Nepřipusťme obnovu Mariánského sloupu v navrhované podobě
Otevřený dopisZveřejňujeme prohlášení historiků a historiček umění k vybudování kopie Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, jež adresovali pražskému primátorovi Zdeňku Hřibovi a radním hlavního města.
Vážený pane primátore, vážené členky a členové Rady hl. města Prahy,
obracíme se na Vás jako představitelé odborných uměleckohistorických institucí a vysokoškolských pracovišť ve věci diskutované obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. V poslední době aktivity zastánců obnovy výrazně stouply a my — v obavách, aby již dříve vyslovené a odborně podložené argumenty nezapadly ve vzrušené atmosféře — chceme znovu připomenout důležitá a bohužel opomíjená fakta, která v často zjednodušených, či dokonce zavádějících prohlášeních nezaznívají.
Celá záležitost má jak svou ideovou, či spíše ideologickou rovinu, tak rovinu odbornou, památkovou a uměleckohistorickou. Obecně se však dotýká kulturního principu úcty k naší minulosti, obavy z manipulace historického vědomí, a proto musí každé rozhodování v této věci zohlednit zásadní, neautentický a moderní zásah do cenné podoby historického centra hlavního města Prahy.
Od zastánců obnovy reprezentovaných Společností pro obnovu mariánského sloupu opakovaně slýcháme, že sloup byl vztyčen po ukončení třicetileté války na památku úspěšné obrany Starého a Nového Města proti švédským obléhatelům na samém konci války v roce 1648.
Toto tvrzení však opomíjí řadu dalších okolností, které vznik a vnímání sloupu v době jeho vzniku a v průběhu času ovlivnily. Zastánci vůbec nepřihlížejí k tomu, že umělecké dílo — jímž Mariánský sloup nepochybně byl — na sebe navrstvilo řadu významů, které jsou dány historickými, kulturními, lokálními i uměleckými okolnostmi jeho vzniku. Tuto vrstvu významů, které se vážou k Mariánskému sloupu, nelze pro jejich aktuální promlouvání do současné debaty opomenout a rádi bychom je stručně shrnuli.
Mariánský sloup přikázal císař Ferdinand III. postavit na Staroměstském náměstí a výslovně si přál, aby byl proveden podle vzoru vídeňského sloupu stojícího od roku 1647 před jezuitským kostelem na náměstí Am Hof. Při vysvěcení vídeňského sloupu císař zasvětil Panně Marii jako vládkyni a patronce sám sebe, své potomky, lid rakouských zemí a vojsko. Náboženský akt se tak posunul do roviny politicko-ideologické deklarace.
Když císař žádal o použití formy vídeňského sloupu v Praze, přenášel tak do českého prostředí stejné ideové koncepty. V Praze však tato nábožensko-politická deklarace tzv. rakouské zbožnosti (pietas Austriaca) začala žít vlastním životem, a to zejména díky místu zvolenému pro stavbu sloupu. Rozhodně nebylo vybráno náhodou.
Prostor Staroměstského náměstí je totiž místem mimořádné historické paměti. Stavbou sloupu se Habsburkové chtěli vypořádat s jejím podstatným dílem a deklarovat zde své vlastní vladařské nároky i rekatolizační program, jehož symbolem se zde stala postava Panny Marie. Aktuálního genia loci prostoru náměstí vytvářely v prvé řadě dvě dominanty: radnice, tedy politické centrum Starého Města pražského fungující zde od středověku, symbolizující v devíze Praga caput regni autoritu města, kterou Habsburkové od 16. století systematicky omezovali. Na opačné straně náměstí se tyčilo další místo střetu — kostel Panny Marie před Týnem, chrám utrakvistické církve mající své kořeny v českém husitství.
Po Bílé hoře byl z průčelí kostela svržen kalich ‒ symbol utrakvismu, a nahradila jej socha Panny Marie. Instalace těchto a dalších monumentů v prostoru Staroměstského náměstí tedy znamenala proces rituální očisty města a země od nekatolické minulosti a ztělesňovala zahájení symbolické rekatolizace tohoto klíčového prostoru.
