Levicový think-tank Centrum sociálního myšlení Ferdinanda Lassalla uspořádal tento víkend ve Varšavě konferenci Levice ve střední a východní Evropě. O situaci levicových stran a hnutí v regionu, o příčinách slabosti levice a možnostech jejího prosazení referovali a diskutovali účastníci z Polska, Slovenska, České republiky, Litvy a Estonska. Většinou se jednalo o představitele organizací, podporovaných Nadací Rosy Luxemburgové, která financovala i tuto konferenci. Některé ze zajímavých poznatků, které konference přinesla, zde uvedu.

Levice je široký a sporný pojem, a to i v rámci zmíněných zemí. Jako levice se označují postkomunistické strany sociálně demokratického typu, které ale v období transformace obvykle pragmaticky plnily neoliberální agendu, často i daleko za hranicí blairovské třetí cesty (např. v Polsku a Maďarsku). Různé odštěpené strany s radikálnějším programem obvykle nedosáhly většího významu a ani nově zakládané radikálně levicové strany dosud nemají velký ohlas. Zelení, kteří bývají na Západě přirozeným spojencem levice, naopak v regionu střední a východní Evropy tíhnou spíše k liberalismu, a jejich význam je navíc také malý. Ve srovnání s ostatními zeměmi regionu je česká situace výjimečná: jinde nepůsobí dosud tak významná komunistická strana a jinde také nemají sociální demokracii, která nevznikla transformací komunistické strany, ale navázala na autochtonní tradici. Ale domácí poměry známe dobře, zajímavější je, jak se situace vyvíjela jinde.

I když postavení postkomunistických levicových stran bylo na počátku transformace obvykle silné, právě jejich už zmíněné angažmá při zavádění kapitalismu vedlo ke ztrátě důvěry ze strany voličů a celkovému oslabení jejich pozice. Z toho těžily nejprve hlavně nové liberální a konzervativní strany. V  době, kdy se sociální dopady neoliberální transformace spojily s ekonomickou krizí a nespokojenost s kapitalistickým systémem roste, kloní se víc lidí k populistickým nabídkám řešení problémů ze strany krajní pravice. Ukazuje se zřetelně, že oslabení levice, ke kterému došlo opuštěním tradičních levicových ekonomických a sociálních témat, znamená v době krize posílení extrémní pravice. Jako typický příklad může sloužit opět Maďarsko nebo Polsko.

Pravicový extremismus byl dalším tématem setkání. Velmi zajímavá data ze srovnávacích průzkumů postojů k rovnosti a svobodě přednesl sociální psycholog dr. Jaroslaw Klebaniuk z vratislavské univerzity. Ukazuje se, že pravicové autoritářství (RWA) a orientace na sociální dominanci (SDO) korelují v zemích střední a východní Evropy jiným způsobem než v Evropě západní. Pro Polsko například platí, že autoritáři dávají v ekonomice spíše přednost rovnosti a autoritářství je tu spojeno s kulturním konzervatismem. Naopak ti, kdo prosazují v ekonomice pravicové tržní koncepty, zastávají v kulturní oblasti často spíše levicové hodnoty — jsou např. pro omezení vlivu katolické církve, pro práva menšin apod. Pro levici to znamená požadavek na diferencovaný přístup při hledání spojenců a propagaci vlastních myšlenek. Základní strategií by ale mělo být soustavné prosazování levici vlastních hodnot rovnosti a svobody.

Nad změnami třídní struktury se ve svém příspěvku zamýšlel dr. Maciej Gdula, sociolog, který působí na varšavské univerzitě. Podle jeho analýzy je třeba reagovat na oslabování role tradiční dělnické třídy. Změny ve způsobech produkce také vedou k tomu, že dělníci nejsou tak dobře organizovaní jako dříve. Lepší pozici v sociálních konfliktech dnes má střední třída, zejména segment pracovníků ve veřejné sféře. V řadě zemí se ukazuje, že to jsou dnes hlavní aktéři organizovaných protestů. Otázkou je, nakolik jsou schopni se spojit s jinými skupinami pracujících a rozšířit a radikalizovat své požadavky.

