Svatoušci, překrucováním minulosti šlapete po budoucnosti

Muriel Blaive

Autorka se v textu vyrovnává s poslední vlnou snah o mediální manipulaci s obrazem české minulosti v pětačtyřiceti poválečných letech.

Na sociálních sítích se to hemží moudry jako například: „Socialismus rovná se chudoba a násilí. Za socialismu se vedlo každému jako Jeanu Valjeanovi na galejích.“ Ilustrace Jules Cheret

Dějinami stalinismu v Československu jsem se začala zabývat v roce 1992. Mluvila jsme s mnoha pamětníky. Některé z příběhů mne nepřestanou pronásledovat. Třebas ten Josefa Lesáka, který mi vyprávěl, jak StB nechala v roce 1948 zemřít jeho novorozené dítě během výslechu jeho ženy. Zatímco jí ve vedlejší místnosti zpracovávali, slyšela sípání svého dítěte zpoza dveří, ale nedovolili jí se o ně postarat, až bylo příliš pozdě.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Lesák a mnohé další oběti vystupují v dokumentárním filmu, který jsem v roce 1996 připravila pro Českou televizi. Vystupuje v něm také Jiří Pešek, který byl v roce 1956 studentem. Vypráví v něm příhodu o spolužačce, která prezidenta Novotného později ubezpečovala, že nic jako maďarská revoluce by v Československu nemohlo nastat, protože Češi jsou „známi jako knedlíkový národ“.

Předpokládala jsem, že se vtípek dočká rozhořčených ohlasů, ale stal se pravý opak: dostala jsem mnoho děkovných dopisů. Bylo to jen sedm let po roce 1989, lidé si ještě pamatovali kulturu všeobecného přizpůsobování komunistické moci. A odpuzovala je snaha dělit celou společnost jen na hrdiny a oběti.

Dnes, ačkoli můj přístup k historickým skutečnostem zůstává totožný, dostávám urážlivé vzkazy od hochů na sociálních sítích jako například: „Socialismus rovná se chudoba a násilí. Za socialismu se vedlo každému jako Jeanu Valjeanovi na galejích.“

Čí paměť je pravdě bližší? Odpověď zní: obě jsou poctivé, ale obě vypovídají zejména o atmosféře doby, v níž vznikly. Čím více času uplyne, tím více se vzpomínání na minulost rekonstruuje tak, aby odpovídalo dobové politické a intelektuální atmosféře. Právě proto na kvalitě politiky kultury vzpomínání tak záleží.

Co se stalo? Michal Pullmann, který je děkanem filosofické fakulty a historikem, zabývajícím se érou normalizace v Československu, nedávno poskytl interview, v němž upozornil, že československý komunistický režim se po celou dobu své existence těšil stabilní a upřímně míněné míře podpory.

Za to si vysloužil hrubý útok Michala Klímy, který je předsedou Nadačního fondu pro oběti holocaustu a předsedou českého výboru Mezinárodního tiskového institutu. Klíma svůj dopis Pullmannovi otevřel v „osobním tónu“ čili připomenul mu, že jeho „otec byl prominentem normalizačního komunistického režimu. Pracoval v sekretariátu RVHP v Moskvě — a vy jste tam tedy žil v podmínkách komunistické věrchušky.“

Tento útok jsem veřejně odsoudila jako cosi hodného právě tak komunistů, navíc psaného zcela bez znalosti prací, o něž se Pullmann opírá. V reakci mě Klíma poctil rozsáhlým otevřeným dopisem zveřejněným na jeho facebookovém profilu.

Předpokládal, a stejně tak pak zástupy jeho příznivců, že někdo jako já, kdo nesdílí jeho pohled na dějiny, nemůže ani rozumět česky.

Oslovil mě tedy anglicky: „My dear Muriel Blaive, … I fully understand that Czech is not your mother tongue and that for that you do not fully understand what I wrote in the commentary against which you argue. I recommend you to ask someone to get you correct translation to your mother tongue so you understand the difference what I wrote and what you thought, I wrote. … You argue against my presumed saying that Pullman's father was ‘prominent normalizer’. I didn't write that. I wrote, that he was ‘prominent of the normalization communist regime’. I hope you feel the difference.“

Tenhle vzorový příklad mansplainingu gaslightingu, čili mužské povýšenosti a manipulativního popírání reality, navíc s xenofobní pachutí se blíží grotesce… Leč jsem tu v dobré společnosti. Dočítám se na twitteru, že Michal Pullmann nerozumí Čechům, protože je Slovák — aniž by pisatele vyrušovalo, že stát, v němž se tu realizoval komunistický režim, se jmenoval Československo. A také čtu, že studenti filosofické fakulty, kteří Pullmanna hájí, nemohou Michalu Klímovi rozumět, protože jsou moc mladí a byli zmanipulováni svým děkanem.

