Je tomu týden, co česká vláda podepsala dohodu s Polskem o stažení žaloby na důl Turów. Vláda ji uzavřela jen pár hodin poté, co generální advokát Soudního dvora EU vydal stanovisko, že Polsko prodloužením těžby v dole porušilo unijní právo. Tedy poté, co Polsko mělo takřka půl roku platit penále za neuposlechnutí rozhodnutí Soudního dvora o pozastavení těžby. K uzavření takové dohody ale vše směřovalo už delší dobu. Možná od začátku všech jednání. Jen jsme to neviděli, anebo nechtěli vidět.

Rada Libereckého kraje řešila připravované rozšíření těžby v dole od roku 2015, zabývala se především rizikem ztráty vodních zdrojů, protože voda v okolí dolu ubývá už od 80. let. Dopady těžby jsou samozřejmě dalekosáhlejší: znečištění ovzduší prachem nejen z těžby, ale i z nedaleké elektrárny, jedné z nejšpinavějších v Evropě, hluk, emise ze spalování uhlí přispívající ke klimatické změně.

Když jsem se v jedné ze svých interpelací ptal, proč zastupitelstvo klimatické dopady neřeší, dozvěděl jsem se, že chybí měřící stanice a že vliv dolu na klima a životní prostředí by nejspíš nebyl průkazný.

Liberecký kraj na řešení dopadů těžby od začátku spolupracoval především s vodárenskými firmami, Severočeskou vodárenskou společností (SVS) a Frýdlantskou vodárenskou společností. Obě společnosti jsou jedním ze symbolů propojení komunálních politiků a jim spřízněných firem. Právě skrze ně si přihrávají zakázky stavebním firmám, v nichž sami figurují, pochybné je i zadávání dalších veřejných zakázek. Severočeská vodárenská společnost utrácí utrácí každý rok bez výběrových řízení více než polovinu všech svých investičních výdajů. Dozorčí rady a představenstva obou společností jsou pak obsazené především politiky z ODS a Starostů pro Liberecký kraj.

Právě vodárenské firmy nechaly v roce 2017 zpracovat studii o dopadech rozšíření dolu na zásobování vodou. V ní bylo navrženo mnoho kilometrů nových vodovodů a vodárenských zařízení. Pozornost vzbudil zejména záměr výstavby štoly, která by přivedla na Frýdlantsko vodu z přehrad na jižní straně Jizerských hor. Náklady na nové vodovody a další stavby byly odhadnuty na minimálně 2,3 miliardy korun, bez DPH a v cenách roku 2016.

Na základě zmíněné studie zahájili zástupci Libereckého kraje jednání s vládou o poskytnutí dotací ze státního rozpočtu právě na vodárenské stavby. Získané dotace ale byly velmi nízké, v řádech desítek milionů. Stačily sotva na projektovou přípravu. Vláda dala najevo, že další kompenzace mají být vyjednány především s polskou stranou. Jednání se společností PGE provozující důl ale nikam nevedla, PGE opakovaně zpochybňovala vliv dolu na spodní vody a vůbec na cokoliv na českém území.

Teprve po těchto neúspěšných jednáních z let 2017 a 2018 začal Liberecký kraj spolupracovat s nevládními organizacemi, mimo jiné s Greenpeace a právníky z Frank Bold. S jejich pomocí vzniklo stanovisko kraje k dokumentaci o vlivu dolu Turów na životní prostředí. Liberecký kraj tak teprve v té době začal otevřeně hovořit o negativních dopadech dolu.

Kraj také spoluorganizoval a propagoval petici, která po Ministerstvu životního prostředí požadovala vydání nesouhlasu s rozšiřováním těžby, hejtman Martin Půta a krajští radní opakovaně navštěvovali happeningy a akce pořádané nevládními organizacemi, na web krajského úřadu byla zavěšena pozvánka na veřejné projednání posouzení vlivu na životní prostředí. V lednu 2020 hejtman dokonce vyzval k podpisu petice směřované Evropskému parlamentu.

