Společnost s poruchou osobnosti

David Unger se zamýšlí nad psychologickými aspekty podobných jevů, jako je sebevražda celebrity a následná reakce okolí.

Sebevražda jedné zpěvačky a následné reakce jejího okolí, včetně představitele významného bulvárního média, nás nutí zauvažovat i nad psychologickými aspekty podobných jevů.

Od mnohých kolegů psychiatrů i psychologů, kteří svůj obor rozvíjejí alternativním směrem, např. Jana Hnízdila, slýcháme o tom, že společnost je psychicky nemocná. Alkoholismus a závislosti obecně nás mohou jen těžko uspokojit hledáním závažnější příčiny celkového úpadku dříve „zdravého člověka“, na jehož konci je sebevražda. A byl onen člověk před rozvinutím závislosti vůbec „zdravý“?

Kolegové psychologové jen velmi málo využívají svých znalostí a zkušeností k psychologické diagnostice jakési „společenské psychiky“. Je tomu nejen proto, že jsou jejich ordinace přeplněny k prasknutí lidmi, kteří jejich pomoc potřebují, ale nemají ani nutný vědecký aparát.

Ale znamená to snad, že by psychologové měli rezignovat na podobné a opakující se problémy jednotlivců, které mají významný dopad na celospolečenskou atmosféru? A rovněž zapomenout, jak společenská realita naopak ovlivňuje psychiku jedinců? Měli by svá vyjádření formou pochybných komentářů sdělovat jen ti nejviditelnější psychologové a psychiatři z dvorků svých rodinných domů v krátkých vstupech do hlavních televizních zpráv?

Je jedna duševní porucha, která posledních dvacet let čím dál tím více plní ordinace odborníků na duševní zdraví. Je širší. Na rozdíl od závislostí, poruch příjmu potravy, domácího násilí, mobingu, stalkingu, burn-out nebo „běžných“ depresí neplní stránky populárních časopisů. Přitom hravě dokáže být vysvětlující základnou všech těchto sociálně a psycho-patologických jevů. Jedná se o poruchu osobnosti.

Porucha osobnosti prostupuje více oblastí lidské psychiky. Lidé, kteří jí trpí, mají problémy často již od dětství, v oblasti regulace emocí, způsobu uspokojování přirozených lidských potřeb, v chování vůči okolí, zejména v blízkých vztazích a především ve vztahu k sobě samému. Trpí oni nebo jejich nejbližší okolí, jak v rodině, v práci, tak i společenském životě.

Dříve byla porucha osobnosti označována pojmem psychopatie a její nositel „psychopatem“, než toto slovo nabylo pejorativního významu. Nutno zdůraznit, že nositel poruchy si svou poruchu nezpůsobil. Ale má plnou zodpovědnost za to, co se svým psychickým nedostatkem udělá.

Současná společnost však takto postiženým spoluobčanům svým mlčením k této poruše život nijak neulehčuje. I v odborné sféře dominují příručky jen pro nemocné schizofrenií, depresí nebo bipolární poruchou, zkrátka proto, že jejich náklad sponzorují farmaceutické firmy bohatnoucí prodejem léků na tyto duševní nemoci. Tabletku na vyléčení narušené lidské osobnosti však dosud nikdo nevynalezl.

Člověk s poruchou osobnosti se narodil s nevhodnou kombinací genů, ale především v raném dětství nedostal to, co potřeboval. Nesetkal se s vřelým, přijímajícím, laskavým a zralým rodičem nebo alespoň dlouhodobým pečovatelem, který by dokázal respektovat jeho autonomii, přirozené potřeby a umožnil mu vyzrát v harmonickou lidskou bytost.