Upírat lidem právo promluvit na základě jejich totožnosti je oblíbená zbraň v arzenálu komunistů a čeští antikomunisté skutečně nečiní hanbu svým komunistickým předchůdcům: vskutku Daniel Kaiser, Daniela Drtinová a Michal Klíma bez mrknutí oka grilovali Michala Pullmanna na základě jeho třídního původu, jako by se psal rok 1948. Kaiser doslova mluví o Pullmannově rodině jako o „komunistické buržoazii“.

Na sociálních médiích se to okamžitě začalo hemžit nepřátelskými komentáři, jejichž autoři požadovali jeho rezignaci. V rozhovoru s Janem Čulíkem jsem si zavtipkovala, že dojde i na akční výbory.

Daniel Kaiser se dokonce kasal, že když pracoval v Lidových novinách, měli tam jakýsi etický kodex, který hlásal, že redakční rada považuje komunistickou éru za „dějinnou katastrofu“. Tak tedy politujme svobodnou žurnalistiku: ať žije cenzura!

Mluvila jsem výše o Klímových manipulátorských (gaslighting) tendencích. Hru „Nikdy jsem neřekl, co říkáte, že jsem řekl“ dovádí k dokonalosti. Kritizovat ho znamená „lhát“, zatímco jeho osobní útoky ad hominem jsou zcela legitimní.

Analyzovat dějiny komunismu a snažit se porozumět motivacím protivného tábora znamená podporovat komunismus. Nesouhlasit s ním znamená nerozumět.

A to ještě nemluvíme o jeho dvojím metru. Už jsme se dověděli, že Pullmannův otec byl funkcionářem RVHP, a tedy prominentem komunistického režimu, ale zatím jsme si nestihli říct, že Klímův otec byl komunistický intelektuál, který podporoval převrat v roce 1948, pak byl vystaven represi tak jako řada jeho soudruhů, což mu však nebránilo v touze vrátit se do strany zpět, čehož i dosáhl.

Michal Pullmann prý zdědil otcovu komunistickou mentalitu, zatímco Michal Klíma se pýří v odlescích otcovy noblesy. Jako jeden z řadových občanů, Michal Pullmann prostě nemá nárok vědět, oč v komunistickém režimu šlo, zatímco Michal Klíma na to má patent.

Je dobře prostudováno, a částečně i mnou, že dělníci měli o disidentech pochybnosti, protože v nich spatřovali arogantní elitu odtrženou od lidí zdola. Ale tady najednou vidíme elitáře v Michalu Pullmannovi, vyjadřuje-li tento prostý fakt.

Michal Klíma ví, že všichni nenáviděli komunismus, a vůbec mu nevadí, že takřka čtyřicet procent Čechů má za to, že za komunismu se jim vedlo lépe — což je statistika, která se od konce 90. let prakticky nemění. Podle něj tu každý chtěl cestovat na Západ — každý kromě dělníků v Českých Velenicích, s nimiž jsem mluvila a kteří mě chtěli přesvědčovat, že chleba nebyl lepší na druhé straně železné opony.

Michal Pullmann je profesí historik, ale Michal Klíma si myslí, že je lepší historik, protože četl Jiřího Pelikána, který byl ve svém mládí intelektuálem stalinistou, než se stal příslušníkem otcovy generace reformních komunistů. Klíma junior si to myslí konkrétně na základě Pelikánova zúčtování se stalinismem z roku 1971!

Panu Klímovi by nezpůsobilo újmu, kdyby hledal poučení u mého textu o kontextualizaci práce Jiřího Pelikána. Nakonec studenti filosofické fakulty to popsali vcelku přesně: „Jako studenti historie protestujeme proti delegitimizaci historické vědy prostřednictvím osobních útoků, které připomínají praktiky kádrování, vytváření seznamu nepřátel a umlčování opozice pro rozdílné názory tak, jak je známe z nechvalně proslulých období 20. století.“

Potíž, na níž v tomto paralelním světě narážíme, tkví v tom, že Michal Klíma nade vše staví paměť, ale nemá ponětí o podstatě historické vědy. Jinak řečeno prostě nechápe rozdíl mezi pamětí a historiografií, jak se mu Jan Randák s Ondřejem Táborským pokusili vysvětlit. Či rozdíl mezi svědkem a historikem či novinářem a historikem, což se mu na twitteru pokoušel vysvětlit Patrik Eichler.

Tak například „orální historie“ nespočívá v tom, že se ptáte svých přátel a rodiny, jak za komunismu trpěli. V letech 2003 až 2005 jsem se svými studenty na Karlově univerzitě ponořila do vzpomínek jejich rodičů a prarodičů na komunistickou éru.

