V pátek 20. června reagoval poslanec za ČSSD Igor Jakubčík na větu poslance za TOP 09 Františka Laudáta, podle kterého se vládní koalice chová k církvi nemravně po tom, co si zažila jak za období 2. světové války, tak zejména za období socialismu v 50. a 60. letech. Jakubčík rozhořčeně namítl: Katolická církev za druhé světové války netrpěla. Byla jedním z největších spojenců nacistického Německa. Katolická církev schvalovala odsuny a vraždy Židů. Katolická církev pomáhala nacistickým zločincům při jejich odchodu do Jižní Ameriky. To jsou historická fakta.

Jeho slova doprovázelo bušení části poslanců do stolů. Poslanec se musel přijít večer vyzpovídat do pořadu České televize Události komentáře, kde bohužel nedokázal dostatečně odůvodnit své možná příliš emocionální vystoupení a začal se spíš omlouvat. Vedení strany se od jeho slov distancovalo.

Je zvláštní, jak při televizní zpovědi moderátor Lukáš Dolanský elegantně dotlačil poslance k ústupu, že spojencem Německa schvalujícím genocidu Židů nebyla církev jako taková, nýbrž někteří její představitelé, ale zcela bez povšimnutí zůstala Laudátova paušalizace o církvi, která si měla cosi zažít za 2. světové války. Nevztahovaly se snad újmy ze strany nacismu také jen na některé církevní představitele, zatímco jiní prošli celým tímto obdobím v klidu a pohodě, nebo dokonce režimem preferovaní?

↗

Mluví-li někdo paušálně o utrpení katolické církve za nacistického režimu, nemělo by se zapomínat na církevní kolaboraci s ním.

Je třeba si položit banální otázku, kdo to je vlastně církev. O státu se traduje, že francouzský král Ludvík XIV. řekl: Stát jsem já. Možná v demokratickém uspořádání by se dalo analogicky říct: Stát to jsme my, rozumí se my občané. Ale to platí jen částečně. Stát je instituce a má tři, podle standardní politologie nezbytné znaky: obyvatelstvo, území a politickou moc. Někdy se stát chápe v redukovaném smyslu jako svrchovaná politická instituce nad obyvatelstvem a územím. Lze to analogicky použít o církvi?

V jistém smyslu je církev souhrnem všech křesťanů. Některé její části o sobě užívají výrazu církev, jiné se označují jinak. Vliv církevní veřejnosti na chod církví je různý. Římskokatolická církev je absolutistickou monarchií, papež, či spíše jeho aparát vše ovládá nebo se aspoň o to snaží. Tam by papež mohl říct: Církev jsem já. V této náboženské organizaci platí: Kde je papež, tam je církev, nebo aspoň plnost církevního života. Bez papeže je církev oslabena a chátrá.

V nacistickém Německu a podobně i v řadě zemí nacistickým Německem ovládaných jde kromě římských katolíků dále o protestanty. Ti mají v Německu (kromě několika malých tzv. svobodných církví) podobu svazu zemských církví, převážně luterských, ale také reformovaných a unionovaných (tj. sdružujících sbory luterské a reformované). Toto církevní uskupení mělo před nástupem nacistického režimu víceméně demokratické uspořádání. Církevní orgány byly (a dnes jsou) voleny na různých úrovních členstvem.

U německých evangelíků se záhy po vítězství NSDAP ve volbách r. 1933 prosadila koncepce tak řečených Německých křesťanů. U různých jednotlivců a v různých prostředích kulturně rozmanitého Německa se to prosazovalo s různou intenzitou, ale typickými požadavky hnutí bylo odžidovštění křesťanství včetně úvah o odstranění Starého zákona z Bible, vyslovovalo se mínění o germánském původu Ježíše, v církvi byly oslabeny demokratické postupy a uplatnil se vůdcovský princip. Členům církve se ukládala loajalita nacionálně socialistické moci.

