Deník Aktuálně v předvolební analýze vcelku přesně upozornil s odkazem na zkušenost s vývojem preferencí před první přímou prezidentskou volbou před deseti lety, že kdo se ještě v říjnu jeví jako jasný favorit, může v lednu splakat nad výdělkem — tak jako tehdy Jan Fischer. Během necelých tří měsíců, jež do prezidentské volby zbývají, se vskutku může stát všelicos a varování před uspokojením nad výsledky průzkumů, které nedávají valné šance Andreji Babišovi, je dozajista na místě. S jednoduchými analogiemi ale nevystačíme.

Paralela s volbami v roce 2013 totiž pokulhává z celé řady důvodů. Uveďme tři z nejpodstatnějších. Za prvé už nyní je evidentní, že generál Petr Pavel je silnějším kandidátem než tehdy Jan Fischer — už proto, že mu válkou na Ukrajině tak říkajíc „dějiny vyšly vstříc“. Za druhé Andrej Babiš je — z důvodů, které níže v textu vysvětlíme — podstatně slabším kandidátem než Miloš Zeman.

A konečně za třetí: v roce 2013 dodýchávala zdiskreditovaná vláda pravice, která ve společnosti ztratila jakýkoli kredit v důsledku všudypřítomné korupce a bezhlavých škrtů. Prezidentské volby v sobě tentokrát neponesou zdaleka tak silný aspekt střetu pravice s levicí — přitom před deseti lety právě takovéto definování druhého volebního kola rozhodlo ve prospěch Miloše Zemana. A že se to stane, bylo tehdy jasné předem.

Oč jde v prezidentské volbě

O jednom z nejdůležitějších výsledků voleb je rozhodnuto dávno předem — na Hradě skončí Miloš Zeman, což je prostě skvělé. Skončí tím dvacetiletá éra prezidentů, kteří kulturně-politicky navazovali na ducha normalizace a svým profilem, jehož podstatou byl odpor k idealismu a přízemní prospěchářství, měli více společného právě s Gustávem Husákem nežli s představiteli české či československé humanitně-demokratické tradice Edvardem Benešem a Václavem Havlem, natožpak s Masarykem.

Právě v důsledku Masarykova — a zčásti i Havlova — dědictví česká společnost volbě hlavy státu přikládá mnohem větší význam, než jaké místo prezidentovi v ústavním rámci přísluší. U prezidentských voleb bývá vyšší účast nežli u voleb krajských či komunálních, přitom přímá souvislost mezi postavou prezidenta a socio-ekonomickou situací voličů není nijak samozřejmá.

Jak zde ale před časem vtipně poznamenal Petr Pithart, Češi jsou postavou svého prezidenta v určitém nezdravém smyslu posedlí, přistupují k volbě tak, jako by si volili „vlastně krále“. Je to pronikavý postřeh, který umožňuje pochopit jinak stěží vysvětlitelnou intenzitu zájmu o prezidentské volby, ale také zdroje společenské podpory jednotlivých kandidátů. Jsou to často hluboce uložené kulturní vzorce, archetypy, jež si je možno s jednotlivými kandidáty spojovat.

Ačkoli je jistě stále možný ještě i jiný vývoj, zdaleka nejpravděpodobnějším scénářem je, že se v druhém kole prezidentské volby v lednu střetnou představitelé dvou základních tendencí české politiky, obdobně jako tomu bylo v loňských sněmovních volbách: půjde o střetnutí reprezentanta demokratické tendence s představitelem tendence autoritářské. A nic na tom nemění, že oba kandidáti z taktických důvodů mohou tu a tam dělat mnohé proto, aby ve snaze lovit hlasy i „na druhém břehu“ takto jasné dělení rozostřili.

Pokud zvítězí jakýkoli reprezentant tábora prvního, nepůjde o žádný epochální předěl — už proto, že se v žádném případě nebude jednat o osobnost, jež by měla o klíčovém tématu dneška, jímž je hluboká nejen sociálně-ekologická, ale vpravdě civilizační krize, alespoň takové povědomí, jaké mají hlavy států ve třech ze čtyř sousedních zemí. Ale bude to po dvaceti letech hanby veliké oddechnutí.

