Tak především, opravdu díky za tento velmi zajímavý text. Je to skutečně dosti opomíjený aspekt, tento bytostně nerozlučný vztah mezi stavem společnosti, a mezi stavem lidské duše.

Většinou, pokud se - ze strany levice - kritizuje stav společnosti, se vyjmenovávají deficity a deformace s y s t é m u (jmenovitě kapitalismu), jako určitých ekonomicko-sociálních struktur; zatímco oblast samotného člověka, jeho duše, se přenechává plně do kompetence úzké vrstvy odborníků-psychologů. Za tím vším stojí předpoklad respektive víra, že pro fundamentální zlepšení života člověka (a jeho pocitu štěstí) naprosto postačí, změnit (revolučním aktem) onen "systém", zrušit či svrhnout kapitalismus, a ta lidská - a mezilidská - harmonie se tak nějak obnoví sama sebou.

Ze strany opačné, poruchy osobnosti (míním teď ve všeobecném, nikoli specifickém významu) jsou obecně považovány právě jenom za záležitost čistě osobní, čili případ pro psychoterapeuta; ale jen zřídka se tyto dávají do souvislosti se všeobecnou psychopatologií společnosti. Jenom ve zcela specifických případech, jako při postižeností nezaměstnaností, je tato souvislost nepřehlédnutelná; ale to je povětšině asi tak všechno.

- Jen tak mimochodem, k používané terminologii: jako laik v oblasti psychologie samozřejmě nemohu hovořit do toho, jakou terminologii si tento obor zvolí; nicméně, právě z hlediska laické veřejnosti, pokládám ten odklon od termínu "psychopat" k termínu "porucha osobnosti" za velice nešťastný. Ten pojem "porucha osobnosti" může být sice jasný a jednoznačný odborníkovi, specialistovi; ale pro naprostou většinu laické veřejnosti tento termín je nevyhnutelně příliš obecný, neurčitý, a především zaměnitelný s kterýmikoliv jinými psychickými poruchami. A právě především v tom smyslu použitém v titulku: "psychopatologie společnosti" se ten tradiční termín prostě nedá ničím jiným nahradit. - Jak konstatovat, že společnost (dejme tomu za kapitalismu) trpí také "poruchou osobnosti"?!...

Ale teď k jádru věci. Bezpochyby: v individuálním případě jde o to, aby se každé lidské duši, především v období jejího konstituování a jejího vyzrávání, dostalo tolik láskyplných a harmonických vztahů a citů, kolik je jen možno.

Ale, co teď v tom nadindividuálním, celospolečenském měřítku? Jak dosáhnout toho, aby společnost sama (a tedy ten všeobecný prostor, do kterého je každá individuální duše vsazena a zasazena) - aby tato společnost sama byla plná harmonie, vzájemné empatie a vzájemného porozumění?

Jak autor píše, to by bylo vlastně na samostatnou úvahu. Ale, za jisté je možno považovat jedno: jestliže je možno (psychopatologickou) poruchu osobnosti možno všeobecně charakterizovat především stavem naprostého emocionálního chladu, pak to zcela odpovídá nejzákladnějším charakterovým rysům kapitalistické společnosti, ve které se právě nacházíme. Kapitalismus se nezdržuje nějakými (pozitivními) emocemi, společenskou harmonií či dokonce láskyplným vztahem lidí navzájem. Jediným existenčním impulzem kapitalismu je - holý zisk, nic jiného. Peníze, kapitál, množení a expanze kapitálu - to všechno jsou čistě mechanické, abstraktní, neživotné indikátory a motivy, kde pro nějaké subtilní rezonance a touhy lidské duše prostě není místo. Produkuj zisk, nebo zahyneš - to je jediná volba která je zde dána, pro nějaký "sentiment" lidské duše tu prostě není místo.

Pak se skutečně nelze nijak divit, že tato psychopatologie osobnosti postihuje stejnou měrou jak jednotlivce, tak i společnost jako celek.

Souvislost mezi stavem společnosti a stavem individuální duše člověka je opravdu opomenutý obor, který funguje jen málokde pod názvem psychohistorie. Odvozování společenské reality od procesů individuální psychiky byl často odmítán jako "psychologismus" a nahrazován již dávno před vznikem psychoanalýzy např. hegelovským systematickým idealismem, z něho vycházejícím marxismem a potom dalšími sociologistickými školami (funkcionalismus, strukturalismus, teorie systémů, sociální konstrukcionismus a mnohé další). Společenské procesy jistě nelze odvodit od psychiky jednotlivců, ale nemůžeme zcela opomenout interakční vztah mezi těmito dvěma úrovněmi.

Vaši paralelu mezi kapitalismem a poruchami osobnosti (většinou těmi narcistickými a antisociálními) považuji za velmi výstižnou.

