Česká charakterová neuróza

David Unger

Československo zažilo dvě až tři traumatické zkušenosti s postojem velmocí, které svou pasivitou či neangažovaností odmítli např. v roce 1938 nebo 1968 vývoj, který si občané našeho státu přáli.

Pokračuji v psychologické analýze společnosti. Pamatuji si, jak v mém prvním článku na toto téma tento psychohistorický žánr, který zavedl psychiatr, pedagog a publicista Petr Příhoda, výrazně podpořil na DR diskutující Josef Poláček. V tomto druhém díle se chci věnovat české a částečně slovenské kolektivní duši.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V proběhách evropských volbách se státy bývalého Československa nestaly skvrnou z hlediska podpory nacionalistických a antievropských sil (s výjimkou drobného úspěchu strany Svobodných), ale Česko-Slovensko bylo zobrazeno na mapě volební účasti černou barvou — Česko 18,2 %, Slovensko dokonce 13,05 %.

Jiří Pehe ve svém povolebním komentáři pokládá trefnou otázku: Zmínka o Slovensku ale navozuje otázku, zda naše postoje k Evropě i k využívání demokratických mechanismů nemají cosi do činění s Československem, tedy s naší traumatickou minulostí… Možná by se historikové, politologové i sociologové měli v prvé řadě zamýšlet nikoliv nad tím, co je „pochroumaného“ v EU (což je u nás oblíbené intelektuální a mediální cvičení), ale co je pochroumaného v „duši“ obou národů.

Nejsem sociolog, politolog ani historik. Ale z Jungovy psychologie vím, že něco jako kolektivní duše, kolektivní vědomí a nevědomí přece jen může existovat. Začnu u hypotézy Jiřího Pehe.

Češi i Slováci na rozdíl od dalších evropských občanů ve volbách neprotestovali proti současné EU volbou Jobbiku či Le Front National. Repro internet

Československo zažilo dvě až tři traumatické zkušenosti s postojem velmocí, které svou pasivitou či neangažovaností odmítli např. v roce 1938 nebo 1968 vývoj, který si občané našeho státu přáli. Podpora obrany versailleských hranic proti hitlerovskému Německu nebo podpora reformních komunistů prosazující, byť nejasnou, ideu socialismu s lidskou tváří, nenalezla u velmocí potřebnou podporu.

Češi i Slováci na rozdíl od dalších evropských občanů ve volbách neprotestovali proti současné EU volbou Jobbiku či Le Front National. Protestovali tiše, skrytě, tedy neúčastí, zkrátka „po švejkovsku“. Podobně jako Dobrý voják Švejk nechtěl být povýšen, ale chtěl proplout a vypadat při tom jako neškodný poloblázen.

Neopomeňme, že Slováci se vzor své státnosti naučili právě v pražských federálních orgánech a přestože jsou jiné nátury, Česko-Slovensko přeci jen toho prožilo ve 20. století mnoho společného.

Kolektivní česká a slovenská duše mi připomíná člověka, který odmítá za své problémy přijmout vlastní odpovědnost a přenáší jen své okolí. To jsou ty věty jako „zradili nás v Mnichově“ nebo „zase nám nepomohli a nechali nás v tom“. Položme si však otázku — co udělala v inkriminovaných letech samotná československá reprezentace pro to, aby účinně uhájila své sebeurčení a svobodu výběru své cesty nebo alespoň minimalizovala výhody nepřítele?

Proč měli v Čechách komunisté v roce 1946 43,25 % hlasů a na Moravě a ve Slezsku 34,46 % hlasů? Proč měli v Rakousku komunisté v roce 1947 5,4 % hlasů, proč se Finsko dokázalo po válce finlandizovat s hranicemi 150 km od Leningradu? Proč „Krvavý pes Tito“ dokázal ustát vlastní politiku Jugoslávie nezávisle na Sovětském svazu za Stalina, Chruščova i Brežněva?

Neupadlo Československo a dnes jeho dva nástupnické státy tak trochu do vlastní oprátky? Mnozí českoslovenští politici totiž činili to samé, co dnes tak vehementně kritizují na velmocích a samotné EU.

Československo přišlo do dějin podivně, tak trochu jako Werichova královna Koloběžka první. Lidé v ulicích 28. října 1918 mohli oslavovat konec války nebo samostatnost českých zemí, protože republika jako státní forma pro nový československý stát vznikla podle historika z Masarykova ústavu AV ČR Josefa Tomeše až na základě ženevských jednání 14. listopadu 1918.