S běžnou lidskou emocí, jako je např. agrese, neumí zacházet, často proto, že ji jako dítě zažíval v nešetrné formě často a přespříliš. Potlačuje ji, vyjadřuje ji navenek ve formě necitlivého a manipulativního chování, kdy se staví k okolím lidským bytostem podobně jako k neživým předmětům. Nebo mu nezbývá nic jiného než ji obrátit proti sobě, utápí se v depresích, poškozuje svoje lidství nadměrným pitím nebo promiskuitou, až se zničí zcela. Vyhledává vztahy s podobně neharmonickými osobnostmi, se kterými je život neustále se opakujícím peklem na zemi.

Stejně jako jsou rozmanité lidské povahy, bývají rozmanité i osobnostní poruchy: Narcistický šéf velké firmy, který terorizuje své zaměstnance. Politický kmotr hrající svou velkou hru, na kterou v miliardách doplácejí všichni občané. Neustále kverulující ekologický aktivista blokující po desetiletí rozvoji celého regionu. Uzavřený počítačový programátor, který není schopen vystoupit z virtuálního světa a navázat skutečně mezilidský vztah.


Na přelomu 19. a 20. století v dobách Sigmunda Freuda a jeho psychoanalýzy byla pozornost směřována především k poruchám neurotickým. Repro Andy Warhol

Dramatizující umělkyně toužící po pozornosti, jejíž vztahy ihned ochladnou, nejsou-li trvalou romantickou vášní. Vysoce inteligentní vzdělaný muž, který kvůli trvalým vnitřním zábranám své schopnosti nikdy nevyužije. Nebo nenapravitelný recidivista, který není schopen poučit se z trestu.

Neuropatolog František Koukolík uvádí příklady lidí – „deprivantů“, kteří s narušenou povahou v historii dokázali páchat lidsky neuvěřitelná zvěrstva. Z historie těchto případů známe dost včetně průmyslově vyspělé éry dvacátého století. Ale něco se do současnosti přeci jen změnilo.

Na přelomu 19. a 20. století v dobách Sigmunda Freuda a jeho psychoanalýzy byla pozornost směřována především k poruchám neurotickým. Ty vyplývaly z konfliktu mezi lidskými pudovými potřebami a tradiční morálkou. Psychiatr Petr Příhoda uvádí, že v éře průmyslové revoluce a rozpadu tradiční společnosti, kdy otcové rodin jako rodinné autority mizeli za prací do průmyslových center, však byly ještě zachovány základní společenské hranice.

V době postmoderny, po květinové revoluci a definitivní emancipaci žen se z rodin začala vytrácet i stabilizující přítomnost matek. Jde o jednu z mnoha hypotéz příčiny toho, proč tak přibyl počet těžkých poruch osobnosti v psychiatrické praxi v posledních desetiletích.

Např. v USA od 80. a 90. let jsou vybudovány dlouhodobé léčebné kliniky a komunity se specializovanými psychoterapeutickými přístupy výhradně na léčbu raných poruch osobnosti. Nejčastěji lidí s emočně nestabilní a impulzivní povahou, nestálostí v emocích, vztazích i identity, kteří sebe vážně poškozují s cílem zbavit se dlouhodobého nesnesitelného pocitu vnitřního napětí.

Pokud před sto lety jsme měli jasné hranice tradičních společenských norem vývojem nutně zpochybněné a nedostačující, dnes jsou normy obecně v rozkladu. V mnohých lidech a bráním se dojmu, že stále častěji v generaci mladých dospělých, se setkáme navíc s hodnotovým prázdnem. Nebo je pro mnohé hodnotou jen materiální pozlátko, prchavý úspěch, přechodná, ale intenzivní sláva, moc či ovládání lidí.

Co však mohou udělat společnost a stát pro to, aby ve své „psychopatizaci“ nepostupovala, ale přispěla k tomu, aby touto poruchou trpělo lidí co nejméně? To by vystačilo na další článek. Ve stručnosti: Nezapomenout na skutečné potřeby svých dětí. Chránit rodinu a stabilní rodinné prostředí před negativními vlivy globálního kapitalismu. Uvědomovat si, že podpora svobody občanů a rodičů za každou cenu za situace rozložených hodnot je cestou k podpoře práva dětí na svou poruchu osobnosti.