Psychiatrické pojmy od vzniku moderní psychiatrie stárnou a vulgarizují se. Proto stejný osud jako psychopatii potkal i třeba hysterii, debilitu, imbecilitu, slaboduchost a dokonce i mentální defekt. Stačí málo a bude přejmenována i schizofrenie.

Psychopatologie je ovšem obecnějším pojmem, který můžeme používat i ve společenských souvislostech. Jde totiž o psychologickou disciplínu, která se zabývá duševními poruchami, ne jen poruchami osobnosti, proto můžeme směle hovořit např. o psychopatologizačních aspektech společenských systémů.

Mně se ta souvislosti mezi psychickými procesy (respektive diagnózami) a stavem společnosti poprvé ozřejmila dosti specifickým způsobem, který by za dnešních podmínek by sotva už byl opakovatelný.

Bylo to totiž za minulého (tedy: "totalitního") režimu, kdy jak známo veřejně a adresně kritizovat patologické deformace tehdejšího politického a společenského systému nebylo možné. A tak docházelo k tomu, že se tato kritika poměrů mnohdy skrývala za zdánlivě neutrální, nezávadné obrazy z jiné oblasti. Toto maskování skutečných sdělení bylo především doménou umění; ale mohlo se tak stát i v jiných oblastech.

A někdy v té době se mi dostala do rukou jakási - víceméně populární - psychologická příručka, která podávala v podstatě slovníkový přehled o všech základních psychopatologických poruchách.
A mě se při četbě této publikace najednou čím dál tím více začal zmocňovat pocit, že zde snad sleduji opět nějaké takové maskované, kódované demaskovaní patologie - tehdejšího politického režimu!

Neboť - snad až na nepatrné výjimky - víceméně všechny tyto čistě psychické poruchy a deformace dokonale vyjadřovaly i patologické rysy onoho režimu, od schizofrenie přes stihomam a paranoiu až i po hysterii a dokonce hypochondrii, tehdejší režim byl v poslední fázi svého zahnívání už natolik vnitřně deformovaný, že jak řečeno vlastně celá kompletní škála ryze psychopatologických diagnóz ve svém souhrnu dokonale postihovala jeho reálný stav a charakter.

Kapitalismus - ten je přece jenom (včetně svého alespoň formálně demokratického politického systému) poněkud volnější nežli režimy totalitní, ty tlaky v něm nejsou natolik bezprostřední, proto i škála jeho psychopatologických deviací není tak široká, jedná se především právě o tu naprostou citovou vyprázdněnost, ve prospěch úplné dominance věcně-materiálních hodnot a motivací.

Otázka je, co s tím. Jak jsem zmínil minule, levicový tábor povětšině stále setrvává v přesvědčení, že postačí tento kapitalismus jenom nějakým způsobem svrhnout, a zdravý stav společnosti a člověka se obnoví jaksi sám od sebe. (Právě této iluzi plně podlehl i samotný Karel Marx.)

Faktem je: kapitalismus není pouze nějakým tyranským režimem, který by bylo možno prostě svrhnout. Síla kapitalismu spočívá v tom, že je do značné míry akceptován většinou populace - to jest, většina populace ve skutečnosti sdílí tu jeho materiální motivaci. Kapitál chce neustále rozmnožovat svůj objem, chce růst, donekonečna .- ale průměrný občánek chce v podstatě totéž, touží po tom neustále rozmnožovat své hmotné statky, svůj konzum.

Jednou jedinou větou: prostě není možno odstranit kapitalismus a nahradit ho nějakým humánnějším systémem, dokud se zásadně nezmění i životní priority celé populace. Samotného člověka.

Pokud je mi známo, v psychologii existuje termín (a zároveň terapie) "přeorientování osobnosti". Tento termín sám už vyjadřuje plně svůj obsah a účel: jde o to danou (nějakým způsobem deficitní) osobnost psychicky přeorientovat tak, aby zásadním způsobem změnila své životní priority a motivace.

Je to už dlouho mým přesvědčením, že - pokud chceme opravdu vytvořit nějakou lepší společnost - že k tomu je zapotřebí nějaké doslova "společenské psychoterapie". Že celá společnost musí projít takovýmto procesem "přeorientování osobnosti".

V příslušných diskusích zdůrazňuji stále znovu, že největší síla kapitalismu spočívá v tom, že je to stále ještě ten systém, který dokáže nejefektivněji uspokojovat materiální potřeby a choutky většinové populace. Dokud základní motivací člověka a společnosti bude konzum a zase konzum - do té doby bude existovat a dominovat kapitalismus. Kapitalismus dravý, kapitalismus bezohledný, kapitalismus duchovně i duševně prázdný - ale kapitalismus výkonný, kapitalismus efektivní.

