Kyselé jablko levicového pseudoracionalismu

Saša Uhlová reaguje na text Davida Ungera shrnující představy části levice o individuálních svobodách člověka. Pseudohumanistická levice vrací úder.

Zřejmě nastal čas přestat zavírat oči před skutečností, že část české levice smýšlí podobně jako David Unger ve svém komentáři Lesk a bída pseudohumanismu. K nastínění své vize si autor vybral téma porodů, lékařské péče, psychiatrické péče a kojeneckých ústavů.

Podle něj by ženy neměly mít právo volit si místo porodu, opouštět po porodu svévolně porodnici, rodiče by neměli rozhodovat o očkování svých dětí a kojení by se nemělo propagovat s takovou vervou. Kojenecké ústavy by se neměly rušit a psychiatři by měli mít právo internovat v psychiatrických léčebnách proti jejich vůli i takové pacienty, kteří bezprostředně neohrožují své okolí. To vše samozřejmě v zájmu dětí a duševně nemocných.

Pro úplné vykreslení myšlenkových pochodů části levice, kterou tyto postoje charakterizují, schází snad už jen názor, že romské děti mají chodit do praktických škol, a když nebudou, zanikne speciální školství jako takové.

Liberální levici pak autor označuje jako pseudohumanistickou, ba dokonce ji obviňuje z neuvědomnělého hájení principů laissez faire a ultraliberálního smýšlení.

Vědoucí věda
Jak už autorovi nastínili diskutující pod jeho článkem, zásadní problém spočívá v tom, že humanitní vědy nejsou vědami exaktními a svá rozličná tvrzení můžeme vždy podpořit vhodným vědeckým názorem.

Existuje totiž celá řada studií, vědeckých přístupů a teorií, které si protiřečí. Vědecké výstupy a přístupy týkající se porodů, poporodní péče, kojení, výchovy dětí i přístupů k psychicky nemocným se navíc v čase dost výrazně mění a jsou odlišné nejen v různých zemích, ale také v různých institucích v rámci jedné země. Kdybychom měli věřit všem najednou, protože to je přece věda, zřejmě bychom všichni zešíleli. A tak nezbývá než si vybírat.

Pokud se někdo ohání humanitními vědami a dovozuje na jejich základě, jak by mělo vypadat společenské uspořádání, snaží se většinou „vědou“ zaštítit pohled, který získal na základě vlastních zkušeností, nebo vyplývá z jeho emocí. V tom lepším případě. V tom horším podléhá argumentaci mocenských a finančních skupin a vědeckost tvoří jen zástěrku.

Je až zarážející, že v případě očkování nevadí technokratické levici skutečnost, že vývoj vakcín je v rukou farmaceutických společností a jejich zájmy jsou čistě finančního charakteru. Kritizují-li kapitalismus, kde nevládne lid, nýbrž kapitál (respektive ti, kteří jej mají), mohli by začít právě zde. Příkladů týkajících se porodů, zdravotnické péče i kojení, které mohou být ovlivňovány spíše tokem peněz nežli skutečnou vědou, by se našlo více.

Jak bude vypadat uspořádání společnosti a jaké budou naše individuální svobody, není totiž otázka vědou daných přesných odpovědí, které neexistují, je to otázka politická.

Dilema, před kterým nemusíme stát
Autor navíc vytváří falešná dilemata. Buď budou kojenecké ústavy, nebo budou děti putovat z rodiny do rodiny a nebudou mít zázemí. Či skončí dokonce na ulici. Nebudou-li mít psychiatři právo internovat psychicky nemocné osoby proti jejich vůli, bude více bezdomovců.

Ulice nebo ústav. Buď, anebo. Žádné mezitím. Jako by neexistovaly země, kde se nepotulují po ulicích hordy nezaopatřených dětí, byť tam mají minimum ústavů, a kde psychicky nemocní lidé nemusí skončit na ulicii. Vždyť podpora jednotlivcům a rodinám v nouzi může mít tolik různých podob.

To samozřejmě neznamená, že by se měly zrušit všechny podobné instituce. Stejně jako kritika strmého nárůstu císařských řezů neznamená, že by se porod císařem měl zakázat. Jen je třeba tyto nástroje používat s mírou, a jen v případech, kdy je to nezbytně nutné.

Ideální společnost

Každý, kdo nad společenským uspořádáním přemýšlí, má nějakou představu o tom, co považuje za dobré, a co nikoli. I ti, kteří levici obviňují ze sociálního inženýrství, takovou představu mají, jen nemusí mít přesné kontury (pokud tedy vůbec něco jako společnost, společenství uznávají a nežijí v představě, že nic takového jako neexistuje a jsou tu jen na sobě nezávislí jednotlivci).

