způsobena účinnou propagandou vítězů neoliberální revoluce - pravice, která úspěšně nabídla občanskému vědomí poznatek, že Nový deal/sociální kapitalismus je přežitý projekt . Umožnila tak vnímat návrat ke klasickému liberálnímu kapitalismu, tentokráte založenému na "důkazech" víry ve spravedlnost trhu jako společenskou inovaci.

Samozřejmě, že čeští "echt" pravičáci, pořádající třeba přemoudřelé "hovory na pravici" a sdružení kupříkladu v DOST, mají názory postupně inklinující k fašismu. Že sami tvrdí opak je dáno tím, že se fašismus poněkud zkompromitoval, když svou "vládu" uskutečnil, takže je jim nehodí ten název (nikoliv jeho myšlenky).
Chcete-li nahlédnou to myšlení, doporučuji pozornosti fakt, že kolaborantská fašistická vláda torza Francie z města Vichy (1940-1944) změnila motto Francie, známé Liberté - egalité - fraternité, na "konzervativní" Travail - famille - patrie (Práce - rodina - vlast). Oni "echt pravičáci" prostě nemají rádi ani svobodu, a už vůbec ne rovnost či dokonce bratrství (ve významu solidarity, ne v pokrevním smyslu). Milují loajalitu ke svému režimu (skrytému za vlast), rodinu v klerikálním vydání, a práci pro ni samu, zdroj zisku pro jiné. Tak i "dělnická strana" má předobrazy v historii krajní pravice. Ta fašisty prosazená změna francouzského motta má krásný význam:
"Když je VLAST v prdeli, zapomeň na SVOBODU i ROVNOST, s nikým se NEBRATŘÍČKUJ, a jen PRACUJ pro vlastní RODINU." Ten význam najdete i v mnoha českých textech, komentářích a ideologických žvástech. To je vidění světa konzervativní pravice.

Pravicí a levici se šermuje v každodenní politice a žurnalistice. Chceme-li politické doktríny a konkrétní programy výstižně zařadit, nevystačíme si s jednoduchým pravoletým schematem. Pro řazení směrů na celé hrací ploše politiky se hodí spíše dvě osy kolmé na sebe. Levicové by pak byly směry sociální, zatímco pravicové individualistické. Týkalo by se to hlavně ekonomicko-sociální oblasti. Druhá osa by vyjadřovala politicko-kulturní konzervativismus a autoritářství (nahoře od středu) proti hodnotovému liberalismu (dole).

Na příkladech lze ukázat, jak to řeší nesnáze s řazením směrů. Stalinismus by jako levicový a autoritářský byl vlevo nahoře. Dnešní demokratická levice by byla spíš vlevo a spíš dole. U tohoto schématu lze zajímavě myšlenkově experimentovat. Má-li to být exaktnější, lze použít metody takzvaného politického kompasu a řadit směry na základě jejich odpovědí na sadu 50 otázek.

Z tohoto hlediska je klasický fašismus a nacismus socioekonomicky vlastně někde kolem středu. Poválečný italský sociální stát bez velkých úprav používal fašistický zákoník práce (Carta di lavore). V nacistickém Německu se misilo soukromé podnikání se státní kontrolou podniků. A přesto je fašismus spolu s nacismem extremistický. Zní to jako svévolný paradox, ale jde o extrémní střed. Je totiž extrémní v konzervativismu a autoritářství (tyraníe, diktatura).

Dnešní pravice pozvolna opouští pravicový liberalismus (pozici vpravo a spíš dole, typické např. pro někdejší Unii svobody, zejména v jejím závěrečném období) a hájí své pozice stále autoritativnějšími metodami. Sune se víc doprava a nahoru v dvourozměrném schématu. Vedle kopírování starého sociálně středového fašismu (DSSS) se prosazuje neofašismus prosazující kombinaci nacionálního autoritativního konzervativismu s důsledně tržnim, asociálním programem (Joch, Bátora, D.O.S.T.

Já myslím, že kromě uváděných znaků je tady ještě ten fakt, že krajní pravice, jako např. fašisté a nacisté vždycky někoho vylučují, kdo je tady jaksi "nadbytečný" a tím pádem nemůže být účasten toho jejich "souručenství", v krajním případě mohou dokonce chtít, aby byl zlikvidován - např. určité rasy nebo národnostní či sexuální menšiny. Ti všichni se provinili už tím, že existují. Krajní pravice se potřebuje proti někomu vymezovat. Tohle levice nikdy nedělá. Možná se nějaký protižidovský aspekt částečně vyskytl kdysi u stalinismu, ale spíš skrytě než zjevně. V dnešní době levice, včetně komunistů, i když je třeba proti kapitalismu, není nikdy proti kapitalistům jakožto lidem. Ještě si myslím, že krajní pravice je i proti ženské emancipaci, což levice také nikdy nedělá.

že se čelí tomu nesmyslu s levicovostí fašismu a nacismu. Drobnost jazyková: deverbativa (podstatná jména slovesná) ztrácejí zvratnou částici slovesa, ze kterého vznikla. Tedy: ne "divení se", nýbrž "divení", ne "hovění si" nýbrž "hovění". Ale jinak skvělé!