Tento exkurz zřetelně vypovídá o tom, že mariánský sloup představoval již v okamžiku svého vzniku triumfální výraz habsburské monarchistické ideologie opírající se o program militantní katolické protireformace. Tento ideologický koncept zdaleka přesahoval rámec pouhé paměti na úspěšnou obranu Starého a Nového města v roce 1648.
Tomuto radikálně rekatolizačnímu významovému programu odpovídala i podoba jednotlivých soch Mariánského sloupu: Panna Marie na vrcholu byla zpodobena jako tzv. Panna Marie Neposkvrněného početí, která byla symbolem obnovy (v českém prostředí často násilné) katolické víry. Andělé, umístění v přízemí sousoší, byli zpodobeni v boji s ďábly a dalšími příšerami. Ty byly jako bytosti temna a zla v dobové symbolice a aktuálním protireformačním kontextu chápány jako pokoření nekatoličtí „kacíři“. Tedy stejně, jako političtí nepřátelé Habsburků — tj. české nekatolické stavy poražené na Bílé hoře.
Pražský Mariánský sloup tedy nebyl jen memoriální památkou, ale také symbolem expanzivní habsburské katolicko-protireformační propagandy. V tomto kontextu je zřejmé, že v žádném případě nemůže fungovat jako deklarace ekumenického smíření mezi církvemi.
Vedle těchto historických a kulturních argumentů proti obnově mariánského sloupu stojí dále důvody čistě praktické. Od zastánců obnovy slýcháme, že nový sloup bude kopií barokní památky. K tomu, aby bylo možné vyrobit kopii původního originálu, je však zapotřebí jeho podrobná obrazová a fotografická dokumentace, případně musí dochované zbytky barokní památky poskytnout dostatek podkladů pro zhotovení kopie. Bohužel ani dochovaná dokumentace, ani zbytky originálu tuto možnost nenabízejí. Zobrazení na grafických listech jsou velmi nepřesná a fotografie zhotovené před destrukcí sloupu jsou jen pohledy z dálky nedovolující rekonstrukci detailů.
Částečně je dochována jen postava Panny Marie a jedna andělská skupina, další dvě jsou pro kopii díky velmi torzálnímu dochování nepoužitelné a poslední z nich je opět nevhodná, protože jde o volnou repliku, či spíše napodobeninu zničeného barokního originálu, pořízenou v 19. století. Kopírovat tedy není podle čeho. Výsledná tzv. kopie tak má vůči svému baroknímu vzoru jen minimální autentický vztah. Argumentovat proto úctou k významné barokní památce a její obnovou je tedy zcela liché a nepravdivé.
Zamýšlené dílo je novým, současným vstupem do historického prostředí města a jako takové by mělo být posuzováno. Jakkoliv je otázka kvality uměleckého díla subjektivně definovaná, přesto s rozhodností opřenou o naši profesionální zkušenost oprávněně tvrdíme, že podoba soch není v žádném případě taková, aby obstála v náročném prostředí Staroměstského náměstí. Pokud by se instalovala, stala by se jen zcela nevěrohodnou, banální atrakcí.
Vážený pane primátore, obracíme se na Vás s výzvou, aby příslušné orgány města nepřipustily tzv. obnovu Mariánského sloupu v podobě navrhované Společností, která je kontroverzním podnikem plánovaným pro mimořádně citlivé místo veřejného prostoru města. Jistě lze v dnešní době (např. digitálních rekonstrukcí) hledat jiné, důstojné prostředky připomenutí existence a celé škály významů této památky. Jako zástupci odborné obce věříme, že budete našemu apelu věnovat pozornost a samozřejmě nabízíme podrobnější doložení našich argumentů.