Když jsme se ptali: „Cítíte nostalgii po komunistickém režimu?“ odpovědí bylo vždy totožné lakonické: „Ani v nejmenším.“ Ale když jsem se ptali: „Bylo za komunismu vůbec něco lepší?“ dočkali jsme se odpovědí rezolutních, dlouhých a vášnivých o mnohých aspektech, které se jim za éry komunismu zdály lepší: sociální zabezpečení, zaručená zaměstnanost, dotovaná dovolená, vzdělání a zdravotnictví zcela zdarma, ale také větší solidarita mezi lidmi, větší zájem o veřejné blaho, více času na rodinu a podobně.

A když jsme se ptali: „Co jste od demokracie očekávali a co vás zklamalo?“ odpovědi byly podobně zevrubné: lidé věřili, že budou moci lépe využít svůj seberealizační potenciál, věřili, že zmizí korupce, že na rozdíl od komunismu, ti nahoře nebudou krást, a podobně.

Závěr byl jasný: respondenti od demokracie čekali řádově víc, a právě zklamání z ní je vedlo k revizi názoru o komunistickém režimu. Podobné studie historiků by patrně dovzdělaly Michala Klímu o tom, proč čtyřicet procent Čechů upřednostňuje před současným režimem ten komunistický. Jenomže prostičká skutečnost, že lidé mohou oceňovat některé rysy komunistického zřízení, a přitom odmítat jiné, je příliš komplikovaná pro lidi, kteří potřebují vidět svět černobíle.

Je zapotřebí dodat, že orální historie nespočívá pouze ve zpovídání těch, s nimiž souhlasíme a jež oceňujeme. Nelze zkrátka mluvit jen s oběťmi a hrdiny a ignorovat komunisty a jejich spolupracovníky.

Oceňovaný španělský autor Javier Cercas, jehož rodina stála v občanské válce na Francově straně, ukazuje, že při snaze porozumět minulosti je podstatnější porozumět mentalitě trýznitelů nežli obětí. Miroslav Vaněk, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny, pořídil jeden svazek rozhovorů s vítězi Sametové revoluce, a jeden s jejími poraženými. To přesně je zapotřebí a neděje se to ani zdaleka v dostatečné míře.

Vpravdě celá generace pachatelů zmizela bez záznamu, aniž by kdy vysvětlili své motivace a metody. To je pro českou demokracii strašná ztráta.

Kdyby byl pan Klíma historikem, věděl by, že jeho úlohou není masírovat ega svých fanoušků v sociálních sítích, ale pronikat k bolestným otázkám, neuralgickým bodům společnosti. Narůstající hysterie dogmatického tábora plyne z prostého nepohodlného faktu: vyprávění, podle nějž celá česká společnost byla obětí komunistického režimu, nesedí. Neodpovídá paměti většiny společnosti, ale ani vnímání současné reality.

Bolavost historické pravdy souvisí s tím, jak se tu mnozí lidé snaží popřít, že suverénní většina české společnosti masově s komunistickým režimem spolupracovala, ať už se státní bezpečností, s komunistickou stranou, anebo prostě proto, že v diktatuře nějak potřebovali přežít. Tu nic nehodnotíme. Je to konstatace faktu. Jen málo lidí vzdorovalo, většina nikoli — tak jako v každé jiné zemi za podobných okolností; třeba ve Francii za II. světové války.

Vyprávět bohatýrské historky o minulosti slouží skvěle kolportérům antikomunismu při budování jejich kariér, ač v jejich osobních příbězích často není hrdinství ani za mák. Přirozeně vzdorují jakýmkoli snahám o historické smíření, protože by přišli o chleba.

Je na čase, aby se zájmy společnosti přestaly podřizovat potřebám těchto z řetězu utržených aktivistů. Nejde totiž jen o to, že křiví obraz minulosti, oni též znešvařují budoucnost. Svatouškovství nemůže nahradit skutečnou politiku paměti.

Přeložil JAKUB PATOČKA. Článek byl publikován rovněž v původní anglické verzi.

    Diskuse
    July 28, 2020 v 15.12
    Z pamětí tyrana

    Než tuto diskusi zase zaplní nějaký příslušník normalizační disidentské elity vzpomínkami na hrdinný boj své antikomunistické rodiny a jejích přátel proti komunistům a jejich přisluhovačům, zavzpomínám si na své dětství a dospívání Husákova dítěte z rodiny komunistických „prominentů‟ v provinčním maloměstě.

    Moje maminka byla členkou komunistické strany a starostlivě mě poučovala, že o vstup do strany se nežádá, ten mi nabídnou, pokud budu ve své kariéře úspěšný, a nabídku že nesmím odmítnout, jinak bude s mými kariérními úspěchy konec. Zajímal jsem se o to, protože mými vzory byli hrdinní komunisté ze sovětských filmů, a věren pevnému morálnímu profilu správného komunisty, hrdě jsem maminčiny lekce z politologie odsoudil, že jestli to tak vážně chodí, to budu muset první nabídku na členství ve straně odmítnout, abych si to ověřil, protože strana, která by mi za odmítnutí vstupu chtěla ničit kariéru, si nezaslouží, abych byl jejím členem. Také mi maminka vysvětlovala, jak probíhají lidově demokratické volby, že volič dostane jednotnou kandidátní listinu Národní fronty, se kterou může odejít za plentu a některé kandidáty, se kterými nesouhlasí, škrtnout, ale chodit za plentu že není dobré pro kariéru; k tomu jsem samozřejmě usoudil, že morální kodex komunisty žádá zajít si na chvíli s volebním lístkem za plentu, i kdybych ve skutečnosti nechtěl škrtat nikoho. Příležitost dokázat, nakolik jsem skutečně správným komunistou a myslím své dětstké chvástání vážně, jsem už nedostal, režim padl několik měsíců před mými osmnáctými narozeninami.