Pouze nepatrná část německých evangelíků hájila nezávislost zemských církví na režimu a zachování biblické víry. Ani tato menšina zvaná Vyznávající církev však nevystupovala aktivně na obranu židovské menšiny. Oporou této skupiny podporující odpor vůči režimu byl především Dietrich Bonhoeffer popravený krátce před koncem války 9. dubna 1945 v koncentračním táboře Flossenburg. Jeho příznivci se podíleli na neúspěšném pokusu o atentát na Adolfa Hitlera.

Další silnou osobností hnutí byl pastor Martin Niemöller, který za kritiku Hitlera pobyl sedm let ve vězeních a koncentračních táborech. Po válce žil v tehdejší Německé demokratické republice. Podílel se na německé církevní sebereflexi. Známé je toto jeho hodnocení minulosti církve: Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem — nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem — nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem — nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.

Vleklá a neúspěšná jednání o konkordátu mezi Německem a Svatým stolcem se rychle hnula dopředu po nástupu nacistů k moci. Ještě týž rok byla jednání ukončena a konkordát zveřejněn. Jeho obsah nás v probírané souvislosti překvapí. Stanoví se tam, že duchovní obdrží stejnou sociální ochranu jako státní úředníci, že oděv duchovních smějí nosit jen duchovní a nošení takového oděvu jinými osobami bude trestné a že církev má právo vybírat církevní daně.

Zákaz členství duchovních v politických stranách postihl poslední oporu proti nacismu, jíž byla křesťansko-demokraticky orientovaná strana Zentrum. Nacistickému režimu Svatý stolec konkordátem poskytl legitimitu. Ve stejném roce 1933 odvolali němečtí římskokatoličtí biskupové dřívější zákaz pro členy své církve do NSDAP.

Jako odvážné vystoupení římské církve proti nacismu se uvádí list papeže Pia XII. německým biskupům Mit brennender Sorge (S palčivou starostí) z roku 1937, tedy po prvních zkušenostech s nacistickým režimem. Čteme-li tento dokument pozorně, zjistíme, že jde o připomínání závazků režimu v konkordátu, dále tam najdeme odpor ke germánskému novopohanství, které se v počátcích nacistického režimu vzmáhalo. Čteme tam, že oddanost vlastnímu národu nebo rase nemá mít charakter náboženské úcty. Jasné odmítnutí rasismu a antisemitismu bychom tam hledali marně.

Prolínání katolické a fašistické ideologie bylo rozšířené v českém prostředí ve třicátých letech 20. století. Reprezentuje je Jan Scheinost, šéfredaktor listu Národní politika za Protektorátu, za což byl vyznamenán církevními řády a čestným štítem protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava, řádem, který r. 1944 založil německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank. Podobné propojování katolicismu a fašismu reprezentuje Karel VI. Schwarzenberg. Psal ve 30. letech minulého století pod pseudonymy Jindřich Středa a Bojna.

Autoři tohoto zaměření chápali fašismus jako třetí cestu mezi liberální demokracií a socialismem a jako záchranu katolické civilizace. Působil ve fašistické a antisemitské organizaci Vlajka. Roku 1938 odmítl za Vlajku kandidovat na prezidenta a stal se iniciátorem prohlášení příslušníků historické šlechty za situace ohrožení vlasti v létech 1938 a 1939.

Mluví-li někdo paušálně o utrpení této církve za nacistického režimu, nemělo by se zapomínat na církevní kolaboraci s ním. Musíme připomenout slovenský režim v létech 1939—1945 právem označený jako klerofašistický. V čele s knězem římské církve Jozefem Tisem ve funkci prezidenta posílal slovenský stát Židy v transportech do nacistických vyhlazovacích táborů. Výkonný orgán této represe Hlinkova garda byla pojmenována po jiném duchovním téže církve Andrejovi Hlinkovi, po němž se mimochodem jmenuje vysoké státní vyznamenání současné Slovenské republiky.

