Církve a nacismus

Ivan Štampach

Poslanec za ČSSD Igor Jakubčík reagoval na větu Františka Laudáta z TOP 09 výrokem, od kterého se vedení sociální demokracie distancovalo. Jaká jsou historická fakta, co se týče kolaborace katolické církve s nacisty?

V pátek 20. června reagoval poslanec za ČSSD Igor Jakubčík na větu poslance za TOP 09 Františka Laudáta, podle kterého se vládní koalice chová k církvi nemravně po tom, co si zažila jak za období 2. světové války, tak zejména za období socialismu v 50. a 60. letech. Jakubčík rozhořčeně namítl: Katolická církev za druhé světové války netrpěla. Byla jedním z největších spojenců nacistického Německa. Katolická církev schvalovala odsuny a vraždy Židů. Katolická církev pomáhala nacistickým zločincům při jejich odchodu do Jižní Ameriky. To jsou historická fakta.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jeho slova doprovázelo bušení části poslanců do stolů. Poslanec se musel přijít večer vyzpovídat do pořadu České televize Události komentáře, kde bohužel nedokázal dostatečně odůvodnit své možná příliš emocionální vystoupení a začal se spíš omlouvat. Vedení strany se od jeho slov distancovalo.

Je zvláštní, jak při televizní zpovědi moderátor Lukáš Dolanský elegantně dotlačil poslance k ústupu, že spojencem Německa schvalujícím genocidu Židů nebyla církev jako taková, nýbrž někteří její představitelé, ale zcela bez povšimnutí zůstala Laudátova paušalizace o církvi, která si měla cosi zažít za 2. světové války. Nevztahovaly se snad újmy ze strany nacismu také jen na některé církevní představitele, zatímco jiní prošli celým tímto obdobím v klidu a pohodě, nebo dokonce režimem preferovaní?

Mluví-li někdo paušálně o utrpení katolické církve za nacistického režimu, nemělo by se zapomínat na církevní kolaboraci s ním.

Je třeba si položit banální otázku, kdo to je vlastně církev. O státu se traduje, že francouzský král Ludvík XIV. řekl: Stát jsem já. Možná v demokratickém uspořádání by se dalo analogicky říct: Stát to jsme my, rozumí se my občané. Ale to platí jen částečně. Stát je instituce a má tři, podle standardní politologie nezbytné znaky: obyvatelstvo, území a politickou moc. Někdy se stát chápe v redukovaném smyslu jako svrchovaná politická instituce nad obyvatelstvem a územím. Lze to analogicky použít o církvi?

V jistém smyslu je církev souhrnem všech křesťanů. Některé její části o sobě užívají výrazu církev, jiné se označují jinak. Vliv církevní veřejnosti na chod církví je různý. Římskokatolická církev je absolutistickou monarchií, papež, či spíše jeho aparát vše ovládá nebo se aspoň o to snaží. Tam by papež mohl říct: Církev jsem já. V této náboženské organizaci platí: Kde je papež, tam je církev, nebo aspoň plnost církevního života. Bez papeže je církev oslabena a chátrá.

V nacistickém Německu a podobně i v řadě zemí nacistickým Německem ovládaných jde kromě římských katolíků dále o protestanty. Ti mají v Německu (kromě několika malých tzv. svobodných církví) podobu svazu zemských církví, převážně luterských, ale také reformovaných a unionovaných (tj. sdružujících sbory luterské a reformované). Toto církevní uskupení mělo před nástupem nacistického režimu víceméně demokratické uspořádání. Církevní orgány byly (a dnes jsou) voleny na různých úrovních členstvem.

U německých evangelíků se záhy po vítězství NSDAP ve volbách r. 1933 prosadila koncepce tak řečených Německých křesťanů. U různých jednotlivců a v různých prostředích kulturně rozmanitého Německa se to prosazovalo s různou intenzitou, ale typickými požadavky hnutí bylo odžidovštění křesťanství včetně úvah o odstranění Starého zákona z Bible, vyslovovalo se mínění o germánském původu Ježíše, v církvi byly oslabeny demokratické postupy a uplatnil se vůdcovský princip. Členům církve se ukládala loajalita nacionálně socialistické moci.