I já mám představu, jak by měla vypadat ideální společnost. Přemýšlím o tom, co funguje a co je organismu společnosti i jednotlivcům v ní prospěšné. Své představy mohu podkládat příklady z jiných zemí. Nicméně je třeba mít na paměti, že lidská společnost nikdy nevytváří identický model. Jiná je například společnost tradičně katolická, jiná je společnost tradičně protestantská. Odlišně mohou některé procesy fungovat ve společnosti posttotalitní. Historie a paměť národa má samozřejmě vliv i na to, jak se která opatření ujmou.

Každá společnost se ovšem také vyvíjí a případná traumata lze léčit. A mám výbornou zprávu: lze se dokonce zbavit institucionalizačního syndromu! Jen to zřejmě chvíli potrvá.

Můj sen o společnosti, která bude sociálně soudržná a bude založená na rodinných vazbách a rozvoji místních komunit, společnosti, která bude prostřednictvím státu podporovat rodiny v tom, aby se staraly o své handicapovné děti nebo psychicky nemocné členy, společnosti, ve které se o děti v případě, že rodiče nebudou s to zajistit výchovu, budou starat příbuzní nebo blízcí lidé, společnosti, kde se umírat bude v kruhu rodinném a smrt a stáří budou opět přirozenou součástí koloběhu života, společnosti, která bude respektující k potřebám a důstojnosti jednotlivců i rodin, je možná naivní. Je také dost pravděpodobné, že k takovému stavu česká společnost během mého života nedospěje.

Pořád se mi ale zdá životnější než představa, že úzké skupinky lidí budou na základě svého „profesního mandátu“ rozhodovat o osudech ostatních a tom, co je pro ně prospěšné a dobré. Kromě toho, že bychom spěli k podivnému autoritářství, se dá také vzhledem k historickým zkušenostem předpokládat, že přeplněné ústavy a instituce se každému státu nakonec prodraží. A pak se jako řešení nabídne překvapivě jen ta ulice.

A co si myslíte vy? Diskuse (24 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Znojmo

Kdyby to bylo tak jednoduché.... Pátek, 2.Srpna 2013, 08:44:55

Myslím, že v situaci, kdy "...existuje totiž celá řada studií, vědeckých přístupů a teorií, které si protiřečí. " právě vědecký přístup nabízí postup jak pravdivost těchto tvrzení ověřit.
Osobně (jako intuicionista) jsem velkým příznivcem vícehodnotových logických systémů, přesto si myslím, že důraz na konstruktivní metody důkazu může tápajícím (i skupinám tápajících :-), pomáhat hledat ty cesty, které nepovedou k nečekaným cílům.
Ohledně té nákladové efektivity ústavních řešení bych pak asi považoval za užitečné vyjasnit si, co vlastně má být tím "řešením" a kdo to rozhoduje.
Obávám se, že o tom co to je "(zdraví) prospěšné" již dávno rozhodují "úzké skupiny odborníků" a dokonce si myslím, že to nejsou lékaři (ani výzkumníci ve zdravotnictví), ale analytici rizik zdravotních pojišťoven.

Jinými slovy, vracíme se oblíbené otázce Garreta Hardina: "Who benefits, who pays?" :-)

Fotka_web_jpg

Petr Chaluš - konzultant ve vzdělávání

Těší mě moc šíření mého vtipného označení "pseudoracionalismus" Pátek, 2.Srpna 2013, 11:41:43

Idea demokracie se neslučuje s tím, aby "nejasně vzniklá" (jak píše David L. často vůbec ne odborníků) úzká skupina určovala ostatním co mají dělat, autoritáři jsou na levici i na pravici a často si i dobře rozumějí. Celá česká mafiánská politika je založená na porozumění podobně smýšlejících (nebo ne smýšlejících, ale "pseudoracionalistické pohádky" tvořících a propagujících) lidí a na "poníženém přizvukování" některých odborníků, kteří přesvědčují občany o tom, co je pro ně dobré. Na to jsme moc hloupí, abychom věděli mi laikové, co je pro nás dobré. Vím že je důležité se umět jako jednotlivec podřídit společným zájmům, ostaním lidem a že je důležité, aby společnost měla zákony, které ochrání lidi, život, přírodu před rozmarem jednotlivce. A zároveň platí jako podmínka demokracie, že o všem co se týká nás, bychom měli rozhodovat co nejvíce my. V případě, že narazíme na konkrétní nejasnosti měli bychom všichni o nich mluvit a dosáhnou širokého konsensu a nezadupat menšinové názory a nechávat prostor, že se mýlíme všichni a že všechno může být ještě úplně jinak. Mě to přijde hodně jednoduché a ten kdo jednoduché věci "zamlžuje" je často ten, kdo chrání zejména svoje zájmy a zneužívá druhé lidi ve svůj prospěch.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Souhlasím, že absolutizace problému nám škodí Pátek, 2.Srpna 2013, 12:28:27

