Byla bych docela ráda, kdybych se nemusela označovat za ateistku. To slovo totiž některé lidi pohoršuje, což nikterak nemám v úmyslu. Navíc poněkud znesnadňuje rozvíjet úvahy na téma „Bůh“. A to někteří ateisté docela rádi dělají. Jenže, co místo pojmu „ateista“? Mohla bych si říkat třeba agnostička. Agnostik, ten prostě jen neví....

Už Prótagorás z Abdér pravil: „O bozích nelze věděti ani že jsou, ani že nejsou, ani jakou mají podobu.“ Ovšem agnosticismem si také nejsem jistá. Agnosticismus nelze vyložit zcela jednoznačně, může být jistou formou skepticismu, ale také takzvaným „něcismem“. Budu asi muset přemýšlet dál.

Uvažovala jsem například i o tom, zda se člověk ateistou už rodí či nikoliv. Tedy zda je ateismus jeho původní stav. Křesťané asi předpokládají nebo předpokládali, že člověk se rodí jako pohan. To je však nepřesné, neboť pohanství je vlastně polyteismus. Novorozenec tedy stěží může být pohanem.

Jiná náboženství o tomto problému patrně uvažují jiným způsobem. Zatímco křesťanem se člověk stává teprve křtem (ať vědomě nebo nevědomě), stoupenci islámu tvrdí, že muslimem se člověk už rodí. Nanejvýš prý může být svým okolím „zkažen“, a sice výchovou k jiné víře či k ateismu. A když později přece jen přijme islám, patrně se tím pouze vrátí k sobě samému.

Religionisté mi, doufám, prominou, nejsem žádný znalec, dokonce už ani nevím, kde jsem k tomu poznatku přišla. Patrně v jedné z těch několika knížek o islámu, jež jsem přečetla. Leccos se mi přitom na islámu nelíbilo. Například: není mi sympatický bůh, který po člověku v prvé řadě žádá, aby se ho bál (tak to skutečně stálo v brožurce, jež měla islám propagovat).

Od dětství jsem spíš bázlivé povahy - překonání strachu mě stálo mnoho energie i v docela nedávné době, kdy jsem začínala psát do Deníku Referendum - a ještě si k těm obavám přidělávat boha, jehož je třeba se bát, to by rozhodně nebylo nic pro mě.

Předpokládám totiž, že lidé mívají zejména takové bohy, jací jim či jejich okolí vyhovují. Že tedy vlastnosti bohů jsou určovány převažujícím charakterem lidí, tvořících nějakou společnost. Že jsou zkrátka bohy té které společnosti či systému.

Budu teď asi trochu zaměňovat pojmy „společnost“ a „systém“, ačkoliv jsem si vědoma, že to není jedno a totéž. Obojí je však založeno na vztazích mezi lidmi. Podle mých představ konkrétní lidská společnost určitý systém vytváří, ten ji však může přerůst, rozšířit se do jiných společností a pozměnit jejich charakter.

V Deníku Referendum se poměrně často píše o Bohu a poměrně často se zde píše i o systému - většinou jako o dvou nesouvisejících pojmech. Nedávno, myslím, někdo poznamenal, že se nemáme pořád starat o systém, ale spíš o víru. A systém že máme raději nechat plavat, protože s ním nic nenaděláme.

Avšak i v jednom zdejším starším článku se potvrzuje, že systém a víra spolu docela úzce souvisejí. Při jeho čtení mě zaujala především tato věta: „...není rozhodující otázkou, zda Bůh existuje, ale co v naší společnosti funguje jako Bůh“. Věta nepřímo potvrzuje souvislost víry a určitého systému.

Směr neboli smysl systému (ale i chybění smyslu) nemůže nemít vliv na prvky systému. A prvky společenského systému jsou bezpochyby hlavně lidé. Každý systém má něco, co bychom mohli nazvat jakýmsi jeho „duchem“ či „bohem“, jemuž lidé-prvky mají tendenci podléhat, i když si to vůbec neuvědomují.

