Odmítnout Sofiinu volbu

Jiří Karen

Dnešní štěpení české levice v otázce uprchlíků ukazuje na hlubokou krizi emancipační myšlenky. Část levice podléhá nevyhnutelnosti Sofiiny volby.

V poslední době se vede na levici názorový spor mezi dvěma křídly, z nichž jedno upozorňuje na hrozbu uprchlické krize pro evropský sociální stát, zatímco druhé prosazuje univerzální pojetí člověka jakožto „účelu o sobě“. Při vědomí paradoxu, že něco tak roztříštěného a chaotického jako je současná levice se dokonce dokáže ještě dále přít a rozdělovat, je podle mého názoru tato konfrontace důležitým ukazatelem krize emancipační myšlenky.

Nedávno se ke mně dostal e-mail, ve kterém Jan Keller reagoval na nesouhlas s jeho pojetím „uprchlické hrozby pro sociální stát“. Na argumenty ohledně majetkové nesouměřitelnosti (poukazující na fakt, že pro vyřešení světové chudoby by stačila lehká redistribuce neuvěřitelného množství zdrojů akumulovaných u takzvaného jednoho procenta) odpověděl:

„Vážený pane, pokud byste byl schopen prosadit zdanění nejbohatších, odstranění daňových rájů a Tobinovu daň, pak by mé obavy o osud sociálního státu byly skutečně zbytečné. Pokud nic z toho prosadit nedokážete, jsou zbytečné Vaše úvahy.“

Pozoruhodné, kterak přední český levicový intelektuál, autor brilantních kritických analytických publikací, okamžitě po vstupu do Evropského parlamentu pochopil, že „se nedá nic dělat a že je třeba se přizpůsobit“. V tom případě je mi záhadou, proč se Jan Keller tolik zastával českých neprivilegovaných, do kterých se agresivně obouvaly předešlé neoliberální vlády. Vždyť jejich argumentace byla zcela identická: „Není dost zdrojů, je třeba vyloučit určité skupiny obyvatel“.

Představme si situaci, že v důsledku daňových úniků a tornádovitého shromažďování veškerého bohatství v rukou několika nebude dostatek peněz pro všechny nemocné. Podle logiky, která přiznává nutnost „přijetí reálných podmínek“, by bylo zcela v pořádku vést debatu na téma, zda budou zachránění buď lidé s tuberkulózou, anebo lidé s rakovinou. Protože na obě skupiny zdroje nejsou, musíme se rozhodnout.

V rámci takové debaty bychom mohli argumentovat, že lidé s rakovinou si za svou nemoc můžou sami (buď v důsledku kouření, špatného životního stylu, či karmického trestu z minulých životů), zatímco lidé s tuberkulózou by měli být zachráněni (protože třeba mají potenciál uzdravit se a být výkonní). Stejně tak by se dala prohodit znaménka a na základě dalších věcných tvrzení prosazovat záchranu nemocných rakovinou. Racionální veřejná debata odborníků, rozumné názory, přijatelný výsledek expertní debaty, polovina lidí mrtvých.

Štěpení levice v otázce uprchlíků ukazuje krizi emancipační myšlenky, která podléhá nevyhnutelnosti Sofiiny volby. Repro youtube.com

Zygmunt Bauman ukazuje ve své přelomové práci Modernita a holocaust v kapitole Získávání obětí ke spolupráci na příkladu židovských předáků, kam vede takovéto „rozumné přijetí vnějších podmínek“. Vůdci židovských komunit odsouzených ke zkáze aktivně spolupracovali s nacisty právě na základě podobné úvahy (bez jejich aktivní pomoci by měl holocaust pravděpodobně zcela jinou podobu). Byla jim dána racionální volba: buď nechají do transportu odvézt polovinu, nebo půjdou všichni (Bauman to popisuje jako „hru zachraň, co se dá“).