Problém je dost v otázce formulací. Druhý odstavec paní Uhlové nezapře jasný pohled na celou problematiku (podobně jako ten můj). Stejně tak by se dalo napsat, že ženy by neměly mít NIKÝM NEOMEZENÉ A VÝHRADNÍ právo zvolit si místo porodu a předčasně a svévolně opustit porodnici. Ve hře je v neposlední řadě život a zdraví dítěte. Rodiče by také neměly ABSOLUTNÉ A NEOMEZENÉ rozhodovat o odmítnutí očkování dětí, protože šíření doposud již potlačených dětských nemocí postihuje i děti jiných rodičů. Proč Saša Uhlová píše "internovat pacienty v psychiatrických léčebnách" - taková silná slova? Od 1.7.2013 máme psychiatrické nemocnice, kde probíhá léčba a rehabilitace pacientů s duševním onemocněním. Není povinností společnosti člověka trpícího duševní nemocí, která narušuje v akutní fázi jeho rozhodovací procesy, před fatálním vlivem této nemoci jeho samotného a jeho blízké dočasně ochránit? I to kojení by se němělo propagovat tak, aby se žena, která nemůže kojit do 6 měsíců, necítila ze společnosti vyčleněná a trpělo její sěběvědomí i budoucí vztah k dítěti.

Není ochrana jednotlivců, komunit i celé společnosti proti (i nezamýšlenému) negativnímu důsledku individuálního rozhodnutí princem levicového myšlení jako takového?

Pseudohumanismus vs. pseudoracionalismus (a pojďme hledat střed) není jen problém levice, ale i pravice. Na levici možná proti sobě v tomto stojí křesťanští sociálové proti levicovým liberálům a zeleným. Na pravici pravicoví liberálové proti konzervativcům a křesťanským demokratům.

Neexaktnost humanitních věd a falzifikovatelnost vědeckých teorií obecně lze smysluplně v těchto otázkách vyvážit tím, že nebudou rozhodovat "úzké skupinky odborníků", kteří jsou napojeni na finanční zájmy, ale širší skupiny odborníků z praxe v otevřeném dialogu s veřejností. Takže ani exponenti farmaceutických koncernů, ani všemožné mezivládní organizace humanitně vzdělaných odborníků, kteří se s duševně nemocným nebo porodní komplikací v praxi nikdy nesetkali.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Děkuji autorce Pátek, 2.Srpna 2013, 14:47:48

Děkuji autorce – u té diskuse k článku pana Ungera jsem si říkal, měla by se vyjádřit také Saša Uhlová, no a Vy jste napsala celý článek.
Líbí se mi ten postřeh o vytváření falešných dilemat. Například u toho rychlého rušení kojeneckých ústavů skoro nikdo nezpochybňuje, že pro děti je lepší být v rodině než v ústavu : spor se vede o to, zda je v krátké době k dispozici dostatek kvalitních pěstounů, zda je dost pěstounských rodin schopných postarat se o těžce zdravotně postižené děti atd. Kdo má pravdu, nevím, a z nějaké obecné téze ji odvodit nedokážu.
V otázce nedobrovolné hospitalizace duševně nemocných se to dilema nuceně léčit nebo nechat pacienta svobodně se rozhodovat a škodit si s podstatou věci setkává jen občas a nahodile. Předně, právní nástroj hospitalizace pacienta, který ohrožuje sebe nebo své okolí bez jeho souhlasu není určen k tomu, aby se pacient proti své vůli dlouhodobě léčil, právně vzato se mu bez jeho souhlasu smí poskytnou pouze neodkladná péče, což se samozřejmě v praxi vykládá různě. Léčení bez souhlasu nad rámec neodkladné péče je právně možné jen pokud by byla soudem nařízena ochranná léčba nebo pokud by byl pacient zbaven způsobilosti k právním úkonům a o jeho léčení rozhodovala opatrovník. To se týká malé menšiny pacientů.
Nepochybuji o tom, že je mnoho duševně nemocných, kteří se nijak neléčí, ač by to bylo v jejich zájmu. Nedobrovolná hospitalizace tento problém nijak zásadně neřeší. V praxi to vypadá tak, že pacient, který se chová násilně, mluví o sebevraždě atp. je odvezen do areálu na okraji města, kde je pěkný park a výstavné budovy ze začátku dvacátého století na kterých se možný dosud skví nápis „Zemský ústav pro choromyslné“. Dostává nějaké léky, dost často s ním kromě vstupního vyšetření nikdo moc nemluví nebo je to každou chvíli někdo jiný. Po nějaké době je propuštěn a dostane doporučení k ambulantnímu psychiatrovi, kam buď dorazí nebo ne. Ve většině případů je asi takováto péče lepší než žádná, ale předpoklady k dlouhodobé systematické léčbě, založené na vytvoření vztahu důvěry ke konkrétním osobám zde vytvořeny nejsou. Základním problémem psychiatrické péče o lidi se závažnou duševní chorobou u nás není to, že by bylo málo právních nástrojů jak lidi k léčení přimět, ale to, že nabídka psychiatrických institucí je ubohá a často odrazující.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Falešná dilemata nevytvářím, ale reaguji na ně Pátek, 2.Srpna 2013, 15:25:55

