Nepřipusťme obnovu Mariánského sloupu v navrhované podobě
Otevřený dopisZveřejňujeme prohlášení historiků a historiček umění k vybudování kopie Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, jež adresovali pražskému primátorovi Zdeňku Hřibovi a radním hlavního města.
Vážený pane primátore, vážené členky a členové Rady hl. města Prahy,
obracíme se na Vás jako představitelé odborných uměleckohistorických institucí a vysokoškolských pracovišť ve věci diskutované obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. V poslední době aktivity zastánců obnovy výrazně stouply a my — v obavách, aby již dříve vyslovené a odborně podložené argumenty nezapadly ve vzrušené atmosféře — chceme znovu připomenout důležitá a bohužel opomíjená fakta, která v často zjednodušených, či dokonce zavádějících prohlášeních nezaznívají.
Celá záležitost má jak svou ideovou, či spíše ideologickou rovinu, tak rovinu odbornou, památkovou a uměleckohistorickou. Obecně se však dotýká kulturního principu úcty k naší minulosti, obavy z manipulace historického vědomí, a proto musí každé rozhodování v této věci zohlednit zásadní, neautentický a moderní zásah do cenné podoby historického centra hlavního města Prahy.
Od zastánců obnovy reprezentovaných Společností pro obnovu mariánského sloupu opakovaně slýcháme, že sloup byl vztyčen po ukončení třicetileté války na památku úspěšné obrany Starého a Nového Města proti švédským obléhatelům na samém konci války v roce 1648.
Toto tvrzení však opomíjí řadu dalších okolností, které vznik a vnímání sloupu v době jeho vzniku a v průběhu času ovlivnily. Zastánci vůbec nepřihlížejí k tomu, že umělecké dílo — jímž Mariánský sloup nepochybně byl — na sebe navrstvilo řadu významů, které jsou dány historickými, kulturními, lokálními i uměleckými okolnostmi jeho vzniku. Tuto vrstvu významů, které se vážou k Mariánskému sloupu, nelze pro jejich aktuální promlouvání do současné debaty opomenout a rádi bychom je stručně shrnuli.
Mariánský sloup přikázal císař Ferdinand III. postavit na Staroměstském náměstí a výslovně si přál, aby byl proveden podle vzoru vídeňského sloupu stojícího od roku 1647 před jezuitským kostelem na náměstí Am Hof. Při vysvěcení vídeňského sloupu císař zasvětil Panně Marii jako vládkyni a patronce sám sebe, své potomky, lid rakouských zemí a vojsko. Náboženský akt se tak posunul do roviny politicko-ideologické deklarace.
Když císař žádal o použití formy vídeňského sloupu v Praze, přenášel tak do českého prostředí stejné ideové koncepty. V Praze však tato nábožensko-politická deklarace tzv. rakouské zbožnosti (pietas Austriaca) začala žít vlastním životem, a to zejména díky místu zvolenému pro stavbu sloupu. Rozhodně nebylo vybráno náhodou.
Prostor Staroměstského náměstí je totiž místem mimořádné historické paměti. Stavbou sloupu se Habsburkové chtěli vypořádat s jejím podstatným dílem a deklarovat zde své vlastní vladařské nároky i rekatolizační program, jehož symbolem se zde stala postava Panny Marie. Aktuálního genia loci prostoru náměstí vytvářely v prvé řadě dvě dominanty: radnice, tedy politické centrum Starého Města pražského fungující zde od středověku, symbolizující v devíze Praga caput regni autoritu města, kterou Habsburkové od 16. století systematicky omezovali. Na opačné straně náměstí se tyčilo další místo střetu — kostel Panny Marie před Týnem, chrám utrakvistické církve mající své kořeny v českém husitství.
Po Bílé hoře byl z průčelí kostela svržen kalich ‒ symbol utrakvismu, a nahradila jej socha Panny Marie. Instalace těchto a dalších monumentů v prostoru Staroměstského náměstí tedy znamenala proces rituální očisty města a země od nekatolické minulosti a ztělesňovala zahájení symbolické rekatolizace tohoto klíčového prostoru.
Tento exkurz zřetelně vypovídá o tom, že mariánský sloup představoval již v okamžiku svého vzniku triumfální výraz habsburské monarchistické ideologie opírající se o program militantní katolické protireformace. Tento ideologický koncept zdaleka přesahoval rámec pouhé paměti na úspěšnou obranu Starého a Nového města v roce 1648.