    Tatínek nebyl členem strany, pouze kandidátem, a nikdy doma do ničeho moc nemluvil — to ovšem nesouviselo se socialismem, ale s domem, který patřil maminčiným rodičům a vládla mu babička. Až v listopadu 1989 tatínek mně a bratrovi prozradil, že měl ze studentských let drobný kádrový škraloup za členství v Klubu angažovaných nestraníků. Státní bance československé, kde pracoval, takové drobné škraloupy nevadily, a asi by kvůli svému zaměstnání nemusel být ani tím věčným kandidátem na členství ve straně, kdyby se s maminkou neshodli, že bude nejlépe chovat se co nejkonformněji, aby chránili nás, své děti.

    Normalizace, jak já si ji pamatuji, nebyla dobou strachu, spíše ustrašenosti. Navíc se naši rodiče nebáli ani tak o sebe, jako o nás — a taky za nás, takže my, Husákovy děti, jsme se bát nemusely. Domnívám se, že právě tak, díky těm ustrašeným opatrným rodičům, spíše než díky opoziční činnosti Charty 77, vyrostla generace beze strachu, která spustila revoluci — a všichni ti konformní rodiče, kteří se přizpůsobovali režimu pro své děti, se postavili na odpor, když režim porušil tuhle společenskou smlouvu a nechal jejich děti na Národní třídě zmlátit.

    Skupina Hop Trop popsala tuto společenskou smlouvu ve své cover verzi „Ten dělá to a ten zas tohle‟: „Držíme zobáky, jak račte věděti, rodinný baráky, stavíme pro děti...‟ Což se tehdy hrálo v rádiu. Neodpustím si poznámku, že se tenkrát v tom rádiu hrál taky Karel Plíhal, zatímco dneska nevím komu a jak říct, aby ho zařadili do programu, třeba místo Daniela Landy.

    Má odvaha — nebo spíš absence strachu, protože založením jsem velký zbabělec — souvisela s mou v pubertě oblíbenou průpovídkou: „Vždycky se můžu živit rukama.‟ Neměl jsem obavy, že narazím na stranické funkcionáře, kteří mi zničí kariéru, protože i bez veliké kariéry bylo dost obyčejné manuální práce, kterou se tenkrát dalo docela dobře živit. Docela dobře to vystihl na sklonku režimu Ivo Jahelka písničkou, kterou myslel ostře kriticky: „Za vzdělání krutě pykám, směje se mi Gejza Cikán, i když v škole třikrát propad, za mý dva platy chodí kopat.‟ Říkám, že tak to bylo správně. Kdyby chtěl ty dva platy, nic přece nebránilo JUDr. Jahelkovi jít s Gejzou s krumpáčem do výkopu. Nešel, povolání advokáta bylo prestižnější, nebo pro něj z jiných důvodů přitažlivější — podobně jako pro mě povolání vědce, na které jsem studoval —, a když si chtěl přivydělat, dal před dřinou kopáče přednost rovněž prestižnějšímu — nebo jinak zábavnějšímu a vůbec přitažlivějšímu — zpívání. Proč by tedy těžká a špinavá práce, která JUDr. Jahelku neláká, ale někdo ji dělat musí, neměla být placená lépe, než práce, kterou JUDr. Jahelka dělá rád? Nevím, jestli jsem to takhle chápal už tenkrát, nebo mi to došlo až později, když jsme nastolili režim, který takovou špinavou dřinu platí málo, protože k ní lidi chudé a nevzdělané dokáže i za to málo donutit, ale určitě jsem počítal s tím, že jako vědec si mnoho peněz nevydělám, a připadalo mi to spíš jako vtip než jako nespravedlnost. Konec konců jsem najisto počítal s tou volbou, že práci, která mě bude bavit, budu moci kdykoliv vyměnit za jinou, méně zábavnou, fyzicky náročnější a špinavější, kterou si vydělám víc.

    Bát jsem se začal až za kapitalismu, když jsem si uvědomil, že pokud přijdu o tu práci, na kterou jsem studoval a kterou jsem i získal, hlavně díky tomu, že studium jsem dokončil zrovna v době, kdy v oboru byl dostatek volných míst, mohu mít problém najít si novou, a mohu mít také zásadní problém se uživit, protože dneska si s krumpáčem ve výkopu, nebo spíš na pokladně v supermarketu — s tím krumpáčem bych to nemusel zvládnout — mnoho nevydělám.