V souladu doktrínou prezidenta Wilsona (práva národa na sebeurčení) s „národem československým“ (který de facto neexistoval) vznikl politickým pučem (nikoli legitimním rozhodnutím zemských sněmů) mnohonárodnostní stát vydávající se za jednonárodní, který měl podle slov maďarského historika, marxisty a člena předválečné maďarské Sociálnědemokratické strany Ference Fejtöho všechny nevýhody Rakousko-Uherska, ale žádnou z jeho výhod.

Dnes mohou čeští vlastenci spílat nad tím, proč Habsburkové zrušili po Bílé hoře Rudolfův majestát nebo se rozčilovat nad tím, proč bylo zablokováno česko-rakouské vyrovnání v roce 1870. Tvůrci Československého státu ale nedodrželi závazky v Pittsburghské dohodě nebo Martinské deklaraci (schválené až 30. 10. 1918) a Slovensko bylo v počátcích společného státu fakticky řízeno ministrem — diktátorem z Prahy.

Přes opakované sliby moravským a slezským politikům, že jejich samospráva v novém státě zůstane nedotčena v prvních letech republiky okamžitě došlo k centralistickému pokusu úplného zrušení zemského uspořádání (to se definitivně povedlo Gottwaldovi se Slánským v roce 1948), ale již v roce 1927 byla opět nelegitimně (bez souhlasu slezského zemského sněmu) zrušena samospráva Slezska. Třetina zastupitelů sloučené Země Moravskoslezské nebyla volena, nýbrž jmenována československým ministrem vnitra.

Na Podkarpatské Rusi vládl gubernátor - diktátor po celou dobu tamní československé správy. Proto dnes možná Zakarpatští Rusíni pošilhávají více po Maďarsku než po Slovensku. Ani českoslovenští Němci, Maďaři a Poláci se nedovolali práva na sebeurčení zakotvené v doktríně prezidenta Wilsona. Masarykova a Benešova idea středoevropského Švýcarska rozděleného na samosprávné kantony byla buď nerealizovanou ideou, nebo rovnou diplomatickým trikem, jak lépe prosadit vznik ČSR.

Divíme se postoji západoevropských velmocí v předmnichovském období. Lord Runciman, českými národovci (i na levici) označkovaný jako zrádce a spojenec nacistů, po své misi v roce 1938 předal britskému premiérovi následující zprávu: „Odpovědnost za konečné rozbití jednání musí být podle mého názoru přičtena panu Henleinovi a panu Frankovi a těm jejich stoupencům v zemi i v zahraničí, kteří je pobízeli k extrémním a neústavním činům… Dále jsem dospěl k názoru, že ty pohraniční okresy mezi Československem a Německem, kde sudetoněmecké obyvatelstvo tvoří významnou většinu, by měly okamžitě dostat právo na sebeurčení. Pokud bude nutné nějaké odstoupení území, a já myslím, že bude, mělo by být provedeno okamžitě a bez zdržování.

Problém mnohonárodnostního státu byl dílem vyřešen postoupením Podkarpatské Rusi Stalinovi, odsunem Němců („vždyť to oni rozpoutali válku, tak ať jdou“) a nakonec samotným (rychlým a nekrvavým) rozbitím Československa v roce 1992. Poznamenám jen, že pouze hloupý manažer se může chlubit rozbitím zavedené firmy. A v této nacionální politice se pokračovalo Klausovou demontáží Visegrádu a nyní jsme ve fázi obrany žárovek, tuzemského rumu a pomazánkového másla.

Švejka jsem rád čítával. Pro odreagování i pro zasmání. Ale při hlubším zkoumání české duše na mě sednou chmury, jako když sedím s klientem trpícím charakterovou neurózou. Americký psychoanalytik rakouského původu Otto Kernberg vývojově tento problém umísťuje někam mezi klasickou neurózu a ranou poruchu osobnosti. Jedná se o pasivně-agresivní (nevyjádřený, vnitřně agresivní, negativistický) charakter. Přes svůj odpor k nacismu musím výraz německých nacistů pro českou duši „smějící se bestie“ uznat jako výstižný.

V takovém kolektivním charakteru je jistě i něco pozitivního. Přežije. Dokáže i nepřímo pomoci. V době německého bombardování Malty během 2. světové války dopadla doprostřed největší katedrály plné lidí během pravidelné nedělní mše puma, která překvapivě nevybuchla. Místní ji rozšroubovali, zjistili, že je vyplněná pískem a nalezli v ní papírek s nápisem „Pozdrav z Plzně“.

