Když hranice nehlídá svědomí
Saša UhlováVytváření zvrhlé reality bulvárem s využitím známých lidí musí mít své limity. Protože cenzura je nepřijatelná a svědomí úplatné, musí to být soudy, které každý neoprávněný zásah do soukromí ocení co nejvyšší náhradou.
Když si člověk vezme dobrovolně život, vyvolá to vždy silné emoce lidí, kteří ho znali. Pozůstalí si často představují si, že mohli něco udělat, rozpoznat signály, že něco není v pořádku, podat pomocnou ruku, nebo naopak něco nedělat, nezhoršovat už napjatou situaci. Pocity viny přátel a příbuzných přirozeně provázejí tragickou událost, jakou je sebevražda.
Dalším obvyklým mechanismem, kterým se blízcí zesnulého snaží vyrovnat se s jeho dobrovolným odchodem, je hledání příčin, za které oni sami nenesou odpovědnost. Nalézt příčinu - viníka, ať už jím je jiná osoba nebo nějaká okolnost, je úlevné.
V případě osoby veřejně známé, jakou byla Iveta Bartošová, celý mechanismus zmohutní, protože se ho účastní hodně lidí, kteří mají potřebu se k její smrti vyjádřit a kladou si otázky: Zabil ji bulvár? Zabili ji jeho čtenáři? Zabila ji její závislost? Zabily ji její vztahy? ptají se, nebo jsou dokonce přesvědčeni, že vědí, jak to je. V diskuzích se občas vytrácí prostý fakt, že rozhodnutí vzít si život učinila ona sama. A okolnosti, které k tomu mohly vést, jsou pravděpodobně početnější, než aby bylo možné vykřikovat, že ji někdo zabil.
I v Německu byla svého času (je tomu teprve několik let) dosti bouřlivá diskuse o tom, kde leží hranice mezi právem na soukromí a svobodou tisku (respektive přímo: posláním tisku referovat o osobnostech "veřejného zájmu"). Konečné zákonné řešení je dosti sofistikované, například jestliže se nějaký prominent posadí do veřejného pohostinského zařízení, může být fotografován - ale když už se v tomtéž pohostinském zařízení usadí do odděleného salónku, s očividným úmyslem nebýt tam rušen ve svém soukromí, pak zde platí zákaz toto jeho soukromí narušovat. Po nabytí účinnosti tohoto zákona se sice některá bulvární média několikrát pokusila tuto novou hranici překročit - ale po uložení drastických pokut respektive odškodnění je tyto choutky víceméně přešly, a zákon se ukázal být účinným regulativem.
Opravdu by vůbec nebylo marné, kdyby se i v českém parlamentu našel nějaký osvícený "idiot", který by tento - osvědčený - německý zákon inicioval jako bič na ze řetězu utržený český bulvár.
Nicméně, nakonec ovšem stejně platí: opravdu účinně je možno takovéto choutky bulváru omezit jenom zásadním kultivováním celé společnosti. Což je ovšem záležitost, která daleko překračuje regulativní možnosti pouhého práva. Právo může v podstatě jenom zamezovat určitým projevům, čili symptomům - ale vlastní jádro věci tím zůstane víceméně nedotčeno.