Přesně před patnácti lety vyšel poprvé Deník Referendum. Ač optimální chvíle pro důkladnou bilanci přijde až za pět let, svůj smysl si připomenout, proč naše noviny vznikly, jaké principy zastávají a z jakých důvodů děláme některé věci způsobem, jenž vyvolává otázky, má i právě teď, ani ne rok před volbami, které patrně přivodí zánik současné podoby beztak neduživé české demokracie.

Poprvé jsme vyšli v listopadu 2009, dvacet let — čili přesně jednu generaci — po listopadové revoluci 1989, v přesvědčení, že její idea byla skvělá, ale celým dalším vývojem české společnosti, včetně jejích médií, pak už vesměs zrazovaná. Jinak řečeno: hlásíme se k české či československé humanitně-demokratické tradici od Komenského a Havlíčka, přes její vrchol představovaný Masarykem a jeho souputníky během první republiky, až po válečný odboj, poctivé demokraty i komunisty poválečného období, velkolepé československé demokratické hnutí šedesátých let, Chartu 77 i další iniciativy disentu, které právě v listopadovou revoluci vyústily.

Máme však za to, že společenský vývoj po roce 1989 na tyto ušlechtilé tradice, které představují to nejlepší, na co se kdy Češi zmohli, nenavazuje. Naopak. Základní směřování české politiky po roce 1989, určované ODS, zemanovským proudem v ČSSD i politickým hnutím ANO ve skutečnosti přímo, byť zpravidla v příjemnějších kulisách, pokračuje v Husákově normalizaci. Náš název Referendum s tím souvisí. Vznikl tak, že požadavek na zavedení institutu referenda do českého ústavního systému formuloval už v roce 1988 československý disent, ale jako jediná věc z toho, co v manifestu Demokracii pro všechny požadoval, nikdy nebyl splněn. Referendum je nám metaforou lepší, participativnější formy demokracie.

Novinářsky se Deník Referendum hlásí k dědictví práce Karla Havlíčka Borovského, Peroutkovy Přítomnosti, fenomenálního reportérského umění Mileny Jesenské, meziválečných Lidových novin, jakož i Literárních novin šedesátých let i první dekády po roce 2000; a také ke vzorům prvotřídního anglosaského novinářství, zejména Guardianu dvacetileté éry Alana Rusbridgera mezi roky 1995 až 2015. Stojíme ve vědomé opozici k českému novinářskému provozu, jak se zde po roce 1989 etabloval, byť si některých jeho výkonů vážíme, a všude, kde je to možné, usilujeme o kolegiální vztahy. Svou inspiraci ale čerpáme z dávnější české minulosti a ve světě.

Základními principy při tvorbě našich novin jsou poctivost vůči lidem a zdrojům, úcta k faktům a snaha přinášet co nejpřesnější obraz o skutečnosti. Pracujeme přitom s vědomím společenského poslání: stojíme na straně znevýhodněných, opomíjených, ustrkovaných, slabších, dáváme hlas oslyšeným, principiálně se zastáváme přírody. Jsme tu proto, aby každý, komu se děje křivda, bez ohledu na svůj původ, vyznání, rasu, postavení či úděl, věděl, že se na nás může obrátit s důvěrou, že u nás se mu dostane zastání i tehdy, pokud s ním politicky prakticky v ničem nesouhlasíme.

Naše noviny nemají a nebudou zřizovat platební bránu k textům, takzvaný paywall. Jsme přesvědčeni, že šíří-li se po internetu bezuzdně lži zdarma, pravda nemůže být zpoplatňovaná. Za falešný, dobovým ideologickým bludům poplatný, pokládáme argument, podle něhož se lidé musí „zase naučit“ za noviny platit.

Ve skutečnosti tržby z prodeje nikdy netvořily zásadní část příjmů tisku v jeho klasickém období; financovala je inzerce. A média, která jsou u nás nejhalasnějšími propagátory platební brány, by neexistovala bez sponzorských darů řádově převyšujících náš roční rozpočet. Přitom jejich vydavatelé se štědrými mecenáši v zádech zpravidla nevybudovali nic jiného než komunitní média privilegovaných vrstev stvrzující předsudky svých předplatitelů, které se neodvažují ničím provokovat, aby o ně nepřišli.