Masaryk měl v něčem přece jenom pravdu: Jediná pravá revoluce je ta hlav a srdcí.

Otázka zůstává, jak právě toho dosáhnout.


----------------------------------------------


Ještě poznámka k té hegelovsko-marxisticko-strukturalistické linii: ano, je tomu skutečně tak, v celé této systémově-strukturalistické koncepci se nakonec zcela ztrácí samotný člověk, se svou jedinečnou osobností, se svou duší.

O jistou revizi se snaží především freudomarxismus, který se snaží marxistickou analýzu doplnit analýzou struktur podvědomí. Je to sám o sobě bezpochyby pozitivní počin; ale můj pocit je, že se tu nakonec jenom jedna abstraktní analýza (společenských struktur) doplňuje další abstraktní analýzou (psychických struktur).

Říše (psychoanalytického) podvědomí, to ještě není bez dalšího autentický svět lidské duše. Tu je nutno dosáhnout zcela jinými prostředky.

1) – Roste výskyt poruch osobnosti, a pokud ano, jaké jsou příčiny? --
Lidé s poruchami osobnosti se vyskytují na všech úrovních společenské hierarchie. Pro „dopad na celospolečenskou atmosféru“ je jistě významné, jakou pozici v ní deprivant zaujímá. Jaký má dnešní „společenská realita“ vliv na to, kolik deprivantů hraje ve společnosti roli a jak významnou? A pokud jejich role významně roste, proč je tomu tak? Co to je, co roli takových jedinců posiluje?
2) -- Slova "společenská realita" v článu jaksi trčí. Co těmi slovy míníte?--

V dnešní společnosti lidé ztrácejí nejen práci ve smyslu zaměstnání, ale vůbec vyhlídky na lidské uplatnění, a tedy svou důstojnost.
3) -- Co máte na mysli, když říkáte, že je třeba „chránit rodinu a stabilní rodinné prostředí /a dodal bych: také pracovní prostředí/ před negativními vlivy globálního kapitalismu“?--

je příkladně podstatná změna způsobu výkonnostní motivace,
která je založena na autisticky řízenou vůlí jedince po osobním výkonu. Byung-Chul Han tuto pomalu dominující psychopatologickou motivaci nazývá agresivním pozitivismem.
Není to nebezpečný konkurent, represivní dozorce, či defektní systém, ale vlastní nervová konstituce, když selže tváří v tvář neschopnosti využít nabízené možnosti.
Jedinec tak uznává pouze jednoho nepřítele vlastního úspěchu - vlastní mentální založení.
Nacházíme se tak v situaci, kdy ve střetu trefujeme mnohdy sami sebe.
Psychosoma, burnout atd.........opět bych připomněl.

tuším v oběhu jiná terminologie, ale (postaru) mezi neurotickým a psychopatickým není nějaká hranice, ty mechanismy se prolínají. Racionalita, ať ji jakkoli vroucně budeme vzývat, zůstává jen oním kulturním hávem ("Oči chaosu svítí závojem pořádku", říkal o tom Novalis).
- Ale současně také platí, že jen tou kutlurou jsme lidmi, Je to sysifovský úděl.

Dnes se používají v odborné sféře termíny porucha osobnosti a neurotická porucha proto, aby nebyl pacient/klient značkován zpejorativnělým a zlidovělým výrazem. Ale pro naše potřeby není chyba používat ty starší.

Ad 1) Přesně se neví, zda počet poruch osobnosti roste, ale každopádně je jim věnována zvýšená pozornost. Individuální zkušenosti psychiatrů a klinických psychologů z praxe nárůst této probelamtiky potvrzují. Hypotéz o příčinách může být několik - jedna z nich jsou nálsedky ženské emancipace a toho, že ženy nemívají v separačním období svých dětí možnost být s nimi a posílit jim základní nezpečnou citovou vazbu - tak vznikají rané poruchy osobnosti - narcistické, hraniční. U emočně nestabilních poruch hraničního typu, kdy pacienti mají nestálou identitu a často ulevují vnitřnímu napětí sebepoškozováním, se uvažuje i o kulturních vlivech ve smyslu oslabení tradičních rodinných vazeb stálých hodnot, zvýšeným důrazem na výkon a individuální úspěch. Člověk svou identitu nemá možnost posílit pevnou vazbou se svým společenstvím jako dříve.

Ad 2) Vzhledem k celkové koncepci článku by byl určitě lepší pojem "společenské vlivy", s výtkou souhlasím.