Pokud jde o Sašou Uhlovou zmíněná "falešná dilemata", která pan kolega Kubička dále rozvíjí, nebyl jsem to já, kdo s nimi přišel. V některých západních státech pod vlivem květinové revoluce 60. let došlo k plošnému rušení ústavů jako a priori nehumánních.

Líbí se mi rezervovaný názor kolegy Kubičky, i já nezpochybňuji to, aby v ústavní péči bylo co nejméně hospitalizovaných a co nejméně dětí v dětských domovech a kojeneckých ústavech. Návrh plošné zrušení kojeneckých ústavů do několika let z pera minulého vedení ministerstva práce a soc. věcí, který byl halasně podpořen některými levicovými liberály, vytváří takové falešné dilema par excelence. Podobně chystaná reforma psychiatrické péče v některých variantách počítá s úplným zrušením psychiatrických léčeben. Je zvláštní, že o rozvoji komunitní péče se diskutuje až tehdy, kdy jsou na reformu psychiatrie v naší republice k dispozici miliardy z norských fondů. Naopak obhajobu zachování specializovaných psychiatrických nemocnic na několik stran trefně vytvořil bývalý ředitel pražské léčebny a ministr zdravotnictví za ČSSD Ivan David. Uvítal bych jeho článek speciálně k problematice psychiatrické léčby.

Pokud někomu vyplývá z mého předchozího článku zdání falešných dilemat, tak fakticky je tomu naopak. Jde mi o vyvolání diskuse a verbalizace pohledu "z druhé strany" s odmítnutím černobílých řešení z liberálních a alternativních pozic.

Fotka_web_jpg

Petr Chaluš - konzultant ve vzdělávání

ještě menší propojení na oblast vzdělávání Pátek, 2.Srpna 2013, 15:27:52

Jak naznačuje Saša U. u tématu vzdělávání romských dětí se dopouští mnoho lidí také pseudoracionalismu - dogmatickým prosazováním, že "speciální školy uzavřené okolí" určené jen postiženým dětem a Romům jsou něčím dobré, Je až neskutečné množství odborníků, ketré podlehlo primitivním argumentacím v tomto tématu dívají se sice se soucitem a možná i s láskou na děti s postižením, na Romy, jenže mají tendenci o nich rozhodovat až nadřazeně, dehumanizovaně jako na nějaký dehumanizovaný objekt péče (péče nás zdravých bílých ovšem často zcela nabubřele zaslepených). Dále sem v oblasti vzdělávání lze zařadit současný boj o pojetí standardů pro děti na základní škole a jejich testování v povinnném vzdělávání, nedávno prosazené v ČR. Místo standardu vzdělávací služby školy se uchylujeme ke standardizaci dětí. To je nenápadná "pseudoracionální", za to rychlá cesta k autoritářskému režimu, kde demokratická bude jen tržní ekonomika (kromě jejího nedemokratického mafiánského propojení s politikou) a nedotknutelné budou jen zájmy podnikatelů. A zájmy statisíců dětí a jejich rodičů ty budou řešeny centralizovanými institucemi, a ne dětmi a rodiči samotnými? Co je to za demokratickou zemi?