Podepsáni:
Prof. PhDr. Milena Bartlová, CSc., vedoucí Katedry teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze
PhDr. Richard Biegel, Ph.D., ředitel Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
PD et Doc. PhDr. et Ing. Jiří Fajt, Ph.D.
Doc. Ivan Foletti Ivan, MA, Docteur es Lettres, Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno
PhDr. Kateřina Horníčková, Ph.D., Ústav věd o umění a kultuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
Doc. Mgr. Jakubec Ondřej, Ph.D., proděkan pro bakalářské a magisterské studium Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno
Prof. PhDr. Marie Klimešová, Ph.D., Ústav pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
Mgr. Radka Nokkala Miltová, Ph.D., vedoucí Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno
PhDr. Ing. Jaromír Olšovský, Ph.D., Vedoucí Katedry dějin umění a kulturního dědictví, Filozofická fakulta Ostravské univerzity
Doc. PhDr. Michaela Ottová, Ph.D., Ústav pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
Doc. Mgr. Martina Pachmanová, Ph.D., Katedra teorie a dějin umění, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Doc. PhDr. Pomajzlová Alena, Ph.D., Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno
PhDr. Daniela Rywiková, Ph.D., Katedra dějin umění a kulturního dědictví Filozofické fakulty Ostravské univerzity a proděkanka pro zahraniční a vnější vztahy
Prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc., Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno
PhDr. Lubomír Sršeň, Národní muzeum, oddělení starších českých dějin
Doc. Mgr. Pavel Suchánek, Ph.D., Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno
Doc. PhDr. Michal Šroněk, CSc., zástupce ředitele Ústavu věd o umění a kultuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
Prof. PhDr. Vít Vlnas, PhD., vedoucí Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy
Prof. PhDr. Pavel Vlček, Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v.v.i.
PhDr. Radim Vondráček, ředitel sbírek a výzkumu, Uměleckoprůmyslové museum v Praze
Doc. PhDr. Tomáš Winter, Ph.D., ředitel Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky, v.v.i.
Dr. phil. Marius Winzeler, ředitel Sbírky starého umění, Národní galerie Praha
Doc. PhDr. Jana Zapletalová, Ph.D., vedoucí katedry dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
PhDr. Eliška Zlatohlávková, Ph.D., Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy
Doc. PhDr. Martin Zlatohlávek, Ph.D., Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy
Kontaktní osoba:
Doc. PhDr. Michal Šroněk, CSc., zástupce ředitele Ústavu věd o umění a kultuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
Michal.sronek@seznam.cz
Teď by bylo možná ještě dobré, kdyby nám podepsaní ve vší poctivosti sdělili, na čem se shodli ve věci mariánské úcty, křesťanského učení o Panně Marii, mravním vzoru, který Panna Marie po tisíciletí představuje, důvodů, pro které je Panna Maria v myslích ohromné části lidstva představitelkou nejčistšího lidství. Co si dotyční myslí o důvodech, pro které po celé křesťanské dějiny mnozí lidé hledají – a také nacházejí – u Panny Marie soucit, útěchu, pomoc a přímluvu u Boha.
Jiří Vyleťal
To vyjádření na mě působí dojmem, jako bychom dnešní mentalitu přenášeli do doby třicetileté války. Tedy jako nepochopení pro jiné osobní pohnutky císaře, nežli pro ty mocenské.
https://www.krestandnes.cz/pavel-cerny-otevreny-dopis-kardinalu-dominiku-dukovi/
https://www.krestandnes.cz/dominik-duka-odpoved-na-otevreny-dopis-pavla-cerneho/
Možná by nebylo špatné na vhodném místě v Praze postavit současný symbol smíření a ekumenické spolupráce, který by nepředstíral, že je barokní.
trošku si nerozumíme.
Já nijak nepolemizuji s autory dopisu. Ani jejich tvrzení nikterak nespojuji s tím, jak oni vnímají (či spíše, jak každý z nich vnímá) Pannu Marii.
