Vítězství FIDESZ ve volbách z dubna 2010, kdy strana ziskem 53 procent hlasů získala dvě třetiny míst v maďarském parlamentu, Viktor Orbán rád označuje za „revoluci u volební urny“. Heslo živě připomínající slovník transformace je snad jedinou stopou po původu politika, který začínal coby liberál v řadách maďarské demokratické opozice.

Pochází z projevu-manifestu, který Orbán přednesl během ustavujícího zasedání parlamentu v tomto volebním období. Hovoří v něm o „systému národní spolupráce“, který se rozchází nejen s desetiletími „okupace a diktatury“ před rokem 1989, ale i se systémem vzniklým jako výsledek politických kompromisů ustavujících demokratickou transformaci.

Ty poslední podle Orbánova hodnocení přinesly „bezradnost místo svobody, zadlužení místo nezávislosti, bídu místo blahobytu a místo naděje a bratrství hlubokou duchovní, politickou a ekonomickou krizi“. Obsahem národní spolupráce mají oproti tomu být opory národní budoucnosti - „práce, domácnost, rodina, zdraví, zákon a pořádek“, o jejichž posilování nezávisle na všelijakých rozdílech Orbán všechny žádá.

Poslanci FIDESZ přijali manifest coby zákon. Vláda se pak domáhala, aby se jeho obsah objevil v podobě velkého plakátu, na kterém chybí jen podobizna autora, na reprezentativním místě ve všech institucích státní správy i samosprávy. Konzervativně-revoluční slavnost pak následovaly činy. Od nového roku vstupuje v platnost nová ústava. Prozkoumání jejích bodů umožňuje zjistit, čím ve skutečnosti je nový maďarské uspořádání.

Vyznání národní víry

Nový základní zákon uvozuje preambule označovaná jako „Vyznání národní víry“, která má být základem pro interpretaci ústavních rozhodnutí. Stanoví, že Národ, Náboženství a Rodina, tedy „loajalita, víra a láska“ jsou základem společenství, hodnotami, z nichž má vyrůstat maďarství.

Preambule začíná prvním veršem maďarské hymny: „Pane, požehnej maďarskému národu“. Dál zdůrazňuje zvláštní roli křesťanství pro přežití národa, jakkoli vyjadřuje respekt i k jiným náboženstvím v zemi. O samotné ústavě se hovoří — s využitím biblické stylizace — coby o „Smlouvě“ Maďarů z minulých, nynějších i budoucích pokolení. Rodina je tu popsána jako výlučně svazek muže a ženy.

Je tu také mnoho odkazů k historii, což se opakuje v Orbánových tezích z „Manifestu národní spolupráce“. Maďaři slibují „zachovat intelektuální i duchovní jednotu národa roztrženého bouřemi minulého století“. Dále čteme o „morálních porážkách dvacátého století“ i o potřebě „intelektuální a morální obnovy“, která z nich vyplývá, a o „obnově pověsti“.

Za onu morální krizi jsou odpovědné totalitní režimy. Podle preambule bylo Maďarsko mezi lety 1944 a 1990 okupováno nejprve nacisty a posléze komunisty. Jejich „nelidské zločiny proti maďarskému národu“ nepodléhají promlčení. Dodejme, že vláda plánuje schválit usnesení, které opoziční socialistickou stranu označuje za dědice komunistických vlád, i když není jasné, jaké důsledky má toto rozhodnutí vyvolat.

Tímto způsobem preambule ruší právní kontinuitu s komunistickou ústavou z roku 1949 a místo toho navazuje na tradici ústavy svatoštěpánské koruny — středověké státní politiky, na které stavěl maďarský právní pořádek do druhé světové války. V té tradici je to Koruna, jakkoli existující úplně metafyzicky, a ne národ nebo král, kdo je suverénem. Na tomto základě byl Horthy regentem bez krále (jakož i admirálem bez loďstva). Horthyho Maďarsko právě na základě kontinuity s historickou ústavou uplatňovalo nároky na země ztracené Trianonskou smlouvou z roku 1920.

Vyznání národní víry je vyjádřením politických frustrací části maďarského establishmentu, naopak ale vůbec nepřipomíná základy právního fungování moderní pluralitní společnosti. Cožpak z preambule, která je v rozporu s Chartou základních práv Evropské unie, nevyplývá, že z hlediska vyznání a sexuální orientace jsou obyvatelé rovní a rovnější? Cožpak odmítnutí kontinuity s ústavou z roku 1949 neznamená zneplatnění všech dosavadních rozhodnutí Ústavního soudu? A kdo vlastně v Maďarsku vládne? Národ nebo Koruna? A jestli Koruna, tak na jakém území?