I tehdy, když deklarované náboženství dané společnosti vychází ze starých textů a když se lidé domnívají, že věří v Boha biblického či jiného. Někdy dokonce jednoho Boha navenek vyznávají a jinému (skrytému) se doopravdy podřizují. Reálného „boha“ kapitalismu, který stále panuje, ačkoliv je to pouhá modla, bychom mohli při troše fantazie nazvat třeba „Bůh Byznys, Zisk a Trh svatý“. Kdo z nás je ovšem schopen mu ani trochu nesloužit?

Kapitalismus je z jednoho úhlu pohledu všude stejný, z druhého se však projevuje někde jako liberální demokracie a jinde jako více méně autoritářský systém. Srovnejme si jako příklad dvě mocnosti současného světa: Spojené státy americké a Čínu. Jak odlišným způsobem se vyvíjely a jakým způsobem se ten vývoj dodnes projevuje.

Spojené státy vznikaly extenzívním způsobem - tedy postupným rozšiřováním se na západ. Vždy, když se nedostávalo půdy pro přibývající obyvatelstvo, byl kolonizován nový prostor; bez ohledu na to, komu předtím patřil či nepatřil. Kolonisté z celého světa byli vítaní. Byli to lidé různých typů, ale převážně takoví, kteří vyhovovali nově vznikajícímu kapitalistickému systému.

Kdo vlastně do Ameriky přicházel? Kapitalisté toužící po novém prostoru, bezzemci toužící po zemědělské půdě, jedinci toužící po neomezené svobodě, ale i náboženští blouznivci, dobrodruzi, zlatokopové, spekulanti, zločinci... Lidé ochotni opustit vše, aby získali vše.

Původní obyvatelé Ameriky do nového systému stěží zapadali. V základech jejich archaických společností byla rovnováha svobody jedince a společenského řádu. Prudce se utvářejícímu kapitalismu rovnováha chyběla. Její hledání mohlo na sebe brát různou podobu. Někteří lidé měli například potřebu kompenzovat tu neomezenou divokou a dravou volnost, jež měla v Americe obrovskou příležitost se uplatnit, nenávistně fundamentalistickým náboženstvím.

Čína naproti tomu prošla úplně jinou historickou realitou, což nemohlo nemít vliv na vývoj tamějšího systému. Čínští císaři kdysi válčili jen neradi. Čína se nerozšiřovala výboji, raději se obehnala zdí proti nájezdníkům.

Bylo nezbytné s mravenčí trpělivostí obdělávat každý metr čtvereční země, zúrodnit každý svah nekonečnými a miniaturními, intenzívně obdělávanými rýžovými políčky. Půda, jež byla k dispozici, po tisíciletí musela uživit stále se rozrůstající obyvatelstvo. Proto byl v Číně jedinec ničím, rodina vším, a vše zastřešující stát byl soudcem nad jejich životem a smrti.

Svoboda jedince byla v Číně neznámou věcí. Řekla bych, že princip organizace tam vždy vítězil nad principem anarchie. Ovšem ani panovník si nemohl dělat, co chtěl. Pouze sloužil jakémusi vesmírnému „zákonu“ zvanému „vůle nebes“, který prý prostupoval nejen celou organizací, ale úplně vším.

Jedinec byl zařazen do této „organizace“ ještě dříve, než se narodil. Přesněji řečeno: jedinec se vlastně mohl narodit až tehdy, pokud měl být kam zařazen. Tato tendence v moderní Číně vyvrcholila známou „politikou jednoho dítěte“. Doufám, že některý sinolog mě za tyto představy nezastřelí, ale myslím, že nejsem tak úplně vedle.

Mezitím v Americe mnoho lidí pocházejících z náboženských kruhů bojuje za právo na narození každého počatého jedince, bez ohledu na to, jaký bude jeho pozdější osud, zda bude vůbec schopen života a zda se společensky uplatní - tedy, zda bude někam zařazen.