Prostě si myslím, že by tak trochu onomu veřejnému dopisu slušelo, kdybychom znali společný názor signatářů na tak mimořádně významnou postavu křesťanství, jakou Panna Marie je. Toť naprosto vše.
A proč si myslím, že by to tomu dopisu slušelo? Protože naprosto každá socha Panny Marie vždy je a vždy bude mít – ať už si o důvodech jejího vytvoření myslí kdokoliv cokoliv - pro lidi, kteří mariánské úctě a Panně Marii samotné rozumí, význam přesahující vše pozemské a časové.
A tedy význam, který daleko přesahuje i důvody, pro něž signatáři dopisu odmítají obnovu sloupu.
Jiří Vyleťal
a) na oslavu kruté násilné porážky nepřítele,
b) na oslavu válečného vítězství,
c) na oslavu toho, že jsme válku přežili...
Interpretace c) by eventuálně připadala v úvahu. Přežít jsme ovšem mohli i jako poražení a porobení. Napadlo někoho, jak by dnes vypadalo Česko, a Evropa vůbec, kdyby to tehdy Švédi byli vyhráli, a Čechy si podrobili?
Jeden na Staromáku, ten by byl na oslavu násilné porážky mírumilovných Švédů krutými Pražany, druhý na Hradčanech, ten by byl na oslavu kulturního obohacení Švédů.
Jen z toho nijak nevyplývá, proč by se ten význam měl realizovat stavbou napodobeniny na místě, které je k tomu dnes již nevhodné. Bývala na náměstí také kašna a ta se neodstraňovala z ideologických důvodů. Sloup by zmizel nepozději při stavbě tramvaje, jen se nejspíše zachovalav lapidáriu Hl. m. Prahy socha.
Nesouhlasím s většinou argumentů skupiny historiků podepsaných pod manifestem. Zvolili právě jen ty, které jen rozdmychávají dávnou a dnes většinově zapomenutou nenávist. Jenomže oni to těch vychladlých ohrků foukat nezačali a nejsou to oni, kdo chce proti vůli velké části Pražanů postavit pomník nesmiřitelnosti a uraženosti. Nevím, zda je to nejlepší projev úcty ke Kralovně míru.
víceméně pouze provokuji. Ale přece.
"Ono je to bohužel komplikovanější.
V prvním plánu je to jasné: Pražané si vydechli po švédské okupaci (která byla v Čechách a na Moravě velmi drsná) a jako poděkování Panně Marii za záchranu se rozhodli postavit jí pomník.
Potud ZÁMĚR OK
Pak ale přišlo samotné PROVEDENÍ.
A pro něj bylo zvoleno řešení, které v sobě má jasné protiprotestantské ostny:
- Panna Maria, která je tam ústřední postavou, je Immamaculata zvaná "Vítězná", kterou katolíci tehdy právě brali za hlavní symbol vítězství nad protestanty
- jedno ze čtyř sousoší, které jsou na podstavci, znázorňuje protestantské kacíře, nad nimiž vítězí andělé (tohle sousoší nemá být součástí té rekonstrukce Petra Váni).
Takže důvody k opozici tu bohužel jsou.
Samozřejmě, daly by se při určité velkorysosti zvládnout ..."
Dokonce si ani nemuseli oddechnout ti, kteří si po Bílé Hoře nakradli z konfiskací, at jednotlivci, ať církevní instituce, protože mír byl v době dobývání Prahy již dohodnut a české země by tak jako tak zůstali císaři.
Tolik k Vaší otázce, co by se stalo, kdyby Švédové vyhráli.
Ale ještě jednou. V diskusi o sloupu by ale tyhle dávné historie neměly hrát žádnou roli, nejde o to, zda a nakolik byl v polovině sedmnáctého století symbolem poroby, ale že se mocnářství a rakousko-uherské katolické církvi (jakožto instituci) podařilo dosáhnout toho, že byl symbolem útlaku a tyranie v roce 1918. Ono žehnat císařským zbraním a kázat o dezerci jako smrtelném hříchu prostě není bez rizika.