Když Češi chtěli svůj stát pozvednout výše, nešlo to z geopolitických důvodů (rok 1618, 1968). Když naopak tu možnost měli, nevyužili ji nebo šli jinou cestou (1918, 1989). Kde jsou teď? Mohou a nechtějí. Snad mohou. Ta nevůle je však evidentní.

Člověk (analogicky ke kolektivnímu společenství) trpící pasivně-agresivním charakterem si nese z batolecího období vzdoru svůj trvalý vzorec. Když chci, nejde to (nedovolí mi to rodič, v kolektivním případě velmoci). Když můžu a mám možnost svou vůli realizovat, nechci a vysvětluji, „proč to nejde“. Nejčastěji větami uvedenými typickým „Ano, ale…“.

Když nemá na blízku citově vřelého a bezpečného dospělého, vyroste z něj velké vzdorovité batole, které je schopné jen trvalé kritiky, skrytého nadávání, kverulantství, ale neumí realizovat svůj potenciál a spolupodílet se na společném (v tomto případě evropském) díle. A pokud se něco zásadního nepromění, bude tomu tak až do zániku národních států z 19. století.

    Diskuse
    June 12, 2014 v 14.20
    psychologická analýza společnosti?
    Ve Vašem článku jsou podněty k zamyšlení, např. ty roky 1618/1968 nebo 1918/1989.
    I některé z Vašich tezí lze pravděpodobně úspěšně obhajovat.
    Ale touto cestou?!
    Udivuje mne, že zrovna Vy jako profesionální psycholog se domníváte, že je přípustné tímto způsobem uplatňovat psychologické poznatky o jednotlivci takto nehistoricky na společnost. Copak si neuvědomujete jak je to zjednodušující?

    Vedle toho mi vadí teze s víceméně otevřeným morálním hodnocením dějinných událostí. To může sloužit poepření a odůvodnění Vašich postojů k nim, ale jaký je v tom další přínos?
    DU
    June 12, 2014 v 17.23
    Psychologická analýza společnosti je možná, jen má omezené metodické možnosti
    Na Vaši otázku jsem v článku již odpověděl. Divím se, že jste tyto metodické výtky neuvedl již v mém prvním článku "Společnost s poruchou osobnosti". Psychiatr a křesťanský pedagog Petr Příhoda již v devadesátých letech v našem prostředí představoval psychohistorii jako speciální psychologickou disciplínu, která mnohde ve světě ve vědeckých a akademických kruzích úspěšně bojuje o své uznání. Existují různé mnohem odbornější studie než je můj komentář - např. psychoanalýza Martina Luthera.

    Které události jsem morálně hodnotil - můžete uvést příklad? Nebo je to spíše tak, že některá má tvrzení neodpovídají Vašemu světonázoru?
    Máte pravdu - omlouvám se - něco jako morální hodnocení se v článku nenajde a bude to skutečně spíše moje projekce + nepozorné čtení.

    Možná je lépe mluvit o mustrování dějin. (Ale i to se týká spíše "Podivena" nebo Mlynárika než Vás, přinejmenším v tomto textu.)

    Co mě zajímá je, co si konkrétně slibujete od psychologické analýzy historických dějů, něco o té kolektivní duši (v historických procesech, ne např. v chování davu).

    Lze pasivně-agresivní charakter, jak jej popisujete v posledních dvou odstavcích, opravdu připisovat národu nebo nějaké jeho významné části ("česká charakterová neuróza")?
    June 12, 2014 v 18.31
    Mám dojem, že se tomu také říká "otrocká mentalita". Nacisté, o nichž se autor zmínil, to připisovali na vrub rase a mimo jiné si tím zdůvodňovali, proč Němci mají Čechům vládnout.
    DU
    June 12, 2014 v 19.20
    Aby nedošlo k omylu
    Můj článek je komentář nebo publicistická analýza s využitím psychologických teorií a diagnostických kategorií. V žádném případě nejde o odbornou psychohistorickou studii. Nenárokuji si vědeckou pravdu, jen chci komentářem podnítit k zamyšlení.

    V mém minulém článku, jak jsem již napsal, srovnání psychiky individuality a kolektivní duše v diskusi několikrát podporuje diskutující pan Josef Poláček (viz http://denikreferendum.cz/clanek/17921-spolecnost-s-poruchou-osobnosti). Ale jde v podstatě o aplikaci teorie Freudova žáka C. G. Junga o kolektivním vědomí a nevědomí, kterým rozšiřuje Freudovu klasickou psychoanalýzu o analýzu kolektivu, pospolitosti, národa. Doporučuji v tomto směru knihu Rudolfa Starého: Potíže s hlubinnou psychologií, kde výstižně autor analyzuje vznik nacismu v Německu.

