V posledních letech začali někteří novináři tvrdit, že nacismus či fašismus nejsou ve skutečnosti extrémní pravicí, ale extrémní levicí. Této interpretaci nahrává mj. pojem „nacionální socialismus“, neboť (jak tvrdí tito novináři) „socialismus je přece levicový“. Jenže nacionální socialismus není totéž co socialismus. Uváděný argument je čistě z logického hlediska asi tak opodstatněný jako věta: Kočičí zlato je zlato, tudíž je drahé.

Pokus ztotožnit nacismus a fašismus s extrémní levicí přichází ze strany pravicových komentátorů, kteří snad z jakýchsi emocionálních důvodů jsou přesvědčeni, že ze strany pravice přichází vše dobré, zatímco ze strany levice vše špatné a tudíž přece není možné, aby něco tak zvrhlého jako nacismus bylo pravicové. Tato argumentace má svůj instrumentální rozměr, to znamená, že je nástrojem politického boje. Pokud by se podařilo překřtít nacismus na extrémní levici, znamenalo by to diskreditaci pojmu „levicový“ vůbec, což je možná i cílem některých lidí, kteří tuto myšlenku hlásají.

Jediný způsob, jak dokázat, že nacismus je levicový, by bylo doložit, že odpovídá jakési definici „levicovosti“. Jenže taková definice neexistuje, pojmy pravice a levice jsou spíše zvykové a některé jejich atributy se v průběhu času proměňují.

Přesto existují historické důvody, proč to či ono označujeme buď za pravici, nebo naopak za levici. Za historické atributy levice bylo zpravidla považováno to, že levice se zastává neprivilegovaných vrstev a chudších lidí, usiluje o společenské změny, je progresivní, rovnostářská, odmítá nacionální šovinismus. U pravice se předpokládalo, že se bude zastávat zájmů bohatých a privilegovaných občanů, bude spíše konzervativní, bude zdůrazňovat společenskou hierarchii či význam individualit a bude více nacionalistická. Později se to mohlo trochu pomíchat. Například v zemích s levicovou diktaturou vznikla nová mocenská elita, jež sice proklamovala rovnostářství, pokrokovost apod., v praxi si však nutně přála udržení stávajícího pořádku a svého výsadního postavení.

Poměříme-li skrze tyto znaky nacismus a fašismus, pak zjistíme, že nejsou o nic levicovější, než např. politika Otto von Bismarcka — neslavnějšího německého konzervativce devatenáctého století. Pro Bismarcka i pro nacisty byla otázka sociální především otázkou taktiky, jak získat masy a odvést je od podpory levice, která pro ně byla úhlavním nepřítelem i zrádcem národa. Nacismus vyznával společnost hierarchizovanou a poslušnost vůči silnému vůdci. Teorie o nadřazenosti vlastní rasy a vlastního národa se naprosto neslučuje s levicovým rovnostářským kosmopolitismem. Pro fašismus je typické i jakési ultrakonzervativní blouznění o návratu ke ctnostem mytického dávnověku, tj. antického Říma či germánského pohanství.

Pokud se budeme zabývat nacismem a fašismem v historickém kontextu při zohlednění různých okolností, včetně toho, jak sami jeho tvůrci svoji nauku vnímali, zjistíme, že těch levicových atributů v nich až tolik není. Samozřejmě totalitarismus nacistický má společné znaky s totalitarismem komunistickým, ale ty často vyvěrají z podstaty fungování totalitního státu, nikoliv z jejich pravicového či levicového směřování. Komunistům (jakožto extrémní levici) můžeme vyčítat leccos, ale to, že by se profilovali před svými sympatizanty naukou o podřadnosti Židů, Romů či jiných etnik, to rozhodně k jejich ideové výbavě nepatří.