Sloup tedy byl v každém případě symbolem osvobození od cizáků, jimiž byli Švédové, i když za války rabovaly obě strany, jak to vojáci vždycky a všude dělali.
Avšak souhlasím, nechme tuto starou historii být. Nicméně to, že sloup byl pro mnohé symbolem tyranie a útlaku v r. 1918, už je taky 100 let.
Jenom jako perličku si připomeňme, že přesto stále máme mezi sebou lidi, kteří hledí s nostalgií na stařičké mocnářství, a nejraději by ho vrátili. I tady v diskusích na DR jsou, jak víte. Ale to jenom tak na okraj.
Já osobně momentálně nevidím důvod pro obnovu sloupu. S důrazem na slovo "momentálně".
Samozřejmě je možné, že při případném vítězství protestantských stavů by se germanizace českých zemí zrychlila, ale není to tak jisté, i mezi českými protestantskými stavy byli zastánci českého jazyka. Stejně jako mezi katolíky. Takže se podle mne rozhodně nedá považovat za jisté, že by čeština při případném vítězství protestantské strany odešla do dějin nebo dopadla jako lužická srbština.
Je to ale opravdu jen hraní si s "co kdyby". Dopadlo to, jak to dopadlo. Také dnes nevidím důvod pro obnovu sloupu, byť si vážím nasazení a zápalu pana Váni.
Souhlasím s výkladem, že se mariánský sloup stal symbolem útlaku i pro okolnosti jeho založení, ale že na tom, jak tyto okolnosti v roce 1918 chápala pražská ulice, pilně pracovaly c. a k. úřady po většinu 19. i v začátku 20. století a v době válečné obzvlášť.
Nebojte se, sloup opravdu znovu postaven nebude. Aspoň v dohledné době skutečně ne. A jak jsem již uvedl, i já jsem v současné době proti. Později eventuálně vysvětlím, proč.
Toto faktické vítězství vám ale bohužel musí stačit. Víc pro vás opravdu nemohu udělat, a pro to, abyste se mohla počítat i k morálním vítězům, a hlavně aby nejen zastánci obnovení sloupu, ale všichni papeženci vůbec byli morálně zadupaní do země. :-)
Spoléhám na to, že touto celkem bezvýznamnou názorovou diferencí si tímto z častého spojence nedělám dalšího nepřítele.
Mám za to, že věci dávno zničené obnovit nelze. Nový sloup by nebyl tím starým sloupem, totéž socha na jeho vrcholu. Mé památkářské ledví mi říká, že Staromák bude autentičtější prostor bez této napodobeniny než s ní.
Mariánský kult lze podle mne uctít jinak a jinde. Originálnější přístup je žádoucí.
Byl by to zkrátka nový sloup, to je jasné. Připomínal by ten starý, ale byl by jiný. Připomínal by krvavou minulost, ale zároveň by musel poukazovat k nové budoucnosti. Bylo by např. dobré, kdyby v jeho těsné blízkosti byla také připomínka 27 popravených českých pánů.
O tom všem by se dalo diskutovat, ale ne teď. Především mi není jasné, co by měl nový mariánský sloup oslavovat, kdyby byl postaven právě teď.
Ten původní byl přece postaven až po válce, až byli Švédi vyhnáni. V Česku ale momentálně "Švédi" řádí jako pominutí. Právě teď je nutno bojovat proti "Švédům", a Pannu Marii přitom intenzivně vzývat, a spoléhat na její mocnou přímluvu.
Jsem smířen s tím, že jakýsi církevní hodnostář zasvěcuje národ Panně Marii, aniž by se zeptal nekatolické většiny, mohu jako smutnou zvyklost, kterou s ohledem na city jinak věřících ještě dokonce překousnut, když se světí drony Armády České republiky a se smířlivým pochopenímakceptuji, že se z mých daní platí církevní organizace, ale vědomé vyvolávání svárů neberu.