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Poděkování Pátek, 2.Srpna 2013, 15:32:40

Chtěla bych v prvé řadě poděkovat Davidu Ungerovi za to, že tu otázku otevřel. Konečně téma, které není pseudotématem :)

Jsem bohužel na místě, kde se jen obtížně připojuji k internetu, takže na diskuzi budu reagovat pozěji.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

K panu Kubičkovi a poznámka k panu Chalušovi Pátek, 2.Srpna 2013, 17:28:54

Pane Kubičko, právní nástroj hospitalizace pacienta, který ohrožuje sebe nebo své okolí, bez jeho souhlasu opravdu není určen k tomu, aby se pacient dlouhodobě léčil, jak píšete. Je určen k záchraně života a zdraví jeho a jeho v blízkých v akutní fázi onemocnění. Může zachytit onemocnění ve svém počátku, kdy ještě není člověk svou nemocí nevratně poškozen (emočně, kognitivně, sociálně). Případů, kdy se zcela změnil náhled a přijetí nemoci po zaléčení znám z praxe nemálo. Dle mého názoru to není "škodění z podstaty věci", jako podle Vás.

Pane Chaluši, částečnou rehabilitaci standardů v oblasti vzdělávání na základní nebo střední škole rozhodně nepovažuji za škodlivou. Vyplývá z výzkumů, kdy úroveň vzdělávání v některých předmětech rapidně poklesla následkem (dle mě přehnané) liberalizace učebních osnov. Kde jsou ty čelní příčky československého školství např. v oblasti matematiky? Myšlenka standardizace samozřejmě nemusí být v praxi vhodně uplatněna - třeba v současnosti. V tom nemám přehled. A priori to však špatná cesta není. "Standardizace dětí" a uchylování se k "autoritářskému režimu", to jsou v této souvislosti dost silná slova svědčící o tom, že riziko zhoršení kvality života pod praporem ultraliberalismu má své opodstatnění.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Takle to mělo být Pátek, 2.Srpna 2013, 17:44:54


"dilema nuceně léčit nebo nechat pacienta svobodně se rozhodovat a škodit si se s podstatou věci setkává jen občas a nahodile."
Píšu rychle a občas mi nějaké slůvko nebo čárka vypadne


škodit si - shodit sám sobě

Měl jsem na mysli, že ta nedobrovolná hospitalizace neřeší nijka zásadně problém toho, že si ti lidé škodí.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Děkuji za vysvětlení, Pátek, 2.Srpna 2013, 18:03:19

už to chápu tak, jak jste to myslel. Tím poslední větu prvního odstavce ze svého předchozího příspěvku berte, prosím, jako kdyby tam nebyla.

Petrasek Milan - penzista

Podpořil bych přání paní Uhlové, Sobota, 3.Srpna 2013, 18:17:25

neopomíjet velmi důležité zadání demokratické učebnice - péči o občanskou suverenitu zdůrazněním schopnosti co nejširší vzájemné akceptace individuálních dispozic.
Dnešní výkonnostní normy jsou jak známo postaveny na osobní zodpovědnosti za optimalizaci vlastního humáního kapitálu v rámci privatizace životních rizik. Tudíž ignorují demokratickou čítanku, která nabádá k výkonu běžného vycházením se zcela odlišným spoluobčanem s pocitem přirozené tolerance. Bez toho se totiž ochota k péči o demokratický konzens neobejde.
Ve společnostech s méně zakrnělou znalostí demokratické čítanky je tolerance vůči jedincům "neodpovídajícím standardu" markantnější již na ulici........povšiml jsem si.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Komunitní péče, včasné intervence a moc institucí Sobota, 3.Srpna 2013, 23:42:47


Omlouvám se všem, komu moje diskuse s panem Ungerem připadá moc detailní a odbornická, ale nedá mi to.

Psychiatrická péče je u nás neuvěřitelně centralizovaná. 66% všech prostředků se vynakládá na lůžkovou péči, z toho má lví podíl 21 (slovy dvacet jedna) velkých psychiatrických léčeben. Pak je síť ambulantních psychiatrů a pak dlouho nic. Krizová centra (patřící do konceptu komunitní péče) jsou u nás, pokud vím, tři (slovy tři), dvě v Praze, jedno v Brně. Krizové centrum je pár lidí, psychiatrická léčebna je je ve středně velkém městě významný zaměstnavatel.

Pan Unger píše, že hospitalizace pacienta "Může zachytit onemocnění ve svém počátku, kdy ještě není člověk svou nemocí nevratně poškozen (emočně, kognitivně, sociálně)" Tomu zachycení nemoci v počátku se říká včasná intervence ("early intervention") a je to koncept, který se v péči o psychotické pacienty prosadil například ve Velké Británii.