Zvítězí-li naopak kandidát autoritářského tábora, někdo, s kým Andrej Babiš teprve přijde, neboť on osobně valné šance nemá, může to znamenat mnohem rychlejší sesuv české demokracie do standardní visegrádské podoby, než si nyní dokážeme představit. V loňských volbách jsme tomu unikli o vlásek souhrou šťastných okolností. A vláda od té doby bohužel řídí — nebo často ani neřídí — stát tak, že podporu spíše ztrácí, než aby ji získávala.

Petr Pavel je silný kandidát

Navzdory tomu je Petr Pavel silný kandidát. Jeho uniforma, která se na počátku jevila mnohým jako přítěž, protože generálové by přece měli být hlavami států v juntách, a nikoli v republikách, najednou v důsledku ruského přepadení Ukrajiny už nepůsobí jako handicap — ani v prostředích, jež by na ni tak dříve pohlížela.

V českých zemích během normalizační éry vznikla poměrně silná pacifistická či protiarmádní tendence. Její mile subversivní charakter se odráží v celé řadě výtečných folkových písní z oné éry: od Plíhalovy Modré knížky přes Love story 77 Vladimíra Merty až po Pohyblivý cíl Jiřího Dědečka, který také ve svých vystoupeních o našich branných silách hovořil okouzlujícím pojmem „Československá vojenská armáda“. U příležitosti Pavlova případného vstupu na Pražský hrad bychom z oněch písní mohli uspořádat pěkné Štěstí z šesti.

Prvorepublikový kult legií — spolu s jinými, mnohem sympatičtějšími atributy onoho zlatého věku české společnosti — komunisté zničili. V roce 1989 Češi prostě neměli své vojsko rádi, což nebylo nijak odsouzeníhodné, naopak. Přispívaly k tomu i otřesné zkušenosti s povinnou vojenskou službou, jednou z nejobludnějších institucí minulého režimu.

Původně se zdálo, že proti těmto hluboce zakořeněným kulturním vzorcům se generálu Pavlovi bude špatně získávat podpora. Jenomže Putinovou vinou se atmosféra úplně změnila. Najednou se jeví, že mít v čele státu schopného vojáka, který obstál v mezinárodní konkurenci a kterého nelze podezírat ze snahy oslabovat Evropskou unii, se může ještě docela hodit.

Jsou tu další dva faktory, jež hovoří v jeho prospěch: tím prvním jsou velmi nepřesvědčivé výkony jeho možných soupeřů v demokratickém táboře. Danuše Nerudová bohužel působí se vším všudy jako marketingový projekt, na jehož počátku stála idea, že „vypadá hodně podobně Zuzaně Čaputové“. A není žádný zřejmý důvod, proč by jinak úctyhodní kandidáti, senátoři Marek Hilšer a Pavel Fischer, měli mít voličský strop výše nežli minule — tak famózní jejich výkony v Senátu nebyly.

A pak je tu Josef Středula, vedle Petra Pavla nejsilnější kandidát, který navzdory často zcela nemístným atakům v principu patří do demokratického tábora. Jenomže doplácí na zoufalý stav celé české levice, s níž ovšem sdílí i její současný hlavní neduh.

Jeho postoj v konfliktu mezi demokracií a autoritářstvím je rozmlžený tím, že nikdy nevystoupil dostatečně energicky ani proti Andreji Babišovi, ani proti Miloši Zemanovi. Kdyby v minulém volebním období mluvil aspoň na jedné velké protivládní demonstraci Milionu chvilek, o jeho příslušnosti k demokratickému bloku v české politice nemuselo být nejmenších pochyb. A mohlo to tehdy výrazně napravit reputaci celé levice, právem zdecimovanou její hanebnou účastí v Babišově vládě.

Byla to jediná realistická šance, jak Středula mohl svou kandidaturu koncipovat s nadějí na úspěch — z pozic principiálního odpůrce Babiše, Zemana a Okamury mohl zkusit argumentovat, že má největší šance v opačném táboře získat voliče, kterým vadí sociální politika vlády a kteří žádnému kandidátovi, jenž s ní bude tak či onak spojen, hlas nedají. Poněvadž ale takto jasnou hranu proti Babišovi a celé silné autoritářské tendenci v české politice Středulova kandidatura nemá, je v prezidentské volbě bez šance, neboť v ní se konflikt prostě nevede primárně mezi pravicí a levicí. Češi si budou znovu volit „vlastně krále“.