Myslím, že by mi nijak nevadilo, pokud by pastafariáni zasvětili národ špagetovému monstru - aniž by se předtím někoho zeptali.
Proto nechápu, jak někomu, pro koho je národ jen kulturním konstruktem a na samotnou existenci národa ani Panny Marie nevěří, může nějaké zasvěcení národa Panně Marii vadit, když tedy ani národ, ani Panna Maria (podle něj) vůbec neexistuje.
A právě proto je nynější spor o obnovení sloupu naprosto nepřípadný. Zvláště když na obou jeho stranách jsou i mnozí "Švédi".
Vámi naznačované souvislosti nerozumím.
Spíše než o přemýšlení jde ale o zkoumání pocitů.
V případě špagetového monstra je mi to jedno, v případě, že by někdo chtěl zasvětit český národ Mohamedovi bych cítil asi něco podobného jako ti, kterým vadí zasvěcování českého národa Panně Marii.
Příklad s pastafariány je zavádějící. Každý dobře ví, že kdyby se jakýkoliv pastafarián pokusil zasvěcovat špagetovému monstru nějaký národ, byl okamžitě proměněn v konzervu průmyslově výráběné boloňské omáčky.
P.s. Ke Švédům: Pochybuji, že by existovaly vnitřní spory v nějaké společnosti, ve které by nehrály nějakou roli cizí mocnosti. Jde o to, že v tom našem vnitřním sporu nemůžeme nikoho vyhnat nebo "vylikvidovat". Že tu máme stejná domovská práva.
Babiše, Zemana, Klause ml., Ondráčka nebo Okamuru mohu považovat za nedobré lidi, některé z nich přímo za lotry a jiné za pachatele kriminálních činů, za lidi hodné opovržení, ale jsou to moji spoluobčané (pokud občas někteří z nich působí dojmem, že jednají v zájmu cizí a dosti nehezké mocnosti, pak jim to mohu vyčítat právě jen jako občanskou neloajálnost, v horším případě zradu) a až prohrají svoji věc, budume tu muset dál žít společně.
Což o to, to nebude tak těžké, někteří z nich brzy umřou, jiní budou v kriminále a dva skončí jako vysmívaní šašci. Ale bude potřeba obnovovat důvěru a smír s těmi, kteří jim naletěli -- a to těžké bude, protože člověk nic neodpouští tak těžce jako to, že ti druzí měli pravdu. Pro Švědy tu opravdu není místo.
Kdyby - jak tedy říkáte - měl každý člověk nárok na svobodnou volbu národní identity (se vším všudy), tak (jako třeba Eskymákovi) by mi bylo jedno, kdyby český národ byl zasvěcen třeba Mohamedovi, ale zase bych měl obavy, zda nárok na identitu zaručuje i nárok na lůžko v psychiatrické léčebně.
V postfaktickém světě sociálních konstruktů ten nárok na psychiatrickou léčbu budou mít patrně už pouze ti, kteří mi tu eskymáckou identitu budou upírat a stále budou tvrdohlavě trvat na tom, že jsem Čech.
A máme podle ústavy subjektivní pojetí národnosti, to jest můžete se hlásit k národnosti podle svého uvážení a nesmíte být odnárodňován. Prosadili to ústavy kdysi pánové Masaryk a Beneš a zůstalo to v ní. Rozhodnutí se pro národnost je jen jedna, jakkoliv nutná podmínka národní identity. Pokud budete trvat na tom, že jste Eskymák, budete pochopitelně šašek, protože se ani nebudete umět podle zvolené příslušnosti pojmenovat. To, že jste si zvolil, neznamená, že si to nemusíte odpracovat a odžít.
Ale když jsem mluvil o právu na národní identitu, šlo o něco trochu jiného. Žádný náboženský funkcionář nemá co nákládat s českým národem tak, že mě tím z něj vylučuje.