Pouze nepatrná část německých evangelíků hájila nezávislost zemských církví na režimu a zachování biblické víry. Ani tato menšina zvaná Vyznávající církev však nevystupovala aktivně na obranu židovské menšiny. Oporou této skupiny podporující odpor vůči režimu byl především Dietrich Bonhoeffer popravený krátce před koncem války 9. dubna 1945 v koncentračním táboře Flossenburg. Jeho příznivci se podíleli na neúspěšném pokusu o atentát na Adolfa Hitlera.

Další silnou osobností hnutí byl pastor Martin Niemöller, který za kritiku Hitlera pobyl sedm let ve vězeních a koncentračních táborech. Po válce žil v tehdejší Německé demokratické republice. Podílel se na německé církevní sebereflexi. Známé je toto jeho hodnocení minulosti církve: Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem — nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem — nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem — nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.

Vleklá a neúspěšná jednání o konkordátu mezi Německem a Svatým stolcem se rychle hnula dopředu po nástupu nacistů k moci. Ještě týž rok byla jednání ukončena a konkordát zveřejněn. Jeho obsah nás v probírané souvislosti překvapí. Stanoví se tam, že duchovní obdrží stejnou sociální ochranu jako státní úředníci, že oděv duchovních smějí nosit jen duchovní a nošení takového oděvu jinými osobami bude trestné a že církev má právo vybírat církevní daně.

Zákaz členství duchovních v politických stranách postihl poslední oporu proti nacismu, jíž byla křesťansko-demokraticky orientovaná strana Zentrum. Nacistickému režimu Svatý stolec konkordátem poskytl legitimitu. Ve stejném roce 1933 odvolali němečtí římskokatoličtí biskupové dřívější zákaz pro členy své církve do NSDAP.

Jako odvážné vystoupení římské církve proti nacismu se uvádí list papeže Pia XII. německým biskupům Mit brennender Sorge (S palčivou starostí) z roku 1937, tedy po prvních zkušenostech s nacistickým režimem. Čteme-li tento dokument pozorně, zjistíme, že jde o připomínání závazků režimu v konkordátu, dále tam najdeme odpor ke germánskému novopohanství, které se v počátcích nacistického režimu vzmáhalo. Čteme tam, že oddanost vlastnímu národu nebo rase nemá mít charakter náboženské úcty. Jasné odmítnutí rasismu a antisemitismu bychom tam hledali marně.

Prolínání katolické a fašistické ideologie bylo rozšířené v českém prostředí ve třicátých letech 20. století. Reprezentuje je Jan Scheinost, šéfredaktor listu Národní politika za Protektorátu, za což byl vyznamenán církevními řády a čestným štítem protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava, řádem, který r. 1944 založil německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank. Podobné propojování katolicismu a fašismu reprezentuje Karel VI. Schwarzenberg. Psal ve 30. letech minulého století pod pseudonymy Jindřich Středa a Bojna.

Autoři tohoto zaměření chápali fašismus jako třetí cestu mezi liberální demokracií a socialismem a jako záchranu katolické civilizace. Působil ve fašistické a antisemitské organizaci Vlajka. Roku 1938 odmítl za Vlajku kandidovat na prezidenta a stal se iniciátorem prohlášení příslušníků historické šlechty za situace ohrožení vlasti v létech 1938 a 1939.

Mluví-li někdo paušálně o utrpení této církve za nacistického režimu, nemělo by se zapomínat na církevní kolaboraci s ním. Musíme připomenout slovenský režim v létech 1939—1945 právem označený jako klerofašistický. V čele s knězem římské církve Jozefem Tisem ve funkci prezidenta posílal slovenský stát Židy v transportech do nacistických vyhlazovacích táborů. Výkonný orgán této represe Hlinkova garda byla pojmenována po jiném duchovním téže církve Andrejovi Hlinkovi, po němž se mimochodem jmenuje vysoké státní vyznamenání současné Slovenské republiky.