První je, že pravice a levice jsou poněkud rozmazané pojmy, nicméně ta dělicí linie je celkem jasná. Levici záleží na sociální nebo jiné (mocenské) rovnosti, pravici v lepším případě ne, v horším požaduje explicitně nerovnost. Rozmazané to pak je v tom, že každý má měřítko "co je ještě nerovnost" někde jinde. Prakticky, oba přístupy mají svou slabinu, na kterou lze poukázat. V tomto pohledu je demokracie samotná levicovou, protože existuje explicitní pravidlo (jeden občan jeden hlas), které zachovává mocenskou rovnost.

Tady bych také rád oponoval paní Hájkové - libertariánství je také formou extrémní pravice, ale vůči nikomu se nevymezuje; nerovnost pouze ignoruje, ale nepožaduje ji. Proto je spousta lidí zmatená, protože pravicí se označují dvě částečně protichůdné věci.

Druhá rovina je, že existují lidé, kteří chtějí pojmy manipulovat. Proto se bývalý režim (nebo panem Štampachem zmíněný stalinismus) označoval za levicový, přestože byl méně mocensky rovnostářský než co bylo tehdy na Západě. Článek mě docela v tomto směru překvapil, fašismus samozřejmě (jako žádná forma autoritářství) levicový není. Možná se dočkáme i toho, že někdo bude tvrdit, že demokracie je špatná, protože přece každý viděl, jak dopadla v NDR. Tyhle myšlenky jsou asi obecně určeny lidem, kterým splývá "něco nějaké je" a "něco někdo nějak označil" (a jejich autorům bych rád vzkázal, že nejsme blbí, tak ať jde raději dělat něco užitečného).

Ani onen "politický kompas" tomu mnoho nepomohl, i když to asi někdo myslel dobře. Z mého pohledu (viz první rovina) jsou póly tři - (extrémní) demokratický socialismus; libertariánství až anarchokapitalismus; a jakákoli forma autoritářství. Takže ten kompas by měl být spíš trojúhelník, kde na ekonomickém uspořádání v autoritářském režimu fakticky nezáleží, protože politiku a ekonomiku lze v takové situaci oddělit jen těžko (aspoň já neznám nikoho, kdo by seriózně požadoval politické autoritářství a jeden z těch dvou ekonomických extrémů).

Ono záleží na tom, co si pod tou krajní levicí a pravicí představujeme. Pokud se na to díváme z ekonomického pohledu a s extrémní pravicí spojíme minimum státních zásahů do ekonomiky, pak může nacismus nebo fašismus těžko představovat extrémní pravici. Tam jsou potom libertariáni či ještě dále anarchokapitalisté či příznivci Ayn Randové. V ČR je zástupcem tohoto proudu Strana svobodných občanů nebo Liberální institut.

Není, pane Samohýle, škoda, že ve Vašem schématu, na rozdíl od standardního politologického schímatu, které jsem představil, nelze rozlišit např. stalisnismus či maoismus od diktatury A. Pinocheta? A ještě skrombý dotaz: Nakolik ve Vašem osobním schématu hrají roli sympatie a antipatie k politickým směrům a nakolik je to pomůcka k rozlišení a zařazení směrů do souvislosti?

Dělení na levici a pravici je tradiční především v sociálním smyslu, tedy že jde o dělení na bohaté a chudé, jak lidi, tak dneska státy. Podle toho dělení je politické vládnutí levicovým tehdy, když prospívá chudým a pravicové, když posluhuje bohatým. A v mých očích je jedno, zda je totalitní, diktátorské, autoritářské, či až co nejvíc demokratické. V tom směru jenom tvrdím, že ideálně demokratické neexistuje. Alespoň prozatím se nikde neuskutečnilo, protože všechny zastupitelské demokracie jsou vlastně svým smyslem pouze protifeudální institucí, jako při svém vzniku. Ba ani tak zvaná přímá demokracie jím nikdy nebude.
Dělení prezentované panem Štampachem (oba typy) je politology v převážné většině uznáváno. Nevymýšlel bych proto amatérsky nějaké nové, tedy ani třírohé. Jen si myslím, že v budoucnu se najde klasifikace stranických „rodin“ a i politických režimů či systémů ještě dokonalejší, které bude možné zobrazovat třeba jako prostorový objekt, a ne jenom plošný. Rozdělení na levici a pravici bych ale i tak zachoval jako zásadní, pro orientační hodnocení reálného chování politiků. Alespoň dotud, dokud budou existovat superbohatí a superchudí.
Podle mne je nutné dále zachovávat rozlišování mezi fašismem, nacismem a hitlerismem, ale také minimálně mezi socdemokratismm, socialismem, komunismem, stalinismem a reálným socialismem, který tady pan Heller nazývá protosocialismem. Chybí nám rovněž přesné rozlišování liberalismu a neoliberalismu, jako kupříkladu i konzervatismu, kterým může být i současná politika ČSSD, hlavního proudu KSČM.