Oběti holocaustu ve všech stádiích stály před „volbou“. Mohly si vybrat menší zlo, nebo to větší — byly stavěny před situaci, kdy se vždy dalo něco zachránit. Kolektivní solidarita byla posléze odmítnuta ve jménu skupinových výsad (prosby o výjimky „mne prosím ne do tábora“ potvrzovaly a legitimizovaly pravidlo „všichni Židé patří do táborů“). Racionalita sebezáchovy byla podle sociologa jedním ze základních kamenů holocaustu: „V podmínkách ostře asymetrické moci je racionalita ovládaných mírně řečeno dvojsečnou zbraní.“

Nestojíme dnes tváří v tvář podobně sebedestruktivní racionalitě, když na jednu misku vah klademe uprchlíky a na druhou chudnoucí evropské střední třídy? A co vlastně zůstane v levicové emancipační myšlence, pokud z ní vyjmeme „jiné, ty druhé“? Když jednou začneme vylučovat určité skupiny lidí z lidství, kde přesně skončíme za pár let, kdy bude v důsledku technologického pokroku stále méně zapotřebí lidských zdrojů?

Sophie, zajíkající se hrůzou, užuž měla na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl:

„Smíš si nechat jedno děcko.“

„Bitte?“ vyjekla Sophie.

„Smíš si nechat jedno děcko.“ Opakoval. „Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?“

„Chcete říct, že si musím sama zvolit?“

„Jseš Polka, nejsi židovka. Máš výsadu — máš volbu.“

Podle mého názoru by autentická levice měla na otázku „uprchlíci, nebo evropští chudí?“ odpovědět „nepodmíněný základní příjem pro všechny a přehodnocení pojetí práce“. Místo dělení lidí podle místa narození by skutečně levicová politika měla předložit koncept, kde každý člověk bude mít zajištěn důstojnou existenci v návaznosti na možnost smysluplného zapojení se do společnosti skrze přínosnou aktivitu (například široká nabídka z veřejných zdrojů placených ekologických, sociálních a kulturních činností). A to pomocí rázného zdanění finančních spekulací a daňových rájů.

Financování základního příjmu je jenom technický problém, který lze vyřešit, pokud lidé dokážou aktivně zformulovat svou politickou vůli. Pokud politikové v maňáskových parlamentech přiznávají, že „se holt nedá svítit“, zůstává zřejmě na mezinárodních občanských hnutích, aby zapálily svíčku.

Buďme realisté, požadujeme nemožné: místo volby chlapečka nebo holčičky, dát esesákovi do zubů.

    Diskuse (90 příspěvků)
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    October 23, 2015 v 21.12
    Ostře asymetrická moc v době moci neoliberální
    „V podmínkách ostře asymetrické moci je racionalita ovládaných mírně řečeno dvojsečnou zbraní.“
    V dnešních podmínkách skrytě asymetrické moci je racionalita ovládaných vystavena fatální víře v přirozenost kapitalismu masového konzumu.
    Buďme realisté a chápejme proto výhody manipulačního potenciálu vládnoucích a možnosti efektivní osvěty ovládaných věřících.
    Doba vyrážení zubů nesvědčí - již jakékoliv reálné přibroušení zubů vládnoucím je neskonalou fuškou a pro ovládané úlevou..........včetně Kellera, bych řekl.
    JK
    Jan Kovařík, Stavební inženýr
    October 23, 2015 v 22.13
    „nepodmíněný základní příjem pro všechny a přehodnocení pojetí práce“. Místo dělení lidí podle místa narození by skutečně levicová politika měla předložit koncept, kde každý člověk bude mít zajištěn důstojnou existenci v návaznosti na možnost smysluplného zapojení se do společnosti skrze přínosnou aktivitu (například široká nabídka z veřejných zdrojů placených ekologických, sociálních a kulturních činností). A to pomocí rázného zdanění finančních spekulací a daňových rájů."

