Když si člověk vezme dobrovolně život, vyvolá to vždy silné emoce lidí, kteří ho znali. Pozůstalí si často představují si, že mohli něco udělat, rozpoznat signály, že něco není v pořádku, podat pomocnou ruku, nebo naopak něco nedělat, nezhoršovat už napjatou situaci. Pocity viny přátel a příbuzných přirozeně provázejí tragickou událost, jakou je sebevražda.

Dalším obvyklým mechanismem, kterým se blízcí zesnulého snaží vyrovnat se s jeho dobrovolným odchodem, je hledání příčin, za které oni sami nenesou odpovědnost. Nalézt příčinu - viníka, ať už jím je jiná osoba nebo nějaká okolnost, je úlevné.

V případě osoby veřejně známé, jakou byla Iveta Bartošová, celý mechanismus zmohutní, protože se ho účastní hodně lidí, kteří mají potřebu se k její smrti vyjádřit a kladou si otázky: Zabil ji bulvár? Zabili ji jeho čtenáři? Zabila ji její závislost? Zabily ji její vztahy? ptají se, nebo jsou dokonce přesvědčeni, že vědí, jak to je. V diskuzích se občas vytrácí prostý fakt, že rozhodnutí vzít si život učinila ona sama. A okolnosti, které k tomu mohly vést, jsou pravděpodobně početnější, než aby bylo možné vykřikovat, že ji někdo zabil.

Aniž bych dělala primitivní rovnítko mezi chováním novinářů a zpěvaččinou smrtí, nelze pominout, že přístup nejen bulvárních médií sehrál v jejím životě významnou roli. A otázky po novinářské etice ve vztahu k celebritám se přirozeně nabízejí. V diskuzích slýchám často argument, že se jedná o oboustranně prospěšný vztah, neboť celebrity o zájem bulváru stojí. Tím nelze chování bulváru nijak omlouvat. Kromě toho, že celebrity nejsou jeden člověk, ale lidí celá řada a jistě mají k zásahům do svého soukromí rozdílný vztah, se zájem médií často soustředí na rodinné příslušníky, třeba i nezletilé děti. A pak se také může stát, jako tomu bylo v případě Ivety Bartošové, že se celebrita dostane do stavu, kdy nedokáže řídit ani svůj život, natož pak chránit si účinně své soukromí. 

↗

Smrtí přiživování médií na lidských tragediích nekončí. Foto webu auto.cz

Co potom? Je možné v zájmu výdělku překračovat veškeré hranice vkusu? Když to čtenáři chtějí a sledují? Chceme místo mýdlových oper zapomínat na své vlastní problémy při sledování reality show? „Dělník bulváru“ Pavel Novotný poskytl loni v červenci slovenskému serveru SME.sk rozhovor, ve kterém na otázky týkající se etiky odpovídá. Karol Sudor mu tehdy mimo jiné položil otázku, zda by psychická choroba neměla být hranicí, za kterou už by bulvár neměl jít. Novotný připouští, že ano, ale dodává, že informace o Bartošové jsou tak žádané, že to jinak nejde. Na otázku týkající se svědomí odpovídá, že je dobře placený, aby se s tím vyrovnal.

V podobném duchu vystupuje i v dokumentu Víta Klusáka Dělníci bulváru. Těžko říct, zda ho k siláckým řečem vede potlačované svědomí, nebo zda je to z jeho strany celé jen hra. Jeho otevřenost by nás každopádně neměla vést k mylnému závěru, že je jediný, kdo se takto chová. On o tom je pouze ochotný veřejně mluvit, ale bulvárních médií zde ale máme víc, navíc je bulvární přístup běžný i v tzv. seriozních médiích.

Otevřeně v dokumentu pohovořil i majitel Extra.cz Jan Barta, který na kameru vysvětlil, že obsah je pro prostý lid: „abysme ho udrželi v podrevolučním stavu, že když si oni přečtou ten článek o Ivetě Bartošový, že je prostě alkoholička a podobně, oni se v tý diskuzi vybouří a nejdou si stoupnout pod svatýho Václava, že mají takový a takový potřeby, ale jdou ráno do práce a tam normálně fungujou.“ Jestli je vztah mezi bulvárem a neakceschopností společnosti takto jednoduchý, je těžké soudit. Každopádně je Bartův záměr pozoruhodný. A jeho postoj také vysvětluje, proč senzační obsah musí nutně stavět právě na vpádu do intimního soukromí, a nikoli na mnohdy skandální realitě týkající se veřejnosti.