Ovšem systém jehož páteří jsou velké psychiatrické léčebny (či „psychiatrické nemocnice“) tuto včasnou intervenci může poskytovat jen, jak píši, jen „občas a nahodile“, když nesoulad klienta s jeho sociálním prostředím dosáhne toho stupně, že lze zdůvodnit jeho nedobrovolnou hospitalizaci. Komunitní péče, tedy decentralizovaná, snadno dostupná, pomáhající lidem v jejich přirozeném sociálním prostředí se k tomu hodí daleko lépe.

Pan Unger je zdá se vůči komunitní psychiatrii skeptický a fandí psychiatrickým nemocnicím podle exministra Davida. Psychiatrické nemocnice se s komunitní péčí nutně nevylučují, ovšem zápasí se o omezené zdroje a velké instituce mají velkou vyjednávací sílu. Velké instituce se také chovají mocensky i tam, kde to není nezbytné. Saša Uhlová ve svém článku „Porodnice, instituce, separace“ popisuje řadu situací, které se daly řešit dialogem, ale ta instituce k nim přistupovala mocensky, jednali s ní jako s nesvéprávnou ačkoliv nejenže není psychicky chorá, ale její názory ani nejsou z trochu širšího – řekněme celoevropského – pohledu nijak zvlášť výstřední. Jsem přesvědčen o tom, že ani v psychiatrickém kontextu není uplatňování moci tak často nezbytné, jak se to jeví za současného stavu.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Kubičkovi Neděle, 4.Srpna 2013, 10:55:49

Co je to "přirozené sociální prostředí"?
Mají nějaké taky bezdomovci?

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Do určité míry mají, Neděle, 4.Srpna 2013, 12:05:4

ve velkých městech v centru, poblíž nádraží, v hromadné dopravě. Komunitní péče, například streetworkeři, je kontaktuje tam, kde jsou. Opačný přístup se je snaží z center a z dopravy odstranit někam za město, kde nejsou vidět, podobně jako ty velké zemské ústavy pro choromyslné z počátku minulého stoeltí se o nemocné nejen staraly ale tím umístěním v uzavřeném areálu na perferii je také izolovaly.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 4.Srpna 2013, 12:53:25

Zajímavé. Kdo ví, pro kolik z nás je ulice přirozeným sociálním prostředím.... Jen o tom zatím možná nevíme.
Bezdomovci se podle mého názoru rozhodně nemají z ulic, nádraží a dopravních prostředků násilně odstraňovat, ovšem předpokládám, že hlavně kvůli tomu, aby byli lidem na očích a vzbuzovali v nich tak odhodlání konečně s tímto světem něco udělat. Ne proto, že je to jejich "přirozené prostředí". Nebo si myslíte, že bezdomovci jsou nutně všichni duševně choří?

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Komunitní péče ano, vysoce specializovaná v psychiatrických nemocnicích také Neděle, 4.Srpna 2013, 13:53:59

Nejsem skeptický vůči komunitní péči a už dávno měla být více rozvíjena. Však jsou připraveny miliardy, které půjdou jen na ni. Jen podle mého názoru nedokáže zachytit celé spektrum duševně nemocných. Proto jsem skeptický k názorům ohledně rušení velkých léčebenských areálů a varuji před nimi. Specializovaná hospitalizace je oddůvodněná i v jiných zdravotních případech (onkologická centra, kardiocentra), tak proč je odmítat v případě psychiatrie? Souvisí to s těmi omezenými prostředky. Areály bývalých zemských psychiatrických ústavů zrušíte a vybudujete alternativu jen za násobky financí, které tu nejsou a byla by jich škoda.

K paní Hájkové, naše specifikum je právě to, že mezi bezdomovci je duševně nemocných mnohem méně, než je tomu běžné v západních zemích. V některých z nich došlo k úplnému zrušení psychiatrických ústavů. Vedle komunitních center byly za větší peníze budovány další psychiatrická oddělení okreseních nemocnic, kde jsou mezi dalšími odděleními popelkou a chybí zde specializované zázemí jako např. arteterapie ad. Ale to je na odbornou diskusi.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Milá paní Hájková, Neděle, 4.Srpna 2013, 13:59:31

ta městská centra jsou pro bezdomovce přirozeným prostředím jen v tom smyslu, že se tam stahují spontánně, ne tak, že by to někdo organizoval.
Velmi s Vámi souhlasím v tom, že když už jsou bohužel bez domova tak je dobře, že s námi komunikují a jsou vidět.