Jakoby vycházeli z hluboce zakořeněné představy, že každý schopný jedinec si své místo najde sám, zatímco ti neschopní nestojí ani za řeč. Kult volnosti a síly v americké kultuře dominuje, i když někdy dost skrytě. Zatímco v Číně jde spíš o kult poslušnosti a hierarchicky uspořádané organizace.

To byla pouze malá úvaha na téma, jak všechno souvisí se vším. Oba principy, na nichž popisované společnosti stojí, nejsou vyhovující a nemají perspektivu. Liberální princip související s kultem síly totiž musí v konečném prostoru, který je zatím lidstvu k dispozici, po čase zákonitě narazit na nepřekročitelné hranice.

Kult nadvlády hierarchické organizace nad člověkem zase vede k omezení iniciativy jedince, což také není řešení. S kapitalismem jsou kupodivu kombinovatelné oba kulty. Pokud kapitalismus odmítáme, potřebujeme něco docela jiného.

V dobrých společnostech (systémech) je Bůh společným dobrem všech. Ve špatných společnostech se  dobra (či vlastně jeho zdání) zmocní jedni a využívají ho proti druhým. Chtějí ovládat jejich nevědomí, kontrolovat jejich svědomí, chtějí vlastnit jejich duši. Náboženství se tak stává ideologií sloužící k podpírání světské moci.

Myslet si ovšem, že pokud jsme ateisty, nemůže nikdo naše nevědomí ovládat, je velký omyl. Může to být klidně i jiná, třeba velmi nenápadná a zcela nenáboženská ideologie. Osvobodit se od vlivu takových vládychtivých ideologií pro jedince znamená naleznout skutečnou svobodu.

Jestliže marxisté od počátku tvrdili, že je třeba změnit materiální podmínky systému a potom se vcelku přirozeně změní i jeho „duch“, křesťané odedávna tvrdili opak. Zdůrazňovali primární nutnost duchovní proměny člověka.

Je docela možné, že úplnou pravdu nemají ani jedni, ani druzí, že pravda je někde uprostřed. Marxisté mohou bez problémů přestat trvat na tom, že musí bezpodmínečně dojít nejprve k násilné revoluci, aby se systém změnil, zatímco křesťané by mohli uznat význam materiálních změn pro změnu celé společnosti. Pak by se zřejmě jejich stanoviska velmi přiblížila.

Já osobně se domnívám, že je zapotřebí poněkud se oprostit od úplného materialismu a myslet si: Přestože dokonalý systém zatím neexistuje, existuje už jeho smysl. Člověk je totiž schopen si ho myslet. Možná dokonce ten smysl vždy existoval! A možná se dokonce může stát naším osobním smyslem, když budeme chtít.

Pokud bychom ten smysl nazvali Bohem, pak je to ovšem Bůh, který nepřináší svým vyznavačům žádné osobní výhody, žádnou posmrtnou věčnou blaženost. Ale samozřejmě takovou představu nikomu nezakazuje. Obyčejný člověk by si měl spíš říct: copak právě já jsem tak důležitý, abych žil navěky? Nebo je důležitější ten smysl - něco, co je ve mně a nejen ve mně, a co se mnou možná nezemře?

Přijetí takového smyslu života by znamenalo otevřít se pozitivním vztahům s lidmi, především s těmi podobně smýšlejícími, ale konec konců se všemi, kteří budou chtít. A naopak, pokud možno se uzavřít vůči ideologickým manipulacím ze strany stávajícího systému.

Tímto způsobem postupně přestaneme být prvky kapitalismu a staneme se prvky úplně jiného systému. Toho pravého, který přijde, až nastane jeho čas. A i kdybychom se nedožili žádné pozitivní společenské změny, tak možná právě my svým životem přispějeme k růstu nového systému. Nebo snad přímo Jeho Království? Není tohle ateismus a víra v jednom? A není to zároveň nevyvratitelné?