Článek Filipa Outraty „Příšera jménem Orbán“ vyvolal v Deníku Referendum živou diskusi. Podle mého názoru oprávněně, protože téma je jedním z těch, kde se takříkajíc zhodnocují hodnoty. Jinými slovy, tváří v tvář politicky transgresivním jevům, které více či méně překračují zavedená ideologické schémata, politologické poučky apod., je naše hodnotová i názorová pevnost vystavena zkoušce mnohem těžší, než když se (celkem komfortně a sebejistě) vymezujeme proti jasně určitelné „pravici“, „levici“ atd.

Kámen úrazu Outratova článku spočívá možná v tom, že sahá ke schématu „levice“ x „pravice“ dost nešťastným způsobem. Rozhodně nepatřím k těm, kdo by tuto dichotomii, o jejíž důležitosti jsem i nadále přesvědčen, chtěl povrchně relativizovat. Nevěřím, že žijeme v postideologickém věku; je zřejmé, že světové události tuto víru bezvěrců usvědčují z naivity. Jde tu však ještě o něco jiného, co se pokusím stručně formulovat v závěru.

Politická kariéra Viktora Orbána je pozoruhodnou metamorfózou liberála, který se změnil v kritika liberalismu. Ale jakého liberalismu? Na tomto místě je dobré si vzpomenout na polemiku, či spíše krátkou názorovou přestřelku, mezi F. X. Šaldou a Ferdinandem Peroutkou, k níž došlo v roce 1925. Šalda v recenzi Peroutkových Bojů o dnešek určuje Peroutkovo chápání liberalismu jako lásku ke střední cestě, k průměru bez excentričností. Jako morálku šosáků, mohli bychom dodat.

Šalda píše: „Oblíbená a snad jediná kritická metoda, již sleduje p. Peroutka ve své knížce, je tahle: vezme dva extrémy, jako dvě rozbíhající se přímky, zatne do jedné i do druhé kružidlo, nalezne mezi nima střed a řekne: Ejhle, zde je pravda!“ Příměr z geometrie zvolil Šalda záměrně, aby naznačil mechanistický ráz Peroutkova výměru liberalismu.

↗

Politická kariéra Viktora Orbána je pozoruhodnou metamorfózou liberála, který se změnil v kritika liberalismu. Foto Tükör, Wikimedia Commons

Myslím, že něco podobného jako Peroutkovi v půli dvacátých let — viděno Šaldovýma očima − se nyní přihodilo Filipu Outratovi. Jen s tím rozdílem, že místo kružítka použil pravítko, kterým přesně rozdělil, co je nalevo a co napravo, a vyšlo, mu, že Orbán je sice pravicový politik, který ale tu a tam používá levicovou rétoriku a levicové recepty, pléduje za sociální politiku, takže vlastně nemůže být taková příšera; navíc jeho nástup umožnila i politika levicových stran. A už vůbec nás nemusí zajímat, kritizuje-li Orbán opravdový liberalismus, nebo jen jeho rozšklebenou karikaturu.

Je pravda, že liberalismus neumí řešit sociální poruchy, jež vznikají důsledkem působení či praktické aplikace jeho vlastních ideologických předpokladů. Jak před časem připomněl Michael Hauser, na antinomie, jež liberalismus nedokáže v rámci svého paradigmatu řešit, poukázal Marx tím, že myslel liberalismus do důsledků. Je tedy marxismus jakýmsi „metaliberalismem“. Ale Orbánovi jistě nejde o autentickou kritiku liberalismu, jde mu o co nejúčinnější legitimizaci své politické moci.

Pokud budeme uvažovat o Orbánovi prizmatem levice pravice v duchu, jaký nastínil Outrata, můžeme se skutečně brzy dobrat i toho, že začneme oceňovat sociální politiku „démonizovaných“ fašistických diktátorů, jak bylo v diskusích pod Outratovým článkem správně zmíněno.

Je pozoruhodné, že v Outratově implicitní nebo částečné obhajobě Orbána není ani zmínka o osudech maďarských Romů (tedy těch nejchudších z nejchudších), o právech a postaveních homosexuálů a všech minorit v maďarské společnosti atd. Kam se tato témata vytratila, jsou snad součástí „démonizace“ Orbána? A jsou to témata pravicová nebo levicová?

Postideologický postoj je falešný, neboť neustále žijeme rozpory dnešního světa. Ale stejně falešné je interpretovat tyto rozpory podle mechanistické mřížky levice versus pravice, pokud budeme ony pojmy určovat z přízemního hlediska politické agendy − z hlediska daňové struktury, sociálního zákonodárství atd. Vždyť to jsou jen nástroje a rozhoduje se hlouběji, na základní úrovni našeho vztahu k sobě, k druhému a ke světu.

Z toho pohledu je levice především soustavným odporem proti všem formám diskriminace; je to vědomí, že společnost je tak silná, jak silný je její nejslabší člen („ne-člen“). Příslušník takto definované levice, marxista nebo třeba křesťan, může brát Orbánův projev vážně jen v tom případě, bude-li jej číst jako výstrahu, jako předobraz budoucnosti, kterou si v žádném případě nepřeje.