O islámu černo-růžově

Filip Outrata

Čelit jednostranně negativnímu obrazu islámu obrazem jednostranně pozitivním není dobrá cesta. Bohužel se takové zjednodušování spojuje s jinak správným apelem k solidaritě.

O islámu je dnes těžké cokoli napsat, protože vše, co se ho jakkoli týká, je v obrovské míře zatíženo emocemi. Napsat cokoli pozitivního se v očích části obyvatel České republiky jeví jako „sluníčkářská“ naivita či rovnou zrada. Napsat cokoli kritického se zase jiným může jevit jako nadbíhání islamofobii či xenofobii. Zvláště když je téma islámu neoddělitelně spojeno s dnešní uprchlickou vlnou. Kdo jakýkoli aspekt islámu kritizuje, ocitá se, ať se mu to líbí nebo ne, po boku těch, pro něž je kritika všeho islámského hlavním posláním až obsesí.

„Černý“ pól psaní o islámu představuje pochopitelně skupina „Islám v ČR nechceme“. O strategii této islamofobní skupiny (ve smyslu: poháněné chorobným strachem z islámu a zaměřené pouze na toto jediné téma), spočívající ve spojování pravdivých informací se zavádějícími a zcela nepravdivými a ve verbálně nenávistných projevech nabádajících skrytě či otevřeně k násilí, se již napsalo poměrně dost.

Existuje ale i druhý pól psaní o islámu, který se sice tváří jako protiklad islamofobních názorů, ve skutečnosti má s nimi ale něco společného. Tento způsob psaní by se snad dal označit jako „růžový“, protože jeho záměrem je překrýt černý negativní obraz jeho opakem. Výsledek je sporný. Obraz islámu, který se tak objevuje, je podobně zkreslený jako černá varianta.

Co všechno se také lze dozvědět o islámu

Někteří přátelé, kterých si vážím, sdíleli článek Jana Jetmara „Co byste měli vědět o islámu a uprchlících“, který vyšel na serveru Svobodné fórum. Pro ty, komu se text líbil, to byla případná odpověď všem xenofobům. Článek ale obsahuje nemalé množství zavádějících či zcela nepravdivých tvrzení. Některé stojí za to ocitovat, aby se ukázala úskalí „růžového“ psaní o islámu.

„Šaría není zákon v evropském smyslu slova, ale životní cesta, řeší náboženské záležitosti, upravuje také rodinné právo, ale nenařizuje nikoho kamenovat nebo shazovat z minaretů. Tělesné tresty zavádějí jen muslimští fanatici, kteří nejsou schopni vymáhat právo jinak. Pokud se kdokoli hodlá dobrovolně řídit jakýmikoli pravidly a neporušuje při tom zákon země, ve které žije, nelze mu v tom bránit.“

Kdyby si autor dal i jen velmi povrchní práci s vyhledáváním informací, zjistil by, že šaría (rozsáhlý a rozmanitý celek islámského práva včetně práva trestního) kamenování za cizoložství zná, některé muslimské země je praktikují, stejně jako jiné tělesné tresty (veřejné bičování, utínání končetin). V logice autorova myšlení, museli by „muslimští fanatici“ být dnes u moci v tak významných muslimských státech, jako je Saúdská Arábie, Írán či Pákistán, vůbec nemluvě o územích ovládaných ryzími extremisty, jako je Somálsko, Libye, části Nigérie či tak zvaný Islámský stát.

Základní záměr této části článku, kterým zřejmě bylo upozornit oprávněně na to, že šaría je mnohotvárný fenomén a její aplikování má v různých částech islámského světa mnoho podob, se tak bortí pod tíhou neznalosti, zakrývání skutečnosti a nešikovně zvolených argumentů. A v následujících pasážích textu to není o nic lepší.

