. Právě o tu se od podzimního nástupu nové vlády v Polsku vede další velká bitva.

Prales na hranici Polska a Běloruska je posledním netknutým kusem tisíce let starého lesa, který dříve pokrýval většinu evropských nížin. Bez výraznějších zásahů zůstal proto, že zde na začátku 15. století vyhlásil tehdejší polský král Vladislav Jagellonský královskou honitbu, která přetrvala i trojí dělení Polska a nadvládu ruských carů.

Roku 1921 se pak z části lesa stal první polský národní park. Za jeho zachování a případné rozšíření dlouhodobě bojují ekologové i další vědci. V této otázce byl v minulosti na jejich straně i bývalý prezident Lech Kaczyński, pro kterého prales představoval symbol národního přírodního bohatství.

„Vědcům a ekologům zdejší lidé nevěří. Vidíme, jak nám před očima les umírá a oni nám říkají, že je všechno v pořádku. Nikomu se nechce čekat tři sta let, než po náletech kůrovce opět všechno vyroste,“ říká mi v bělověžské cerkvi zdejší pravoslavný kněz.

Jak pravoslavná, tak i katolická církev pomáhaly před několika měsíci místním radnicím sbírat v okolních městech a vesnicích podpisy pod dopis ministru životního prostředí Janu Szyszkovi. V dopise jej žádali, aby se stromy napadené lýkožroutem smrkovým vytěžily a odvezly. Měla to podle nich být cesta k záchraně pralesa.

Rozhořčení nad mrtvými stromy, kterých jsou v lesích kolem městečka tisíce a se kterými se nic nedělá, je tu slyšet ze všech stran. Sdílejí jej běžní obyvatelé, lidé z turismu i někteří průvodci. Pohled na mrtvé stromy je podle jedněch bolestivý, podle jiných depresivní.

Právě v divoce rostoucím národním parku je ale dnes oproti zbytku lesa rozšíření lýkožrouta jen zhruba poloviční a ze spadlých stromů pomalu vyrůstají nové, které se přiživují látkami z tlejícího dřeva stromu napadeného. Naproti tomu v oblastech větších smrkových monokultur v zásahové části lesa jsou podle zdejších obyvatel místy i dva či tři hektary souvisle mrtvých stromů.

Zhouba kůrovec?

Ekologové a vědci z přírodovědných oborů tvoří přibližně čtvrtinu z necelých dvou tisíc lidí žijících v Bělověži. Své zastoupení tu má vedle několika univerzit i polská akademie věd a některé evropské výzkumné instituce. Kromě velké části lesníků je naprostá většina těchto vědců proti tomu, aby se současný problém s lýkožroutem řešil rozšířením těžby napadených stromů.

„Je to přirozená obnova lesa, která zničí slabé stromy, z jejichž hnijícího dřeva vyrostou nové silné. Tohle přemnožení trvá většinou tři až čtyři roky, takže doufáme, že letošek je poslední rok,“ vysvětluje Bogdan Jaroszewicz, vedoucí bělověžské geobotanické stanice Varšavské univerzity a dlouholetý zástupce ředitelky národního parku.

Přemnožení kůrovce se podle něj vrací zhruba každých deset let. Současná situace se od dřívějších nicméně mírně liší. Posledních několik let bylo velice suchých a smrky jsou oslabené nedostatkem vláhy. To snižuje jejich odolnost vůči náletům.

I s přihlédnutím k tomuto faktu by však dle Jaroszewicze byla těžba stromů to nejhorší, co by mohlo národní park i zbytek pralesa potkat.

„Za tisíce let existence lesa do jeho podoby člověk v různých dobách jistě různě zasahoval. I kdyby ale byl jen z dvaceti procent původní, pořád je to ten nejpůvodnější les tohoto druhu, který v Evropě zůstal. Když do něj nyní zasáhneme, žádný jiný už nám nezůstane,“ tvrdí Jaroszewicz.

Podle Bogdana Jaroszewicze i dalších ochranářů představuje přitom velký problém i přístup ministra životního prostředí Szyszka. Ten prý neumožňuje reálnou diskuzi o tom, jak současnou situaci řešit.

„Poslední všeobecná konference na toto téma byla, když situaci řešilo UNESCO,“ vysvětluje Jaroszewicz a dodává, že Bělověžský národní park je jedinou polskou přírodní památkou zapsanou na seznamu této organizace.