Samozřejmě si nemyslím, že všichni bezdomovci jsou duševně nemocní. S psychiatrickými pacienty mají společné to, že se v přístupech k nim objevují stejné polarity.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

úhel pohledu Pondělí, 5.Srpna 2013, 00:41:38

Děkuji panu Ungerovi za článek, kde se nebál jeden z pohledů, totiž ten "zevnitř zdravotnických institucí", zvýraznit, a to i za cenu odhlédnutí od jiných pohledů. Podnítil tím totiž zajímavou diskusi.

A děkuji Saše Uhlové za její "lidský pohled", který umí velice pěkně, přesvědčivě a čtivě podat.

Myslím totiž, že právě v konfrontaci těchto dvou pseudopohledů, se lze dobrat určité pravdy, spočívající na neredukovatelném rozdílu mezi racionalitou (fungováním) institucí a složitých organizací (kterou často mnohem lépe vnímají ti, kteří jsou jejich součástí, protože si ji musí do určité míry osvojit, anebo ti, kteří toto fungování zkoumají) a úplně jinou racionalitou (životem) nás jako lidských tvorů (kterou jsou asi mnohem lépe schopni podat ti, kteří se snaží své životní zkušenosti spojit a dát životu smysl).

Proč mi přijdou tyto pohledy neredukovatelně jiné a tedy i v posledku "nesmiřitelné"? Protože racionální (rozumný) pohled je založen na rozdělování: buď na pohledu části, anebo na pohledu na část, kdežto lidský pohled vnímá lidskou zkušenost jako celek. Jenže člověk je přeci jak celkem (těla, mysli, vlastních zkušeností a souhrnu vlastních vztahů), tak také částí (částí rodiny, částí nějakých více či méně pevných či organizovaných skupin a organizací, součástí sociálního, ekonomického či vědeckého stroje).

David Unger zdůrazňuje pohled organizace, Saša Uhlová pohled lidského jedince. A ano, organizace jsou někdy až kafkovsky nelidské, a to, co je z pohledu organizace funkční, je lidsky nesnesitelné. Na druhou stranu, mnohá lidská individua si nejsou ochotná či schopná představit, že organizace "tikají podle svých vlastních rytmů". Je tu tedy nejen diverzita lidí, ale i divezita organizací. Je špatné, nelidské a nefunkční, když organizace homogenizují a standardizují lidi, ale obdobnou věc lze říci i naopak: když lidé mají tendenci homogenizovat různé organizace a čekat, že ty se budou ke každému chovat stejně. Stát přeci "tiká" jinak nežli firma, ordinace není školka.

Důležité mi přijde hledat cesty, jak může jedno do druhého zapadnout. Jak se může člověk stát součástí organizace, a přitom zůstat nejen člověkem, ale nepotlačovat ani svojí individualitu. A vyjednávání a ustavování vztahů mezi lidmi je obdobně náročné jako vyjednávání a ustavování vztahů mezi organizacemi.

Možná to zní jako klišé, ale respektovat a být respektován, mi přijde strašně důležité. Hlavně respektovat odlišnost a specifika druhých/cizích: druhých lidí, těch a oněch organizací a jejich způsobu fungování, zvířat...

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

P.H. Pondělí, 5.Srpna 2013, 05:21:10


...Jak se může člověk stát součástí organizace, a přitom zůstat nejen člověkem, ale nepotlačovat ani svojí individualitu....

Já myslím, že jedině tak, když souzní s jejím smyslem, tedy když věří, že nějaký smysl má.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Pěkná integrace od pana Holubce, Pondělí, 5.Srpna 2013, 11:07:34

moc hezky vyjádřeno. Vyvážený a rozhodně ne černobílý pohled, který dává smysl. Můj pohled byl opravdu zdravotnický a institucionální, tak jsem ho i pojal. Podle mého názoru u veřejnosti "hlas organizace" není plně vyjádřen mezi záplavou humanistických a alternativních pohledů.

Lékař nebo jiný zdravotnický odborník z praxe má více tendenci vidět patologii, nutnou ochranu jednotlivce a určitá pravidla institucí, která považuje za nezbytná. Humanista zdůrazňující lidská práva až na samou hranici (pseudohumanismus) zase více vnímá svobodu jednotlivce. První je více v kontaktu s praxí, druhý dá více na filozofická zdůvodnění. U obou může být limitem vlastní psychika, u toho druhého projekce vlastní potřeby svobody a nezávislosti na celou společnost.

