„Dítě váží 485 gramů. Prozatím, kvůli zákonu o potratech, musím ležet. Nemůžou nic dělat. […] Čekají, až dítě zemře. Musí mu přestat bít srdce, nebo se něco musí začít dít,“ píše Iza své matce z nemocnice v polském městě Pština. Do nemocnice nastoupila téhož dne ráno, protože jí v pátém měsíci těhotenství praskla plodová voda. Vyšetření potvrdilo závažná poškození plodu. Píše se 21. září. Od vyhlášení takřka úplného zákazu potratů neuplynul ani rok.

„Mám pocit, že mám nějaký zánět. Bolí mě kosti. Je mi zima,“ zní další z mnoha Iziných zpráv. Svým vlastním teploměrem si naměří horečku: 39,9 stupňů. Matka se diví, proč lékaři nezakročí, proč jí nepodají léky vyvolávající porod. „Nemohou, musí počkat, až to začne samo, nebo až přestane srdce bít. […] Žena jako inkubátor,“ odpovídá Iza. Jednu z posledních textovek píše matce okolo jedenácté večer: „Tragédie. Můj život je v ohrožení a já musím čekat.“

Když se Ize v noci přitíží, musí lékaře přivolat jiná pacientka, protože Iza už nemá sil. Ještě předtím však zopakuje, že nechce umřít. Že má pro koho žít. Kontrakce začínají v půl páté ráno. Lékaři se konečně odvažují přistoupit k císařskému řezu.

V půl osmé ráno Iza umírá.

Bylo jí třicet let. Měla dcerku Máju, manžela. Její tvář dnes zná celé Polsko: tmavé oči, pečlivě vytvarované obočí, skromný úsměv plných rtů. Na jedné z fotografií, které teď leží vedle svíček hořících po celé zemi, má své kaštanové vlasy slavnostně vyčesány nahoru. Byla moc krásná, ale to není důležité. Důležité je, že zemřela zbytečně, protože pomýlení polští ultrakatolíci staví domnělý nárok mrtvého plodu na křest a pohřeb nad zdraví a život žen.

I její srdce bilo

Iza se stala obětí loňského verdiktu polského ústavního soudu, dle nějž jsou potraty z důvodu poškození plodu v rozporu s polskou ústavou — a jejž soud ovládaný lidmi spřízněnými s vládní stranou Právo a spravedlnost (PiS) vydal na politickou objednávku.