Klovou, až uklovou…

Marek Řezanka se zamýšlí nad tím, čím všichni přispíváme k podobným tragédiím, jako je včerejší smrt Ivety Bartošové.

Kdybych měl jmenovat dva fenomény, jichž se ve společnosti děsím, budou tou jednak dlouhodobá deprivace způsobená kombinací asociální politiky a ztráty důvěry v právní stát, a jednak otupělost k bližnímu a sklon k nálepkování, jimž se daří obzvláště v prostředí s nízkou vzdělaností a tam, kde se patřičně (nebo vůbec) nerozvíjí kritické myšlení.

V takovémto podhoubí se totiž jako zničující požár šíří ideologie síly a opovrhování „slabými“. Když nejde kopnout do nadnárodních firem a mocných, najdou se cíle zástupné – handicapovaní, nezaměstnaní, lidé bez domova, senioři. Všichni ti, kteří přece „druhým zabírají místo a otravují jim život“.

Stejně tak jsem přesvědčen, že společnost je v nepořádku, pokud není schopna zastat se lidí trpících, lidí, kteří mají problémy a volají o pomoc (i když někdy velmi svérázně, že okolí ani jejich jednání a chování jako hledání záchrany nechápe).

V době, kdy trh již zdaleka není volný a kdy se již nehraje na nějakou soutěž o to, kdo vyrobí něco kvalitnějšího a trvanlivějšího, jsme zaplavováni bulvárními informacemi o takzvaných celebritách.


Cynismus, s nímž někteří lidé dokážou útočit na ženu v depresích, která již nevěděla kudy kam, je skličující. Foto commons.wikimedia.org

Je to snad reakce nabídky na poptávku? Skutečně nemůžeme žít bez toho, aniž se dočteme, kdo „slavný“ kde boural, opil se, někoho podvedl či opustil, někoho urazil či bojuje s těžkou nemocí? Potřebujeme své případné bolístky těšit utrpením jiných? Rochnit se v něm? Zapomínat tak na své osobní trable? Je snad bulvár novodobým náboženstvím, novodobým duchovním opiem?

Na tyto otázky si asi musí odpovědět každý z nás. Stejně, jako bychom se možná měli zamyslit nad skutečností, jak se nám (ne)líbí, že si některá média občas vyhlédnou oběť, nějakého toho „exota“, jenž plive na lidi v metru či se opíjí do bezvědomí a sám nic nemá (takže na padoucha ještě zle doplácíme) a tak podobně.

Vyvolat emoce – hnusu, agrese, nenávisti, pohrdání. To se většinou médiím podaří. Ale vůbec se jim nedaří (ani to nezkoušejí) pochopit oběti svého zájmu. Že by snad balancovala na hraně šikany?

Zatím snad není možné, abychom lhostejně přihlíželi, jak někdo buší holí do sádry pacienta, který má zlomenou nohu, nebo že bychom brali jako něco normálního, že člověku s katarem podáme pálivé papriky a donutíme ho je požít.

Na druhou stranu nás pobaví, když vidíme někoho, jak se v přímém přenosu zesměšňuje a jak při rozdráždění ztrácí glanc. Že je třeba duševně nemocný a že mu je natáčení nejspíš krajně nepříjemné? Nezájem…

Lhostejnost dokáže být vražedná. Časem otupíme – a pokud nám bulvár strká pod nos něčí osobní příběh, začne nás po čase otravovat. Zvláště, když je ten dotyčný dostatečně ztrapněn a dehonestován. Přestáváme v něm vidět člověka. Nevidíme a nevnímáme osobní tragédii toho konkrétního člověka – ale začínáme na něho být naštváni, že o něm denně slyšíme a denně ho vidíme na fotkách či přímo v televizi. Nemůžeme ho již ani cítit, a je nám vcelku jedno, zda o mediální zájem stojí, či ne.

A možná se v koutku duše tetelíme, že se někdo znemožňuje více než my. Že máme někoho, na koho můžeme kydat hnůj a koho drbat. Člověka trochu zaráží, že neslyší jasný hlas: „Tohle už ne. Vždyť toho člověka zabijete. Přestaňte“.

Naopak, supi, kteří krouží nad potenciální mršinou, vědí, že ji mohou dohnat k záhubě. Vědí to a někteří se k tomu hrdě hlásí. Trocha té tvrdosti je přece „in“, ne?

Snažit se někomu pomoci, se v současnosti patrně nenosí. Ať si každý pomůže sám. Nač brát ohledy – hlavně že „zábava“ pokračuje. Přesně v duchu „show must go on“.

Ano, heslo „chléb a hry“ bylo stěžejní již ve starém Římě. Co teprve dnes – a především tehdy, kdy to s tím chlebem není dvakrát slavné. O to pak je důležitější zajistit, aby hry byly krvavější a velkolepější.

