Sebevražda jedné zpěvačky a následné reakce jejího okolí, včetně představitele významného bulvárního média, nás nutí zauvažovat i nad psychologickými aspekty podobných jevů.

Od mnohých kolegů psychiatrů i psychologů, kteří svůj obor rozvíjejí alternativním směrem, např. Jana Hnízdila, slýcháme o tom, že společnost je psychicky nemocná. Alkoholismus a závislosti obecně nás mohou jen těžko uspokojit hledáním závažnější příčiny celkového úpadku dříve „zdravého člověka“, na jehož konci je sebevražda. A byl onen člověk před rozvinutím závislosti vůbec „zdravý“?

Kolegové psychologové jen velmi málo využívají svých znalostí a zkušeností k psychologické diagnostice jakési „společenské psychiky“. Je tomu nejen proto, že jsou jejich ordinace přeplněny k prasknutí lidmi, kteří jejich pomoc potřebují, ale nemají ani nutný vědecký aparát.

Ale znamená to snad, že by psychologové měli rezignovat na podobné a opakující se problémy jednotlivců, které mají významný dopad na celospolečenskou atmosféru? A rovněž zapomenout, jak společenská realita naopak ovlivňuje psychiku jedinců? Měli by svá vyjádření formou pochybných komentářů sdělovat jen ti nejviditelnější psychologové a psychiatři z dvorků svých rodinných domů v krátkých vstupech do hlavních televizních zpráv?

Je jedna duševní porucha, která posledních dvacet let čím dál tím více plní ordinace odborníků na duševní zdraví. Je širší. Na rozdíl od závislostí, poruch příjmu potravy, domácího násilí, mobingu, stalkingu, burn-out nebo „běžných“ depresí neplní stránky populárních časopisů. Přitom hravě dokáže být vysvětlující základnou všech těchto sociálně a psycho-patologických jevů. Jedná se o poruchu osobnosti.

Porucha osobnosti prostupuje více oblastí lidské psychiky. Lidé, kteří jí trpí, mají problémy často již od dětství, v oblasti regulace emocí, způsobu uspokojování přirozených lidských potřeb, v chování vůči okolí, zejména v blízkých vztazích a především ve vztahu k sobě samému. Trpí oni nebo jejich nejbližší okolí, jak v rodině, v práci, tak i společenském životě.

Dříve byla porucha osobnosti označována pojmem psychopatie a její nositel „psychopatem“, než toto slovo nabylo pejorativního významu. Nutno zdůraznit, že nositel poruchy si svou poruchu nezpůsobil. Ale má plnou zodpovědnost za to, co se svým psychickým nedostatkem udělá.

Současná společnost však takto postiženým spoluobčanům svým mlčením k této poruše život nijak neulehčuje. I v odborné sféře dominují příručky jen pro nemocné schizofrenií, depresí nebo bipolární poruchou, zkrátka proto, že jejich náklad sponzorují farmaceutické firmy bohatnoucí prodejem léků na tyto duševní nemoci. Tabletku na vyléčení narušené lidské osobnosti však dosud nikdo nevynalezl.

Člověk s poruchou osobnosti se narodil s nevhodnou kombinací genů, ale především v raném dětství nedostal to, co potřeboval. Nesetkal se s vřelým, přijímajícím, laskavým a zralým rodičem nebo alespoň dlouhodobým pečovatelem, který by dokázal respektovat jeho autonomii, přirozené potřeby a umožnil mu vyzrát v harmonickou lidskou bytost.

S běžnou lidskou emocí, jako je např. agrese, neumí zacházet, často proto, že ji jako dítě zažíval v nešetrné formě často a přespříliš. Potlačuje ji, vyjadřuje ji navenek ve formě necitlivého a manipulativního chování, kdy se staví k okolím lidským bytostem podobně jako k neživým předmětům. Nebo mu nezbývá nic jiného než ji obrátit proti sobě, utápí se v depresích, poškozuje svoje lidství nadměrným pitím nebo promiskuitou, až se zničí zcela. Vyhledává vztahy s podobně neharmonickými osobnostmi, se kterými je život neustále se opakujícím peklem na zemi.

Stejně jako jsou rozmanité lidské povahy, bývají rozmanité i osobnostní poruchy: Narcistický šéf velké firmy, který terorizuje své zaměstnance. Politický kmotr hrající svou velkou hru, na kterou v miliardách doplácejí všichni občané. Neustále kverulující ekologický aktivista blokující po desetiletí rozvoji celého regionu. Uzavřený počítačový programátor, který není schopen vystoupit z virtuálního světa a navázat skutečně mezilidský vztah.