    K věcem, které přede mnou rodiče dlouho úspěšně tajili, patřilo i to, že naše rodina je na poměry doby docela bohatá, s rodinným domem a ne úplně malou zahradou na okraji města. Naopak mě rodiče učili být hrdý na svou chudobu, že nepotřebujeme drahé auto, stačí jezdit trabantem, a chodit o dovolené po československých horách je lepší než vyhazovat peníze, abychom se mohli válet na pláži u moře někde v zahraničí. Maminka občas zavzpomínala, jak v mládí cestovala s prastrýčkem a pratetou po Evropě, ale nikdy ani nenaznačila, že by chtěla vycestovat zase nebo že bychom to měli chtít my, natož že naše rodinná záliba v poznávání vlasti mohla mít něco společného s tím tatínkovým kádrovým škraloupkem, o kterém jsme my, děti, nesměly vědět, a s nějakou hrozbou problémů při žádosti o výjezdní doložku.

    Ostatně má moje normalizační maloburžoazní rodina silné zemědělské kořeny, a rolníci, jak víme — aspoň tedy my, kteří o zemědělství vůbec něco víme — nejsou zvyklí příliš cestovat, kdo by se v jejich nepřítomnosti staral o zvířata? Jen rodina mé babičky z maminčiny strany měla dělnický původ, a v babiččině generaci už to byli samí intelektuálové. Tatínek pochází z vesnice z rodu drobných rolníků a lesníků, a tak jsme s bratrem často trávili část prázdnin na venkově u babičky (nikdy jsme neříkali „u dědečka‟, mám mezi předky samé silné ženy, které vesměs vládly rodinám, ale to taky asi příliš nesouvisí s režimem — leda že by to mělo něco společného s rovnoprávností, ve které byl Východ dál než Západ a která nakonec po Sametové revoluci přišla poněkud k úhoně). Dědeček z maminčiny strany pocházel ze statku, ale s jeho rodinou jsme neměli dobré vztahy, nezdál se jí dost dobrý třídní původ jeho nevěsty a maminka občas vzpomínala na své dětství, jak hnusně se k ní strýčkové a tetičky z téhle strany chovaly. Dědeček sám byl velkým průkopníkem všeho moderního, maminka vyprávěla, jak jezdíval po vesnicích s bigrafem, a sám pamatuji jeho televizní antény na půdě, kde s nimi pořád něco kutil, a jeho velkou černobílou televizi, než jsme si i my pořídili televizor vlastní a než se později rozšířily barevné, na kterou jsme se s bratrem chodívali dívat na Tajuplný ostrov. Jako muž pokroku byl dědeček samozřejmě komunistou a v padesátých letech agitoval pro kolektivizaci, k rodinným historkám patřilo, jak ho sedláci honili s vidlemi nebo se sekyrou a jak se schovával pod neckami. Za mého života už nic tak dobrodružného nepodnikal, byl, stejně jako babička, učitelem a řediteloval na základní škole.

    Když na to tak vzpomínám, myslím, že necestovali ani jedni mí prarodiče, a nejspíš to nebylo jen tím, že i na naší zahradě bylo třeba, aby někdo každý den krmil králíky. Zdá se, že cestování na dovolenou se opravdu z nejvyšších kruhů mezi chudší vrstvy šířilo během dvacátého století jen pomalu, běžným se stalo až pro generaci mých rodičů, která vyrostla po Druhé světové válce. Prastrýček (letecký konstruktér) s pratetou (kardioložkou), se kterými v mládí cestovala maminka, byli ve své době ještě výjimečnými dobrodruhy.

