Práce jako (ne)smysl života

Moderní ekonomika potřebuje k růstu stále méně práceschopného obyvatelstva. Reakcí politických a ekonomických elit na problémy, které marginalizace práce způsobuje, je tlak na práci, aby se přizpůsobila kapitálu.

Pryč jsou doby, kdy se lidé identifikovali především se svým povoláním. Pryč jsou doby, kdy k porozumění situaci na trhu práce stačil ukazatel míry nezaměstnanosti. A již dávno pryč jsou doby, kdy se daly použít jednoduché slogany typu „bez práce nejsou koláče“, či „kdo nepracuje, ať nejí“.

Po blahobytných 50. a 60. letech minulého století, kdy se dokončuje poválečný boom, přichází několik zásadních změn v 70. letech, které se dotýkají (až dodnes) trhu práce. První z nic je změna struktury ekonomiky. V 70. letech, nejprve ve Spojených státech, se hlavním sektorem (ať již z hlediska zaměstnanosti, nebo podílu na HDP) stávají služby. Mimo to se objevují dvě základní tendence, které souvisejí nejen s touto hlubokou strukturální změnou, ale také s již zmíněným dokončením poválečné obnovy (tj. nasycení ekonomiky) a nástupem pracovně-úsporných technologií.

První z nich, který velmi bedlivě sleduje také ILO, je tzv. wage share, neboli poměr mezd na HDP. Nikoliv náhodou tento poměr vyvrcholil ve všech zemích Západu v 70. letech (viz grafy). Od té doby tento poměr s menšími výkyvy klesá, což poukazuje na:

  • Rostoucí sílu kapitálu. Ten má na rozdíl od práce globální charakter, práce se marginalizuje, a proto kapitálu nedělá problém vypovědět „ smlouvu o sociálním státu“. Není prozatím síly, která by kapitál dokázala donutit opět respektovat práci jako rovnocenný faktor.
  • Odraz v poklesu kupní síly (a tedy nerovnováhy mezi agregátní poptávkou a nabídkou, která ústí v chronickou nadvýrobu) a nadbytek likvidity (zisků) v systému.

Domnívám se, že poháněcím faktorem této zásadní nerovnováhy jsou právě pracovně-úsporné technologie. Takovýto vývoj se nutně musí odrazit i na vztahu mezi růstem HDP a růstem pracovních míst. Tato vazba dlouhodobě oslabuje. ILO uvádí, že jednoprocentní růst ekonomiky je spojen jen s růstem 0,3 % ve tvorbě pracovních míst. Není divu, že se v ekonomickém slovníku objevuje nový pojem: jobless growth. Stačí se podívat na statistiky vývoje před krizí a zjistíme, že řada zemí byla sto vykazovat i poměrně vysoký růst a zároveň dosti značnou nezaměstnanost. Nebo to řekněme ještě jinak: Moderní ekonomika potřebuje k růstu stále méně práceschopného obyvatelstva.




Důležitým ukazatelem je i tzv. mzdová elasticita. Odráží podobný vývoj, jako v případě pracovních míst. V případě, kdy ekonomika roste, rostou mzdy mnohem pomaleji (0,65 koeficient, s tendencí k poklesu). Naopak v případě poklesu ekonomiky reagují mzdy silněji, koeficient je tedy 1,55. Tento rozptyl v elasticitě jasně vysvětluje, proč se mzdy nevracejí na svou původní úroveň i několik let po krizi (např. jihovýchodní Asie), kdy byl obnoven ekonomický růst.

Reakcí politických a ekonomických elit na problémy, které marginalizace práce způsobuje, je jednoduše řečeno tlak na práci, aby se přizpůsobila kapitálu – především z hlediska mobility a flexibility. Už se nehovoří o lidech, ale o lidských zdrojích, které musejí být flexibilní a dynamické. Flexibilizace, která se poprvé objevuje v souvislosti s IT a s možností vyměnit jednu komponentu pružně za druhou, má pro „lidský zdroj“ několik dimenzí.

Jednak je to dimenze flexibility vůči jednomu zaměstnanci. Práce o víkendech, svátcích, do večera, do noci, na zavolání, prostě jak je „flexibilně“ potřeba.

Další dimenze je flexibilita mezi zaměstnavateli (firmami) jednoho oboru. Je pozoruhodné, jak zaměstnavatelé na jedné straně neustále reptají, jak je ta pracovní síla rigidní, na druhé pak u pohovorů testují loajalitu zaměstnance vůči firmě, která ho možná během pár týdnů propustí a vezme si někoho ještě flexibilnějšího.