A máme podle ústavy subjektivní pojetí národnosti, to jest můžete se hlásit k národnosti podle svého uvážení a nesmíte být odnárodňován. Prosadili to ústavy kdysi pánové Masaryk a Beneš a zůstalo to v ní. Rozhodnutí se pro národnost je jen jedna, jakkoliv nutná podmínka národní identity. Pokud budete trvat na tom, že jste Eskymák, budete pochopitelně šašek, protože se ani nebudete umět podle zvolené příslušnosti pojmenovat. To, že jste si zvolil, neznamená, že si to nemusíte odpracovat a odžít.
Ale když jsem mluvil o právu na národní identitu, šlo o něco trochu jiného. Žádný náboženský funkcionář nemá co nákládat s českým národem tak, že mě tím z něj vylučuje.
Nevytahujte tu ale zase ten váš zastydlý český nacionalismus a neposmívejte se laskavě nám Eskymákům! To jste prostě zase celí vy, Češi...
Ano, to jsou argumenty Pekaře, které mnozí katoličtí apologetové rádi používají. Jistě, mezi vůdci povstání byli Němci atd.
Ale já nevím, kolik jste viděl pramenů z 16. a 17. století. Já jsem jako student historie a historik jich viděl opravdu dost. A se mnou každý, kdo zná české a moravské archivy, vám potvrdí: v 16. století a počátkem 17. kraluje čeština, po Bilé hoře začíná rychlá expanze němčiny a ta pak v 18. století v úředních písemnostech naprosto dominuje. Na Moravě je ten proces ještě rapidnější než v Čechách.
A pokud jde o česky psanou barokní literaturu. Ani v nejmenším nechci snižovat její význam a úroveň. Avšak uvědomme si (což vášniví zastánci pobělohorské doby neuvádějí, pravděpodobně to neví), že prakticky všechna významná díla vznikla zhruba ve 2. polovině 17. století. Pak následuje minimálně 50, spíš 70 hluchých let do počátku národního obrození. Čili dobou největšího "temna" (neužívám normálně ten pojem) byla doba posledního barokního Habsburka Karla VI. a doba (raně) tereziánská.
Na druhé straně se Morava - na rozdíl od Čech - dokázala v r. 1905 dopracovat k moravskému vyrovnání (mj. si obce samy mohly volit svůj úřední jazyk), zatímco v Čechách národnostní spory a neschopnost kompromisu projevovaná jejich oběma stranami natolik ochromily politický život a běžné denní rozhodování, že království dospělo až na pokraj finančního krachu a zemský sněm musel být suspendován ještě před světovou válkou... A první republika z toho moravského "ausglajchunku" nepřevzala vůbec nic...
A pak se Masarykovi vytýkala "divoká jízda dějinami"...
A jinak: No jo no, první republika na to bohužel nedostala čas. Ale i tak si myslím, že by bylo těžko představitelné, aby hlavním úředním jazykem v zemi s převahou slovanského obyvatelstva nebyla čeština, resp. slovenština.
Ale co se toho "podivné řeči" týče:
Na revolučním Frankfurtském sněmu zazněl dobře liberálně míněný návrh o integraci českých zemí do Německa (Německa, které se pak, jak známo, v roce 1848 nekonalo) s právní ochranou folklorních zvláštností Čechů, zatímco Engels psal v revoluční euforii o Palackém jako o "německém profesorovi, kterému přeskočilo a začal mluvit řečí, které sám nerozumí" (první část té arogantní pitomosti opsal Freddy od Grilparzera). Není proto příliš jasné, kde vidí pan Kolařík rozdíl vůči hypotetické švédské variantě.
"A pak se Masarykovi vytýkala "divoká jízda dějinami"... "
:-D Jak se zdá, leckdo si jeho metodu osvojil...
"... první republika na to bohužel nedostala čas."