Poslední otázka je zvlášť důležitá, protože na jiném místě ústava nepočítá pro uplatnění volebního práva s povinností pobytu na území Maďarska. To by znamenalo, že by se voleb mohla účastnit také maďarská menšina v Rumunsku a na Slovensku. A to je spíše špatné znamení pro už tak napjaté vztahy mezi Maďary, Slováky a Rumuny.

Už ne republika

Charakter novému politickému zřízení Maďarska přitom nevtiskuje Vyznání národní víry zdaleka tolik jako články úvodní části nové ústavy. Je tak například známo, čím systém národní spolupráce rozhodně není: ústava mění název země z „Maďarské republiky“ na „Maďarsko“.

Důležitější pak je, že maďarská vláda už v listopadu 2010 výrazně omezila pravomoci Ústavního soudu regulovat státní finance. Sice se tehdy deklarovalo, že jde o opatření dočasné, zůstalo ale vepsáno do ústavy. Vláda si také přiznala úplnou svobodu, pokud jde o výběr členů Ústavního soudu. Nová ústava stanoví, že to bude možné změnit jen kvalifikovanou většinou dvou třetin hlasů.

Totéž se týká zákonů upravujících vyměřování daní a cel. Nadto se prodlužuje funkční období na postech klíčových z hlediska fungování státu. Kromě složení Ústavního soudu si FIDESZ takto pojišťuje místa Vrchního prokurátora, vedoucího maďarského Nejvyššího kontrolního úřadu, Národní banky, ombudsmana nebo předsedy Nejvyššího soudu. V posledních dvou případech byly těm institucím změněny názvy, aby je bylo možné obsadit znovu.

Nakonec pak projekt ustavuje Rozpočtovou radu. Výhrady týkající se její nezávislosti jsou nyní předmětem sporu mezi Orbánovou vládou, která se uchází o půjčku, finančními institucemi a Evropskou unií. Stejně důležité je, že mezi pravomoci Rady patří právo odmítnout parlamentem schválený rozpočet. To dává prezidentovi (rovněž z FIDESZ-u) možnost parlament rozpustit.

Shora nařízená anarchie

Systém národní spolupráce se tedy nerozchází jen s procedurami, ale i s duchem liberální demokracie. Demokratická legitimita se kromě volební aritmetiky spojuje s vyjednáváním. A je tím silnější, čím lépe snáší nebo vstřebává nezávislou kritiku. Liberální demokracie je také soustava, ve které, jak psal Claude Lefort, „místo vlády zůstává prázdné“.

A tedy, ve kterém nevznikají taková práva, která dovolují jedné části politického establishmentu obsadit dané místo natrvalo. Nová ústava místo toho byla schválena nejen bez ohledu na opoziční strany, ale i na hlas nezávislé veřejnosti a občanských organizací.

Nový systém znamená nejen konec nezávislosti všech kontrolních institucí. FIDESZ bude všechny tyto instituce kontrolovat tři další volební období, tedy i po eventuálním odchodu z vlády. To bude ostatně ztíženo novým volebním zákonem, který vítězným stranám přeje ještě více než ten současný. V praxi jde o postup pod heslem „po nás potopa“. A kvůli potřebě kvalifikované většiny dokonce i po potopě bude vše, o čem hovořím, ďábelsky obtížné napravit.

Můžeme mluvit o diktatuře? Ne, je hůře. Nezávisle na tom, co si myslíme o Orbánově způsobu vlády, se zdá, že ústavní záruky demokratické změny vlády zůstaly zachovány. Po odchodu Orbána od moci tak možná přijde něco horšího než diktatura — stav bezvládí, politicky bezvýchodná situace. Tak tedy, paradoxně, tendence ke koncentraci vlády v rukách nemnoha obsažená v systému národní spolupráce, může, díky nepředvídatelným okolnostem, skončit jakousi seshora nařízenou anarchií.

V textu nové ústavy je jeden bod, který vypadá nesporně demokraticky: „Nikdo nemůže usilovat o získání vlády za pomoci násilí ani o její výlučnou správu. Je právem a povinností každého postavit se na odpor takovým snahám v rámci daném zákony“. Ačkoli už Maďarsko není republikou, na republikánské právo na občanskou neposlušnost se mohou odvolat všichni, kdo „nemají rádi systém“.

Pod tím heslem se v ulicích Budapešti 23. října sešlo okolo sedmdesáti tisíc obyvatel. Když Viktor Orbán 2. ledna v budově Národní opery hlučně vítal svůj nový pořádek, Andrássyho bulvár praskal ve švech, plný protestujících. Jejich počet ještě není znám, je to ale další znak, že v době globálního demokratického probuzení maďarská společnost na Orbánem nařízenou spolupráci tak snadno nepřistoupí.

Text přebíráme z webových stránek polského časopisu Kultura Liberalna. Přeložil Patrik Eichler