Ad 3) Globální kapitalimus nebo chcete-li neoliberalismus usiluje o to, aby se rodiče co nejdříve vraceli do práce a co nejméně se věnovali svým dětem, které je v období do tří let potřebují vztahově snad nejvíce. Stát na ně slyší. Proto se řeší problém nedostatku mateřských škol až tehdy, když to vnímají jako problém především veké firmy. Bohužel zájmy velkých firem možná neuvědoměně podporují i levicoví liberálové a zastánci individuálních práv. Schází mi harmonizující důraz na kolektivní práva a s Vašim rozšířením o ochranu pracovního prostředí jednoznačně souhlasím.

Ještě chci dodat k oběma. S kolegy z praxe jsme se shodli na jednom jevu. Důraz na výkon a individuální úspěch dnes neuvěřitelně destruuje vztahy. Zatímco v moderních totalitních režimech byla rodina úkrytem a útočištěm pro drobnou seberealizaci a obranu proti nepřízni "společnosti tam venku", dnešní trend výkonnosti a úspěchu obrací muže (i ženy) proti svým rodinám jako svazujícím překážkám a ze svých manželských partnerů a dětí vytvářejí společenský handicap.

K tomu bych ještě dodal: tato "společnost výkonu" velice úspěšně destruuje sama sebe nejen po stránce emocionálně-vztahové, nýbrž i po stránce čistě fyzické.

Zrovna nedávno jsem četl nějaký článek o tom, jaký je vztah mezi mateřstvím u německých žen a jejich možnostmi kariéry. Závěry nejsou ovšem nikterak překvapující: právě ženy s vyšším vzdělanostním stupněm a tedy v odpovědnějších a kariérně náročnějších povoláních si v podstatě nemohou dovolit mít děti, ta ztráta kariérních let se v podstatě už nedá dohonit.

Německo je jak známo velice úspěšnou "společností výkonu" - ale zároveň má jednu z nejnižších porodností na světě. Jinými slovy: tato "společnost výkonu" prostě vymírá, čistě fyzicky.

Doposud je tento populační deficit stále ještě vyrovnáván přistěhovalectvím z jiných, méně vyspělých zemí; ale jestliže jednou dojde ke skutečně úplné globalizace, to jest, tato "společnost výkonu" ovládne celou planetu, a spolu s tím klesne fertilita žen na současnou německou hranici (tuším že nějakých 1,3 procent), pak by to mohlo znamenat definitivní zánik celé planetární lidské populace. Pak už totiž nebude nic, čím by tento populační deficit bylo možno kompenzovat. Import marťanských gastarbajterů se nejeví být příliš perspektivním řešením.

je nezbytnou prevencí definitivního zániku celé planetární lidské populace........... o tom jsem byl a zůstávám přesvědčen.

Možná je západní populace už opravdu moc degenerovaná. Hlavní je, aby ti, co přijdou po nás, převzali to pozitivní, co euro-americká civilizace vytvořila. Aby se to stalo celosvětovým dědictvím.
A aby nepřevzali to negativní.

Možná si z toho Číňané opravdu vyberou to pozitivní. Pokud se tam ale mezitím příliš nerozmnoží deprivanti...

Pořád si myslím, že rozmnožování deprivantů by zabránil jiný systém. Ale nikdo mi to nechce věřit.

uvažujeme podobným způsobem.

K tomu také směřovala moje otázka nahoře /13.Června 2014, 13:38:23/ - vliv společenských poměrů na to, jak významně se deprivanti uplatňují. Uričté společenské poměry (jako ty stávající) jejich uplatňování podporují ne-li přímo vyžadují. Pro jednoduchost bych takovou společnost nazval společností odcizenou, odlidštěnou. Útěk před deprivanty je jednak možný jen v relativně uzavřených skupinách jako rodina nebo kroužky přátel, tedy víceméně v soukromí, a jednak není řešením pro společnost.

Ti, kdo současnou společnost ovládají a kontrolují, ale právě naopak útěk do soukromí podporují. A deprivanti jsou podle všeho oporou takové společnosti, byť v jednotliostech mohou její fungování narušují.

Proč si vlastně mají lidi konkurovat, když mohou být pro celek užiteční všichni?
Jednou tu psal pan Tejkl: V dávných společnostech bylo nutno likvidovat nedokonale vyvinuté a abnormální jedince kvůli přežití celého společenství. Dnes je to nesmysl, protože takový člověk může mít jiné kvality (bude z něj třeba počítačový génius). Svět je dnes schopen uživit všechny.
Ale je třeba zavést takové poměry, aby se v nich neuplatňovali jedinci zaměření proti ostatním lidem.
Nerovnosti budou i nadále, ale v něčem úplně jiném, než v ekonomické oblasti (ve sféře inteligence a jiných duchovních schopností). Není důvod, aby se nerovnosti projevovaly stále v materiální oblasti. Myslím si, že je to škodlivé.