„Muslimové věří v toho samého Boha jako křesťané. Je to, pro některé překvapivě, židovský Bůh. Proto je pro ně nejsvětější kniha Bible, respektive Pět knih Mojžíšových a Starý zákon. Korán je výkladem výše zmíněných knih. Mohamedovi ho prý nadiktoval, právě z bible nám dobře známý, archanděl Gabriel. Křesťanský Nový zákon je rovněž součástí muslimské víry. Mohamed v koránu ve verši 2:59 říká, že muslimové, židé a křesťané si jsou rovnocenní a nemusejí se obávat setkání s Bohem.“

Apel k solidaritě by neměl vyvěrat ze zjednodušující chvály islámu. Potřeba je spíše věcné informování. Foto wikimedia.org

Tento odstavec, jehož záměr je velmi „růžový“ — mezi islámem a křesťanstvím (respektive židovstvím) vlastně není žádný rozdíl, není třeba se ničeho bát a dělat si starosti — je zavádějícími a nepravdivými tvrzeními doslova nabitý. Pro muslimy není nejsvětější knihou Bible, ta židovská stejně málo jako ta křesťanská. Nový zákon není součástí muslimské víry. Korán není výkladem židovské a křesťanské Bible, ale novým autoritativním zjevením, které sice obsahuje některé části ze staršího zjevení židovského a křesťanského, ale dává jim často jiný význam.

V Koránu je skutečně možné najít verše, které ukazují na rovnocennost muslimů, židů a křesťanů. Stejně tak je tam ale řada míst, ze kterých vyplývá zásadní nerovnocennost těchto věr a jejich věřících a nadřazenost muslimů. A podle některých současných muslimských teologů jsou verše, které uznání druhých za rovnocenné vyjadřují, dnes většinou islámských autorit systematicky opomíjeny nebo vykládány v jiném smyslu.

Tito kritičtí islámští myslitelé, jako je čtenářům Deníku Referendum již známý Jihoafričan Farid Esack, se nerozpakují náboženství, které samo sebe považuje za nadřazené jiným a proto povolané jim vládnout, označit za fašistické. A ukazují na dnešní islám v některých jeho podobách a projevech. Povědomost o tom ovšem autora článku zjevně minula.

Ještě jeden odstavec si zaslouží ocitovat. „Miliarda a půl muslimů na Zemi nejsou vraždící bestie s pěnou u pusy, ale většinou milí inteligentní lidé, mnozí vzdělanější, chytřejší, úspěšnější a bohatší než mnozí Češi. Také zůstávají tam, kde jsou, a nikam se nestěhují. Mezi 10 nejbohatšími státy světa jsou 4 muslimské země.“

Tato pasáž je jakousi negativní variantou dnes již poměrně dávných slov budoucího prezidenta Miloše Zemana, podle nějž (v roce 2011) islámský svět byl „anticivilizace táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii. Žijí v ní na dvě miliardy lidí a financovaná je dílem z prodeje ropy, dílem z prodeje drog“.

Světe div se, ony čtyři z deseti nejbohatších zemí světa získaly své bohatství výhradně z prodeje ropy, nikoli díky vzdělání či píli svých obyvatel. Argument, který je v „černé“ variantě paušalizující a nespravedlivý k islámskému světu jako celku, je ve své „růžové“ verzi až půvabně přihlouplý. Základním záměrem tohoto místa textu ale možná je naznačit Čechům, že nejsou až tak vzdělaní a úspěšní, a o islám tu až tolik nejde.

Zjednodušováním skutečnosti k větší solidaritě

V závěru článku autor vyzývá k pomoci uprchlíkům. „Lidé prchající před válkou jsou pořád lidé, i když vypadají jinak než my. Jsou neozbrojení, zbídačení a mnohokrát museli nasadit život, aby se dostali do bezpečí. Nejsou to ani hordy, ani islámské milice, ani teroristé, ani cokoliv odosobněného, například vlna tsunami.“

Apel k pomoci a k překonání strachu z lidí na útěku je tím, o co jde v článku především. „Pokud je Váš strach z chudáků na útěku větší než odhodlání jim pomoci, vyřazujete se na okraj lidské společnosti a nezasloužíte si, aby Vám bylo pomoženo, až se Vy ocitnete v nouzi.“

To je jistě dobrý záměr. Chabá a zavádějící argumentace, kterou autor svou výzvu k solidaritě a pomoci podložil, jej však zeslabují a srážejí. Asi nejznepokojivější je bohorovnost, s níž na jedné straně uděluje morální lekci, na druhé straně kupí zjednodušující a nepravdivá tvrzení. Pokud toto má být způsob, jak čelit islamofobním projevům, pak si Martin Konvička může mnout ruce.

A znepokojující se rovněž to, že mnozí zřejmě na tomto způsobu psaní o islámu nevidí nic špatného nebo ho dokonce vítají jako potřebné. Jakoby k vyvážení islamofobních projevů bylo třeba pořádně to přehnat na druhou stranu. Čelit jedné formě zjednodušování jinou však není dobrý způsob. Mnohem lepší by bylo, kdyby se apel k solidaritě a pomoci druhým spojil s věcným, znalým a kritickým informováním.