Slovy britského psychoanalytika maďarského původu Petra Fonagyho, který se na léčbu poruch osobnosti specializuje, dítě potřebuje rodiče laskavého, zřetelného a zrcadlícího. A k tomu, aby takovým rodičem mohl být, potřebuje trávit s dítětem dostatečné množství času a být v relativní psychické pohodě. Nejlepší obranou proti disharmonické osobnosti je zkrátka bezpečné a stabilní zázemí s citovou podporou ruku v ruce s jasně vytyčenými hranicemi.

S Ivetou Bartošovou jsem se nikdy nesetkal. Neznám a na dálku jsem ani nemohl poznat psychiatrickou nebo psychologickou diagnózu Ivety Bartošové či dalších postav této jedné tragédie. Ze všeho nejvíce jí a jejím blízkým přeji uctění její památky v klidu bez pozornosti senzacechtivých médií.

Ale mé pocity z jejího životního příběhu mě přiměly zamyslet se nad lidmi celoživotně neúspěšně hledajícími harmonii a přijetí na tomto světě. Bez dostatečného porozumění jejich prožívání jim jen těžko dokážeme pomoci. A nedokážeme pomoci ani generaci našich dětí.

A co si myslíte vy? Diskuse (16 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Psychopatologie společnosti Sobota, 3.Května 2014, 20:53:0

Tak především, opravdu díky za tento velmi zajímavý text. Je to skutečně dosti opomíjený aspekt, tento bytostně nerozlučný vztah mezi stavem společnosti, a mezi stavem lidské duše.

Většinou, pokud se - ze strany levice - kritizuje stav společnosti, se vyjmenovávají deficity a deformace s y s t é m u (jmenovitě kapitalismu), jako určitých ekonomicko-sociálních struktur; zatímco oblast samotného člověka, jeho duše, se přenechává plně do kompetence úzké vrstvy odborníků-psychologů. Za tím vším stojí předpoklad respektive víra, že pro fundamentální zlepšení života člověka (a jeho pocitu štěstí) naprosto postačí, změnit (revolučním aktem) onen "systém", zrušit či svrhnout kapitalismus, a ta lidská - a mezilidská - harmonie se tak nějak obnoví sama sebou.

Ze strany opačné, poruchy osobnosti (míním teď ve všeobecném, nikoli specifickém významu) jsou obecně považovány právě jenom za záležitost čistě osobní, čili případ pro psychoterapeuta; ale jen zřídka se tyto dávají do souvislosti se všeobecnou psychopatologií společnosti. Jenom ve zcela specifických případech, jako při postižeností nezaměstnaností, je tato souvislost nepřehlédnutelná; ale to je povětšině asi tak všechno.

- Jen tak mimochodem, k používané terminologii: jako laik v oblasti psychologie samozřejmě nemohu hovořit do toho, jakou terminologii si tento obor zvolí; nicméně, právě z hlediska laické veřejnosti, pokládám ten odklon od termínu "psychopat" k termínu "porucha osobnosti" za velice nešťastný. Ten pojem "porucha osobnosti" může být sice jasný a jednoznačný odborníkovi, specialistovi; ale pro naprostou většinu laické veřejnosti tento termín je nevyhnutelně příliš obecný, neurčitý, a především zaměnitelný s kterýmikoliv jinými psychickými poruchami. A právě především v tom smyslu použitém v titulku: "psychopatologie společnosti" se ten tradiční termín prostě nedá ničím jiným nahradit. - Jak konstatovat, že společnost (dejme tomu za kapitalismu) trpí také "poruchou osobnosti"?!...