    Já jsem byl ve své škole výjimečný, kromě trochy nadání pro exaktní vědy, svým komunistickým přesvědčením. Tu a tam jsem narazil na to, že skoro nikdo kromě mě komunistickou ideologii vážně nebere a všechny rituály pěstované komunistickou stranou je obecným zvykem vykonávat ledabyle, čistě pro formu, ve stylu dnes slavného Havlova zelináře, o kterém jsem tenkrát samozřejmě nic nevěděl. Taky jsem vybočoval z normy rodinnou zahradou, na které mě mohli rodiče nechat si hrát bezpečně odděleného od okolního světa plotem — takto bezpečným, a v důsledku poněkud osamělým, dětstvím jsem možná předběhl dobu, dneska se asi většina rodičů bojí nechat děti pobíhat volně bez dozoru po městě. Možná se zato dnešní děti socializují na Internetu, ale to jenom hádám; já jsem každopádně byl, a stále zůstávám, poněkud asociální. Vždycky mi trvalo nejmíň rok, než jsem si zapamatoval jména nových spolužáků a naučil se je rozeznávat podle tváří, a asi nikdy jsem se o nikoho doopravdy nezajímal, takže jsem následně ani o nikom vcelku nic nevěděl. Rozhodně si nevzpomenu, kdo z mých spolužáků měl tenkrát rodiče v komunistické straně, kdo v jiné straně Národní fronty, a čí rodina byla bezpartijní. Dokážu si vzpomenout na jednoho spolužáka z paralelní třídy na gymnáziu, jehož otec podepsal Chartu 77, ale to jen proto, že chartisti byli něco jako exotická zvířata, měli jsme všeho všudy dva na okrese, a že se o tom mluvilo v listopadu 1989 po celé škole. Než na to přišla řeč, šťastně jsem ignoroval, že můj spolužák — konec konců jen z paralelky, což bylo pro mě, asociála, skoro jako opačná polokoule — má otce disidenta a režimní úřady a policie ho soustavně šikanují. Až tenkrát v listopadu, když o tom mluvili všichni, jsem zaznamenal, že spolužákova otce opakovaně vyhazovali ze zaměstnání — takže to možná přece jen nebylo s tím živením se rukama zase tak jednoduché, jak jsem si představoval — až se stal průkopníkem feminismu a zvolil jedinou zákonem tolerovanou alternativu k řádnému zaměstnání jako muž v domácnosti. Často svou tehdejší nevědomost uvádím jako příklad, jak snadné bylo nevidět, co vidět nebylo bezpečné.

    Myslím, že je to ale taky příklad, jak propastný byl rozdíl, nejen v myšlenkových základech, ale i v metodách moci, mezi normalizačním komunismem a nacismem, který celé rodiny svých odpůrců fyzicky likvidoval. Těžko by disident, soustavně vyhazovaný z práce, mohl na režim vyzrát jako muž v domácnosti, kdyby režim důsledně vyhazoval z práce i jeho manželku. Jestli by se můj spolužák jako syn disidenta dostal na vysokou školu, už se nedozvíme, ale zabránit mu ve studiu gymnázia režim za nutné nepovažoval.

    Ještě jednu věc ze svých školních zkušeností vyvozuji vedle bezzubosti vyhnívajícího režimu a snadnosti nevidět, nebo možná dvě: rovnost a solidaritu. Úplně rovni jsme si asi nebyli a dokonale solidární také ne, dívali jsme se spatra na spolužáky, kteří propadli, (myslím, že nejméně jeden z nich byl Rom) a na žáky zvláštní třídy (jejíž existence jsem si možná vůbec všiml jen proto, že jednak byla na chodbě v blízkosti té třídy, kam jsem chodil já, a jednak v ní, tuším, že už jako důchodkyně, učila moje babička). Tito odpadlíci školského systému sice mohli počítat s tím, že se v dospělosti uživí aspoň s krumpáčem ve výkopu, ale už od školy si zřejmě museli zvykat, že úplně rovná práva nemají a mít nebudou. Jinak jsme nicméně byli promícháni dělníci s rolníky a inteligencí i chudí s bohatými — v tehdejších velmi uměřených mezích chudoby a bohatství — a žádné velké dělení, třeba na komunistické prominenty, šedý dav a disidentskou elitu, mezi námi nebylo — ledaže bych je přehlížel stejně jako disidentské zázemí toho spolužáka z paralelky. Nevím například, co bych dělal, kdyby za mnou ten spolužák přišel, že režim šikanuje jeho rodinu a potřebuje ode mě nějakou pomoc, jestli bych ho odmítl, že je nepřítel lidově demokratiockého zřízení a za své problémy si může sám, když nám rozvrací republiku, nebo jestli bych od něj žádal, než mu pomohu, aby se distancoval od svého otce zaprodaného imperialistům, anebo zda bych byl aspoň zvědavý, co se píše v té Chartě, že ji jeho otec podepsal, a má z toho takové problémy, ale jsem si prakticky jist, že moji spolužáci — a kamarádi nás obou — by mi hodit ho přes palubu jen tak nedovolili, nebo aspoň neodpustili. Vyloučil bych se tím z kolektivu, což je jeden z nejhorších možných hříchů proti morálnímu kodexu komunisty.

    Taky jsem se na fyzikální olympiádě seznámil s kamarádem z pohraničních hor, z početné křesťanské rodiny, který mi ukázal, že moje rodina není zas tak chudá, jak jsem se vždycky pyšnil. Když na mezinárodní fyzikální olympiádě v Holandsku, to už bylo po revoluci, v roce 1990, dostal od pořadatelů na památku digitální stopky, které se používaly v jedné soutěžní úloze praktické části, byly to jeho první vlastní hodinky, a taky vyprávěl veselou historku, jak doma šetřili na auto, šetřili, šetřili, až našetřili na rádio, tak si koupili rádio a začli na auto šetřit znovu. Jakou šanci studovat mají dnes děti z chudých rodin? Dostanou ji, aspoň když mají talent jako on? A dostanou vůbec šanci zjistit, že mají nějaký talent?