Uvádí se, že poté co uprchlík z Osvětimi vydal svědectví spišskému biskupovi Jánovi Vojtaššákovi o plynových komorách, došlo ke změně. Biskup, který se podle vatikánského diplomata Giuseppe Burzia dříve vyslovil, že Židé jsou nejhoršími nepřáteli Slovenska, předal vládním činitelům svědectví s poznámkou, že bude-li Slovensko pokračovat v deportaci Židů do okupovaného Polska, stane se spolupachatelem vražd. Tiso pak nařídil ukončit transporty. Ty se však za trvajícího Tisova prezidentství obnovily po obsazení Slovenska německou armádou roku 1944 a trvaly do konce války.

Je třeba připomenout s německým nacismem ideově spřízněné režimy ve Španělsku (1939—1975) a Portugalsku (1932—1983), které se odvolávaly na sociální učení římskokatolické církve, které tamní episkopát aktivně podporoval a které poskytly římské církvi výlučnou pozici, resp. působení jiných církví znemožnily.

I když veškeré detaily jsou záležitostí pečlivé historické práce a vše je závislé na dostupnosti pramenů, uvádí se, že Pius XII. rozeslal již v roce 1943, kdy nacistická armáda vstupuje do Itálie a hrozily deportace, tajný příkaz klášterům, aby umožnily Židům úkryt. Podle tohoto pokynu bylo možno Židy a nacismem pronásledované lidi ukrývat i v těch částech klášterů, kam jinak mají přístup jen řeholníci nebo řeholnice.

Až statisíce Židů se mohlo ukrýt na mezinárodním právem chráněných územích státu Vatikán v Římě a jinde v Itálii (např. v papežském letním sídle Castel Gandolfo). Tato aktivita je oceněna na jednom z panelů v Jad vašem, památníku obětí a hrdinů holokaustu v Jeruzalémě.

Chvályhodnou aktivitu Svatého stolce při pomoci Židům, na prvním místě Židům pokřtěným, ale i ostatním může diskvalifikovat činnost původně rakouského biskupa Aloise Hudala, který r. 1937 vydal obdivnou knihu o nacismu. Byl přesvědčen o možnosti pokřesťanštit nacismus.

Brzy po skončení války organizoval se spolupracovníky tzv. krysí stezku. Přes převážně německy mluvící italskou provincii Bolzano, s pomocí janovského arcibiskupa Giuseppe Siriho (od r. 1953 kardinála a údajně dvakrát vážného kandidáta na papežský stolec) odcházeli z území dnešního Německa a Rakouska nacisté, kterým se podařilo uniknout zajetí nebo zatčení.

S pasem od Pontificia Commissione di Assistenza (Papežská komise podpory) pak odplouvali převážně do Argentiny tehdy ovládané diktátorem Juanem Perónem spřízněným s fašistickou Itálií a nacistickým Německem. Je dochován koncept Hudalova dopisu Perónovi, v němž se žádá o 5000 víz. Píše tam o antikomunistických bojovnících, jejichž válečná oběť zachraňovala Evropu od sovětské nadvlády.

Na základě jednání za účasti dvou kardinálů Perón přistoupil na to, že poskytne asyl. Těmito oběťmi a zachránci Evropy měli být podle dostupných informací např. organizátor holokaustu Adolf Eichmann, velitel vyhlazovacího tábora v Treblince Franz Stangl nebo tak řečený anděl smrti z Osvětimi Josef Mengele.

Spokojíme se při pohledu na uvedená historická fakta s konstatováním, že Laudát přestřelil, když mluvil paušálně o utrpení církve za 2. světové války a že dramaticky přednesená odpověď poslance Jakubčíka byla rovněž jednostranná a proto nevýstižná? Měli bychom respektovat odlišnost politického a historického žánru.

V politické polemice sotva můžeme čekat pečlivé zvážení detailů. Mělo by však také být jasné, že církve se ze svých historických provinění nevyváží tím, že je budou popírat a stavět se do role obětí. Tváří v tvář kolaboraci s totalitními režimy jim pomůže spíš pokání než polemika.