Ale teď k jádru věci. Bezpochyby: v individuálním případě jde o to, aby se každé lidské duši, především v období jejího konstituování a jejího vyzrávání, dostalo tolik láskyplných a harmonických vztahů a citů, kolik je jen možno.

Ale, co teď v tom nadindividuálním, celospolečenském měřítku? Jak dosáhnout toho, aby společnost sama (a tedy ten všeobecný prostor, do kterého je každá individuální duše vsazena a zasazena) - aby tato společnost sama byla plná harmonie, vzájemné empatie a vzájemného porozumění?

Jak autor píše, to by bylo vlastně na samostatnou úvahu. Ale, za jisté je možno považovat jedno: jestliže je možno (psychopatologickou) poruchu osobnosti možno všeobecně charakterizovat především stavem naprostého emocionálního chladu, pak to zcela odpovídá nejzákladnějším charakterovým rysům kapitalistické společnosti, ve které se právě nacházíme. Kapitalismus se nezdržuje nějakými (pozitivními) emocemi, společenskou harmonií či dokonce láskyplným vztahem lidí navzájem. Jediným existenčním impulzem kapitalismu je - holý zisk, nic jiného. Peníze, kapitál, množení a expanze kapitálu - to všechno jsou čistě mechanické, abstraktní, neživotné indikátory a motivy, kde pro nějaké subtilní rezonance a touhy lidské duše prostě není místo. Produkuj zisk, nebo zahyneš - to je jediná volba která je zde dána, pro nějaký "sentiment" lidské duše tu prostě není místo.

Pak se skutečně nelze nijak divit, že tato psychopatologie osobnosti postihuje stejnou měrou jak jednotlivce, tak i společnost jako celek.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

K panu Poláčkovi Sobota, 3.Května 2014, 21:42:24

Souvislost mezi stavem společnosti a stavem individuální duše člověka je opravdu opomenutý obor, který funguje jen málokde pod názvem psychohistorie. Odvozování společenské reality od procesů individuální psychiky byl často odmítán jako "psychologismus" a nahrazován již dávno před vznikem psychoanalýzy např. hegelovským systematickým idealismem, z něho vycházejícím marxismem a potom dalšími sociologistickými školami (funkcionalismus, strukturalismus, teorie systémů, sociální konstrukcionismus a mnohé další). Společenské procesy jistě nelze odvodit od psychiky jednotlivců, ale nemůžeme zcela opomenout interakční vztah mezi těmito dvěma úrovněmi.

Vaši paralelu mezi kapitalismem a poruchami osobnosti (většinou těmi narcistickými a antisociálními) považuji za velmi výstižnou.

Psychiatrické pojmy od vzniku moderní psychiatrie stárnou a vulgarizují se. Proto stejný osud jako psychopatii potkal i třeba hysterii, debilitu, imbecilitu, slaboduchost a dokonce i mentální defekt. Stačí málo a bude přejmenována i schizofrenie.

Psychopatologie je ovšem obecnějším pojmem, který můžeme používat i ve společenských souvislostech. Jde totiž o psychologickou disciplínu, která se zabývá duševními poruchami, ne jen poruchami osobnosti, proto můžeme směle hovořit např. o psychopatologizačních aspektech společenských systémů.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Terapie společnosti Neděle, 4.Května 2014, 13:18:30

Mně se ta souvislosti mezi psychickými procesy (respektive diagnózami) a stavem společnosti poprvé ozřejmila dosti specifickým způsobem, který by za dnešních podmínek by sotva už byl opakovatelný.

Bylo to totiž za minulého (tedy: "totalitního") režimu, kdy jak známo veřejně a adresně kritizovat patologické deformace tehdejšího politického a společenského systému nebylo možné. A tak docházelo k tomu, že se tato kritika poměrů mnohdy skrývala za zdánlivě neutrální, nezávadné obrazy z jiné oblasti. Toto maskování skutečných sdělení bylo především doménou umění; ale mohlo se tak stát i v jiných oblastech.

