Václav Klaus se v novoročním projevu představil jako vypjatě stranický prezident. Hned v úvodu vyslovil přání, že by nadcházející rok mohl být „klidnějším a nadějnějším než roky minulé“, poněvadž v „něm snad volit nepůjdeme“.

Několikrát zopakoval tezi, že Evropa a Amerika si v první dekádě jednadvacátého století žily nad poměry, přičemž zcela pominul faktor snižování daní korporacím, které vedle korupce bylo v uplynulém desetiletí hlavní příčinou snižování objemu prostředků ve veřejných rozpočtech.

Klasickou rétorickou figurou „Neměli bychom, ale musíme“ obhajoval vládní škrty jako nezbytné: „Neměli bychom se sice — a už vůbec ne v dnešní den — strašit, ale musíme vědět, že reformy jsou nezbytné. Jedině s jejich pomocí se dá zajistit, abychom se ani my, ale ani naše děti či vnuci nedostali do takových problémů, jakým dnes čelí některé země našeho kontinentu.“

Klaus je tak posledním, kdo zopakoval loňskou vítěznou volební strategii české pravice: strašení Řeckem. Podobně využil levicový ideál mezigenerační a občanské solidarity proti jeho původnímu účelu, když s odkazem na něj vyzýval občany k smíření se s plány Nečasova kabinetu.

„Žádný stát nemůže svým občanům zajistit blahobyt, i když to leckdy slibuje či na dluh provádí. O to důležitější je uvnitř společnosti vytvářet pevné a solidární vztahy,“ řekl Klaus, když de facto apeloval na občany, aby se o své potřebné příbuzné postarali sami.

Zakladatel ODS si neodpustil ani svůj již tradiční antiekologický výpad, k němuž mu jako záminka posloužila aféra zneužití státní podpory rozvoji solárních elektráren. Václav Klaus výmluvně solární elektrárny uvedl jako jediný příklad v souvislosti s nepříznivým vývojem sociální situace občanů.

Státní podporu solárním elektrárnám a její zneužití „zelenou“ politikou znovu označil za příčinu nárůstu cen elektrické energie, přestože se opakovaně prokázalo, že jeho příčinou je obchodní strategie státního monopolu ČEZ. Klaus rovněž pominul důkazy, že zneužití dotací mají na svědomí úplně jiné než zelené zájmy, jak ukázal mimo jiné příklad zneužívání státní podpory bývalým čelným představitelem ČEZ Jaroslavem Mílem.

Klaus se v projevu s veškerou vehemencí postavil za vládu. „Provede-li vláda reformy odvážně, rychle a racionálně a dokáže-li je občanům srozumitelně vysvětlit, jsem přesvědčen, že je česká veřejnost, která je společenstvím převážně rozumných lidí, pochopí a podpoří,“ prohlásil svým konfrontačním stylem předem diskvalifikujícím kritické hlasy jako nerozumné.

Klaus navíc doslova řekl, že podporu reformám „očekává i od opozice, i když ví, že to vyžaduje pocit spoluúčasti, nikoli pouhé přetlačování se a trumfování se bonmoty před televizními kamerami“, přičemž si neodpustil variaci na autoritářské téma jediné možné správné cesty: „Nepopulární opatření, která vláda dělá, stejně jako reformy, které připravuje, by musela provést každá vláda, která by byla na jejím místě.“

Klaus pateticky napadl lékaře za jejich akci Děkujeme, odcházíme: „Výzvy, aby se v některých profesích organizovaně, kolektivně a hromadně odcházelo do ciziny, jsou něčím, s čím se nemůžeme smiřovat. Je to nepřijatelné vydírání. Známá varovná slova o opouštění vlasti z básně Viktora Dyka platí i dnes ve světě mobilů a internetu.“

Jeho projev vcelku ale jako by potvrzoval ústřední tezi knižního portrétu Václava Klause Jiřího Pehe, v němž autor české hlavě státu připisuje intelektuálně i politicky výrazně sestupnou tendenci.

Text projevu, při jehož přednesu jindy působivý rétor Klaus několikrát zaváhal a jednou se přeřekl, je plný klišé a stylistických neobratností, které gradují v závěrečném odstavci: „...rok 2011 [by] mohl být rokem dobrým a úspěšným. Nebojme se ho. Nečekejme však, že ho dobrým udělá někdo za nás. Nikdo takový není. Jsme na to jen a jedině my sami. A zdaří se nám to, budeme-li jednat ve vzájemné pospolitosti.“

Bez ohledu na to, zda se v roce 2011 dočkáme předčasných voleb, což by si podle posledních průzkumů většina občanů přála, čeká českou veřejnost novoroční dávka Klausových mouder ještě dvakrát.