Uvádí se, že poté co uprchlík z Osvětimi vydal svědectví spišskému biskupovi Jánovi Vojtaššákovi o plynových komorách, došlo ke změně. Biskup, který se podle vatikánského diplomata Giuseppe Burzia dříve vyslovil, že Židé jsou nejhoršími nepřáteli Slovenska, předal vládním činitelům svědectví s poznámkou, že bude-li Slovensko pokračovat v deportaci Židů do okupovaného Polska, stane se spolupachatelem vražd. Tiso pak nařídil ukončit transporty. Ty se však za trvajícího Tisova prezidentství obnovily po obsazení Slovenska německou armádou roku 1944 a trvaly do konce války.

Je třeba připomenout s německým nacismem ideově spřízněné režimy ve Španělsku (1939—1975) a Portugalsku (1932—1983), které se odvolávaly na sociální učení římskokatolické církve, které tamní episkopát aktivně podporoval a které poskytly římské církvi výlučnou pozici, resp. působení jiných církví znemožnily.

I když veškeré detaily jsou záležitostí pečlivé historické práce a vše je závislé na dostupnosti pramenů, uvádí se, že Pius XII. rozeslal již v roce 1943, kdy nacistická armáda vstupuje do Itálie a hrozily deportace, tajný příkaz klášterům, aby umožnily Židům úkryt. Podle tohoto pokynu bylo možno Židy a nacismem pronásledované lidi ukrývat i v těch částech klášterů, kam jinak mají přístup jen řeholníci nebo řeholnice.

Až statisíce Židů se mohlo ukrýt na mezinárodním právem chráněných územích státu Vatikán v Římě a jinde v Itálii (např. v papežském letním sídle Castel Gandolfo). Tato aktivita je oceněna na jednom z panelů v Jad vašem, památníku obětí a hrdinů holokaustu v Jeruzalémě.

Chvályhodnou aktivitu Svatého stolce při pomoci Židům, na prvním místě Židům pokřtěným, ale i ostatním může diskvalifikovat činnost původně rakouského biskupa Aloise Hudala, který r. 1937 vydal obdivnou knihu o nacismu. Byl přesvědčen o možnosti pokřesťanštit nacismus.

Brzy po skončení války organizoval se spolupracovníky tzv. krysí stezku. Přes převážně německy mluvící italskou provincii Bolzano, s pomocí janovského arcibiskupa Giuseppe Siriho (od r. 1953 kardinála a údajně dvakrát vážného kandidáta na papežský stolec) odcházeli z území dnešního Německa a Rakouska nacisté, kterým se podařilo uniknout zajetí nebo zatčení.

S pasem od Pontificia Commissione di Assistenza (Papežská komise podpory) pak odplouvali převážně do Argentiny tehdy ovládané diktátorem Juanem Perónem spřízněným s fašistickou Itálií a nacistickým Německem. Je dochován koncept Hudalova dopisu Perónovi, v němž se žádá o 5000 víz. Píše tam o antikomunistických bojovnících, jejichž válečná oběť zachraňovala Evropu od sovětské nadvlády.

Na základě jednání za účasti dvou kardinálů Perón přistoupil na to, že poskytne asyl. Těmito oběťmi a zachránci Evropy měli být podle dostupných informací např. organizátor holokaustu Adolf Eichmann, velitel vyhlazovacího tábora v Treblince Franz Stangl nebo tak řečený anděl smrti z Osvětimi Josef Mengele.

Spokojíme se při pohledu na uvedená historická fakta s konstatováním, že Laudát přestřelil, když mluvil paušálně o utrpení církve za 2. světové války a že dramaticky přednesená odpověď poslance Jakubčíka byla rovněž jednostranná a proto nevýstižná? Měli bychom respektovat odlišnost politického a historického žánru.

V politické polemice sotva můžeme čekat pečlivé zvážení detailů. Mělo by však také být jasné, že církve se ze svých historických provinění nevyváží tím, že je budou popírat a stavět se do role obětí. Tváří v tvář kolaboraci s totalitními režimy jim pomůže spíš pokání než polemika.