Nakonec je tu dimenze přecházení mezi obory, tedy rekvalifikace. Těžko se člověk může ztotožňovat s prací, která se neustále mění. Proto, jak uvidíme záhy, se objevuje možnost identifikace jiné.

Nesmíme zapomenout ani na dimenzi flexibility místní – tedy stěhování se za prací. Moderní pracovní síla samozřejmě netouží po ničem jiném, než se podobně jako průměrný Američan stěhovat 12x za život. Co je to ale stále proti kapitálu, který může měnit své majitele během vteřin! Je logické, že takovýto „pohyb“ vede k tomu, že „lidský zdroj“ ztrácí nejenom ponětí, o tom co dělá, ale i proč to vlastně dělá (mimo toho, že se potřebuje nějak uživit), ale i vazbu k místu, k přátelům, k rodině.

Zmíněnou alternativní identifikací není nikdo jiný než spotřebitel. S tím jak klesá důležitost práce jako výrobního faktoru, pak v situaci nadvýroby enormně roste role spotřebitele. Je zajímavé, jak si málokdo uvědomuje, že se jedná o dvě strany jedné mince. Tentýž „lidský zdroj“ by měl být stále flexibilnější a dynamičtější, měl by pokud možno trávit v práci celý svůj život a bez reptání si nechat snižovat mzdu, ale zároveň by to měl být jedinec trávící svůj čas na nákupech a užíváním, který utrácí (a povzbuzuje tak ekonomiku).

Tento evidentní rozpor, který je zakořeněn v globálním kapitalismu, řada domácností řešila zadlužováním – především ve Spojených státech. V dobrých časech byly domácnosti chváleny, jak pomáhají roztáčet kola ekonomiky, zatímco nyní, v krizi, si musejí vyposlechnout, jak si rozežraně žily nad poměry.

V situaci, kdy už práce nemůže sloužit jako identifikace člověka, tedy nastupuje značka, aby jedinci řekla jakým vlastně je. Jestli dynamický mladý rebel, nebo spolehlivý, konzervativní otec rodiny.

V souvislosti s tlakem na náklady ale nebyl postačující ani americký systém hire and fire, takže právě od 70. let dochází k masivnímu přesunu pracovně náročných výrob do levnějších zemí. Také UNCTAD ve své každoroční World Investment Report konstatuje, že globálně nedochází k navýšení výrobní kapacity, ale k jejímu přesunu: ze Západu a Severu na Jih a Východ.

Ve vyspělých zemích pak tato situace komplexně vyúsťuje nejenom v dlouhodobou strukturální nezaměstnanost, ale také v rozšíření fenoménu, který byl dříve omezen jen na rozvojové země: pracující chudoba. Zejména Spojené státy (dle Bureau of Labour je 10 milionů pracovníků charakterizováno pracující chudobou) a v posledních letech jako následek „vzorových“ reforem rigidního pracovního trhu také Německo.

Nemluvě o tom, že existuje řada statistických možností, jak údaje o míře nezaměstnanosti vhodně upravit – uchazeče z evidence prostě vyřadit, když např. na poště bude příliš velká fronta a hleďme, najednou bude neviditelný. Proto je nesprávné hodnotit situaci na trhu práce pouze prizmatem míry nezaměstnanosti. Je potřeba mnohem širší analýzy.

Když se ale podíváme skutečně komplexně, tak se nám naskytne dosti tragický obrázek.

Služby, které jsou považovány za moderní sektor, mají ve většině vyspělých zemí duální podobu. Na jedné straně exkluzivně placená zaměstnaní ve finančních službách (jejichž přínos pro ekonomiku i občany je přinejlepším sporný), na druhou stranu kumulace částečných úvazků a velmi špatně placených zaměstnaní, pro které se ve Spojených státech vžil název „obraceč hamburgerů.“

Můžeme vzpomenout i slavný vtip, kdy se prezident Clinton v restauraci chlubí, že dal vzniknout 300 000 nových pracovních míst. Číšník mu na to říká: máte pravdu pane prezidente, já sám mám čtyři a nemohu z nich uživit rodinu.

Doprovodným jevem těchto procesů na trhu práce je pak nárůst polarizace, která mimo svých sociálních a morálních aspektů, je ekonomicky velice nevýhodná. Extrémní bohatství koncentrované u hrstky boháčů nikdy nevyváží silnou střední třídu. Bohatci se pak podílejí na finančních virtuálních kouzlech, zatímco zbytek společnosti stále chudne.



