To, co se dnes děje v Maďarsku, je vážné. Opravdu vážné. Koho nepřesvědčil rozbor Kateřiny Svíčkové či další tematické texty, ať zváží následující: na dosud největší demonstraci proti nynější vládě - protest na budapešťské Andrássyho třídě z 2. ledna - sezvali organizátoři z občanských sdružení poprvé nejen liberální a zelenou opozici, ale i přední a mnohými nenáviděné představitele maďarských socialistů či Demokratické koalice — politického uskupení exsocialistického expremiéra Ference Gyurcsánye.

Politikové sice dostali zakázáno vystoupit s projevy, ale i tak: co by musela udělat například česká vláda, aby řekněme ProAlt zorganizoval protest společně s lidmi okolo Vojtěcha Filipa, Ondřeje Lišky a Jiřího Paroubka dohromady...

Podle komentářů z německého Spieglu, britského Guardianu, slovenského JeToTaku či polské Kultury Liberalne je nyní v Maďarsku ohrožena demokracie. Těžko nesouhlasit ... ale, co je horší: těžko se nesnažit nějak pomoci. Změny, jež uskutečňuje vláda Viktora Orbána a poslanci jeho strany Fidesz od léta 2010, však nejsou tímtéž, co prosazovali v Rakousku Svobodní Jörga Haidera před dvanácti lety nebo co schvalovala v Polsku koalice Jaroslawa Kaczyňského v letech 2006 a 2007.

Nejde o klasické národovecké jednotlivosti, s nimiž si občanská společnost a proevropské strany poradí dříve či později, nejhůře u dalších voleb. Jedná se skutečně o principiální výzvu pro liberály i levici v celé Evropě. V čem spočívá?

Začněme obecněji. Ve vládnutí Viktora Orbána a jeho strany lze vysledovat tři základní tendence: za prvé, snahu zajistit si kontrolu nad chodem státu na dobu, jež přesahuje jedno a místy až dvě volební období; za druhé, snahu naplnit vlastní ideo-politickou vizi a za třetí, snahu vyvést Maďarsko alternativní cestou z hospodářské krize a s ní související krize společenské. Tyto tři tendence lze pro potřeby analýzy oddělit, konkrétní politikou však prostupují společně. Orbán a jeho obhájci pak nezřídka vysvětlují první prioritu pomocí druhé anebo třetí motivace.

Z hlediska výhledů maďarské demokracie je to děsivé; z pohledu Fideszu a vývoje v posledních letech však logické: v maďarské společnosti byla před jarem 2010 enormní poptávka po zásadních změnách. Předchozí socialistické vlády se snažily hospodářským problémům čelit neoliberálními reformami, jejichž negativní důsledky znásobil nástup euroamerické finanční krize.

Už od září 2006, kdy vyšlo najevo, že socialisté vyhráli jarní volby dík nerealistickým slibům a manipulaci s hospodářskými statistikami, navíc Maďarsko ovládala chmurná nálada. Obojí současně se následně odrazilo v klasických nezamyšlených důsledcích, jako je adorace slavnější minulosti či svalování viny na tzv. nepřizpůsobivé a sociálně slabší skupiny. V tomto klimatu slíbil Orbán svou „konzervativní revoluci“ — všespásnou nápravu.

Jenomže žádný zásadní obrat nelze v současném systému provést za několik málo let... ani s ústavní většinou v parlamentu ne; ne, pokud existují možnosti obstrukcí, odvolávání se a napadání díla u soudů. Z logiky záměru tak bylo (a je) nezbytné nejen připravit vlastní „revoluční“ reformy, ale i zajistit jejich přetrvání. Z této potřeby vznikly nejenom zákony v Evropě nezvyklé, ale i systém pojistek, že je nebude možné snadno zrušit.

Konkrétněji: v prvním (půl)roce po nástupu k moci nechala vláda Viktora Orbána parlamentem prohnat 191 zákonů; v roce 2011 pak 213. Uváží-li se, že jenom za minulý rok se v maďarské sněmovně schůzovalo 98 dní, připadá na jeden den schválení dvou legislativních norem.

