Deník Referendum patnáctiletý: kdo jsme
Jakub PatočkaStojíme na straně znevýhodněných, slabších, principiálně se zastáváme přírody. Jsme tu proto, aby každý, komu se děje křivda, věděl, že u nás se mu dostane zastání i tehdy, pokud s ním politicky prakticky v ničem nesouhlasíme.
Přesně před patnácti lety vyšel poprvé Deník Referendum. Ač optimální chvíle pro důkladnou bilanci přijde až za pět let, svůj smysl si připomenout, proč naše noviny vznikly, jaké principy zastávají a z jakých důvodů děláme některé věci způsobem, jenž vyvolává otázky, má i právě teď, ani ne rok před volbami, které patrně přivodí zánik současné podoby beztak neduživé české demokracie.
Poprvé jsme vyšli v listopadu 2009, dvacet let — čili přesně jednu generaci — po listopadové revoluci 1989, v přesvědčení, že její idea byla skvělá, ale celým dalším vývojem české společnosti, včetně jejích médií, pak už vesměs zrazovaná. Jinak řečeno: hlásíme se k české či československé humanitně-demokratické tradici od Komenského a Havlíčka, přes její vrchol představovaný Masarykem a jeho souputníky během první republiky, až po válečný odboj, poctivé demokraty i komunisty poválečného období, velkolepé československé demokratické hnutí šedesátých let, Chartu 77 i další iniciativy disentu, které právě v listopadovou revoluci vyústily.
Máme však za to, že společenský vývoj po roce 1989 na tyto ušlechtilé tradice, které představují to nejlepší, na co se kdy Češi zmohli, nenavazuje. Naopak. Základní směřování české politiky po roce 1989, určované ODS, zemanovským proudem v ČSSD i politickým hnutím ANO ve skutečnosti přímo, byť zpravidla v příjemnějších kulisách, pokračuje v Husákově normalizaci. Náš název Referendum s tím souvisí. Vznikl tak, že požadavek na zavedení institutu referenda do českého ústavního systému formuloval už v roce 1988 československý disent, ale jako jediná věc z toho, co v manifestu Demokracii pro všechny požadoval, nikdy nebyl splněn. Referendum je nám metaforou lepší, participativnější formy demokracie.
Novinářsky se Deník Referendum hlásí k dědictví práce Karla Havlíčka Borovského, Peroutkovy Přítomnosti, fenomenálního reportérského umění Mileny Jesenské, meziválečných Lidových novin, jakož i Literárních novin šedesátých let i první dekády po roce 2000; a také ke vzorům prvotřídního anglosaského novinářství, zejména Guardianu dvacetileté éry Alana Rusbridgera mezi roky 1995 až 2015. Stojíme ve vědomé opozici k českému novinářskému provozu, jak se zde po roce 1989 etabloval, byť si některých jeho výkonů vážíme, a všude, kde je to možné, usilujeme o kolegiální vztahy. Svou inspiraci ale čerpáme z dávnější české minulosti a ve světě.
Základními principy při tvorbě našich novin jsou poctivost vůči lidem a zdrojům, úcta k faktům a snaha přinášet co nejpřesnější obraz o skutečnosti. Pracujeme přitom s vědomím společenského poslání: stojíme na straně znevýhodněných, opomíjených, ustrkovaných, slabších, dáváme hlas oslyšeným, principiálně se zastáváme přírody. Jsme tu proto, aby každý, komu se děje křivda, bez ohledu na svůj původ, vyznání, rasu, postavení či úděl, věděl, že se na nás může obrátit s důvěrou, že u nás se mu dostane zastání i tehdy, pokud s ním politicky prakticky v ničem nesouhlasíme.