A někdy v té době se mi dostala do rukou jakási - víceméně populární - psychologická příručka, která podávala v podstatě slovníkový přehled o všech základních psychopatologických poruchách.
A mě se při četbě této publikace najednou čím dál tím více začal zmocňovat pocit, že zde snad sleduji opět nějaké takové maskované, kódované demaskovaní patologie - tehdejšího politického režimu!

Neboť - snad až na nepatrné výjimky - víceméně všechny tyto čistě psychické poruchy a deformace dokonale vyjadřovaly i patologické rysy onoho režimu, od schizofrenie přes stihomam a paranoiu až i po hysterii a dokonce hypochondrii, tehdejší režim byl v poslední fázi svého zahnívání už natolik vnitřně deformovaný, že jak řečeno vlastně celá kompletní škála ryze psychopatologických diagnóz ve svém souhrnu dokonale postihovala jeho reálný stav a charakter.

Kapitalismus - ten je přece jenom (včetně svého alespoň formálně demokratického politického systému) poněkud volnější nežli režimy totalitní, ty tlaky v něm nejsou natolik bezprostřední, proto i škála jeho psychopatologických deviací není tak široká, jedná se především právě o tu naprostou citovou vyprázdněnost, ve prospěch úplné dominance věcně-materiálních hodnot a motivací.

Otázka je, co s tím. Jak jsem zmínil minule, levicový tábor povětšině stále setrvává v přesvědčení, že postačí tento kapitalismus jenom nějakým způsobem svrhnout, a zdravý stav společnosti a člověka se obnoví jaksi sám od sebe. (Právě této iluzi plně podlehl i samotný Karel Marx.)

Faktem je: kapitalismus není pouze nějakým tyranským režimem, který by bylo možno prostě svrhnout. Síla kapitalismu spočívá v tom, že je do značné míry akceptován většinou populace - to jest, většina populace ve skutečnosti sdílí tu jeho materiální motivaci. Kapitál chce neustále rozmnožovat svůj objem, chce růst, donekonečna .- ale průměrný občánek chce v podstatě totéž, touží po tom neustále rozmnožovat své hmotné statky, svůj konzum.

Jednou jedinou větou: prostě není možno odstranit kapitalismus a nahradit ho nějakým humánnějším systémem, dokud se zásadně nezmění i životní priority celé populace. Samotného člověka.

Pokud je mi známo, v psychologii existuje termín (a zároveň terapie) "přeorientování osobnosti". Tento termín sám už vyjadřuje plně svůj obsah a účel: jde o to danou (nějakým způsobem deficitní) osobnost psychicky přeorientovat tak, aby zásadním způsobem změnila své životní priority a motivace.

Je to už dlouho mým přesvědčením, že - pokud chceme opravdu vytvořit nějakou lepší společnost - že k tomu je zapotřebí nějaké doslova "společenské psychoterapie". Že celá společnost musí projít takovýmto procesem "přeorientování osobnosti".

V příslušných diskusích zdůrazňuji stále znovu, že největší síla kapitalismu spočívá v tom, že je to stále ještě ten systém, který dokáže nejefektivněji uspokojovat materiální potřeby a choutky většinové populace. Dokud základní motivací člověka a společnosti bude konzum a zase konzum - do té doby bude existovat a dominovat kapitalismus. Kapitalismus dravý, kapitalismus bezohledný, kapitalismus duchovně i duševně prázdný - ale kapitalismus výkonný, kapitalismus efektivní.

Masaryk měl v něčem přece jenom pravdu: Jediná pravá revoluce je ta hlav a srdcí.

Otázka zůstává, jak právě toho dosáhnout.


----------------------------------------------


Ještě poznámka k té hegelovsko-marxisticko-strukturalistické linii: ano, je tomu skutečně tak, v celé této systémově-strukturalistické koncepci se nakonec zcela ztrácí samotný člověk, se svou jedinečnou osobností, se svou duší.