Původ dělení politické scény na pravici a levici sahá k francouzské revoluci, kde při shromáždění generálních stavů měli privilegované stavy — tj. šlechta a duchovenstvo — čestné místo po královské pravici. Odtud pak spojování pravice s konzervatismem a zájmy bohatších a levice naopak s radikálními změnami a zájmy chudších. Ve skutečnosti však má každá doba svou specifickou pravici a levici a tato označení jsou tudíž zákonitě relativní (!), neboť každá pravice se vymezuje vůči své současné levici a naopak. Při používání pojmů levice a pravice proto nelze odhlížet od dobového kontextu a od vzájemného poměru tehdejších politických proudů vůči sobě.

Pokus o překřtění nacismu na extrémní levici je v současnosti poměrně rozšířený. Celkem nepřekvapí, že tato tvrzení vychází z řad přesvědčených „pravičáků“, jako příklad je možné uvést některé články na serveru reformy.cz. Za pozornost však stojí, že se s tímto názorem začínáme opakovaně setkávat i na veřejnoprávních médiích. Například na Českém rozhlase 6 projevili v posledních letech tento názor komentátoři Petr Žantovský, Petr Příhoda a Jiří Berounský. Jiří Berounský například označuje dělnickou stranu na „vulgární levici“, ačkoliv připouští, že politologové je považují za extrémní pravici, což se jemu zjevně nezdá. Petr Příhoda se zase diví, že nacismus by měl být extrémní pravicí: „V posledních měsících vzrůstá aktivita příslušníků hnutí, označovaného jako pravicový extremismus. Proč pravicový, není jasné. Za naši politickou pravici se chce považovat ODS. Že by Dělnická strana nebo Národní odpor byly právě jejími ocelovými pěstmi?“ O něco dále nás přesvědčuje, že fašismus vyrůstal z levicového ideového podhoubí.

Na toto „divení se“ bych rád odpověděl: Pánové, abyste něco takového mohli tvrdit, pak musíte nejprve definovat pravici a levici. Dokážete to? Obávám se, že nikoliv. Pravici nelze definovat tak, že jí „chce“ být ODS. Sám nevím o žádném atributu, který by bylo možné použít jako jednoznačné dělící kritérium. Náhodně vybrané vlastnosti nic neřeší. To, co předvádíte ve svých komentářích, odpovídá úchvatným argumentačním metodám sofistickým: Pampeliška je žlutá, můj papoušek je žlutý, tedy můj papoušek je pampeliška. Nemůžete srovnáním dvou náhodně vybraných znaků ztotožnit dva odlišné jevy, když o jejich ostatních charakteristikách neřeknete zhola nic.

Všechny atributy pravice a levice historie promíchala. Je snad vlastností levice snaha po silném státu? A co anarchisté, kteří ho chtějí zrušit? Buduje levice sociální stát? A co konzervativci v Německu? Je to pravice, kdo usiluje o udržení starých pořádku či návrat k nim? A co komunisté po roce 1989? Osobně se domnívám, že asi jediné kritérium, které by možná obstálo ve všech historických epochách, je vztah pravice a levice k rovnosti lidí.

Chci zde zdůraznit, že pravice a levice jsou relativní pojmy sloužící k orientaci na politické scéně vždy v konkrétní historické situaci. Pravice a levice nejsou žádné ideové koncepty. Ty představují jednotlivé ideologie, jakými jsou liberalismus, konzervatismus, socialismus, komunismus, anarchismus, fašismus atd. Tyto ideologie lze dělit na pravicové a levicové, případně demokratické a protidemokratické, ale žádný z těchto ideových konceptů není totožný s pojmem pravice nebo levice.

Na závěr bych možná měl pro zmíněné jazykové inovátory jedno doporučení: Přestaňte se tak mocně identifikovat s pravicí a identifikujte se raději s konkrétními idejemi liberálními či konzervativními. Pak možná nebudete mít pocit, že váš osobní názor na politiku je vzorem pravicovosti pro všechny časy a ponesete méně úkorně to, že nacismus je tradičně označován za extrémní pravici.