Martin Půta začal s politikou poměrně brzy, v jednatřiceti letech se stal starostou rodného Hrádku nad Nisou. Post obhájil v letech 2006 a 2010, načež v roce 2012 vyhrál v čele hnutí Starostové pro Liberecký kraj volby do zastupitelstva Libereckého kraje.

Korupce na severu

Situaci měl ulehčenou tím, že předchozí sociálně demokratické vedení v tradičně pravicověji orientovaném Libereckém kraji se vyznačovalo kombinací mafiánství a absolutní neschopnosti. Ostatně hned několik bývalých krajských náměstků skončilo nakonec před soudem — tříletou podmínku za korupci dostal Zdeněk Bursa, za dotační podvod byl odsouzen Martin Sepp. Místní dlouholetý boss ČSSD Robert Dušek si ve stejné kauze vyslechl rozsudek pět let nepodmíněně.

Na kolenou byla v té době i liberecká ODS — v důsledku série kauz spojených s jejím propojením na místní stavební lobby, především společnost Syner. Ne náhodou se v době, kdy byl libereckým primátorem bývalý ekonomický náměstek Syneru Jiří Kittner z ODS, začalo městu přezdívat Synerov. Půtovi Starostové tak byli pro pravicové voliče vhodným útočištěm.

Po nástupu do funkce hejtmana se začal lámat skutečný politický chleba. Zatímco ve vedení malých obcích se starostové zpravidla zabývají menšími problémy, jako je svoz odpadu či díra v chodníku, na úrovni kraje bylo potřeba řešit stamilionové zakázky. Například na autobusovou dopravu.

Hejtman Půta vytvořil krajskou koalici s dalším místním protikorupčním hnutím se základnou především v Liberci, hnutím Změna v čele s Janem Korytářem. Tato koalice se ovšem již po dvou letech rozpadla — a to právě v souvislosti s připravovanou obří zakázkou na zajištění autobusové dopravy.

V tu chvíli se Martin Půta poprvé projevil jako skutečný mocenský pragmatik. Zatímco Jan Korytář proti podezřelému průběhu zakázky ostře vystoupil, hejtman a jeho straničtí kolegové si to nechtěli s místními mocnými podnikateli hned na začátku politické kariéry rozházet. Nechali tak zakázku získat společnost Busline.

Jak se záhy ukázalo, byl obchodní model této společnosti v čele s kontroverzním podnikatelem Jiřím Vařilem postaven na uplácení politiků. Obviněn z uplácení Vařilem byl později bývalý hejtmanův radní pro dopravu Vladimír Mastník. Legendární se staly zájezdy na fotbal placené Vařilem a organizované Miroslavem Peltou, na které jezdil vedle mnoha jiných politiků i další Půtův náměstek Marek Pieter.

Po volbách 2018, které Martin Půta opět a tentokrát drtivě vyhrál, se opět projevil jeho politický pragmatismus. Peníze za krajské mandáty naplnily stranickou kasu, síť podporujících starostů v kraji se rozšířila takřka na polovinu všech obcí v kraji.

Když byl náhle Půta mnohem silnější v kramflecích, nemusel už vůči místní podnikatelské elitě našlapovat tak opatrně. Marka Pietera, do té doby svého nejbližšího politického partnera, se zbavil a nazval ho spolu s Vařilem a Busline dopravní mafií. Své selhání z předchozího volebního období přitom nenápadně přešel.

Limity mocensky pragmatického přístupu v politice

V politickém PR je hejtman Půta naprostou špičkou. V krajském rozpočtu má dlouhodobě vyčleněno kolem patnácti milionů na takzvanou propagaci kraje. Jde o částku značně převyšující obdobné rozpočtové kapitoly v jiných krajích.

Podstatná část jde na zástupnou inzerci v místních médiích, tematicky se týkající například cestovního ruchu či dopravní bezpečnosti. Tím si ovšem jakožto významný inzerent zavazuje místní média k poslušnosti. Z krajského rozpočtu si platí různé „informativní“ pořady v místních rádiích a televizích či sdílení tiskových zpráv kraje v lokálních novinách.

Půtovi ovšem nelze upřít ohromné nasazení. Když se někde opraví kus silnice, hejtman tam stříhá pásku. Když někde koupí hasičské auto, hejtman na něj stříká šampaňským. O všedních dnech i víkendech objíždí jednu obec za druhou, setkává se s lidmi, řeční, třese rukama. Využívá svůj nesporný politický talent — umí mluvit, má skvělou paměť a dlouholeté zkušenosti ve funkci.

Prezentaci všeho důležitého bere na sebe, své koaliční kolegy zpravidla naprosto mediálně vytěsní. Za dvanáct let ve funkci nezažil Liberecký kraj žádný vážnější koaliční spor, neboť se ho ostatní politici de facto bojí — vědí, že jeho interpretace případného sporu by tu jejich ve veřejném prostoru převálcovala.

Tímto způsobem se daří vcelku úspěšně řešit lokální problémy — opravit silnici, zajistit autobus, poslat peníze z krajského fondu na opravu hřiště. Problém nastává ve chvíli, kdy kraj musí řešit regionální agendu. Najednou chybí peníze i nápady. Liberecký kraj například nyní vykazuje nejzaostalejší střední školství v celé České republice a má nejnižší podíl míst na gymnáziích a školách se všeobecným zaměřením. Problém však nikdo neřeší, krajská politika Martina Půty je v tomto směru do velké míry „údržbářská“.

V roce 2021 Půta uvedl, že je připraven stát se ministrem dopravy. Jeho schopnosti a ambice ho totiž táhnou výš, než být stále jen hejtmanem druhého nejmenšího kraje v zemi. Jenže tomu brání vleklá korupční kauza, která se týká dotačního podvodu při rekonstrukci kostela Máří Magdaleny v Liberci. Jde o dědictví Půtovy „kompromisní“ politiky z počátků jeho hejtmanství, kdy až příliš ochotně pomáhal společnosti Metrostav při zajištění dotace.

Jestli úplatek vzal, či ne, soud ani po deseti letech dosud nerozhodl. Nedávno se k jeho uplácení sice firma Metrostav přiznala, konečný rozsudek však stále není na stole.

Ať tak, či tak, působení hejtmana Půty v Libereckém kraji ukazuje limity mocensky pragmatického přístupu v politice. V konečném důsledku se z ní vytrácí obsah, z politické správy kraje zůstává jen údržba a budování vlastního mediálního obrazu. Není přitom schopna čelit novým úkolům, ať už jde o klimatickou změnu, transformaci energetiky, proměnu ekonomiky či vzdělávacího systému. Ve všech těchto oblastech Liberecký kraj za hejtmana Půty stagnuje.