Nic jiného, domnívám se, ani není v dnešní situaci možné. Xenofobní nálady a z nich vycházející útoky na muslimy a cizince, stejně jako neochota přijmout byť jen malý počet uprchlíků před válkou jsou skutečně velký problém. Radikální islamismus i některé další negativní stránky muslimského světa ovšem také. I nadále se o těchto dvou věcech bude mluvit společně. Snad se nám bude dařit vyhýbat se, jak je to jen možné, černo-růžovému vidění.

    Diskuse (79 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 16, 2015 v 13.59
    Napůl plná, nebo napůl prázdná sklenice?
    Ono asi vždycky přijde na to, jak se kdo na jakou věc chce dívat.

    Když někdo v dnešní situace poukáže na to, že Bůh jak křesťanů, tak i muslimů a židů je nakonec ten samý, přinejmenším svým původem - pak je možno tuto tézi odmítnout, či vysloveně "ztrhat" poukazem na velké rozdíly v reálných historických formách těchto tří náboženství; anebo je možno přijmout takový výrok vstřícně jako apel pro hledání cest ke vzájemnému porozumění.

    Oba tyto postoje jsou možné, a pro oba je možno nalézt celou řadu zcela objektivních argumentů.

    Asi opravdu nakonec záleží jenom na tom, co kdo chce sám vidět...
    Jiří Dolejš, poslanec
    September 16, 2015 v 17.31
    k tématu rozlišování
    impotentní postoj by byl mluvit z obav před černobílým schematismem jak radio Jerevan, tak i tak.
    Viník prostě není náboženství, které má stejné kořeny jako křesťanství či judaismus ale jeho mocensko poltické používání.
    Ostatně to známe i z historie katolické (a japonští fašisté také pracovali s budhistickými odkazy).
    ??
    September 16, 2015 v 17.38
    " Pokud toto má být způsob, jak čelit islamofobním projevům, pak si Martin Konvička může mnout ruce. "
    Nekteri lide (napr. Jan Sokol) upozornuji , ze pricinou tzv. xenofobie neni ani tak odpor k cizincum, ale znejisteni obyvatel vahavym ci spatnym pristupem statnich organu k problemum.

    Pripomnel bych ukazkove nesmyslny postup p. Sabatove v "satkarske afere".

    Nejenze prosazovala nabozenskou diskriminaci zbytku tridy (krestansti a ateisticti zaci pokryvku hlavy nosit nesmeji) ale zaroven svym neuvazenym postojem vytvari prostredi pro "amerikanizaci" spolecnosti. Myslim tim to, ze jedna z divek (somalka) uz s pomoci vychytralych advokatu podala zalobu o financni odskodneni ve vysi 100 000 Kc. V USA se pry advokatum, kteri se zivi timto zpusobem rika Supi.

    Kolik hlasu timto postojem a vyustenim pripadu zajistila Konvickovi se lze jen dohadovat.
    FO
    Filip Outrata, redaktor
    September 16, 2015 v 20.35
    J. Poláčkovi
    Problém není s tvrzením, že Bůh židů, křesťanů i muslimů je ten samý. Problém je v tom, že toto tvrzení (samo o sobě asi těžko dokazatelné, protože se pohybujeme v rovině víry, transcendence) je provázeno řadou konkrétních mylných a zavádějících tvrzení.

    Proto je jako celek těžko lze chápat jako příspěvek k porozumění, Porozumění musí vycházet z reálné znalosti. Dobrý úmysl sám o sobě nestačí.