Právě během tohoto období zřejmě vznikl všeobecně sdílený dojem, že krajským politikům — a především hejtmanovi Půtovi — jde v prvé řadě o ochranu životního prostředí. Kraj platil studie, snažil se zapojovat veřejnost a zkrátka dělal vše, co měl, aniž by jeho roli musel suplovat občanský sektor, jak tomu často bývá. A činil tak se vší profesionalitou, o čemž svědčí podání žaloby na Polsko v únoru loňského roku.

V květnu, tedy pár měsíců nato, ovšem přišlo rozhodnutí Soudního dvora o pozastavení těžby a hejtman Půta najednou obrátil. Přestože Polsko deklarovalo, že se rozhodnutím nebude řídit, hejtman vydal prohlášení, že je připraven dál jednat o kompenzačních opatřeních. Ukončil spolupráci s advokáty z Frank Bold a vydal se na cestu mezivládních jednání mezi oběma státy za zavřenými dveřmi.

Lidi z Uhelné, jedné z nejvíce zasažených obcí, se pro Půtu stali pomalu nepřáteli — svou nelibost jim dával najevo na každém dalším setkání. Najednou začaly prosakovat informace o tom, že se Česká republika s Polskem dohodne.

Mnoho z nás — z řad zastupitelů i občanské společnosti — tehdy opakovaně žádalo, aby Liberecký kraj řekl, jaké podmínky dohody jsou pro něj zcela nezbytné a v čem neustoupí. Zástupci kraje ale najednou odmítli komunikovat a odmítli i zveřejnit seznam podmínek zaslaných v červnu polské vládě.

V kuloárech a v přestřelkách na sociálních sítích začínalo být čím dál zřejmé, že koalice ODS a SLK/STAN preferuje rychlé získání peněz na vodovody před čímkoliv jiným. Zaznívala opakovaná nelibost nad tím, že peníze, které mělo Polsko platit, končí v rozpočtu EU a „že z nich nic nemáme“.

Nějaké úvahy a debaty o potenciálu spravedlivé transformace nebo o využití peněz na rekultivace byly naprosto odmítány — stejně jako argument, že kdyby byla těžba ukončena co nejdříve, nákladné vodohospodářské stavby bychom třeba ani nepotřebovali. Nejpostiženější osada Uhelná vodovod už má, těžba ale ohrožuje zdroj vody pro tento vodovod.

Jakmile bylo Polsku jasné, že českým politikům nejde o nic jiného než o peníze na zakázky, byla dohoda připravená velmi rychle. O tom, že je dohoda na spadnutí, se hovořilo již na podzim před volbami. Její podepsání těsně před volbami pro Babišovu vládu ovšem zřejmě — zvláště po kauze Bečva — nebylo úplně lákavé. Antiekologická ODS ale slibovala, že by dohodu s Polskem preferovala, opět bez uvedení jakýchkoliv podmínek.

Dohoda se od počátku projednávala v rámci mezivládního jednání, a veřejnost tak byla vyřazena ze hry. Žádná pravidla dávající veřejnosti možnost zasáhnout do stavebních řízení u mezivládních dohod nejsou. Nakonec nedošlo ani na splnění hejtmanova slibu na jednom z uzavřených jednání, že občané před podpisem dohodu uvidí a budou se k ní moci vyjádřit.

Podle dohody Česká republika stáhne žalobu na Polsko a výměnou za to Polsko může těžit až do roku 2044. K tomu zaplatí Libereckému kraji zhruba 609 milionů korun — na vodovody plus nějaké drobné na malé projekty, které nejspíše poslouží jako greenwashing. V dohodě jsou sice ustanovení, která vodu „řeší“, ale ve skutečnosti zdroje pitné vody nijak nechrání, jak potvrzuje v rozhovoru pro Deník Referendum právnička z Frank Bold.

Minimálně ve vodárenských firmách se ale může slavit: peníze na zakázky budou. A o ty přece od počátku šlo. Teď ještě, aby bylo vodu kde brát.