    Jestli mi dneska chce nějaký pamětník z řad tehdejší disidentské elity vykládat o rozdělené normalizační společnosti a vyčítat, že jsem nebyl dost solidární s jeho utlačovanou skupinou, ať nejdřív ukáže, jak je on dnes solidární s Romy, bezdomovci, nezaměstnanými, matkami samoživitelkami, nejlíp i syrskými uprchlíky, a konec konců i s důchodci, kteří dnes volí Babiše a nechávají si za to nadávat od veteránů prominentního disentu do knedlíků, protože moc dobře vědí, co by je čekalo od další vlády ODS.

    July 28, 2020 v 17.9
    Chyba v jídelníčku

    Napsal jsem, že důchodcům, volícím z jednoznačnéhon existenčního zájmu Babiše, je spíláno do knedlíků, zatímco ve skutečnosti jsou ostouzeni jako koblihy. Nevím, jak jsem se mohl dopustit takového omylu, snad že mám rád sladké pečivo, a tak je pro mě podvědomě nepřijatelné užívat jméno některého z chutných zákusků jako nadávku.

    STABILNÍ MÍRA UPŘÍMNĚ MÍNĚNÉ PODPORY

    "Michal Pullmann upozornil, že československý komunistický režim se po celou dobu své existence těšil stabilní a upřímně míněné míře podpory. (...) Respondenti od demokracie čekali víc, a zklamání z ní je vedlo k revizi názoru o komunistickém režimu. (...) Je na čase, aby se zájmy společnosti přestaly podřizovat potřebám z řetězu utržených aktivistů. Nejde totiž jen o to, že křiví obraz minulosti, oni též znešvařují budoucnost."

    -----------------------------

    Má pravdu, děkan! Je to tak, komunistický režim se skutečně těšil stabilní míře upřímně míněné podpory. Dokonce i nacistický režim se v Německu těšil stabilní míře upřímně míněné podpory...

    Ale co nakonec vlastně máte proti těm náckům, kteří od demokracie čekali víc? :-):-):-)

    PK
    July 29, 2020 v 6.43

    No tak řekněme si otevřeně: to, že soudruh Macháček zaměnil knedlíky za koblihy, je opravdu to nejmenší.

    JP
    July 29, 2020 v 9.3
    Pravá dichotomie?

    Ty polemiky o spolupráci či odporu obyvatelstva ve vztahu k (pseudo)komunistickému režimu mají obvykle tu zásadní vadu, že vycházejí z dichotomie buďto - anebo. Buďto disident, anebo kolaborant.

    Pan Nushart má docela pravdu při srovnání s nacistickým režimem; jenže právě i za dob nacismu byl stav věcí mnohem složitější, než by se napohled zdálo. Jedna konkrétní historka: nepamatuji si už přesně o co se jednalo, byl to rozhovor snad dvou mladých žen, z nichž jedna chystala nějaký určitý protest, ne snad proti režimu jako takovému, ale v nějaké konkrétní záležitosti. A ta druhá jí - asi poněkud pohněvaně - řekla: "Tak dělej si co chceš, ale jestli pak skončíš v koncentráku, já tě z něj tahat nebudu!"

    Zkrátka: většina Němců se skutečně identifikovala s nacistickým režimem; ale zároveň naprosto jasně věděli, že je to diktatura, a že jakékoli vybočení z toho co je povolené může skončit velmi nedobře.

    A fakticky to samé platilo o režimu komunistickém: ano, většina populace se s ním tak nějak aranžovala (menší část se s ním dokonce osobně identifikovala) - ale přitom ta samá většina populace věděla, že je to režim prohnilý. Ve velké většině tu nebylo tedy nějaké naprosto zřetelné buďto pro a n e b o proti, nýbrž většinově se jednalo o stav trvalé ambivalence, kdy politické poměry byly lidem víceméně trpně snášeny, ale po straně na ně ten samý lid v hospodách nadával, nebo na něj aspoň vyprávěl sarkastické vtipy. Hloubka této ambivalence se ukázala právě v Listopadu, když pouhé násilné rozpuštění nějaké demonstrace - tedy jev v totalitě vlastně zcela "normální" - postačilo k tomu, aby ještě včera napohled loajální lid náhle ve statisících začal zaplňovat náměstí a žádal odstoupení vlády.

    ---------------------------------

    Jinak co se vzpomínek pana Macháčka na minulý režim týče, ty jsou asi dost limitovány tím, že on tento režim prožíval víceméně až v dobách Gorbačovovy perestrojky; kdy tedy i u nás už režim ztratil základní garanci své moci. Já jsem zažil ještě časy normalizace - a to bylo opravdu období strachu, tehdy se opravdu kádrovalo, a snad dokonce ani zedníkem se nemohl stát nikdo, kdo předtím nepodepsal, že souhlasí s "bratrskou pomocí", tedy s okupací své vlastní země cizí mocí.