Máme za to, že lidé mají své noviny platit dobrovolně — tak jako to opravdu v minulosti, kdy prakticky každý deník vystavoval někde svůj obsah i zdarma, bylo. Je to také obecně princip společnosti, v jaké bychom chtěli žít: veřejné služby mají platit ti, kteří si to mohou dovolit, ale užívat je má mít možnost každý, komu mohou prospět.

Náš obsah vzniká třemi způsoby. Reportáže a investigace, které jsou z velké části placeny granty, představují dnes vlajkovou loď naší organizace. Přestože je to nejmladší část našich novin, právě zde vznikají texty, díky nimž nás má většina našich stoupenců v oblibě: Žlutý baron, Bečva, akce Olej, duševní zdraví školáků, zdravotní péče o české vězně, obnažování české oligarchie, doklady o křiváctví zbohatlíků, příběhy systémově znevýhodněných či zranitelných lidí, zcela nová témata z mezinárodní debaty o možnostech řešení ekologické krize. Takové texty jsou naší výkladní skříní, snažíme se soustavně zdokonalovat v dovednosti přibližovat sebespletitější děje široce srozumitelným způsobem. A také pro budoucnost o takovémto psaní přemýšlíme jako o stěžejní části našeho obsahu.

Analytické zpravodajství ze světa, z domova a o klimatu je od počátku osou naší identity: jsme přesvědčeni, že ve všech třech oblastech přinášíme soustředěně vhled do podstaty klíčových dějů, jemuž v češtině těžko budete hledat konkurenci. Jsme hrdí na to, že v našich novinách začínala celá řada osobností, které posléze našly vlivné uplatnění v jiných médiích: myslíme si, že v naší redakci se lze dobře naučit řemeslu.

Třetím základním formátem tu jsou názorové texty: vznikali jsme před patnácti lety mimo jiné jako platforma české demokratické levice a občanské společnosti — a tou se cítíme být podnes, byť dobře víme, že jsme inspirovali nemálo epigonů, kteří s námi o podobné postavení a publikum soupeří. V názorové rubrice jsme vydali za oněch patnáct let desetitisíce textů, za něž neplatíme honoráře, což často vzbuzuje otázky, ba i pohoršení. A tak je na místě po čase znovu vysvětlit proč.

Základní důvod samozřejmě spočívá v tom, že po celou dobu operujeme s mimořádně nízkým rozpočtem. Několikrát jsme tak tak unikli kolapsu. V takové situaci by stanovení sebemenší sazby za publikovaný text znamenalo, že by se zásadně zvýšil tlak na udržitelnost novin, ale zvýšila by se podstatně také laťka pro názorovou rubrikou přijímané texty. Spousta začínajících autorů, zástupců občanských iniciativ, představitelů menšinových politických stran či nezkušených akademiků by tu pak neměla šanci své články publikovat, protože bychom si je prostě nemohli dovolit honorovat.

Texty psané zdarma navíc mají své výhody. Zpravidla vznikají z potřeby či z přesvědčení. Jedná se také o svébytný autorský způsob vyjádření podpory našim novinám a jejich ideálům. Fakt, že za texty neplatíme, nám umožňuje mít doširoka otevřenou náruč pro autory, perspektivy, organizace, jejichž hlas by jinak ve společnosti neměl relevantní platformu.

Texty od méně zkušených autorů navíc často dostáváme v podobě, ve které bychom je při nejlepší vůli prostě vydat nemohli. Investujeme do nich nikoli finance, ale redakční péči. Autorům, s nimiž založíme vztah, se pak snažíme poskytovat i jiné nehmotné benefity: možností není málo. Peníze jsou jistě důležité, ale nemají být osou našich vztahů ani životů. Přitom samozřejmě platí, že texty jiných žánrů, jejichž zpracování vyžaduje komplexnější, dlouhodobější práci, tu zpravidla honorovány jsou.

