To, co se dnes děje v Maďarsku, je vážné. Opravdu vážné. Koho nepřesvědčil rozbor Kateřiny Svíčkové či další tematické texty, ať zváží následující: na dosud největší demonstraci proti nynější vládě - protest na budapešťské Andrássyho třídě z 2. ledna - sezvali organizátoři z občanských sdružení poprvé nejen liberální a zelenou opozici, ale i přední a mnohými nenáviděné představitele maďarských socialistů či Demokratické koalice — politického uskupení exsocialistického expremiéra Ference Gyurcsánye.

Politikové sice dostali zakázáno vystoupit s projevy, ale i tak: co by musela udělat například česká vláda, aby řekněme ProAlt zorganizoval protest společně s lidmi okolo Vojtěcha Filipa, Ondřeje Lišky a Jiřího Paroubka dohromady...

Podle komentářů z německého Spieglu, britského Guardianu, slovenského JeToTaku či polské Kultury Liberalne je nyní v Maďarsku ohrožena demokracie. Těžko nesouhlasit ... ale, co je horší: těžko se nesnažit nějak pomoci. Změny, jež uskutečňuje vláda Viktora Orbána a poslanci jeho strany Fidesz od léta 2010, však nejsou tímtéž, co prosazovali v Rakousku Svobodní Jörga Haidera před dvanácti lety nebo co schvalovala v Polsku koalice Jaroslawa Kaczyňského v letech 2006 a 2007.

Nejde o klasické národovecké jednotlivosti, s nimiž si občanská společnost a proevropské strany poradí dříve či později, nejhůře u dalších voleb. Jedná se skutečně o principiální výzvu pro liberály i levici v celé Evropě. V čem spočívá?

Začněme obecněji. Ve vládnutí Viktora Orbána a jeho strany lze vysledovat tři základní tendence: za prvé, snahu zajistit si kontrolu nad chodem státu na dobu, jež přesahuje jedno a místy až dvě volební období; za druhé, snahu naplnit vlastní ideo-politickou vizi a za třetí, snahu vyvést Maďarsko alternativní cestou z hospodářské krize a s ní související krize společenské. Tyto tři tendence lze pro potřeby analýzy oddělit, konkrétní politikou však prostupují společně. Orbán a jeho obhájci pak nezřídka vysvětlují první prioritu pomocí druhé anebo třetí motivace.

Z hlediska výhledů maďarské demokracie je to děsivé; z pohledu Fideszu a vývoje v posledních letech však logické: v maďarské společnosti byla před jarem 2010 enormní poptávka po zásadních změnách. Předchozí socialistické vlády se snažily hospodářským problémům čelit neoliberálními reformami, jejichž negativní důsledky znásobil nástup euroamerické finanční krize.

Už od září 2006, kdy vyšlo najevo, že socialisté vyhráli jarní volby dík nerealistickým slibům a manipulaci s hospodářskými statistikami, navíc Maďarsko ovládala chmurná nálada. Obojí současně se následně odrazilo v klasických nezamyšlených důsledcích, jako je adorace slavnější minulosti či svalování viny na tzv. nepřizpůsobivé a sociálně slabší skupiny. V tomto klimatu slíbil Orbán svou „konzervativní revoluci“ — všespásnou nápravu.

Jenomže žádný zásadní obrat nelze v současném systému provést za několik málo let... ani s ústavní většinou v parlamentu ne; ne, pokud existují možnosti obstrukcí, odvolávání se a napadání díla u soudů. Z logiky záměru tak bylo (a je) nezbytné nejen připravit vlastní „revoluční“ reformy, ale i zajistit jejich přetrvání. Z této potřeby vznikly nejenom zákony v Evropě nezvyklé, ale i systém pojistek, že je nebude možné snadno zrušit.

Konkrétněji: v prvním (půl)roce po nástupu k moci nechala vláda Viktora Orbána parlamentem prohnat 191 zákonů; v roce 2011 pak 213. Uváží-li se, že jenom za minulý rok se v maďarské sněmovně schůzovalo 98 dní, připadá na jeden den schválení dvou legislativních norem.

Tuto smršť umožnila Fideszu nejen řečená ústavní většina, ale i změna jednacího řádu parlamentu, prosazená přes odpor všech ostatních. Změna znesnadňuje opozici nejen účinnou obstrukci, ale často i řádnou debatu.