    Myslím,že to není otázka, co kdo chce a nechce vidět.
    IH
    Ivo Horák
    September 17, 2015 v 11.56
    Co se patří hodit na naši misku vah? Z čeho bere i parta na druhé straně.
    Kritika konkrétního exempláře "růžových brýlí na muslimy" v podání F. Outraty je zajisté oprávněná. Charakteristické ovšem je, že pisatel chce proti polopravdám praporečníků "černobrýlých" vidět vystupovat uvážlivé, nezjednodušující, objektivní znalce všemožných národních a náboženských větví nepřehledného miliardového, prudce narostlého a narůstajícího lidského moře. Tito jedinci, s velkými předpoklady soudit, mají svým klidným a zodpovědným argumentováním vrátit náš lid, rozkotávaný objevením a nebývalou oslavou sobectví, na cestu solidarity. Takhle tomu ovšem nebývá a my, intelektuálové, ač tím trpíme, musíme aspoň poněkud přijmout účast i pomoc nadšenců, aktivistů. Neboť o mnoha věcech se lidé rozhodovat citem, a ne rozumem, budou asi i nadále a teprve pak budou formulovat své postoje a věty.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 17, 2015 v 13.1
    Jenže, pane Outrato, ono se v daném případě asi opravdu nejedná primárně o ryze odborný teologický disput. V rámci kterého je bezpochyby legitimní vyžadovat naprostou věcnou korektnost argumentace.

    Tady se jedná o ruku podanou ke smíření, snahu zabránit vzájemné nevraživosti, násilí a zabíjení. A jde o to, jestli se k takovému gestu smíření postavíme sami vstřícně, anebo ho apriori odmítneme s poukazem na jakési věcné chyby v teologické argumentaci.
    TT
    Tomáš Tožička
    September 17, 2015 v 17.43
    Outrata opět demagogicky
    Na základě jednoho článku, který ještě k tomu rozebírá velmi účelově, mluví o jakési Islamofílii. Typické pro jeho demagogické uvažování je srovnávání armádních jednotek s názvem Islámský stát se státními celky.

    Islámský stát není ani státem a podle všeho není ani islámský (je to projekt baasovských sekulárních oficírů, kteří se islámem jen zaštiťují, ale nepraktikují ho). Je to jako bych říkal, že Outrata je terorista, protože Irská republikánská armáda, která má na svědomí přes tři tisíce vražd měla katolický status, a Outrata je katolík, takže je terorista. A Tožička je taky terorista, protože za vraždění Irů vyznamenávala britské vojáky královna - hlava anglikánské církve (považované bůhvíproč za protestantskou) a Tožička je protestant.

    Takovéhle uvažování můžeme použít i na vyvražďování muslimů křesťanskými falangami ve Středoafrické republice, Ugandě, Libanonu (za podpory Izraele), Indii. A samozřejmě na vraždění černochů (a v malé míře i katolíků a židů) protestantstvím se zaštiťujícím Ku Klux Klanem a křesťanskou Bílou nadřazeností.

    Ale to Outrata nechce slyšet.

    Raději ukazuje, jak si arabské státy pomohly k bohatství díky ropě, aniž by mluvil o problémech kolonialismu a neokolonialismu, které mají na svědomí dodnes tisíce životů a do Evropy přinesly a přinášejí neuvěřitelné bohatství.

    Představa, že každý kdo zpochybňuje jednostranné očerňování Islámu je jeho obdivovatel je totální nesmysl. Ovšem v Outratových posledních antiislamistických článcích chybí kritické myšlení. To, které kdysi bylo pro Evangelickou teologickou fakultu příznačné. To, že se její dnešní vyučující uchyluje k očerňujícím článkům bez kvalitních podkladů je pro mě asi největší zklamání. Taková výuka může vskutku napáchat víc škody než úchylky zoologa Konvičky.
    FO
    Filip Outrata, redaktor
    September 17, 2015 v 20.31
    T.Tožičkovi
    Zkreslujete, co jsem napsal. Např. jsem nesrovnával Islámský stát se státními útvary, ale jen jsem napsal, že dnes ovládá podstatné území. Což ovládá.

    Pokud jde o to, je-li nebo není-li tzv. Islámský stát islámský, soudím, že zčásti nepochybně ano. Je islámský skutečně ve stejné smyslu jako ty zmíněné extremistické organizace jiných náboženství. Čerpá svým (zvrhlým) způsobem z jedné části tradice daného náboženství.

    Samozřejmě stejným způsobem odsuzuji násilnosti páchané extremisty jiných náboženství včetně křesťanů. Jen se jimi, musím přiznat, cítím méně ohrožen než extremismem islámským.

    Problém kolonialismu a neokolonialismu neopomíjím, sám jsem o tom zde již psal (kdo chce, dohledá). Jen si nemyslím, že se islámský extremismus dá svést pouze na kolonialismus a jeho dědictví. Pasáž o arabských státech a ropě se moc nepovedla, zpětně vzato bych to asi do článku nedával.