Nelze opomenout ani ekonomy (a není jich málo, Rifkin, Brain, Ford… jen v českém prostředí jsou hojně opomíjení), kteří jasně konstatují, že po službovém sektoru není kam jít dál a že otázka, kam s uvolněnou pracovní silou, je naprosto zásadní pro stabilitu jakéhokoliv systému.

Není nutno asi zdůrazňovat, že současná krize (trvající od roku 2008 a jen měnící svou podobu), situaci na trhu práce nadále zhoršila, a to – světě div se – zase hlavně v zemích Západu. 205 milionů nezaměstnaných celosvětově, 1,2 mld. lidí v pracující chudobě. K tom více než 50 % celosvětových pracujících spadá do kategorie, kterou OSN klasifikuje jako vulnerable employment tedy pracující „sebezaměstnaní“ či pracující v rodině. Ti jsou často mimo jakékoliv statistiky, chybí jim formální smlouvy a jakákoliv sociální ochrana.

Ale abychom jen nekritizovali, co s tím?

Reformistické řešení se nabízí a u nás byl jeho velkým propagátorem již bohužel zesnulý pan národohospodář, Miloš Pick. Čtyřdenní pracovní týden (např. 30 hodin). Je přeci absurdní, abychom měli čím dál modernější technologie – jejichž účel byl, abychom se méně lopotili – a dřeli čím dál víc! A to ještě ke všemu, abychom se jen tak tak uživili.

Radikálnější řešení rozlišuje pečlivě mezi prací a zaměstnáním. Často, i v hovorech mezi sebou, říkáme, že není práce. Není tomu tak. Práce je okolo nás nepřeberné množství. To, co chybí, je zaměstnaní. V současném systému je ledaccos naruby, ale u práce/zaměstnání je to vidět velmi dobře.

Nepotřebné činnosti (zdráhám se použít slova práce, což by měla být smysluplná a pro společnost obohacující činnost) jako modelka, finanční makléř apod. jsou vysoce odměňovány – jak finančně, tak stále ještě i společensky. Naopak, to co je pro přežití společnosti zásadní (a co většinou v současném systému vykonávají ženy) – výchova dětí, péče o staré, nemocné atd. je nahlíženo s despektem a neoceňováno buď vůbec, nebo velmi málo. Vždyť kolikrát jste slyšeli větu o ženě na mateřské (v ČR pozoruhodně nazvané dovolená): ona se fláká, je doma s fakanem.

Společnost, která tyto činnosti nedokáže ocenit, je nejenom nemocná tím, jak hloupé má priority, ale předvídá svou vlastní zkázu. Potřebujeme systém, který bude finančně oceňovat práci v oblasti sociální, ekologické, kulturní, ve vědě a výzkumu. To od současného systému, ve kterém šéfům finančních společností, které dostanou do krize celé země, míří milionové bonusy, očekávat nelze. Nelze očekávat, že v systému dominance soukromého vlastnictví, které zajímá jen rychlý zisk, bude trh alokovat zdroje tímto směrem.

Potřebujeme jiný systém. Jen ten systém, který dokáže vyřešit otázku práce, vrátit práci její význam, její společenskou prospěšnost, takový systém má právo na další existenci.


Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.

A co si myslíte vy? Diskuse (50 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Rudolf Převrátil - překladatel a publicista

Jak je to ale globálně? Středa, 11.Ledna 2012, 14:27:46

"Moderní ekonomika potřebuje k růstu stále méně práceschopného obyvatelstva," stojí v úvodu tohoto textu. Statistiky, na něž se odvolává I. Švihlíková, se týkají EU a USA, tedy Západu, ekonomik jádrových zemí. Ovšem na globální trh práce vstoupily od 70. let desítky milionů nových námezdních pracovníků v Číně, Indii i jinde. Není tomu ve skutečnosti tak, že se námezdní práce přesouvá z jádra na periferii, ale její celkový objem, měřený např. pracovní dobou, neklesá, ale dokonce stoupá? Do jaké míry se může pracovník s námezdní prací, kterou vykonává, nějak identifikovat, že je tato práce stále odcizenější, to je samozřejmě jiná otázka. V tomto dotazu mi jde o její celkové objemy v globálním měřítku.
S pozdravem paní Švihlíkové
R.P.