O jistou revizi se snaží především freudomarxismus, který se snaží marxistickou analýzu doplnit analýzou struktur podvědomí. Je to sám o sobě bezpochyby pozitivní počin; ale můj pocit je, že se tu nakonec jenom jedna abstraktní analýza (společenských struktur) doplňuje další abstraktní analýzou (psychických struktur).

Říše (psychoanalytického) podvědomí, to ještě není bez dalšího autentický svět lidské duše. Tu je nutno dosáhnout zcela jinými prostředky.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

Pátek, 13.Června 2014, 13:38:23

1) – Roste výskyt poruch osobnosti, a pokud ano, jaké jsou příčiny? --
Lidé s poruchami osobnosti se vyskytují na všech úrovních společenské hierarchie. Pro „dopad na celospolečenskou atmosféru“ je jistě významné, jakou pozici v ní deprivant zaujímá. Jaký má dnešní „společenská realita“ vliv na to, kolik deprivantů hraje ve společnosti roli a jak významnou? A pokud jejich role významně roste, proč je tomu tak? Co to je, co roli takových jedinců posiluje?
2) -- Slova "společenská realita" v článu jaksi trčí. Co těmi slovy míníte?--

V dnešní společnosti lidé ztrácejí nejen práci ve smyslu zaměstnání, ale vůbec vyhlídky na lidské uplatnění, a tedy svou důstojnost.
3) -- Co máte na mysli, když říkáte, že je třeba „chránit rodinu a stabilní rodinné prostředí /a dodal bych: také pracovní prostředí/ před negativními vlivy globálního kapitalismu“?--

Petrasek Milan - penzista

Jeden z aktuálních projevů plošné neurotizace společnosti Pátek, 13.Června 2014, 18:15:42

je příkladně podstatná změna způsobu výkonnostní motivace,
která je založena na autisticky řízenou vůlí jedince po osobním výkonu. Byung-Chul Han tuto pomalu dominující psychopatologickou motivaci nazývá agresivním pozitivismem.
Není to nebezpečný konkurent, represivní dozorce, či defektní systém, ale vlastní nervová konstituce, když selže tváří v tvář neschopnosti využít nabízené možnosti.
Jedinec tak uznává pouze jednoho nepřítele vlastního úspěchu - vlastní mentální založení.
Nacházíme se tak v situaci, kdy ve střetu trefujeme mnohdy sami sebe.
Psychosoma, burnout atd.........opět bych připomněl.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

dnes už je Pátek, 13.Června 2014, 18:25:18

tuším v oběhu jiná terminologie, ale (postaru) mezi neurotickým a psychopatickým není nějaká hranice, ty mechanismy se prolínají. Racionalita, ať ji jakkoli vroucně budeme vzývat, zůstává jen oním kulturním hávem ("Oči chaosu svítí závojem pořádku", říkal o tom Novalis).
- Ale současně také platí, že jen tou kutlurou jsme lidmi, Je to sysifovský úděl.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Panu Zilzerovi Pátek, 13.Června 2014, 21:26:42

Dnes se používají v odborné sféře termíny porucha osobnosti a neurotická porucha proto, aby nebyl pacient/klient značkován zpejorativnělým a zlidovělým výrazem. Ale pro naše potřeby není chyba používat ty starší.

Ad 1) Přesně se neví, zda počet poruch osobnosti roste, ale každopádně je jim věnována zvýšená pozornost. Individuální zkušenosti psychiatrů a klinických psychologů z praxe nárůst této probelamtiky potvrzují. Hypotéz o příčinách může být několik - jedna z nich jsou nálsedky ženské emancipace a toho, že ženy nemívají v separačním období svých dětí možnost být s nimi a posílit jim základní nezpečnou citovou vazbu - tak vznikají rané poruchy osobnosti - narcistické, hraniční. U emočně nestabilních poruch hraničního typu, kdy pacienti mají nestálou identitu a často ulevují vnitřnímu napětí sebepoškozováním, se uvažuje i o kulturních vlivech ve smyslu oslabení tradičních rodinných vazeb stálých hodnot, zvýšeným důrazem na výkon a individuální úspěch. Člověk svou identitu nemá možnost posílit pevnou vazbou se svým společenstvím jako dříve.