    Kritického myšlení by vždy mohlo být, aspoň u mě, víc. Když si tak čtu poslední reakci T. Tožičky, jsem docela rád, že se přece jen nemusím obávat udání na Evangelickou teologickou fakultu, jací to islamofobové tam vyučují.

    TT
    Tomáš Tožička
    September 18, 2015 v 12.55
    Strach bez racionálního základu
    Včera zahynulo pět lidí při jediné havárii na D1. O prázdninách na našich silnicích zemřelo 150 lidí - třikrát víc než bylo v Tunisku teroristických obětí. Přesto, že stát se obětí hloupého řidiče je 3 x pravděpodobnější než být zastřelen teroristou v Tunisku, lidé nevěnují svou pozornost řešení existujícího problému automobilismu, ale možnému terorismu lidí, kteří tady ještě ani nejsou...

    Chápu, že se lidé bojí teroristů, chápu, že se bojí cizího. Ale racionálního na tom není nic. To je to, co mi vadí na článcích jaké píšou Hůlová s Outratou. Místo přiznání lidsky pochopitelných obav - které alespoň Filip Outrata poctivě přiznává v diskusi, bohužel ne v článcích - což by bylo poctivé v rámci hermeneutického přístupu, se mluví o potřebě komunikace elit s většinou či naivní islamofílii.

    Úkolem skutečného intelektuála a každého poctivě uvažujícího člověka by mělo být, aby svým racionálním přístupem a promyšleným jednání strachy překonával a ne je posiloval. Což se obávám, že podobné psaní dělá.

    Bavil jsem se o tomto problému se stovkami lidí v rámci své profese i při svých dobrovolných aktivitách. Mé kolegyně a kolegové rovněž. Vysvětlování souvislostí a sdílení dalších informací překvapivě často vede k odstranění strachu a často i k aktivnímu zapojení do pozitivních akcí.

    Obávám se však, že posilování stereotypů, podpořené poněkud redukovanými odbornými argumenty a trochu jakoby zastřené snahou o komunikaci s "váhavými situaci jen zhoršuje.

    Bylo by dobré, kdyby třeba DR zorganizoval disputaci na toto téma.
    Michal Rusek, sazeč
    September 18, 2015 v 14.15
    O domácích úkolech poctivého intelektuála
    Dialog, který rozdíl v názorech nevyužije k trpělivému dovysvětlení toho, čeho je třeba, není dialog ale namyšlené poučování. Situace, kdy jedna strana vystupuje s tím, že má jakousi pravdu "apriori", kterou "přece" jaksi automaticky každý slušný člověk uznává a p r o t o ví, "jak to je", nelze považovat za vstřícný dialog. Pak nemá společný čas smysl, protože nejde o hledání "pravdy" a tedy ani o nutnou schopnost pokorně přiznat tu či onu chybu v myšlení (pan Poláček jistě přesně ví, o čem mluvím), ale jen o ego, které si potřebuje zase něco dokázat.

    Máme-li rozdílné pohledy, je to skvělá možnost je porovnávat a hledat v čem se liší a proč se liší. Můžeme si věci gentlemantsky vysvětlovat, pokud tedy na tuto úroveň dialogu dosáhneme. Pokud nebudeme preferovat ignoraci, což je také oblíbená metoda "pohrdání" partnerem v dialogu (opět, pan Poláček přesně ví, co mám na mysli).

    Pan Outrata zde vysoce kultivovaně vysvětlil jen a pouze podstatu známé Gaussovy křivky, nic víc: V lese existují nejen největší stromy, ale také nejmenší. Vždy. Neexistuje les s jenom jedním extrémem.

    Neexistuje jen jeden konec určité veličiny, jen jeden extrém (matematický pojem) určitého fenomenu, tedy jen docent Konvička se svými přehnanými postoji (a se svou prokázaně primitivní vulgární dialektikou plebejské žumpy) na jedné straně, ale zcela zákonitě existuje i druhý extrém, tedy přehlížení možných problémů.

    Existuje černá a existuje růžová.

    Poctivý intelektuál není aktivista, který má křišťálovou kouli, a který ví, že nám nic nehrozí. Poctivý intelektuál se snaží stále opravovat své postoje a nikdy si není plně jistý, zda neudělal kdesi chybu, zda se nenechal někým ovlivnit nebo dokonce zavést na scestí.

    + Další komentáře