Tuto smršť umožnila Fideszu nejen řečená ústavní většina, ale i změna jednacího řádu parlamentu, prosazená přes odpor všech ostatních. Změna znesnadňuje opozici nejen účinnou obstrukci, ale často i řádnou debatu.

Nové revoluční zákony začali vládní poslanci schvalovat už před úpravou. Změna však proces velice zrychlila, a navíc dokonale vystihla onu ne-demokratickou, těžko konkrétně uchopitelnou část nové legislativy. Co všechno se tedy od léta 2010 v maďarském parlamentu schválilo?

Produkt smršti

Rámcem a základem Orbánovy legislativy je nyní všeobecně známá a zde již Joachimem Beckerem rozebíraná nová ústava, která nabyla účinnosti 1. ledna 2012.

Úvod konstituce (tzv. Národní konfese) činí z ideologie Fideszu oficiální ideologii celého státu. Země už není Maďarskou republikou, ale prostě jen Maďarskem. Preambule se odvolává na zakladatele uherského království Štěpána I., na Boha a vlast a začíná slovy maďarské hymny „Bože, žehnej Maďarovi“.

Maďarská vláda je z ústavy povinna hájit duchovní a myšlenkovou jednotu národa, nese odpovědnost za maďarské menšiny v zahraničí a je zavázána k podpoře jejich snah o kolektivní práva. Konstituce též zakotvuje práva nenarozeného dítěte a definuje manželství jako svazek osob opačného pohlaví.

Další odstavce ústavy a přidružené zákony pak omezují ostatní instituce, aby nemohly mařit revoluční dílo. Ústavní soud už nemůže rozhodovat o ústavnosti zákona o státním rozpočtu i dalších důležitých zákonů týkajících se daní. Sněmovna má zase omezenu možnost změny důchodových a daňových zákonů, které musí být napříště schvalovány pouze ústavní většinou. Nově vzniká též takzvaná rozpočtová rada, jejíž členy a členky volí parlament na devět let (nyní z řad Fideszu) a která může i vetovat rozpočet.

Zvláštními ústavními zákony byly dále založeny Národní justiční úřad (IJO) a Národní agentura pro média a telekomunikaci (NMTA). IJO má pravomoc jmenovat, povyšovat a přemísťovat soudce, jakož i přidělovat různým soudům různé případy. Také vedení tohoto úřadu je voleno dvoutřetinovou většinou na devět let a jeho první šéfkou se stala manželka europoslance Fideszu.

NMTA zase slučuje několik dříve existujících kontrolních rad a regulačních orgánů. Má právo přidělovat vysílací licence, posuzovat vyváženost zpravodajství, hodnotit porušování dobrých mravů, zastavovat vysílání elektronických médií a ukládat případné pokuty. Ředitele NMTA si vybral sám premiér.

Čtvrtým z reformovaných dohlížitelských orgánů je zvláštní již dříve existující úřad pro dohled nad finančními trhy, který byl nově sloučen s maďarskou centrální bankou. I tato instituce závislá tradičně pouze na trzích a Evropské centrální bance se tak dostala pod přímý vnitropolitický vliv.

Nová ústava a její dodatky konečně zakazují případnou změnu konstituce referendem. Pro platnost jakéhokoliv dalšího referenda je navíc stanovena povinná účast nejméně padesáti procent oprávněných voličů.

Dílčích zákonů se značným symbolickým nebo i faktickým významem lze nalézt ve schválených i dosud projednávaných balíčcích desítky. Zde jen několik výmluvných příkladů:

• zákon měnící volební systém do podoby, jež nejvíc vyhovuje Fideszu,
• uzákonění zásady, že dnešní Maďarská socialistická strana dědí odpovědnost za zločiny Maďarské socialistické strany pracujících — stranické páteře někdejšího komunistického režimu a formálně své předchůdkyně,
• zákon opravňující vládu vypisovat mimořádné daně na pokrytí pokut, jimiž by chtěly mezinárodní instituce sankcionovat její politiku,
• plošné zpřísnění trestů,
• zákon zkracující dobu, po níž je možné pobírat podporu v nezaměstnanosti na třetinu,
• zákon zavádějící povinnost veřejných prací pro příjemce sociálních dávek,
• zákon kriminalizující spánek na veřejných místech ve městech, kde existují útulny pro bezdomovce,
• zákon umožňující Maďarům v zahraničí získat maďarské občanství a v Maďarsku volit,
• zákon umožňující dohledovému orgánu pokutovat novináře za poškození veřejného zájmu, narušení veřejného pořádku nebo morálky a za nevyvážené zpravodajství, resp. zveřejnění zaujaté informace.