Ad 2) Vzhledem k celkové koncepci článku by byl určitě lepší pojem "společenské vlivy", s výtkou souhlasím.

Ad 3) Globální kapitalimus nebo chcete-li neoliberalismus usiluje o to, aby se rodiče co nejdříve vraceli do práce a co nejméně se věnovali svým dětem, které je v období do tří let potřebují vztahově snad nejvíce. Stát na ně slyší. Proto se řeší problém nedostatku mateřských škol až tehdy, když to vnímají jako problém především veké firmy. Bohužel zájmy velkých firem možná neuvědoměně podporují i levicoví liberálové a zastánci individuálních práv. Schází mi harmonizující důraz na kolektivní práva a s Vašim rozšířením o ochranu pracovního prostředí jednoznačně souhlasím.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Výstižné, pane Poláčku Pátek, 13.Června 2014, 21:31:18

Ještě chci dodat k oběma. S kolegy z praxe jsme se shodli na jednom jevu. Důraz na výkon a individuální úspěch dnes neuvěřitelně destruuje vztahy. Zatímco v moderních totalitních režimech byla rodina úkrytem a útočištěm pro drobnou seberealizaci a obranu proti nepřízni "společnosti tam venku", dnešní trend výkonnosti a úspěchu obrací muže (i ženy) proti svým rodinám jako svazujícím překážkám a ze svých manželských partnerů a dětí vytvářejí společenský handicap.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Společnost výkonu a otázka přežití Sobota, 14.Června 2014, 12:56:13

K tomu bych ještě dodal: tato "společnost výkonu" velice úspěšně destruuje sama sebe nejen po stránce emocionálně-vztahové, nýbrž i po stránce čistě fyzické.

Zrovna nedávno jsem četl nějaký článek o tom, jaký je vztah mezi mateřstvím u německých žen a jejich možnostmi kariéry. Závěry nejsou ovšem nikterak překvapující: právě ženy s vyšším vzdělanostním stupněm a tedy v odpovědnějších a kariérně náročnějších povoláních si v podstatě nemohou dovolit mít děti, ta ztráta kariérních let se v podstatě už nedá dohonit.

Německo je jak známo velice úspěšnou "společností výkonu" - ale zároveň má jednu z nejnižších porodností na světě. Jinými slovy: tato "společnost výkonu" prostě vymírá, čistě fyzicky.

Doposud je tento populační deficit stále ještě vyrovnáván přistěhovalectvím z jiných, méně vyspělých zemí; ale jestliže jednou dojde ke skutečně úplné globalizace, to jest, tato "společnost výkonu" ovládne celou planetu, a spolu s tím klesne fertilita žen na současnou německou hranici (tuším že nějakých 1,3 procent), pak by to mohlo znamenat definitivní zánik celé planetární lidské populace. Pak už totiž nebude nic, čím by tento populační deficit bylo možno kompenzovat. Import marťanských gastarbajterů se nejeví být příliš perspektivním řešením.

Petrasek Milan - penzista

regulace populační exploze Sobota, 14.Června 2014, 13:14:30

je nezbytnou prevencí definitivního zániku celé planetární lidské populace........... o tom jsem byl a zůstávám přesvědčen.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Jestli máme vymřít... Sobota, 14.Června 2014, 13:49:41

Možná je západní populace už opravdu moc degenerovaná. Hlavní je, aby ti, co přijdou po nás, převzali to pozitivní, co euro-americká civilizace vytvořila. Aby se to stalo celosvětovým dědictvím.
A aby nepřevzali to negativní.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

celosvětové dědictví Sobota, 14.Června 2014, 13:53:57

Možná si z toho Číňané opravdu vyberou to pozitivní. Pokud se tam ale mezitím příliš nerozmnoží deprivanti...