Já si naopak myslím, že právě tohle - tj. slíbená zemská samospráva a národnostní záležitosti - měla být jedna z prvních věcí, které 1. republika měla řešit, a kdyby to tehdejší politici (čeští i němečtí) skutečně řešit chtěli, tak by si ten čas udělali. A také se domnívám, že moravští Němci v r. 1905 jednali víceméně z pudu sebezáchovy, protože jejich menšinová populace byla natolik územně promíšená s českou, že jim asi nic jiného nezbývalo.
Což hezky ukazuje, že národní obrození v sobě neslo (přes jistě mnoho problematických momentů) silné humanistické, a dokonce liberální poselství...:)
"Na vlajce EU je výtvarný motiv, který je doložený z fresek podstatně starších než je profétské náboženství a mnohem starší než Ježíšův příběh. Dokonce i v křesťanské ikonografii nebyla jeho symbolika spojena výlučně s Pannou Marii." (Martin Profant)
No, docela by mě zajímalo, jaká jiná je v křesťanské ikonografii symbolika dvanácti hvězd na nebi v kruhu, než spojená s Pannou Marií. Symbol dvanácti apoštolů? Jistě, vždyť Maria je také mimo jiné nazývána "královnou apoštolů". Pak ještě také samozřejmě 12 izraelských kmenů ze Starého Zákona - a zase Maria coby "královna patriarchů".
Pokud jde o význam vlajky EU, jedna věc je samozřejmě ten oficiální význam: 12 hvězd na nebi, symbol jednoty. Neměnný počet hvězd 12 - číslo symbolizující úplnost a dokonalost. "Tak jako 12 souhvězdí zvěrokruhu představují celý vesmír, tak představuje 12 zlatých hvězd všechny národy Evropy, včetně těch, které se společné výstavby Evropy v jednotě a míru ještě nemohou zúčastnit".
Pak máme ovšem intenci samotných autorů výtvarného návrhu, především toho hlavního, kterým byl Arsène Heitz, katolík, člen řádu Zázračné medaile Panny Marie. Ten nenechává nikoho na pochybách - viz jeho rozhovor pro časopis Lourdes z r. 2004. Nechal se inspirovat biblickým veršem z Janova Zjevení:
"A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy."
A právě tento text je rovněž základem mnoha vyobrazení Panny Marie.
Kromě autora výtvarného návrhu Heitze byli ještě další významní zakladatelé EU katolíci: Konrad Adenauer, Jacques Delors, Alcide de Gasperi, Robert Schuman. Ti všichni tomuto významu motivu vlajky (jednomu z důležitých významů) jistě ihned porozuměli.
Vlajka EU byla přijata Radou Evropy 8. prosince 1955 - na svátek neposkvrněného početí Panny Marie.
No, skoro to vypadá, jakoby EU byla - alespoň neoficiálně, ve "vedlejší linii" - zasvěcena Panně Marii :-)
A na otázku "kde?" -- až budete mít cestu do Salerna, zastavte se v tamějším nejstarším kostele a prohlídněte si kazateln; je krásná, stojí za vidění.
-------------------------------
Realitu (například ženu) nejprve zredukujeme na sociální realitu (gender), čímž dostaneme "kulturně definovanou identitu, jež se z různých důvodů utvořila kolem pohlavních znaků". Tato nová realita už není objektivně dána jako fakt, nýbrž je (postfakticky) konstruována v procesu sociální interakce.
Nyní už jen provedeme ověření výsledné postfaktické reality, a to opět v procesu sociální interakce: Zavoláme naší Máňu a sdělíme jí výsledek, ke kterému jsme dospěli, tedy že Máňa vlastně není tak docela ženou, ale podle nejnovějších vědeckých poznatků spíše jen kulturně definovanou identitou, jež se z různých důvodů utvořila kolem pohlavních znaků. Pokud nás Máňa požene s holí v ruce přes celé to romské sídliště, můžeme výsledek považovat za správný.
V době postfaktické se nás pak snaží obohatit o své myšlenkové konstrukty založené na spinu.