Od té doby podle něj byli ke všem diskuzím zváni jen lesníci spojení s ministrem Szyszkem a debatu o ochraně zdejší přírody ovládli lidé z podniku Státní lesy.

Neochota současné garnitury odpovědných úředníků komunikovat navenek se ukazuje i v jiných momentech. Jak ministerstvo životního prostředí, tak státní lesy nereagovaly ani na opakované emaily se žádostí o komentář k tématu. Právě ministr Szyszko se proslavil krátce po nástupu do funkce tím, že v reakci na nepříjemné dotazy ohledně Státních lesů slíbil novinářům zorganizování semináře na téma: Jak správně pokládat otázky ministrovi.

Gigant jménem Státní lesy

Kromě toho, že představuje silnou mocenskou figuru v nové vládě, je sám Jan Szyszko profesorem lesnictví. Jen pár dní po podzimních volbách jmenoval do funkce ředitele státních lesů Konrada Tomaszewského — svého kolegu z univerzity a bratrance předsedy vládní strany Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského.

V přibližně stejné době se stalo, že Státní lesy vytěžily už po čtyřech letech svou desetiletou kvótu na těžbu dřeva v zásahové zóně Bělověžského pralesa. V roce 2012 byla totiž po dohodě s Evropskou komisí v rámci programu Natura 2000 omezena těžba dřeva na území lesa na úroveň potřeb lokálních komunit. Z původních 1,2milionu se desetiletá kvóta snížila necelých 500 tisíc kubických metrů dřeva k vytěžení.

Podle hodnocení vlády přitom ve dřevě stromů napadených kůrovcem leží zhruba 700 milionů zlotých (4,2 miliardy korun). A většina z nich by mohla jít právě do kasy podniku Státní lesy.

Těžba dřeva řízená státním kolosem je v Polsku velice výdělečný podnik. Kromě toho, že Státní lesy neodvádějí ze svého zisku žádné dividendy, je lesní hospodářství v Polsku osvobozeno od daně z příjmu. Nahrazuje ji relativně nízká lesní daň placená přímo do rozpočtu obcí, na jejichž území se les nachází.

Dnes je tento odvod obcím na území pralesa v přepočtu zhruba 45 milionů korun. O tyto peníze by obce přišly v případě, že by se ze zásahového území stal národní park. Jde o jeden z důvodů, proč radnice stojí rozhodně na straně Státních lesů.

„Státní lesy jsou jedním z nejbohatších podniků v zemi. Mít zaměstnání v lesnictví je v Polsku hned druhá nejlepší možnost po ropném průmyslu,“ vysvětluje Bogdan Jaroszewicz, proč je současný vliv lesníků tak velký, že s nimi ekologové i ochránci přírody mohou jen velice těžko soupeřit.

Rozhodující slovo nad tímto bohatstvím je také důvodem silné politické pozice Jana Szyszka, který je ministrem životního prostředí od devadesátých let už potřetí.

„Státní lesy do velké míry spolufinancují místní sportovní kluby, přispívají na kulturní akce či infrastrukturní projekty. Také mají své lidi ve všech místních zastupitelstvech,“ vyjmenovává Jaroszewicz a se smíchem dodává, že kdyby on požádal univerzitu o pár milionů na kulturní projekty pro místní lidi, aby zvýšil reputaci vědců, bral by to rektor jako výsměch.

Srovnatelně slabá pozice ekologů oproti nové vládě podporující lesníky je tak i důvodem, proč není rozšiřování parku za nové vlády na pořadu dne.

Další výhodou lesníků je podle Jaroszewicze skutečnost, že už od poloviny minulého století jde v Polsku o zaměstnání, které se těší velké úctě veřejnosti. Když proti sobě stojí slovo lesníka a nějakého jiného vědce, lesník má vždy pravdu, tvrdí.

S rezignovaným úsměvem začíná vyprávět příběhem o tom, jak před pár lety na jedné debatě místním vysvětloval, že rozšíření národního parku neznamená, že už lidé nebudou moct chodit do lesa a sbírat tam houby a lesní plody nebo že přijdou o dřevo na topení.