    Zbývá prkotina - tohle prosadit. Sepište to jako volební program, vyhrajte s tím volby (nejlépe ve více evropských zemích současně), a přehlasujte ostatní v příslušných zákonodárných sborech. A nesmí vám to nikde uvíznout na žádném technickém detailu - jak se tak dobrým programům stává.
    Dokud se však tato prkotina nepovede - profesor europoslanec má pravdu.
    Blažena Švandová, pracující důchodce
    October 23, 2015 v 23.24
    Vtipný příměr
    článek se mi líbí, navrhuje jít hlavou proti zdi pro dobrou věc. Například TGMasaryk v takovém podniku uspěl. Změnit něco v politice je pro jednotlivce program na celý život. Myslím, že něco takového stojí zato. Pane Karene, aspoň o tom píšete, máte moje sympatie.

    Já jsem moc ráda, že Jan Keller je tam, kde je. Na rozdíl od jiných europoslanců dává o sobě vědět.

    Při druhém zamyšlení už mi ten příměr začíná kulhat. Ono ani tak nejde o to buďto dát migrantům, anebo našim potřebným, čili kam ty peníze půjdou, ale spíš o to odkud půjdou. Kdo to bude financovat? - Stále víc chudnoucí střední vrstvy, říká Keller, taková je dnes situace a nejpravděpodobnější vývoj. Jan Keller zná své možnosti.

    V článku navrhujete, ať se to platí z daní z finančních transakcí a ať se zruší daňové ráje. - No a teď se zkuste zamyslet nad tím, jak by se to dalo konkrétně udělat!
    Neříkám, že to nejde, jistě to nějak jde, ale chce to mladého, chytrého, silného a hodně umanutého mladého člověka, který by si z prosazení některé z těch věcí udělal smysl života. A přitom je velmi pravděpodobné, že by neuspěl. Ale je to úžasná výzva. Já bych takového člověka podpořila ze všech svých sil. Jenže kdo jsem já?

    Aby to mělo podporu, musel by o tom být konsenzus. Muselo by to být nastoleno jako problém ve veřejném prostoru atd., atd. Ne že to nejde, protože svět, ve kterém by se to uskutečnilo je v logickém smyslu možný, jen zatím neznáme cestu, jak k němu z tohoto našeho dnešního světa dospět.
    MP
    Martin Profant
    October 24, 2015 v 11.18
    Janovi Kovaříkovi
    Nikoli, profesor europoslanec se mýlí anebo -- a že mám Jana Kellera vlastně rád, chci věřit této variantě -- je naprosto cynický. On totiž ten program, o kterém mluví, Tobinova daň, odstranění daňových rájů, je jeho vlastní program. Překlad jeho mailu pak zní: " Protože já nejsem schopen nijak přispět k prosazení vlastního programu, držte vy hubu s požadavky, který by kompromitovali status quo". Inu, sociální demokrat model 2015.

    Jiřímu Karenovi
    Dát esesákovi do zubů za cenu vlastního života je dobrý program, lepší než chcípat řadu měsíců. Malér je v té Sofiině volbě, že ono to není za cenu vlastního života, ale za cenu, že místo jednoho dítěte nepřežijí dvě. Jistě existují matky, které by daly morálnímu gestu přednost před životem dítěte, ale svým dětem bych takovou nepřál.
    Eva Hájková, penzistka
    October 24, 2015 v 11.48
    Možná by to chtělo rozvést, co přesně znamená to "dát esesákovi do zubů". Rozumím, že to znamená symbolicky odmítnout Sophiinu volbu, ale co to znamená konkrétně? Nechodit k volbám? Nebo k nim chodit a pak politiky, kteří nejednají podle našich představ kritizovat a volat k zodpovědnosti? Nebo ještě něco úplně jiného?
    Kdo vlastně se má chovat jako milující matka, která nevydá žádné ze svých dětí?
    Politici včetně Kellera? Nebo nová levice?
    MP
    Martin Profant
    October 24, 2015 v 13.0
    Evě Hájkové
    Co takhle každý slušný člověk? Nenechat se vydírat, "nebát se a nekrást", říkával kdysi jiný profesor sociologie, který se na stará kolena dal na politiku.

    Ovšem ne esesákovi a ne do zubů; podívat se přísně, vzít stočené noviny (nejlépe ty, do kterých píše) a symbolicky ho jimi plácnout. Pak říci pevným hlasem:
    "Demagogie je fůj, styď se. Ty dobře víš -- a já to na Tebe z Tvých knížek vím, že víš --, že kdyby sociální stát byl už tak oslabený, že by ho mohlo položit pár set uprchlíků, nebylo by už co zachraňovat."