Fotka_web_jpg

Petr Chaluš - konzultant ve vzdělávání

Úterý, 6.Srpna 2013, 14:57:37

Vážený spoludiskutující a autore článku o pseudohumanismu Davide U., sleduji vaše reakce v diskusi zde a mám jednu metapoznámku (ne pseudopoznámku :-)) - V diskusi reagujete často, jenže zejména reagujte pro mě UHO (Univerzální Hnědá Omáčka - a tím nijak nenarážím na fašismus, zatím pouze na socialistickou školní jídelnu) argumenty. Není mi zřejmá vaše motivace s jakou jste článek psal, ani vaše motivace v pokračující diskusi. Z mého pohledu hájíte dostečné silné současné instituce a systémy jako nějaké křehké a ohrožené druhy před poměrně obyčejnými a vstřícnými názory v diskusi, které označujete za nebezpečný ultraliberální postoj a podobně. Ještě k vašemu označení mých myšlenek ultraliberalismem, podle mě je ultraliberalismus asociální, kdežto demokracie jak ji vidím já, kde má každý co největší podíl na tom co se ho týká je prosociální a podobně mohu dále někdy rozvinout. Jeden čtenář si stěžoval, že ubíráme prostor politice a věnujeme se v diskusi jiným tématům, já si myslí opak, je to i politické téma. Například politická strana nebo silné hnutí uvnitř existující silné strany, které by byly prosociální a zároveň pro co největší participaci člověka na všem dění ve společnosti v České republice ne a ne se prosadit ( občasné drobné prody v ČSSD asi nestačí). Plánuji již dále nepokračovat za sebe zde v diskusi, pokud se neobjeví podobný váš článek v Deníku referendum, nechci zde dále hrát nekonečný argumentační tenis. Lidé mají spoustu různých názorů a to je dobře, a je důležité aby ve společném prostoru (např. médií) všichni více a více vystupovali a vyjadřovali se ke všemu co se jich týká (to snad nelze označit za příliš ultraliberální ;-))

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Paní Hájková, souhlasím s vámi, Úterý, 6.Srpna 2013, 15:02:38

že souznít se smyslem určité organizace můžeme jedině tehdy, pokud považujeme její existenci za smysluplnou.

Pane Ungere, tak, tak, také mi přijde, že za instituce či organizace, zvlášť takové, které nemají charakter soukromých firem, popřípadě občanských sdružení, se až tak moc lidí nebije. To, že se řada organizací, často právě těch veřejných, spojených se státem, chová příliš autoritativně, je problém. Ale řešit ten problém tak, že tyhle organizace prostě zrušíme, je jen neoliberální vylití vaničky i s dítětem.

Prostě, zvláště v českých končinách mi přijde důležité se naučit přiznávat význam byrokratickým organizacím - ve smyslu organizací definovaných svým účelem (tj. funkcí, např. léčbou nemocí, zajišťujícími bezpečné porody v přívětivém prostředí), které se legitimují především tím, že svojí funkci vykonávají dobře (tato "byrokratická"/funkční legitimita je samozřejmě něco odlišného od legitimity demokratické).

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 7.Srpna 2013, 12:51:28

Bez organizací a institucí se tak složitá společnost, jaká je dnes, asi těžko obejde. Ony zase mohou těžko fungovat bez lidské důvěry. Důvěru nelze nařídit a není věcí racionality, respektive jen částečně - u některých lidí více, u jiných méně. Informace jsou velmi důležitá věc, ale o tom, zda mohu mít k někomu důvěru, rozhoduje více faktorů. Důvěra může být i zprostředkovaná - věřím někomu (něčemu), protože tomu věří i ten, komu věřím já.
Organizace musí prostě jevit zájem o člověka. A pokud taková je, pak by měl i člověk o ni jevit zájem.
Bylo by velmi dobré začít s vytvářením takových organizací.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Pane Chaluši, Čtvrtek, 8.Srpna 2013, 12:36:33

Jestli chcete vědět, proč jsem článek napsal, tak mě k tomu vedly zkušenosti ze zdravotnické praxe, kde humanistická ideologie (a to nemyslím pejorativně) měla více místa, než bylo zdrávo a lidem, o které zdravotníci pečují, to bylo na škodu.

Možná je z Vašeho pohledu nepochopitelné, že se na tuto problematiku dívám z pohledu odborných institucí. Ale věřte mi, že znám mnoho lékařů a zdravotníků, kteří můj pohled sdílí, jen nemají čas psát článek za mě.

Nevím, pro moje argumenty jen nálepkujete (UHO), aniž byste je jakkoli diskutoval. Pokud píšete o "plánu nepokračovat v diskusi", můžete napsat rovnou, že Vás tato diskuse unavuje nebo že dále diskutovat nechcete. Samotnou podstatu tématu a diskusi o ni tady považuji za vhodnou, podobně jako paní Uhlová. Téma je totiž více politické, než se zdá, jak píšete.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.