Miroslav Novák - Praha 9

ad R. Převrátil Čtvrtek, 12.Ledna 2012, 02:02:15

Vaše poznámka je jistě namístě, nicméně je třeba vzít v úvahu také, že:
- produktivita práce těchto milionů lidí je velmi nízká
- životnost jejich výrobků je nízká
- jedná se většinou o výrobky naprosto zbytné, zkrátka krámy, které brzo končí v kontejneru
Tyto skutečnosti význam východních ekonomik částečně snižují.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Společnost, která nepotřebuje lidi Čtvrtek, 12.Ledna 2012, 05:20:45

Společnost, která se postupně stává pouhou ekonomikou, kladoucí čím dál tím vyšší nároky na jedince, přestává být společností. Je to jen mechanismus, navíc poruchový. Lidé se proměňují v přítěž, neboť je jich jaksi moc a nechtějí se "přizpůsobovat". Můžeme se pak divit, že se někdo izoluje (třeba i s rodinou) od takové společnosti, která se nechová přátelsky? Že nepřijímá její "hodnoty"? Takoví lidé, jejichž domov není ve společnosti, ale v nějakém vysněném světě, jsou pak pokládáni za nenormální a občas jsou i zavíráni do blázince. Zatímco mafiáni jsou zcela normální. Ti přece navazují takové zdravé společenské kontakty. A své děti jistě vychovávají velmi společensky. Ti mají v dnešní společnosti zelenou.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

zkusme to prakticky Čtvrtek, 12.Ledna 2012, 10:53:2

nahrazování živé práce zvěcnělou a limitovaná absorbční kapacita tercierného, kvartérního i kvinterního sektoru je dlouhodobý a objektivní trend - ale zkustem vzít raději prakticky ta možná řešení.
Např. zkrácení pracovní doby v těch nejvspělejších zemích - s tímhle poltikou už přeci mají v západní Evropě konkrétní zkušenost (Německo, Francie etc.)
A pokud to myslíme vážně jako systémové opatření (upozorňuji že nejde o kurzarbeit), je dobré tuhle zkušenost vyhodnotit. S principem souhlas, jen dodávám, že někde realizaci ani nedotáhli, někde to po zavedení opět zrušili.
Kromě obecných problémů spojených s opadnutím konjunktury a zostřením globální konlurence, s čímž klesla politická ochota k tomuto kroku, jde zejm. o problém obcházení příslušných regulí, které vedlo dokonce k zhošení situace lidí pracujících v režimu v podstatě šedé ekonomiky

Jakub Mlynář - Loděnice u Berouna

Russell Čtvrtek, 12.Ledna 2012, 21:58:31

Nemohl jsem si při čtení nevzpomenout na hezkou, letos přesně 80 let starou úvahu filosofa Bertranda Russella "Chvála zahálky", v angličtině např. zde: http://www.zpub.com/notes/idle.html

Martin Pleva - pedagog, Brno

Vynikající článek Čtvrtek, 12.Ledna 2012, 23:14:29

Jen pár poznámek:

R. Převrátilovi: Práce se přesouvá ze Západu na Východ, to je přece jasné. Ano, v jistém ohledu je div, že vůbec ještě nějaká prac. místa na Západě jsou...

J. Dolejšovi: Řešení je podle mě jediné: Omezit tzv. volný obchod, jinak nemáme v konkurenci s asociálními státy býv. třetího světa šanci! Pokud nesplní určité sociální, ekologické aj. standardy, nebudou smět (tak snadno) na náš trh. Kapitalismus je rozjetý a stále zrychlující vlak, který nikdo neřídí... a jednou vykolejí, víme to všichni...

E. Hájkové: Společnost, která nedokáže dát lidem práci, se dříve nebo později zhroutí. Jen jenom otázka, jakou podobu to zhroucení bude mít.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

uzavřít zemi ? Pátek, 13.Ledna 2012, 18:41:48

protekcionismus (neřku-li autarkie) nemám za rozumné řešení - hrozí z něj stagnace. Před globalizací se prostě "pod postel" neschováme. a když to zkusíme, jen ztratíme čas.
Dílčí opatření samozřejmě dělají mnohé země, včetně USA pro nás to znamená spíše jaké chceme hranice EU, ale jistě z ní nebudeme dělat nějakou Albánii či Severní Koreu.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Dolejšovi Sobota, 14.Ledna 2012, 00:13:15

Takže jaké je vaše řešení?

A proč by EU měla být Albánií nebo Severní Koreou? Do nástupu globalizace jsme si víceméně všechno v Evropě vyráběli sami a problém s tím žádný nebyl.
Já přece navíc neříkám, že máme obchod zastavit, jen omezit. Férový obchod je možný jen na základě rovný s rovným, na tom by trval i A. Smith. A každý přece ví, že ta rovnost podmínek dnes není. Jak chcete konkurovat ne už dnes čínskému dělníkovi, ale čínskému nebo indickému inženýrovi, který je schopen pracovat ve srovnatelné kvalitě, ale za zlomek ceny v porovnání s jeho západním kolegou????