    Sofiina volba to není, nám hrozí nejvýše trochu nepohodlí, ale právě proto -- když se včas vydírání nebráníme, nakonec se octneme my nebo naše děti v situaci, kdy nám nacistického hovado velkoryse bude nabízet volbu analogickou té Sofii (a ještě k tomu přidá, že je to privilegium, že tuhle výsadu b nám neposkytl, kdybychom byli židé, syrští uprchlící nebo kdo právě bude v té době v kursu).
    Jiří Kubička, psycholog
    October 24, 2015 v 13.10
    V reálném životě taková jasná dilemata nejsou
    Sofiina volba je román, ne příběh, který se skutečně stal. V reálném životě to nechodí tak, že by najedné straně byla jasná objektivní situace, na druhé morální hodnocení. Ten, kdo agituje pro nějaké rozhodnutí, vždy objektivní situaci popisuje jinak, než ten, kdo agituje pro rozhodnutí opačné.

    Já si například vůbec nejsem jist, tím, že sociálnímu státu v ČR pomůže, když se čeští politici budou stavět negativisticky k EU jako Keller, Chovanec, Zeman, Klaus a další.

    Omezování solidarity na české občany neznamená nutně, že na ně z nějaké fixní sumy zdrojů zbude větší kus. Není to nic víc jisté než například to, že nízká úroveň mezd u nás ekonomice prospívá, protože zvyšuje konkurenceschopnost.

    Soffinu volbu jsem četl už strašně dávno, nepamatuji si to dobře, ale mám dojem, že Soffin syn stejně zemřel nebo se aspoň S. nedozvěděla, co se s ním stalo.
    JK
    Jiří Karen
    October 24, 2015 v 17.57
    Esesákovy zuby
    "Dát esesákovi do zubů" - podle mě možná stačí minimalistické vnímání ve smyslu "odmítnout podmínky vnucované statutem quo neoliberálního kapitalismu jako přírodní zákon, v rámci kterého je nutno jednat". A mám ten dojem, že v současné situaci bude prvním krokem je odmítnout alespoň v ideové debatě, v rámci určitého politického východiska.

    K čemu levice, která hbitě odhodí celé své hodnotové jádro předem do koše pro jistotu s velkým náskokem, protože "přece by to stejně nikdy v budoucnu nešlo a nedá se nic dělat, protože se holt nedá nic dělat"?

    Bez ohledu na to, že ta situace opravdu nestojí reálně uprchlíci VS evropští chudí - to je (absurdní) konstrukt, který však část sociálně demokratické levice prostě přebírá.

    Michal Rusek, sazeč
    October 24, 2015 v 20.10
    Reálná politika
    Není problém udělat svět lepší, tedy není pravda, že neexistují metody a postupy, které by Zemi udělali lepším místem pro bytí.

    V realitě však, bohužel, tato verze světa mocným vyhovuje. Proto existují daňové Ráje, proto mj. i ČT sedí jako žába na prameni na možnosti dělat řádově lepší zpravodajství.

    Na jedné straně souhlasím s autorem, je nutné chtít nemožné, protože opak je ztrátou idealismu. Na straně druhé vím, že místo naivního a tedy zbytečného volání je lepší usilovat o malé pokroky v rámci možného. Tak rozumím i tomu, co napsal Jan Keller.
    Eva Hájková, penzistka
    October 25, 2015 v 5.8
    Jirka má nakonec pravdu. Socialismus "jenom někde a jenom pro někoho " už tady byl a právě protože byl "jenom někde a jenom pro někoho " změnil se v režim nesvobody. Tenkrát se nesmělo volně odcházet, teď by se nesmělo volně přicházet. Takže kompromisy nebrat a je dobré to Kellerovi otevřeně říct. Jenom by z toho podle mě nemělo vyplývat, že už se s ním nebudeme bavit.
    + Další komentáře