    Souhlasím pane Poláčku.

    "Samet" jsem zažil v Brně coby student VUT a musím potvrdit, že když se k nám po dvou dnech přidali dělníci, nebyla motivace velmi často nijak idealistická. Oni sice přejali hesla o svobodných volbách atd., ale hlavní motivací u značné části z nich byla motivace ekonomická. Prostě taky chtěli jezdit v Oplech a VW, ne v Trabantech. Protože ten ekonomický rozdíl mezi Západem a Východem se stupňoval a na konci 80. let už byl mnohem větší, než třeba v 60. letech.

    V tom musím souhlasit s názorem, který jsem tady někde četl - že pád komunismu do značné míry způsobil fakt, že komunisté nebyli schopni zajistit své střední třídě alespoň přibližně srovnatelnou životní úroveň než západní sociální státy. Na konci 80. let už to bylo vidět hodně, přes všechnu cenzuru...

    July 29, 2020 v 13.11
    Úskalí orální historie

    Dostal jsem za své vzpomínání vynadáno od bratra, že už zase veřejně pomlouvám rodinu. Z toho jsou vidět některé zásadní problémy orální historie:

    1) Ne každý pamětník má chuť o svých vzpomínkách veřejně mluvit, jsou lidé, a může to snadno být většina, kteří se naopak budou zdráhat promluvit o svých vzpomínkách i s historikem, zvlášť pokud jim nezaručí, že jejich výpověď nikde nezveřejní ani se nebude nijak veřejně šířit o žádných jejích osobních podrobnostech.

    2) S ledasčím, co ti pamětníci, kteří o sobě a svých vzpomínkách ochotně vykládají, mohou mnozí přímí účastníci oněch vzpomínek zásadně nesouhlasit, někdy i v tom, co pamětník tvrdí sám o sobě, a obzvlášť pak v tom, co prohlašuje o druhých, zejména osobně o nich.

    Historik tedy nejen že nemůže popisovat dobu výlučně na základě svých vlastních vzpomínek, ale nemůže se dokonce ani spolehnout jako na jediný zdroj na vzpomínky těch, kteří o nich ochotně vyprávějí. Takový obraz doby by mohl být pouhou pověstí založenou na představách a fantaziích hrstky exhibicionistů.

    PK
    July 29, 2020 v 13.33

    Takže je to zřejmé: nebavili jsme se spolu za totáče, a shodujeme se na tom, že není nejmenší důvod, proč bychom se spolu měli bavit dnes.

    PŘEKRUCOVÁNÍ (svatouškovská rekonstrukce) MINULOSTI

    Rekonstrukce obrazu(!) minulosti probíhá v nějaké aktuální situaci a z perspektivy právě určitých pozorovatelů. Návrat "malíře historického obrazu" do reality minulosti ...

    ["realita minulosti" znamená vrátit se do konkrétního místa v čase - zaujmout nějakou "pozici" i s jejím přesvědčením například i o tom, kdo je můj nepřítel]

    ... tento návrat "Alfonse Muchy" do skutečné reality "Epopeje", do právě jednoho místa v určitém čase "T", tento návrat už není možný. Správná a objektivní podoba historie nezůstala zachována v žádné "konzervě", kterou by stačilo otevřít...

    Z "výšky" uplynulého času se nám historické události mohou jevit jinak než jejich aktérům, kterým tehdy "o něco šlo" (třeba o život, o existenci, o přesvědčení), zatímco nám už "o nic nejde" (není to pravda, že nám o nic nejde) a také nakonec už víme "jak to dopadlo", takže se můžeme domnívat, že už té historické situaci rozumíme a že víme "o co tehdy šlo", o co (jim?) tehdy šlo, (dáváme tedy jednotlivým událostem i celkovému "běhu dějin" nějaký smysl).

    ---------------------------------

    Vědomě či nevědomě tedy předstíráme(!) - lze předstírat i nevědomě - že vedeme spor o "svatouškovské překrucování minulosti", minulost však nezůstala zachována v "konzervě", realita minulosti je nedostupná, minulost je pryč, zůstává jen její obraz zasazený do rámu přítomnosti, do kontextu aktuální situace.

    Nevedeme tedy spor o "překrucování minulosti", ale o její současnou interpretaci, a to si buď plně uvědomujeme, nebo to děláme nevědomě, ale principiálně není možné se tomu vyhnout. Neznamená to však, že by se o to historik neměl - či nemohl pokoušet.

    Titulek nad tímto článkem "... šlapete po budoucnosti" však vnímám právě jako VĚDOMOU rezignaci na tuto snahu, historie tu už není vědou, ale politrukem vojska, bojujícího za "naši budoucnost", za budoucnost, kterou už jsme my starší ale prožili; (levicová) historie je tu politrukem vojska bojujícího za "zemi, kde zítra již znamená včera".

    + Další komentáře