Dále zavedla zvláštní solidární daň ze zisku zejména zahraničních bank, velkých podniků a obchodních řetězců pro dobu krize. Daň z příjmu menším a středním podnikatelům byla snížena, DPH naopak vzrostla. Novým 98procentním břemenem bylo pak zatíženo odstupné pro přestavitele veřejné správy a manažery firem vlastněných státem nebo samosprávou.

Právě reformy hospodářství společně se zásahem do fungování centrální banky nejvíce podráždily ratingové agentury a mezinárodní trhy. Spolu s aktivními maďarskými občany a opozičními politiky tak začaly Orbánovo vládnutí kritizovat i nadnárodní podnikatelé a velké finanční skupiny.

A co s tím?

Čtenář seznámený s popsanou plastičností dějů asi již tuší, v čem ona maďarská výzva spočívá. Rozpor podstatné části Orbánovy politiky a ducha evropských demokratických i sociálních hodnot je zjevný. Nárůst možnosti výkonné moci na úkor soudů, opozice i občanské společnosti je skutečně varovný. Není divu, že maďarští intelektuálové dnes volají o pomoc.

Na druhou stranu: Orbán byl s programem konzervatvní revoluce zvolen. Podpora Fideszu sice v posledních měsících klesla ke 20 procentům; autoři průzkumů ale upozorňují, že odliv někdejších voličů působí zejména rostoucí nezaměstnanost a stav ekonomiky, v nichž se potažmo odráží nátlak trhů a ratingových agentur.

Když tu Jakub Patočka nebo zde Ilona Švihlíková argumentují, že cesta ze současné euroamerické hospodářské krize nemůže vést jinudy, než přes zásahy do zájmů velkých finančních skupin a vlastnických vztahů, kde vzít záruku, že silné evropské NE maďarské konzervativní alternativě, po němž Orbánovi kritikové volají, nebude v budoucnu využito proti alternativě pokrokové s podobně silným mandátem?

Odpověď se jeví být jednoduchá: je třeba celou věc stále sledovat, věnovat se jí a umět rozlišovat.

Evropská komise má na svém zasedání 11. ledna projednat posudek, zda jsou některé z jmenovaných zákonů v rozporu s evropskými normami. Jeví se záhodno zasazovat se o to, aby se zabývala těmi skutečně protidemokratickými. Evropský parlament má v příštím týdnu jednat o zahájení procesu, jímž může být Maďarsku odňato právo na peníze z unijních fondů a při odmítnutí nápravy i hlasovací právo v Radě EU. Tento proces je zdlouhavý a nejspíš nebude doveden do úplných důsledků. Přesto může jít o významný nástroj nátlaku, bude-li využit citlivě a s pečlivým zacílením.

Lidsky a solidárně lze dále podpořit konkrétní skupiny, osoby a iniciativy, jež vedou přímo v Maďarsku bez vazeb na nadnárodní hospodářské zájmy kampaň proti Orbánově politice. Své může sehrát i silné slovo vlivných západních politiků.

I kdyby se žádný tlak zvenčí nakonec nevzmohl, je stále možné, že si kritikové maďarské vlády poradí sami. Více pravděpodobná je ovšem Orbánův ústupek Evropské centrální bance a Mezinárodnímu měnovému fondu, jež hrozbu maďarské demokracii vnímají po svém — tedy jako hrozbu přílišné regulace a vládních zásahů do hospodářství. Fond ani banka se za svobodnější média ani za bezdomovce nepostaví. A pokud protidemokratická a antisociální část „revoluce“ Fideszu projde, začnou přijatá opatření inspirovat národovce na celém kontinentu, na osud Maďarů nehledě.

Maďarsko doposud patří do demokratické Evropy. A Evropané mají teď příležitost mu to dokázat.