„Řekl jsem, že severní část národního parku je přístupná, lidé tam chodí a sbírají, co potřebují, a tak by to bylo i při jeho dalším rozšiřování. Zvětšovat striktně chráněné území v plánu není. V tu chvíli se postavil člověk ze Státních lesů a řekl, že lžu. Byl jsem tam jako zástupce národního parku, ale když tenhle člověk řekl, že lžu, pro přítomné to tím skončilo,“ vypráví Jaroszewicz.

Stejným důvodem mi Julie, mladá majitelka hotelu a restaurace v Bělověži, vysvětluje, proč je ona i většina místních lidí pracujících v turismu proti rozšiřování národního parku.

„Turisté by nemohli chodit vůbec nikam a přestali by přijíždět. Nejlepší je nechat národní park tak, jak je teď,“ vypráví a nejistě dodává, že je jen potřeba zbavit se kůrovce, než zničí celý les. Neví, jestli je lepší udělat to zásahem, nebo nechat les svému osudu. S místními se o tom prý nikdo nebaví.

Tři byty a poezie

Koncem letošní zimy vznikla první místní organizace, která vystupuje proti kácení dřeva napadeného kůrovcem a za rozšíření národního parku. Ačkoli má dvacet členů a členek, jen jediná z nich se odvažuje vystoupit veřejně.

Joanna Lapińská je knihovnicí místní pobočky Varšavské univerzity, a proto se nemusí bát, že za svůj názor přijde o práci. Všichni ostatní jsou prý zaměstnáni na místech, odkud by bylo snadné je v případě nekonformního názoru odstranit.

„Pořád se mě někdo ptá, kdo mi za to platí. Na sociálních sítích se objevily informace o tom, že jsem si za peníze z kampaně, kterou vedu proti kácení, koupila už tři byty ve Varšavě. Tady prý bydlím v obrovském domě s krbem, kde píšu poezii,“ směje se Joanna ve svém stísněném obýváku ve městě Hajnowka na okraji pralesa. Dvoupokojový byt sdílí ještě se dvěma neobyčejně tlustými psy.

Katolický kněz v nedaleké Narewě prý dokonce přidal, že za účast na demonstraci ve Varšavě před ministerstvem životního prostředí dostala ona i další demonstrující zaplaceno 400 zlotých, v přepočtu přes dva tisíce korun.

„Občas mě lidé zastaví na ulici a blahopřejí mi, že mám odvahu vystupovat proti těžařům. Nevím, jestli bych ji měla, kdyby můj zaměstnavatel neměl stejný postoj, jako mám já,“ zamýšlí se Joanna Lapińská.

Za názory proti těžbě zatím ještě nikdo svým zaměstnáním nezaplatil. Do velké míry to ale podle ní může být způsobeno tím, že nikdo z místních doteď proti lesníkům nevystupoval.

Joanna zpochybňuje i částku, kterou ministerstvo uvádí jako hodnotu dřeva ležícího v lese. Všechny studie, které se k národnímu parku dělají, ji totiž jako knihovnici projdou rukama. Žádný výzkum ohledně ceny napadeného dřeva se doteď nedělal. Nikdo by nic nepoznal, ani kdyby ministerstvo přišlo třebas desetinásobnou hodnotou ležícího dřeva.

Zároveň podle ní ale existuje množství ekonomických studií, které říkají, že rozšíření národního parku na celý prales by znamenalo větší ekonomické zisky pro místní obyvatele, než těžba.

„Hra je zatím rozehraná a musíme počkat, co udělají ministerstvo a Státní lesy jako další krok,“ říká Bogdan Jaroszewicz a zamýšlí se nad tím, že jak ze strany občanské společnosti, tak ze strany Evropské unie je v současné době na vládu vyvíjen silný tlak, takže si bude muset dát velký pozor, jak pokračovat.

Prozatímní model je takový, že samotný národní park bude ponechán sám svému osudu a ve zbytku lesa se budou těžit a odvážet napadené stromy. Místo těch se mají vysazovat nové.

„I když je pozice Szyszka silná, situace se pomalu začíná měnit. Pořád to sice není nějaká zásadní síla, ale i tak nám skupina kolem Joanny ukazuje, že i místní se začínají zapojovat na naší straně. Teď jen aby jich byl dostatek dřív, než nám tu celý les vytěží,“ končí hovor Jaroszewicz.

Publikace tohoto textu byla spolufinancována projektem ‘Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky’ ÚMV.