Rudolf Převrátil - překladatel a publicista

Dvojí logika kapitalismu Sobota, 14.Ledna 2012, 04:56:24

Podle mého oblíbeného autora Davida Harveyho působí v kapitalismu dvojí logika Jedna je základní logikou kapitálu: udržet za každou cenu akumulaci kapitálu na takové úrovni, aby vedla každý rok k růstu přibližně o 3% ve srovnání s předchozím rokem. Tato logika nutí k bourání všech přehrad pohybu kapitálu a jde tedy proti protekcionismu. (Že takový exponenciální růst nelze dlouhodobě udržet a že kvůli tomu dochází opakovaně k vážným poruchám, je jiná otázka, kterou tady rozebírat nelze).
Druhá logika je logikou institucionální, je to zejména logika teritoriálního státu. Kapitál se bez teritoriálního státu a dalších podobných institucí neobejde, ale jejich logika naopak vytváření přehrad vyžaduje. Kapitalismus proto (a také z dalších důvodů) žije v trvalém vnitřním konfliktu, který musí neustále řešit. Za tři století vyzkoušel spoustu způsobů; lidé ztělesňující kapitál - kapitalisté - jsou mimořádně vynalézaví. Za bouráním hranic často přichází budování nových. Podívejte se např. na dnešní USA, jak chrání své vlastní zemědělství nebo kontrolují migraci.
Protekcionismus v rámci Česka (stejně jako kteréhokoliv evropského státu) nedává samozřejmě smysl. Protekcionismus - cílený, dílčí - v rámci Evropy by možná smysl měl. Neusiluje o to právě teď někdo v Německu nebo Francii?

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Sobota, 14.Ledna 2012, 12:12:53


upozorňuji na článek "EU se zhroutí v 90 dnech" na Outsidermedia (Stanovi to jistě nebude vadit) ...

Věty jako

" ... Hysterie z hrozivé možnosti pádu Evropy a strašlivé důsledky pro světovou ekonomiku, jejíž kolaps, jak se zdá, směřuje ke svému konci s tím, jak se tato událost nakonec kolem 1. dubna stane nezpochybnitelnou realitou, což bude spojeno s obviněními z „vyvolávání strachu“ ze strany velké části davu. To rychle zmizí v zájmu další předvídatelné reakce na krizi, vzteku na ty, kteří dopustili, že došlo ke zhroucení.

„Mohu říci, že od té doby, co jsem začal před 30 lety dělat tuto práci, jsem nikdy nebyl více znepokojen, než jsem nyní“, řekl Celente australské televizi ABC.

nebo

„Neexistuje žádný způsob, jak zachránit evropské státy,“


se mi vůbec nelíbí v článku, který vychází z rozhovoru ausregnecht na potvoru s Celentem, který se ve svých předpovědích zatím zrovna moc nemýlil.
Nejde o to, jestli to trefil na týdny přesně, ale hoch se proslavil správnými předpověďmi burzovního krachu v roce 1987, rozpadu Sovětského svazu v 1991, asijské krize z roku 1997, splasknutí internetové bubliny v roce 2000 a recese 2001, začátek peněžní horečky 2002, propad trhu realit, recesi v roce 2007 a paniku 2008 ...

Takže to asi bude dost blbý ...

Doufám, že se teď vyjímečně sekne

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

víníkem není volný obchod Neděle, 15.Ledna 2012, 10:54:56

Nevím co myslíte tím "omezit volný obchod" ale jako princip je to opavdu regresivní záležitost (viz i pan Převrátil). Pokud jsem zmínil dílčí opatření, tak spousta států dnes reguluje "sociální turistiku" a j opatrná pokud jd eo vydávání "pracovních povolení" popř. "agenturní zaměstávání".
To samozřejmě nemá vliv na dovozy levného zboží ze zemí kde jsou nižšíc celkové náklady práce. Některé věci může narovnat objektivizace doprvaních nákladů - situace kdy se některé zboží vozí nadbytečně z jedné stny zeměkoule na druhou po tom volá. Free trade by měl být doplńován fair trade, i když se to samozřejmě nedá jednoduše nadekretovat.
Ale obnovovat vysoké celní bariery nebo dokonce zákazy dovozu... to asi ne. Pro zajímavost, zastáncem volného obchodu byl kupodivu i ten Karel Marx