V redakci ale investujeme do editorů, kteří se všemi texty systematicky pracují: každý text se snažíme vylepšit a o všechny při jejich výpravě dobře pečovat. Víme, že se takovým přístupem o některé autory připravujeme už předem, víme, že o některé takto přicházíme, ba víme, že se kvůli tomu o nás někdy někde mluví nevlídně, ale je to pro nás menší daň než zúžit vstupní hrdlo pro texty v DR způsobem, který by mnohé z nich vyřazoval už před samou možností jejich vzniku.

Současně je na místě podotknout, že žijeme v době, kdy desítky, ba stovky nám blízkých osobností publikují každodenně pozoruhodné myšlenky na sociálních sítích amerických plutokratů, aniž by je na vteřinu napadlo popřemýšlet o tom, proč pro ně vytvářejí obsah zdarma. Přitom totožné ideje by často s péčí jen o málo vyšší mohly vycházet u nás v o řád až dva vyšší kvalitě, s editory verifikovaným obsahem, a s násobně vyšším dosahem. Pouvažujte o tom!

Přechylujeme. A vůbec píšeme poměrně dosti konzervativním jazykem: není tu prostor pro žádná „autorstva“ a generické maskulinum tu platí jako editorský princip. Je tomu tak proto, že vycházíme z přesvědčení, podle něhož je zapotřebí zůstat srozumitelnými i pro starší generace a naše ideové protivníky, a usnadňovat jim tak k našemu obsahu přístup. Dožadují-li se mladí progresivně smýšlející lidé široké tolerance k různým subkulturním totožnostem, nechť se v tom cvičí schopností porozumět duchovnímu světu penzionovaných učitelek češtiny.

O jazyce přemýšlíme, poskytujeme prostor k debatám o něm, ba věru máme za to, že na máločem tak jako na jazyce záleží, ale obecně věc vidíme takto: je lepší vyjadřovat avantgardní myšlenky konzervativní češtinou nežli naopak.

Věříme, že novinářství je nejkrásnější profese. Pokud se dělá správně, je řemeslem, jež dokáže objasňovat fakta, skutečnosti a souvislosti, jejichž poznání je ve veřejném zájmu a jež by jinak zůstaly skryty. Jeden z největších novinářů dvacátého století George Orwell řekl, že novinářství je publikování věcí, které si někdo publikovat nepřeje: vše ostatní je propaganda. To je dobrý test každého vydávaného obsahu.

Dobré novinářství má také nevšední moc pomáhat potřebným. A k tomu je často zapotřebí odvahy; v redakci s pokorou vnímáme, že ve většině zemí světa řádově větší nežli u nás: své ohrožené kolegy v zahraničí se proto snažíme podporovat. Zásadní část našeho obsahu tvoří pečlivě vybírané texty k překladu; a na kvalitě českých verzí si vždy dáváme zvlášť záležet.

Snažíme se dělat evropské noviny psané česky, vydávané z Brna. Proto je pro nás zásadní, že jsme se stali vyhledávaným partnerem předních evropských médií a novinářských projektů. Našimi kolegy v různých projektech jsou organizace jako Le Monde, The Guardian, Gazeta Wyborcza či Der Standard i řada špičkových evropských médií, která mají obdobný způsob práce i velikost jako my. Jsme součástí řady mezinárodních sítí, jako je například European Data Journalism Network, jako první české noviny jsme získali Evropskou novinářskou cenu. Některé mezinárodní novinářské projekty z naší redakce dokonce začínáme koordinovat.

Co vydáváme, bereme vážně, a za publikovaným obsahem si stojíme. Máme za to, že žádné jiné noviny tady neabsolvovaly v posledních patnácti letech tolik soudních sporů o svůj publikovaný obsah jako my. Ani jednou jsme neprohráli, jen jedinkrát jsme přistoupili na mimosoudní dohodu.

Po patnácti letech se osmělujeme doufat, že i díky mezinárodní reputaci a podpoře našich fantastických čtenářů začínáme stát na pevnějších nohou. Chceme být jednou z institucí, na kterou se česká společnost bude moci v nadcházejících těžkých časech spolehnout.