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 14.Června 2014, 13:57:23

Pořád si myslím, že rozmnožování deprivantů by zabránil jiný systém. Ale nikdo mi to nechce věřit.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

v tomto ohledu Sobota, 14.Června 2014, 15:59:2

uvažujeme podobným způsobem.

K tomu také směřovala moje otázka nahoře /13.Června 2014, 13:38:23/ - vliv společenských poměrů na to, jak významně se deprivanti uplatňují. Uričté společenské poměry (jako ty stávající) jejich uplatňování podporují ne-li přímo vyžadují. Pro jednoduchost bych takovou společnost nazval společností odcizenou, odlidštěnou. Útěk před deprivanty je jednak možný jen v relativně uzavřených skupinách jako rodina nebo kroužky přátel, tedy víceméně v soukromí, a jednak není řešením pro společnost.

Ti, kdo současnou společnost ovládají a kontrolují, ale právě naopak útěk do soukromí podporují. A deprivanti jsou podle všeho oporou takové společnosti, byť v jednotliostech mohou její fungování narušují.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 14.Června 2014, 16:35:4

Proč si vlastně mají lidi konkurovat, když mohou být pro celek užiteční všichni?
Jednou tu psal pan Tejkl: V dávných společnostech bylo nutno likvidovat nedokonale vyvinuté a abnormální jedince kvůli přežití celého společenství. Dnes je to nesmysl, protože takový člověk může mít jiné kvality (bude z něj třeba počítačový génius). Svět je dnes schopen uživit všechny.
Ale je třeba zavést takové poměry, aby se v nich neuplatňovali jedinci zaměření proti ostatním lidem.
Nerovnosti budou i nadále, ale v něčem úplně jiném, než v ekonomické oblasti (ve sféře inteligence a jiných duchovních schopností). Není důvod, aby se nerovnosti projevovaly stále v materiální oblasti. Myslím si, že je to škodlivé.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Sobota, 14.Června 2014, 19:38:59

Ona je to s tou likvidací spíše taková evolucionistická pověra vzniklá ve století páry a scientismu. Známe málo společností, které by likvidovaly abnormální či nedokonale vyvinuté jednotlivce. Pochopitelně, velmi mnoho lidí, které dnes udrží na živu vyspělá medicína, by se nedožilo dospělosti, ale to je jiný příběh.
V dějinách se likvidovalo vesměs ze sobeckých důvodů -- nadbytečné dcery, děti nevhodně se zachovavších žen, děti otrokyň tehdy, pokud stál dospělý otrok méně než jeho výchova (tj. obvykle) atd. Pro přežití společnosti se to nedělalo, s výjimkou obrany proti malomocenství, moru a kacířství.
Takže z tohoto pohledu není naše vyspělá civilizace zase tak výjimečná. A abych se ji ještě v něčem zastal, dříve než začneme naříkat na výzkumy o konfliktu mateřství a kariéry, podívejme se na historické statistiky, ještě v devatenáctém století vyrůstalo ve Vídni (a kdekterém velkém městě, o kterém to máme zpracované) víc dětí v sirotčinci než v rodině a na vsích to nebylo zase tak moc jiné, jen se ti sirotci dali záhy použít jako nekvalifikovaná síla v zemědělství, takže o ně byl mezi hospodáři zájem a nemusely se zřizovat zvláštní instituce -- v jakémsi soudním sporu tuším ve Filadelfii či které tehdy ještě nevzbouřené britské kolonii soud vycházel z nejspíše realistického předpokladu, že od sedmi let dítě odpracuje víc než projí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.