Skličuje mne cynismus, s nímž někteří lidé dokážou útočit na ženu v depresích, která již nevěděla kudy kam. Kteří chrlí na její adresu jeden nechutný „vtip“ za druhým a vůbec neřeší, jak bude jejímu synovi, až si něco z toho přečte. Jakoby sami neměli děti, jako by neměli úctu sami k sobě. Možná nemají. Třeba právě takto ve virtuálním světě ulevují svým nahromaděným frustracím a léčí svou deprivaci, že je vlastně nemá nikdo rád.

Dokud budeme k sobě navzájem lhostejní a neteční, apatičtí a netolerantní, budeme na to doplácet v první řadě sami. Dokud se budeme bát druhého zastat, dokud nám bude ten druhý zcela ukradený a jeho problémy se nebudeme chtít zabývat ani v nejmenším, do té doby se budeme utápět ve vlastních bolestech a problémech. Budeme pouze chabými solitéry, které padnou při prvním zafoukání.

Dokud nebudeme mít školství, jež bude podporovat rozvoj kritického myšlení a které bude učit v souvislostech, a nebude se vyhýbat naší historii a nebude ji výrazně zkreslovat, dokud nebudeme podporovat osobní rozvoj každého z nás, dokud budeme úspěch jedněch budovat na zkáze a porobení druhých, do té doby nebudeme žít ve svobodné společnosti.

A jediné, čím se budeme moct utěšovat, zůstane vědomí, že „přece i ta megastar může mít život zmrvenej až běda“.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Karel Lippmann - středoškolský učitel

Středa, 30.Dubna 2014, 10:34:51

Souhlasím. Jen bych v závěru prvního odstavce doplnil: "kde se kritické myšlení dokonce potlačuje".

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Středa, 30.Dubna 2014, 10:35:12

Dnes vyšel na iDNES rozhovor s Pavlem Novotným.

http://zpravy.idnes.cz/pavel-novotny-rozhovor-smrt-iveta-bartosova-faz-/domaci.aspx?c=A140429_193737_domaci_mcn

Nebudu se tvářit jako odborník, do Dělníků bulváru jsem netušil, že nějaký Pavel Novotný existuje a o Ivetě Bartošové jsem mlhavě věděl, že má nějaké osobní a alkoholové problémy.

Nicméně Novotný tam tvrdí naprosté nehoráznosti:
A/ že byl Ivetin přítel
B/ že seriózní noviny jsou totéž co bulvár, ba dokonce ještě horší, protože na rozdíl od bulváru, který píše rovinu a to co lidi doopravdy chtějí číst, si na něco "lepšího" jen hraje.

Dokazovat přátelský vztah tím, že Ivetu "zaměstnával" a dovolil jí psát "deníček" (předpokládám že na eXtra.cz), je směšné. Dovolil jí to pro prachy.
A když obviňuje lidi kolem Ivety, že ji jen využívali (tedy že nebyli jejími přáteli), nějak zapomíná, že přítel by rozhodně nezveřejnil fotku, na které je zubožená a pomočená, a nenapsal k tomu komentář.
Měl ji naprosto na háku...

A stejně tak by to neudělali lidé v iDNES (MFDnes). Ať už si o kvalitě jejich psaní myslím cokoliv, hranice mezi novinami a bulvární stokou existují, a dají se vidět. Nejde to překřičet, jak si snad Novotný myslí.
((( bohužel takový Kvasnička v Týdnu Novotnému přizvukuje, ale Týden se po odchodu Hekrdly do Literárek v komentátorské části zhroutil do blábolů )))
http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/zabil-bartosovou-bulvar_305521.html#.U2C0FKJ34Ys

Jsem zvědav, jestli tu namachrovanou bulvární hromadu hnoje, která si chce říkat novinář, zpraží nějaká silnější figura než Kvasnička.
Jak se opájel svou "mocí" v Dělnících, to byl fakt úlet.
Třeba takový Hanák z Práva by mu mohl trošku osolit...

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Jmenovat dva fenomény, jichž se ve společnosti děsím Středa, 30.Dubna 2014, 11:25:18

- netřeba se spíš děsit společnosti, jež těmto svým dvěma fenoménům poskytuje vše k neomezenému růstu?

Marek Řezanka - Brno

Děsím se samozřejmě příčin Středa, 30.Dubna 2014, 13:44:7

Tak je to, paní Šprynarová, myšleno. Bojím se asociální politiky a jejích dopadů a následné fašizace společnosti. Vyjmenoval jsem dva - dle mého - základní fenomény, jež mají systémovou povahu a které právě k fašizaci většinou vedou.

Mějte se hezky,

Marek Řezanka

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.