V poslední době se vede na levici názorový spor mezi dvěma křídly, z nichž jedno upozorňuje na hrozbu uprchlické krize pro evropský sociální stát, zatímco druhé prosazuje univerzální pojetí člověka jakožto „účelu o sobě“. Při vědomí paradoxu, že něco tak roztříštěného a chaotického jako je současná levice se dokonce dokáže ještě dále přít a rozdělovat, je podle mého názoru tato konfrontace důležitým ukazatelem krize emancipační myšlenky.

Nedávno se ke mně dostal e-mail, ve kterém Jan Keller reagoval na nesouhlas s jeho pojetím „uprchlické hrozby pro sociální stát“. Na argumenty ohledně majetkové nesouměřitelnosti (poukazující na fakt, že pro vyřešení světové chudoby by stačila lehká redistribuce neuvěřitelného množství zdrojů akumulovaných u takzvaného jednoho procenta) odpověděl:

„Vážený pane, pokud byste byl schopen prosadit zdanění nejbohatších, odstranění daňových rájů a Tobinovu daň, pak by mé obavy o osud sociálního státu byly skutečně zbytečné. Pokud nic z toho prosadit nedokážete, jsou zbytečné Vaše úvahy.“

Pozoruhodné, kterak přední český levicový intelektuál, autor brilantních kritických analytických publikací, okamžitě po vstupu do Evropského parlamentu pochopil, že „se nedá nic dělat a že je třeba se přizpůsobit“. V tom případě je mi záhadou, proč se Jan Keller tolik zastával českých neprivilegovaných, do kterých se agresivně obouvaly předešlé neoliberální vlády. Vždyť jejich argumentace byla zcela identická: „Není dost zdrojů, je třeba vyloučit určité skupiny obyvatel“.

Představme si situaci, že v důsledku daňových úniků a tornádovitého shromažďování veškerého bohatství v rukou několika nebude dostatek peněz pro všechny nemocné. Podle logiky, která přiznává nutnost „přijetí reálných podmínek“, by bylo zcela v pořádku vést debatu na téma, zda budou zachránění buď lidé s tuberkulózou, anebo lidé s rakovinou. Protože na obě skupiny zdroje nejsou, musíme se rozhodnout.

V rámci takové debaty bychom mohli argumentovat, že lidé s rakovinou si za svou nemoc můžou sami (buď v důsledku kouření, špatného životního stylu, či karmického trestu z minulých životů), zatímco lidé s tuberkulózou by měli být zachráněni (protože třeba mají potenciál uzdravit se a být výkonní). Stejně tak by se dala prohodit znaménka a na základě dalších věcných tvrzení prosazovat záchranu nemocných rakovinou. Racionální veřejná debata odborníků, rozumné názory, přijatelný výsledek expertní debaty, polovina lidí mrtvých.

↗

Štěpení levice v otázce uprchlíků ukazuje krizi emancipační myšlenky, která podléhá nevyhnutelnosti Sofiiny volby. Repro youtube.com

Zygmunt Bauman ukazuje ve své přelomové práci Modernita a holocaust v kapitole Získávání obětí ke spolupráci na příkladu židovských předáků, kam vede takovéto „rozumné přijetí vnějších podmínek“. Vůdci židovských komunit odsouzených ke zkáze aktivně spolupracovali s nacisty právě na základě podobné úvahy (bez jejich aktivní pomoci by měl holocaust pravděpodobně zcela jinou podobu). Byla jim dána racionální volba: buď nechají do transportu odvézt polovinu, nebo půjdou všichni (Bauman to popisuje jako „hru zachraň, co se dá“).

Oběti holocaustu ve všech stádiích stály před „volbou“. Mohly si vybrat menší zlo, nebo to větší — byly stavěny před situaci, kdy se vždy dalo něco zachránit. Kolektivní solidarita byla posléze odmítnuta ve jménu skupinových výsad (prosby o výjimky „mne prosím ne do tábora“ potvrzovaly a legitimizovaly pravidlo „všichni Židé patří do táborů“). Racionalita sebezáchovy byla podle sociologa jedním ze základních kamenů holocaustu: „V podmínkách ostře asymetrické moci je racionalita ovládaných mírně řečeno dvojsečnou zbraní.“

Nestojíme dnes tváří v tvář podobně sebedestruktivní racionalitě, když na jednu misku vah klademe uprchlíky a na druhou chudnoucí evropské střední třídy? A co vlastně zůstane v levicové emancipační myšlence, pokud z ní vyjmeme „jiné, ty druhé“? Když jednou začneme vylučovat určité skupiny lidí z lidství, kde přesně skončíme za pár let, kdy bude v důsledku technologického pokroku stále méně zapotřebí lidských zdrojů?

Sophie, zajíkající se hrůzou, užuž měla na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl:

„Smíš si nechat jedno děcko.“

„Bitte?“ vyjekla Sophie.

„Smíš si nechat jedno děcko.“ Opakoval. „Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?“

„Chcete říct, že si musím sama zvolit?“

„Jseš Polka, nejsi židovka. Máš výsadu — máš volbu.“

Podle mého názoru by autentická levice měla na otázku „uprchlíci, nebo evropští chudí?“ odpovědět „nepodmíněný základní příjem pro všechny a přehodnocení pojetí práce“. Místo dělení lidí podle místa narození by skutečně levicová politika měla předložit koncept, kde každý člověk bude mít zajištěn důstojnou existenci v návaznosti na možnost smysluplného zapojení se do společnosti skrze přínosnou aktivitu (například široká nabídka z veřejných zdrojů placených ekologických, sociálních a kulturních činností). A to pomocí rázného zdanění finančních spekulací a daňových rájů.

Financování základního příjmu je jenom technický problém, který lze vyřešit, pokud lidé dokážou aktivně zformulovat svou politickou vůli. Pokud politikové v maňáskových parlamentech přiznávají, že „se holt nedá svítit“, zůstává zřejmě na mezinárodních občanských hnutích, aby zapálily svíčku.

Buďme realisté, požadujeme nemožné: místo volby chlapečka nebo holčičky, dát esesákovi do zubů.