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 15.Ledna 2012, 11:19:43


to jsou ty paradoxy, pane Dolejši:

podle mne je Marx liberálem svého druhu a pravicový ultraliberál Jude Wanniski ho chválí až nezřízeně a považuje Kapitál za významný zdroj svých názorů. Francis Wheen (kniha Marxův Kapitál) o tom píše :

"...jako stoupenec volného obchodu a zlatého standardu, nepřítel byrokracie a obdivovatel ducha Klondiku, Marx byl jedním z titánů klasické teorie a praxe a zároveň geniální prorok. Velmi těsně se přiblížil pravdě sypou myšlenkou, že kapitalismus seje semena vlastního zániku."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Ledna 2012, 11:31:46

Nechci se vám plést do debaty, ale myslím si, že žádný paradox u Marxe není. Marx byl zastáncem volného obchodu pouze do jím předpokládané revoluce. A taky jen potud byl liberálem. Po revoluci už asi předpokládal něco jiného.

Vojtěch Klusáček - Brno

Dvojí logika kapitalismu Neděle, 15.Ledna 2012, 22:51:10

"Že takový exponenciální růst nelze dlouhodobě udržet a že kvůli tomu dochází opakovaně k vážným poruchám, je jiná otázka, kterou tady rozebírat nelze" píšete. Mám dojem, že to je právě to klíčové, co by tu mělo být rozebíráno.

Ilona Švihlíková v krásném článku rozebrala od přelomu 70.-80. nastupující "džusování" nákladů na pracovní sílu v podobě poklesu podílu mezd na HDP, přesunu výrob do rozvojového světa, a ruku v ruce růstu veřejného i soukromého dluhu jako kompenzaci propadu koupěschopné poptávky. Zbývá doplnit, co předcházelo, spoušťový moment. A to - jak píše třeba Martin Hekrdla v Právu - byl setrvalý, byť pomalý, pokles ziskovosti v reálné ekonomice, který právě v těch kritických 70. letech podkročil "magická" 3 %. Následná optimalizace mzdových nákladů vč. přesunů výrob na Východ, snižování přímých daní, atp., je v rámci snahy tento trend poklesu ziskovosti zvrátit. Výsledný propad kupní síly ve vyspělých zemích byl kompenzován deficitním hospodařením ve veřejném sektoru, růstem jak veřejných, tak soukromých dluhů. Po mnoha peripetiích se v roce 2008 tento kompenzační mechanismus jednoduše vyčerpal.

Stojíme nyní v zásadě mezi Scyllou a Charybdou. Můžeme si vybrat ustřelení dluhů čím dál rychlejším tempem ad infinitum a následné zhroucení. Nebo restriktivní politiku vedoucí k sestupné spirále restrikce směrem k vyrovnaným rozpočtům - pokles kupní síly - pokles hospodářství - pokles výběru daní - nutnost dalších restrikcí a výsledný kolaps. Řešení, zdá se, v oboru kanonické ekonomie neexistuje. Problém je, kapitál v posledních 40 letech není schopen ani udržet, natož snad zvýšit, ziskovost a zároveň udržet kupní sílu obyvatelstva pro svou prostou reprodukci.

Nabízejí se otázky. Čím je způsoben neustálý pokles ziskovosti? Prostým mechanismem "žádný strom nemůže růst do nebe"? Tedy už jen požadavek nesnižování ziskovosti vede k exponenciálnímu růstu, který (patrně) není možný. I třeba lineární růst, sám o sobě velmi optimistická varianta a neomezený, vede ke snižování percentuálních ročních přírůstků. Nebo se zde projevuje mechanismus - alespoň dle Josepha A. Taintera - univerzální pro všechny složité ekonomické systémy, snižování mezních výnosů? Další mechanismy? Dá se tato situace nějak řešit? Pakliže nikoli, jak přimět kapitál, resp. majitele a akcionáře akceptovat soustavný pokles ziskovosti?