To je trochu jiná úloha střední třídy, než jak ji chápal Anthony Giddens ve svém konceptu třetí cesty, který na konferenci diferencovaně představil dr. Gavin Rae, anglický sociolog působící na několika varšavských univerzitách. K pozitivním důrazům blairismu zařadil pochopení významu politiky zaměřené na poptávku, která ovšem selhala zejména s nástupem krize, přinášející zejména značné snížení investic. V programu levice, a to zejména v zemích střední a východní Evropy, by podle jeho doporučení měla být podpora veřejných investic silně zaměřená na ekologii, a to navzdory potížím, s jakými se taková politika proti škrtací hysterii prosazuje.

Návrat k nejvlastnějším tématům levice jako je zejména otázka ekonomické spravedlnosti podporovali i další referující, např. dr. Ĺuboš Blaha, politolog ze slovenské akademie věd, nebo dr. Andrius Bielskis, politolog působící na litevských univerzitách. Jeho kolega, dr. LInas Eriksonas, analyzoval současná sociální hnutí v Litvě. Mladí se podle něj učí politiku „na ulici“, kde se projevují výrazně zejména čtyři nová sociální hnutí: skinheadi, homofobní skupiny, komunitní aktivisté a environmentalisté. Komunitní a ekologické skupiny mají sociálně pozitivní potenciál, ale jeho rozvití brání přílišný individualismus a nedostatečné pochopení souvislostí problémů a role politiky. Některé ekologické proudy jsou také silně nacionalistické nebo příliš úzce zaměřené. Počátkem letošního roku vznikla nová zelená strana, zaměřená středo-pravicově, ale s významnou levicovou frakcí.

V diskusi opakovaně zaznělo, že pro záchranu sociální demokracie bude nutný návrat z neoliberálního výletu zpátky k základním hodnotám, ovšem s vědomím, že důvěra se ztrácí rychle, ale nabývá se jen pomalu. Nestačí jen obrana sociálního státu, protože ani ten nebyl projektem levice, ale byl to kompromis v třídním boji. Proto jakmile získal kapitál navrch, sociální stát likviduje. Je otázkou, zda sociálně demokratické strany úkol nové transformace zvládnou, nebo bude potřeba nově zformovaných sil na základě antikapitalismu. Realistický pohled říká, že bodu obratu zřejmě ještě není dosaženo. Neoliberální programy a pravicový populismus se budou pravděpodobně ještě dál prosazovat, bude pokračovat koncentrace kapitálu, a kvalita života se bude pro většinu lidí zhoršovat. Úkolem levice je rostoucí nespokojenost s kapitalismem artikulovat a nabízet konkrétní řešení v souladu se svou emancipační a rebelující tradicí. Dr. Blaha uvedl jako příklad témata, se kterými pracuje ve Smeru: základní příjem pro všechny, ekonomická demokracie, sociální stát na bázi tržního socialismu. Nepochybně zbývá mnoho práce, protože postkapitalistická vize se teprve formuje a dosavadní reakce na krizi kapitalismu je nedostatečná.

Konference ukázala, že levicové hnutí má už ve střední a východní Evropě pozoruhodné myšlenkové kapacity i v mladší generaci, a jeden z účastníků dokonce vyslovil přesvědčení, že právě z našeho regionu vzejde obnova levicové politiky. Doufejme, že to není jen zbožné přání.

Z příspěvků přednesených na konferenci se připravuje sborník. V průběhu konference byly představeny také dvě knihy:

Ĺuboš Blaha, Späť k Marxovi? Sociálny štát, ekonomická demokracia a teorie spravedlivosti, VEDA, Bratislava 2009.

Rafael Pankowski, The Populist Radical Right in Poland, Routledge, 2010.