↗

Na přelomu 19. a 20. století v dobách Sigmunda Freuda a jeho psychoanalýzy byla pozornost směřována především k poruchám neurotickým. Repro Andy Warhol

Dramatizující umělkyně toužící po pozornosti, jejíž vztahy ihned ochladnou, nejsou-li trvalou romantickou vášní. Vysoce inteligentní vzdělaný muž, který kvůli trvalým vnitřním zábranám své schopnosti nikdy nevyužije. Nebo nenapravitelný recidivista, který není schopen poučit se z trestu.

Neuropatolog František Koukolík uvádí příklady lidí — „deprivantů“, kteří s narušenou povahou v historii dokázali páchat lidsky neuvěřitelná zvěrstva. Z historie těchto případů známe dost včetně průmyslově vyspělé éry dvacátého století. Ale něco se do současnosti přeci jen změnilo.

Na přelomu 19. a 20. století v dobách Sigmunda Freuda a jeho psychoanalýzy byla pozornost směřována především k poruchám neurotickým. Ty vyplývaly z konfliktu mezi lidskými pudovými potřebami a tradiční morálkou. Psychiatr Petr Příhoda uvádí, že v éře průmyslové revoluce a rozpadu tradiční společnosti, kdy otcové rodin jako rodinné autority mizeli za prací do průmyslových center, však byly ještě zachovány základní společenské hranice.

V době postmoderny, po květinové revoluci a definitivní emancipaci žen se z rodin začala vytrácet i stabilizující přítomnost matek. Jde o jednu z mnoha hypotéz příčiny toho, proč tak přibyl počet těžkých poruch osobnosti v psychiatrické praxi v posledních desetiletích.

Např. v USA od 80. a 90. let jsou vybudovány dlouhodobé léčebné kliniky a komunity se specializovanými psychoterapeutickými přístupy výhradně na léčbu raných poruch osobnosti. Nejčastěji lidí s emočně nestabilní a impulzivní povahou, nestálostí v emocích, vztazích i identity, kteří sebe vážně poškozují s cílem zbavit se dlouhodobého nesnesitelného pocitu vnitřního napětí.

Pokud před sto lety jsme měli jasné hranice tradičních společenských norem vývojem nutně zpochybněné a nedostačující, dnes jsou normy obecně v rozkladu. V mnohých lidech a bráním se dojmu, že stále častěji v generaci mladých dospělých, se setkáme navíc s hodnotovým prázdnem. Nebo je pro mnohé hodnotou jen materiální pozlátko, prchavý úspěch, přechodná, ale intenzivní sláva, moc či ovládání lidí.

Co však mohou udělat společnost a stát pro to, aby ve své „psychopatizaci“ nepostupovala, ale přispěla k tomu, aby touto poruchou trpělo lidí co nejméně? To by vystačilo na další článek. Ve stručnosti: Nezapomenout na skutečné potřeby svých dětí. Chránit rodinu a stabilní rodinné prostředí před negativními vlivy globálního kapitalismu. Uvědomovat si, že podpora svobody občanů a rodičů za každou cenu za situace rozložených hodnot je cestou k podpoře práva dětí na svou poruchu osobnosti.

Slovy britského psychoanalytika maďarského původu Petra Fonagyho, který se na léčbu poruch osobnosti specializuje, dítě potřebuje rodiče laskavého, zřetelného a zrcadlícího. A k tomu, aby takovým rodičem mohl být, potřebuje trávit s dítětem dostatečné množství času a být v relativní psychické pohodě. Nejlepší obranou proti disharmonické osobnosti je zkrátka bezpečné a stabilní zázemí s citovou podporou ruku v ruce s jasně vytyčenými hranicemi.

S Ivetou Bartošovou jsem se nikdy nesetkal. Neznám a na dálku jsem ani nemohl poznat psychiatrickou nebo psychologickou diagnózu Ivety Bartošové či dalších postav této jedné tragédie. Ze všeho nejvíce jí a jejím blízkým přeji uctění její památky v klidu bez pozornosti senzacechtivých médií.

Ale mé pocity z jejího životního příběhu mě přiměly zamyslet se nad lidmi celoživotně neúspěšně hledajícími harmonii a přijetí na tomto světě. Bez dostatečného porozumění jejich prožívání jim jen těžko dokážeme pomoci. A nedokážeme pomoci ani generaci našich dětí.