Rudolf Převrátil - překladatel a publicista

K poznámce Vojtěcha Klusáčka Pondělí, 16.Ledna 2012, 05:03:58

Máte pravdu, o nemožnosti exponenciálního růstu je třeba diskutovat. Jde ale o to, že se tato otázka nedá pořádně rozebírat v nutně prostorově omezené debatě k jinému hlavnímu textu (nemluvě o limitech vlastního poznání, které pociťuji a s nimiž se musím vypořádávat). Snad někdy jindy a v jiném formátu.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pondělí, 16.Ledna 2012, 12:08:58


O nedostatku skutečných zisků ze skutečné produkce ve starém světě se skepticky vyjádřil (mimo mnoha jiných) i americký ekonom profesor Andrew Kliman z newyorské University Pace, který zdůrazňuje, že skutečná míra zisku od poslední „Velké destrukce“ v době druhé světové války stále klesá a dokladuje to právě na americké ekonomice, která byla dlouho považována za praporečníka civilizace a na které lze vhodným způsobem studovat civilizační trendy a procesy. Pokud porovnáme mezi sebou zprůměrované míry zisku v jednotlivých zhruba dvacetiletých etapách od r. 1941 do r. 2004, zjistíme, že míra zisku v USA (bez ohledu na výkyvy) poklesla v průměru zhruba na polovinu (Andrew Kliman, O kořenech současné ekonomické krize a některých navrhovaných řešeních III., 28. 5. 2009, www.ezurnal.cz), dále též „O krize a kapitalisme: Rozhovor s profesorem Andy Klimanem“ - 8. 12. 2008 a 3. 2. 2009 na www.primaakcia.sk ). Profesor Kliman také upozorňuje na techniku výpočtu míry zisku - pokud se při výpočtu míry zisku v ekonomice pracuje s dílčími mírami, které srovnávají zisky nikoli s hodnotou kapitálu v historických nákladech, zač byl pořízen, ale s náklady, za které byl kapitál získán při převzetí někým pod cenou, nejde o prvek zcela korektní - aby byla míra zisku dostatečná a mohla se vykázat jako větší, je podmíněno krachem a ztrátou jiných, aby druzí mohli vykázat zisky dostatečné (ale i tak čím dál menší).

A protože existují možnosti globálního využití kapitálu, stává se nakonec pozice kapitálu, který „zůstal doma“, konkurenčně neřešitelná.

A Ilona Švihlíková o tomto tématu, totiž že zisk v reálné ekonomice vyspělého státu až příliš schází a proto ho nahrazují různé umělé finanční konstrukce, hovořila už před více jak 3 lety. V článku „Finanční krize – systémový pohled“ uveřejněném v Britských listech z 3. 11. 2008 píše o hazardu, který odstartoval současnou krizi:

„…Takové chování není jen znakem neopatrnosti a morálního hazardu, ale může vést k úvaze, zda převaha finanční sféry nad reálnou ekonomikou není základním znakem naší ekonomiky. Situace, kdy objem různých finančních instrumentů (opce, deriváty, futures atd.) několikanásobně převyšuje hodnotu „reálných“ statků. Ukazuje, že se globální ekonomika stále posouvala do své virtuální, kasinové podoby. Přetržení vazeb mezi finančním a reálným sektorem je velmi varující a zpochybňuje udržitelnost celého systému (nejen amerického).“,

a pak dodává:

„Není to ale pro to, že dosahovat vysokých výnosů – tak jak je požadováno a kriticky hodnoceno „racionální“ burzou v reálném světě - je čím dál těžší? Není skutečnou příčinou této krize prostě klesající míra zisku a nutnost si je „uměle vyrobit“ ve světě virtuálním, který byl pro tyto účely dalekosáhle deregulován?“


Teď z toho hlavně vyvodit i další závěry, ...

... protože to, že financializace není příčina, ale symptom současných problémů, je někdy velmi obtížné přesvědčit náš pokrokový středolevý mainstream ...


Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pondělí, 16.Ledna 2012, 12:18:43


nebo Immanuel Wallerstein na www. sok.bz - článek někdy už z roku 2000
(Levicová politika pro XXI. století. Ještě jednou o teorii a praxi)

" ....Jsem přesvědčen, že dnes už řada trendů dospěla do bodu, kdy ohrožují základní funkce systému. Shrnu stručně to, co jsem podrobně objasnil na jiném místě. Kapitalismus je jako historický systém definován skutečností, že v jeho struktuře hraje ústřední a prvotní úlohu nikdy nekončící akumulace kapitálu. To znamená, že instituce, které tvoří jeho kostru, odměňují ty, kdo usilují o nekonečnou akumulaci kapitálu a trestají ty, kdo tak nečiní.

Jak se ale akumuluje kapitál? Klíčovou a nevyhnutelnou podmínkou je vytváření co největšího zisku z ekonomických operací. Zisk je funkcí rozdílu mezi skutečnými náklady a možnými cenami. Hovořím o možných cenách, protože žádný prodejce nemůže zvyšovat cenu své komodity do nekonečna, pokud ji chce prodat. Vždy existují určité hranice. Ekonomové tomu říkají pružnost poptávky. V mezích daných koeficientem pružnosti závisí skutečný zisk na trojích nákladech: nákladech práce, nákladech vstupů a infrastruktury a daňových nákladech.