    Diskuse
    JP
    June 23, 2014 v 13.33
    Nacistický režim a církev
    Ještě malá poznámka k tomu, jaký byl vlastně vztah nacistického režimu k německé církvi. Na jedné straně se tento režim snažil církev zglajchšaltovat, neboť v ní viděl účinný nástroj ovládání lidu. A jedna část církevní hierarchie skutečně na tuto hru přistoupila; kromě jiného zde působily určité "společné zájmy", jako byl antisemitismus především katolické církve. A také hierarchická struktura jmenovitě katolické církve se mohla do jisté míry krýt s novým vůdcovským principem.

    Na straně druhé, nejenže relevantní části nejen samotných věřících, ale i církevních hodnostářů se přinejmenším v určitých oblastech postavili proti režimu; například jeden biskup (nemám bohužel v paměti jeho jméno) svými veřejnými kázáními dokázal to, že nacistický režim zastavil svůj vražedný program "eutanazie".

    Ale i samotný režim měl k církvi (a ke křesťanství vůbec) velmi dvojaký postoj; jak řečeno na straně jedné ji zčásti úspěšně glajchšaltoval, ale na straně druhé křesťanství pro něj vždycky bylo ideovou "konkurencí", neboť Bůh nakonec stojí i nad samotným führerem.

    A je dochované svědectví jednoho příslušníka SS, který po válce zpravil o tom, že jeden vysoký činitel SS jim důvěrně sdělil, že "to s církví je teď jenom hra, teď ještě není čas na to je úplně zlikvidovat, to přijde až po konečném vítězství".

    Takže, vztah křesťanské církve respektive církví a NS-režimu byl skutečně velice ambivalentní; a v každém případě tu nějaké paušální obvinění z kolaborace neodráží historickou skutečnost.
    byl vatikánské hierarchii dlouhá desetiletí mnohem bližší chorvatský kněz Alojzije Stepinac než hornorakouský sedlák Franz Jägerstätter. Ten totiž odmítl zachraňovat Evropu před bolševismem se zbraní v ruce. -- Kdo z těchto dvou byl opravdový křesťan? Říká snad někdo, že oba?!

    A nejde jenom o vztah katolické církve k nacismu, jde především o její vztah k válce.
    MF
    June 23, 2014 v 15.21
    Hloupé moralizování
    Je to hloupé moralizování teoretika, který jako by vůbec neznal reálný život. A navíc logika typicky českého antikomunismu, tentokrát transfomovaná panem bývalým farářem do antikatolicismu. Kontrast absolutně čestných, neposkrvněných, kteří si nezadali, a oproti tomu ta šedá masa, která se má propadnout do země hanbou za to, že "kolaborovala".

    Většina lidí se snaží nějak přežít nesnadná období, pokud to nějak jde. Málo kdo se hned hrne do mučednictví. Lépe to jde ve válce, na frontě, v obecné euforii, kdy padá strach, ale v běžném každodenním životě je to trochu jiné. Neprovokovat a doufat, že jednou bude lépe. A zvláště, má-li odpovědnost za nějakou organizaci a instituci. Kdy je potřeba zvážit, zda rozhodné protestní postoje, které instituci úplně zničí, nebo se snažit i za cenu ústupků něco udržet pro obcné blaho.
    Těžké rozhodování. To druhé bude vždy odsouzeno, to první - snad - oceněno, ale zjevně to nemohou dělat všichni, jinak by byl úplný konec. Ale díky těm, kteří dělali kompromisy a viděli věci realisticky, tady jsme a nedaří se nám zase až tak špatně.
    June 23, 2014 v 18.28
    U instituce (organizace) je patrně těžké jednoznačně rozhodnout, zda něco udělala nebo neudělala (zvlášť když je velmi početná), protože určité činy vždycky dělají jednotlivci. Dá se to ovšem brát tak, že někteří vysoce postavení jednotlivci instituci právně zastupují...
    Zato lze myslím jednoznačně říct, že instituce nemůže trpět. Trpět mohou vždycky jenom jednotliví lidé.