Tomuto radikálně rekatolizačnímu významovému programu odpovídala i podoba jednotlivých soch Mariánského sloupu: Panna Marie na vrcholu byla zpodobena jako tzv. Panna Marie Neposkvrněného početí, která byla symbolem obnovy (v českém prostředí často násilné) katolické víry. Andělé, umístění v přízemí sousoší, byli zpodobeni v boji s ďábly a dalšími příšerami. Ty byly jako bytosti temna a zla v dobové symbolice a aktuálním protireformačním kontextu chápány jako pokoření nekatoličtí „kacíři“. Tedy stejně, jako političtí nepřátelé Habsburků — tj. české nekatolické stavy poražené na Bílé hoře.
Pražský Mariánský sloup tedy nebyl jen memoriální památkou, ale také symbolem expanzivní habsburské katolicko-protireformační propagandy. V tomto kontextu je zřejmé, že v žádném případě nemůže fungovat jako deklarace ekumenického smíření mezi církvemi.
Vedle těchto historických a kulturních argumentů proti obnově mariánského sloupu stojí dále důvody čistě praktické. Od zastánců obnovy slýcháme, že nový sloup bude kopií barokní památky. K tomu, aby bylo možné vyrobit kopii původního originálu, je však zapotřebí jeho podrobná obrazová a fotografická dokumentace, případně musí dochované zbytky barokní památky poskytnout dostatek podkladů pro zhotovení kopie. Bohužel ani dochovaná dokumentace, ani zbytky originálu tuto možnost nenabízejí. Zobrazení na grafických listech jsou velmi nepřesná a fotografie zhotovené před destrukcí sloupu jsou jen pohledy z dálky nedovolující rekonstrukci detailů.
Částečně je dochována jen postava Panny Marie a jedna andělská skupina, další dvě jsou pro kopii díky velmi torzálnímu dochování nepoužitelné a poslední z nich je opět nevhodná, protože jde o volnou repliku, či spíše napodobeninu zničeného barokního originálu, pořízenou v 19. století. Kopírovat tedy není podle čeho. Výsledná tzv. kopie tak má vůči svému baroknímu vzoru jen minimální autentický vztah. Argumentovat proto úctou k významné barokní památce a její obnovou je tedy zcela liché a nepravdivé.
Zamýšlené dílo je novým, současným vstupem do historického prostředí města a jako takové by mělo být posuzováno. Jakkoliv je otázka kvality uměleckého díla subjektivně definovaná, přesto s rozhodností opřenou o naši profesionální zkušenost oprávněně tvrdíme, že podoba soch není v žádném případě taková, aby obstála v náročném prostředí Staroměstského náměstí. Pokud by se instalovala, stala by se jen zcela nevěrohodnou, banální atrakcí.
Vážený pane primátore, obracíme se na Vás s výzvou, aby příslušné orgány města nepřipustily tzv. obnovu Mariánského sloupu v podobě navrhované Společností, která je kontroverzním podnikem plánovaným pro mimořádně citlivé místo veřejného prostoru města. Jistě lze v dnešní době (např. digitálních rekonstrukcí) hledat jiné, důstojné prostředky připomenutí existence a celé škály významů této památky. Jako zástupci odborné obce věříme, že budete našemu apelu věnovat pozornost a samozřejmě nabízíme podrobnější doložení našich argumentů.
Podepsáni:
Prof. PhDr. Milena Bartlová, CSc., vedoucí Katedry teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze
PhDr. Richard Biegel, Ph.D., ředitel Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
PD et Doc. PhDr. et Ing. Jiří Fajt, Ph.D.
Doc. Ivan Foletti Ivan, MA, Docteur es Lettres, Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno
PhDr. Kateřina Horníčková, Ph.D., Ústav věd o umění a kultuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
Doc. Mgr. Jakubec Ondřej, Ph.D., proděkan pro bakalářské a magisterské studium Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno
Prof. PhDr. Marie Klimešová, Ph.D., Ústav pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
Mgr. Radka Nokkala Miltová, Ph.D., vedoucí Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno
PhDr. Ing. Jaromír Olšovský, Ph.D., Vedoucí Katedry dějin umění a kulturního dědictví, Filozofická fakulta Ostravské univerzity
Doc. PhDr. Michaela Ottová, Ph.D., Ústav pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
Doc. Mgr. Martina Pachmanová, Ph.D., Katedra teorie a dějin umění, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Doc. PhDr. Pomajzlová Alena, Ph.D., Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno
PhDr. Daniela Rywiková, Ph.D., Katedra dějin umění a kulturního dědictví Filozofické fakulty Ostravské univerzity a proděkanka pro zahraniční a vnější vztahy
Prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc., Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno
PhDr. Lubomír Sršeň, Národní muzeum, oddělení starších českých dějin
Doc. Mgr. Pavel Suchánek, Ph.D., Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno
Doc. PhDr. Michal Šroněk, CSc., zástupce ředitele Ústavu věd o umění a kultuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
Prof. PhDr. Vít Vlnas, PhD., vedoucí Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy
Prof. PhDr. Pavel Vlček, Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v.v.i.
