Konflikt je to starý a rozdělení stran vypadalo většinu času stejně — místní proti cizákům. Místní jsou proti rozšiřování národního parku a kůrovcem napadené stromy by vytěžili, ať jsou v přísně chráněné oblasti nebo mimo ni. Proti tomu cizáci zastávají pozici, že si les poradí sám. Nejraději by přitom rozšířili národní park na celou rozlohu Bělověžského pralesa, ze kterého nyní tvoří jen sedmnáct procent, vysvětluje mi Ewa na zápraží dřevěného domku rozložení sil v boji o Bělověžský prales.

Ewa je doktorandka Varšavské univerzity. Před třemi lety se přestěhovala z Varšavy do městečka Bělověže, aby ve zdejším národním parku zkoumala netopýry. Zapojila se tak mezi cizáky, kterým se zde prý příliš nedůvěřuje.

„Jednou jsem vedla debatu mezi místními lidmi a ekology. Měli jsme se bavit o tom, jak konflikt kolem ochrany přírody řešit. Místní se na mě hned obořili, že já na ně nemám vůbec co mluvit, když jsem cizačka,“ vzpomíná, jak se jí rozpadla debata ještě předtím, než vůbec začala. Ze sklenice přitom upíjí domácí malinovou šťávu.

Už je to chvíli, co se setmělo, a nad národním parkem pomalu vychází velký měsíc barvy řeřavých uhlíků. Jsme na okraji městečka a národní park od nás dělí jen asi kilometr dlouhá travnatá step. V zimě, když je v lese málo potravy, se na jejím okraji občas objevují zubří stáda.

Během léta je ovše většina zubrů schovaná hlouběji v lese. Když se přiblíží v tohle roční období k lidem, tak jen za brzkého svítání a spíš u jedné z necelé desítky menších vesnic nacházejících se na území pralesa.

Zubr je symbolem Bělověžského lesa, ale také polských ochránců přírody obecně. Na polské straně pralesa dnes žije téměř 600 zubrů a jen za poslední dva roky vyrostla populace o více než padesát mláďat.

Před necelými sto lety přitom byl právě v Bělověžském pralese zastřelen lidmi zbídačenými první světovou válkou poslední zubr na světě, který ještě žil ve volné přírodě. Trvalo potom několik dekád, než se tyto největší evropské savce podařilo opět vypustit do volné přírody.

Od té doby ale už populace populace zubrů v Bělověži soustavně narůstá, a to i přes každoroční odstřel několika desítek nejslabších jedinců.

Polské boje o přírodu

Záchrana zubra bývá považována za největší zásluhu Poláků na ochraně světové přírody. Právě o tu se od podzimního nástupu nové vlády v Polsku vede další velká bitva.

Prales na hranici Polska a Běloruska je posledním netknutým kusem tisíce let starého lesa, který dříve pokrýval většinu evropských nížin. Bez výraznějších zásahů zůstal proto, že zde na začátku 15. století vyhlásil tehdejší polský král Vladislav Jagellonský královskou honitbu, která přetrvala i trojí dělení Polska a nadvládu ruských carů.

Roku 1921 se pak z části lesa stal první polský národní park. Za jeho zachování a případné rozšíření dlouhodobě bojují ekologové i další vědci. V této otázce byl v minulosti na jejich straně i bývalý prezident Lech Kaczyński, pro kterého prales představoval symbol národního přírodního bohatství.

„Vědcům a ekologům zdejší lidé nevěří. Vidíme, jak nám před očima les umírá a oni nám říkají, že je všechno v pořádku. Nikomu se nechce čekat tři sta let, než po náletech kůrovce opět všechno vyroste,“ říká mi v bělověžské cerkvi zdejší pravoslavný kněz.

Jak pravoslavná, tak i katolická církev pomáhaly před několika měsíci místním radnicím sbírat v okolních městech a vesnicích podpisy pod dopis ministru životního prostředí Janu Szyszkovi. V dopise jej žádali, aby se stromy napadené lýkožroutem smrkovým vytěžily a odvezly. Měla to podle nich být cesta k záchraně pralesa.

Rozhořčení nad mrtvými stromy, kterých jsou v lesích kolem městečka tisíce a se kterými se nic nedělá, je tu slyšet ze všech stran. Sdílejí jej běžní obyvatelé, lidé z turismu i někteří průvodci. Pohled na mrtvé stromy je podle jedněch bolestivý, podle jiných depresivní.

Právě v divoce rostoucím národním parku je ale dnes oproti zbytku lesa rozšíření lýkožrouta jen zhruba poloviční a ze spadlých stromů pomalu vyrůstají nové, které se přiživují látkami z tlejícího dřeva stromu napadeného. Naproti tomu v oblastech větších smrkových monokultur v zásahové části lesa jsou podle zdejších obyvatel místy i dva či tři hektary souvisle mrtvých stromů.

Zhouba kůrovec?