    JV
    June 23, 2014 v 18.37
    Tupost
    Já bych docela rád poděkoval autorovi článku, panu Štampachovi, za poctivou snahu ukázat na minimu prostoru podstatné skutečnosti týkající se vztahu katolické církve k Hitlerově třetí říši.

    Jako podstatné mi na celé kauze poslance za ČSSD, pana Jakubčíka, vyvstává tolikrát v minulosti ověřený fakt, že bezmála kdykoliv, kdy se vydají politici ČSSD na výlet do duchovního prostoru, předvedou značnou tupost. (Podobnou tupost předvedla před pár měsíci poslankyně za KSČM Semelová, když popírala zločiny komunismu.)

    Trochu se to přece jenom lepší, když se vedení ČSSD od výroků pana Jakubčíka distancovalo. Nicméně materialistický pohled na svět jdoucí ruku v ruce s nepochopením celé duchovní sféry je stále ohromnou bolestí české stranické levice.
    June 23, 2014 v 18.59
    Byl bych raději, kdyby nás politici ušetřili svých hodnocení historických událostí. Nejsou k tomu kompetentní. Charakteristické je, že zprávy o tom výroku většinou zcela pomíjejí otázku, k jakému zákonu to vlastně poslanec Jakubčík debatoval.
    Naproti tomu pan Štampach samozřejmě kompetentní je a jeho pohled je zajímavý.
    MF
    June 23, 2014 v 22.31
    Samozřejmě, že se socdem od výroků pana Jakubčíka nedistancuje. Oni jsou na to hrdí a myslí si, že jim to pomůže.
    A mezitím preference klesají. I ti katolící, kteří je dříve volili, na to už dnes nemají žaludek.

    Jen podotýkám, že doc. Štampach není historik, je to bývalý katolický farář, přesněji řečeno mnich, který se nějak musí se svým selháním vnitřně vyrovnat, což se projevuje tím, že kde může, tak na svoji bývalou církev plive.

    Přál bych mu, aby našel vnitřní pokoj.
    JV
    June 23, 2014 v 23.10
    Vážený pane Fraňku
    Vážený pane Fraňku,
    určitě nám všem, kteří tu diskutujeme, velmi sluší, když se vyjadřujeme k myšlenkové náplni článků a nikoliv k autorům článků.

    Nikdo z nás není bez chyby a nikdo z nás nezná druhého natolik, aby o něm mohl s dobrým svědomím vynášet jakékoliv soudy.

    Navíc my - a nejen my - kteří si uvědomujeme význam křesťanství, jistě nějakým způsobem (ať už více se blížící dokonalosti či méně) v sobě chováme lásku k bližnímu.

    Nedocenitelným přínosem k obecnému dobru, po němž nepochybně značná část lidí čtoucích Deník Referendum touží, pak je, když tato přirozená náklonnost člověka k člověku, je z našich diskusních příspěvků znát.

    S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
    MF
    June 24, 2014 v 9.37
    pane Vyleťale
    Vy přeci jako psycholog víte něco o motivaci lidského chování. Ono není tak zcela jedno, proč něco děláme a děláme to tak, jak děláme. A pokud někdo byl léta katolický kněz a pak se z něj stal veřejný nepřítel této církve, ztrácí na důvěryhodnosti.

    P.S. Znám několik odpadlých kněží, je to jejich vnitřní věc, proč nevydrželi a není vhodné, aby se v tom někdo patlal. Ale proti své církvi neútočí.
    FO
    June 24, 2014 v 9.51
    Pane Fraňku,
    psychologické patlání nechme stranou, užívejte si je, dělá-li Vám to dobře. Pokud jde o kompetenci I. Štampacha, není sice historik, ale religionista a teolog, je tedy zcela jistě kompetentní k tomu vyjadřovat se k tématům jako je historie církví.

    Pokoj v duši!
    + Další komentáře