PhDr. Radim Vondráček, ředitel sbírek a výzkumu, Uměleckoprůmyslové museum v Praze
Doc. PhDr. Tomáš Winter, Ph.D., ředitel Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky, v.v.i.
Dr. phil. Marius Winzeler, ředitel Sbírky starého umění, Národní galerie Praha
Doc. PhDr. Jana Zapletalová, Ph.D., vedoucí katedry dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
PhDr. Eliška Zlatohlávková, Ph.D., Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy
Doc. PhDr. Martin Zlatohlávek, Ph.D., Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy
Kontaktní osoba:
Doc. PhDr. Michal Šroněk, CSc., zástupce ředitele Ústavu věd o umění a kultuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
Michal.sronek@seznam.cz
Teď by bylo možná ještě dobré, kdyby nám podepsaní ve vší poctivosti sdělili, na čem se shodli ve věci mariánské úcty, křesťanského učení o Panně Marii, mravním vzoru, který Panna Marie po tisíciletí představuje, důvodů, pro které je Panna Maria v myslích ohromné části lidstva představitelkou nejčistšího lidství. Co si dotyční myslí o důvodech, pro které po celé křesťanské dějiny mnozí lidé hledají – a také nacházejí – u Panny Marie soucit, útěchu, pomoc a přímluvu u Boha.
Jiří Vyleťal
To vyjádření na mě působí dojmem, jako bychom dnešní mentalitu přenášeli do doby třicetileté války. Tedy jako nepochopení pro jiné osobní pohnutky císaře, nežli pro ty mocenské.
https://www.krestandnes.cz/pavel-cerny-otevreny-dopis-kardinalu-dominiku-dukovi/
https://www.krestandnes.cz/dominik-duka-odpoved-na-otevreny-dopis-pavla-cerneho/
Možná by nebylo špatné na vhodném místě v Praze postavit současný symbol smíření a ekumenické spolupráce, který by nepředstíral, že je barokní.
trošku si nerozumíme.
Já nijak nepolemizuji s autory dopisu. Ani jejich tvrzení nikterak nespojuji s tím, jak oni vnímají (či spíše, jak každý z nich vnímá) Pannu Marii.
Prostě si myslím, že by tak trochu onomu veřejnému dopisu slušelo, kdybychom znali společný názor signatářů na tak mimořádně významnou postavu křesťanství, jakou Panna Marie je. Toť naprosto vše.
A proč si myslím, že by to tomu dopisu slušelo? Protože naprosto každá socha Panny Marie vždy je a vždy bude mít – ať už si o důvodech jejího vytvoření myslí kdokoliv cokoliv - pro lidi, kteří mariánské úctě a Panně Marii samotné rozumí, význam přesahující vše pozemské a časové.
A tedy význam, který daleko přesahuje i důvody, pro něž signatáři dopisu odmítají obnovu sloupu.
Jiří Vyleťal
a) na oslavu kruté násilné porážky nepřítele,
b) na oslavu válečného vítězství,
c) na oslavu toho, že jsme válku přežili...
Interpretace c) by eventuálně připadala v úvahu. Přežít jsme ovšem mohli i jako poražení a porobení. Napadlo někoho, jak by dnes vypadalo Česko, a Evropa vůbec, kdyby to tehdy Švédi byli vyhráli, a Čechy si podrobili?
Jeden na Staromáku, ten by byl na oslavu násilné porážky mírumilovných Švédů krutými Pražany, druhý na Hradčanech, ten by byl na oslavu kulturního obohacení Švédů.
Jen z toho nijak nevyplývá, proč by se ten význam měl realizovat stavbou napodobeniny na místě, které je k tomu dnes již nevhodné. Bývala na náměstí také kašna a ta se neodstraňovala z ideologických důvodů. Sloup by zmizel nepozději při stavbě tramvaje, jen se nejspíše zachovalav lapidáriu Hl. m. Prahy socha.
Nesouhlasím s většinou argumentů skupiny historiků podepsaných pod manifestem. Zvolili právě jen ty, které jen rozdmychávají dávnou a dnes většinově zapomenutou nenávist. Jenomže oni to těch vychladlých ohrků foukat nezačali a nejsou to oni, kdo chce proti vůli velké části Pražanů postavit pomník nesmiřitelnosti a uraženosti. Nevím, zda je to nejlepší projev úcty ke Kralovně míru.