    Podle aplikace Jungovy teorie o kolektivním nevědomí lze národu či pospolitosti připisovat jakýkoli charakter. Ostatně jeho obsahem jsou i archetypy.
    June 12, 2014 v 20.0
    v tom k omylu nedojde
    Tu podnětnost Vám přiznávám už první větě.

    Psychoanalytické hnutí znám poměrně zevrubně (většinou v originále, nejen Freuda, nebo Junga, ale i Ferencsiho, Reicha, Abrahama, Ranka etc., takže ke knize Rudolfa Starého se vracet nemusím - ale to dodávám jen na vysvětlenou - ne abych se vytahoval). O to tu pochopitelně neběží.
    * * *
    Metodické výtky jsem neuvedl dříve, protože jsem předchozí článek nečetl (ale třeba to doženu a pomůže mi to lépe porozumět).

    Nečtu ty věci ovšem jako psycholog, zaměstnává mě společensko-historický kontext psychoanalýzy - zejména v meziválečném období.

    Asi by to chtělo jasně říci, proč se domníváte, že např. "kolektivní nevědomí" nám může významně pomoci k pochopení dějin, včetně těch současných resp. proč případně lépe než jiný přístup. To je jádro mé otázky.

    Nebo obecněji:
    do jaké míry může vůbec dnešní psychologie svou vlastní metodologií přispět k vysvětlování společenských jevů včetně toho, čemu se vágně říká společenská patologie (nemýlím-li se, také tohle je jedna z věcí, kterých se tu dotýkáme?) - ?
    (Vím, že je to velice komplexní otázka, kterou na tomto místě řešit nelze - nečekám odpověď, míním to jako podnět do budoucna.)
    JV
    June 12, 2014 v 22.29
    Výborný článek s cennou sebekritikou
    Výborný článek přicházející se sebekritikou, které se nám v posledních 100 letech od nás samých naprosto nedostávalo.

    Zahleděnost do sebe, podezíravost k těm, kteří nejsou "naši", neochota nechat si poradit, to všechno jsou trpké plody českého nacionalismu, které si od konce 19. století pěstujeme a opakovaně je sklízíme. Chtělo by se mi dodat, že dnes snad už v míře menší, ale když se podívám na tu ostudnou účast v nedávných EU volbách, už se mi nic dodat nechce.

    A vlastně chce. Josef Pekař, kterému jistě přehled nechyběl, a kterého české prvorepublikové elity vyrostlé ze zaslepujícího národovectví právě nemusely, to řekl za nás: „Smysl českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí v zápětí nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního“.

    Jiří Vyleťal
    June 13, 2014 v 2.17
    Překvapuje mě, že kritiku vlastního národa lze chápat jako sebekritiku. To by mě nenapadlo.
    June 13, 2014 v 4.25
    Fakt dost dobrý úvodní text …
    Kdysi jsem cosi řešil s italským advokátem, který chodil na schůzky zásadně pozdě

    Vyčetl jsem mu to a on pravil, že co mu má nějaká česká tráva vyčítat

    Česká tráva, tak nás vnímal – nechá se pošlapat a pak se narovná

    Narovná se, aby se nechala pošlapat

    Ale pořád žije …

    Kdosi (Hrabal?) napsal, že přemýšlivý člověk (intelektuál?) nemůže žít v Čechách střízlivý …

    Není to přímo tématem článku.
    Ale jde, v trochu obecnější rovině, o to "připisování" - je opravdu ošidné mluvit o národním charakteru.

    Leckdo je ochoten mluvit za národ, zpravidla v dobré víře, že ví, které jsou jeho "dobré" a "špatné" vlastnosti. Sám tedy vychází z "dobrých" úmyslů, rád by, aby to "dobré" začalo převládat.

    Mohu to ilustrovat třeba slovním obratem Luboše Palaty - "trochu nefér považovaní za součást toho samého národa" - týkajícího se lidí ve Slavjansku. Palata se opravdu domnívá, že může říkat, kdo k ukrajinskému národu patří a kdo ne?

    Podle stejného mustru se pan Vyleťal domníhá vidět - a vítá - sebekritiku, která pomáhá odhalovat "náš" nacionalismus.

    Hlásíme se k ideální podobě národa.

    Ptejme se, nakolik vůbec může panovat shoda o tom, jací "chceme" být?
    Panovala někdy - třeba v obrozenském období?

    Rozpad společnosti, o kterém je poměrně často - a ne bezdůvodně - řeč, přece nemá svůj původ v nacionalismu, nebo ano?
    + Další komentáře