Stalo se, jak bylo předvídáno. Fiatal Demokraták Szövetsége — Magyar Polgári Szövetség, čili Svaz mladých demokratů — Maďarská občanská unie, známější pod zkratkou Fidesz, vyhrál po prvním kole maďarských parlamentních voleb i kolo druhé, nedělní. Vítězství je to opravdu drtivé. V Národním shromáždění obsadí 263 křesel z 386 — o pět více, než kolik činí dvoutřetinová, tedy ústavní většina.

Fidesz kandidoval ve volebním bloku s Křesťanskodemokratickou lidovou stranou (KNDP), a proto není docela přesné mluvit o vládě jednoho uskupení. KNDP ale již dlouho představuje spíše symbolickou sílu, která pozorovatelům s Fideszem splývá. Nikdo dnes nepochybuje, že hlavní, určující, ba naprosto dominantní silou maďarské politiky bude po několik příštích let právě Fidesz. Získal nebývalou moc... ale též ohromnou odpovědnost. Stěžejní otázkou je, jak s nimi naloží.

Revoluce, likvidace, očista

Fidesz, či přesněji jeho předseda Viktor Orbán, jenž zvláště v poslední fázi kampaně všechny spolustraníky přehlušil, nasliboval před volbami mnohé: nižší zdanění firmám, prosperitu, milion pracovních míst, redukci přebujelé správy a úřednického aparátu, konec nadvlády oligarchů i důslednou obhajobu maďarských zájmů, a to se zdůrazněním zájmů Maďarů žijících mimo hranice dnešní země.

Orbán ale jen zřídkakdy upřesňoval, co konkrétně svými závazky míní. Všechny své sliby pouze rámoval do vize nového, lepšího státu, jež není žádným postkomunistickým Maďarskem, ale vysněnou zemí s kvalitativně jiným uspořádáním.

Komentátoři vnímali Orbánova slova jako obyčejnou rétoriku kampaně — poněkud národoveckou, místy zahnědlou či v pravém slova smyslu populistickou; přesto však nevybočující z předvolebního pozadí promluvy. Proto je dosti zaskočilo, když předseda Fideszu svá slova po volbách nijak nezmírnil.

Na velké tiskové konferenci hned v pondělí oznámil úmysl „zlikvidovat“ starý politický systém, přepsat ústavu a zřídit jakési národní rady, které se budou podílet na exekutivě. Myšlenku opět nerozvedl. V minulosti se ovšem hlásil k ideji nevolených, profesně elitních skupin, které fungují paralelně se státní správou a dohlížejí na to, aby se jednotlivá politická opatření uplatňovala v zájmu celého národa. Někteří pozorovatelé tak vidí v koncepci národních rad znaky korporativismu — ideologie veřejné správy, kterou se snažil naplňovat italský a později také maďarský fašistický režim.

Mnohokrát slíbené tažení proti oligarchům zase vzbuzuje znepokojení z toho důvodu, že oněmi zloduchy není v Maďarsku nikdo jiný než ředitelé státních a polostátních podniků. Vesměs jde o lidi dosazené minulou socialistickou vládou, podle oficiální rétoriky Hnutí za lepší Maďarsko (Jobbiku) exponenty židoamerického kapitálu. Komentátoři se shodují, že krátkozraká politika ředitelů leckdy prohloubila stávající recesi v zemi. Závazek vypořádání se s těmito lidmi jako s vrstvou ale nabádá k ostražitosti. Třeba i proto, že může mnohdy znamenat jen výměnu schopných za poslušné.

Třetím z rozpačitě přijímaných cílů revoluce — za kterýmžto slovem si Fidesz stále stojí — zůstává příslib maďarského občanství pro menšiny v okolních zemích. Modely dvojího občanství ve světě běžně fungují. Za všechny lze jmenovat Izrael nebo Spojené státy. Uváží-li se však, že třetina maďarského národa žije za hranicemi v kompaktním, k vlastnímu maďarskému státu přiléhajícím osídlení, nelze brát ani tuto věc zcela bez obav.

Nejdřív zlehka, pak bolestně