Předpokládejme nyní, že budeme určovat tyto náklady globálně v procentech celkového objemu prodeje a hypoteticky dokážeme stanovit průměrné hodnoty. Takovou operaci samozřejmě dosud nikdo nikdy neprovedl a možná ji ani provést nelze. Je však možné představit si ji a odhadnout přibližné výsledky. Chci vám říci, že v průběhu uvedených 500 let se v kapitalistické světové ekonomice jako celku podíl těchto tří nákladů na celkové vyprodukované hodnotě neustále zvyšoval. Výsledkem je, že stále hlouběji zapadáme do situace globálního nedostatku zisku, který ohrožuje schopnost kapitalistů akumulovat kapitál.

Je to vlastně věc, o níž kapitalisté neustále diskutují. Používají ovšem jinou terminologii. Hovoří o "efektivitě výroby", čímž v podstatě myslí snižování podílu nákladů na celkové hodnotě.
Ve skutečnosti hovoří o využívání menšího počtu lidí na výrobu stejného množství zboží nebo o získávání levnějších vstupů (což často znamená méně lidí na výrobu vstupu). Jde samozřejmě o to, že v soutěži mezi kapitalisty získá větší zisk ten, kdo je efektivnější. Já ale kladu jinou otázku: je dnes výroba, vzata globálně a ve všech odvětvích dohromady, "efektivnější" než před 100, 200 nebo 300 lety?

Nejenže jsem skeptický pokud jde o vyšší "efektivitu" globální produkce z hlediska výrobce, ale tvrdím dokonce, že příslušná křivka neustále klesá. Všechny takzvané triumfy efektivní výroby jsou prostě pouhé pokusy o zpomalení postupu této klesající křivky. Celou neoliberální ofenzívu posledních dvou desetiletí lze považovat za gigantický pokus o zpomalení růstu výrobních nákladů - primárně snižováním nákladů na mzdy a daně, sekundárně snižováním nákladů na vstupy cestou technologického pokroku. Jsem také přesvědčen, že celkově měl tento pokus jen omezený úspěch, ať už byl jakkoli bolestný pro ty, kdo nesli hlavní nápor útoku, a že i těmto omezeným ziskům hrozí zakrátko opětovná ztráta ... "



Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

liberální marxismus Pondělí, 16.Ledna 2012, 17:21:53

především byl marx svobodmyslný člověk - překládat to jako liberál je při dnešních navršených problematických konotacích je problém.
Ale určitě si nemyslel že po socialistické revoluci se přestane
obchodovat a že zaniknou peníze.
Komunismus jako ráj na zemi zajištující každému podle jeho potřeba byl spíš jen sekulární ideální vizí, ale ne konkrétním projektem společnosti. Sovětský marxismus z toho udělal nedosažitelné náboženství, které se stále příkřeji rozcházelo s realitou.
A proto "liberální" reakce levice na tuto perverzní echatologii byla naprosto pochopitlená. To že by lidé jako Žižek tíhli opět k obnovování leniské kázně a na úkor individuality je věc další.
V každém příadě protekcionismus a nacionální poltika je patná recept na globalizaci i na krizi evropské intergace. Bohužel se tenhle regres stává nástrojem pravice na upozadění transnacionální levice - viz výsledky levice ve volbách do EP za posledních 20 let.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 16.Ledna 2012, 18:20:42

Jistěže Marx byl velmi svobodomyslný člověk. Také patrně předpokládal, že diktatury proletariátu se on sám nikdy nedožije. Že je ideální komunistická společnost eschatologií, to zcela chápu, pane Dolejši, ale co je na eschatologii proboha perverzního?

Stanislav Hošek - Český těšín

ROUHAČSKÝ NÁZOR. Pondělí, 16.Ledna 2012, 22:23:14

Dovolil si někdo spočítat, kolik z míry zisku ukrojí „neposkvrněná svátost“ zvaná konkurence? Všechny ty následné bankroty, vyrovnání, exekuce a ztráty v konkurenci poražených? Tak se mi stále více zdá, že ono plánované hospodářství se k nám rádo ještě vrátí, ó lide ekonomický. Což by bylo také jedno řešení. Kybernetika dává podstatně větší šanci na modelování národohospodářského prostoru, než to uměli plánovači.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Úterý, 17.Ledna 2012, 08:18:56


Paní Hájková asi bude mít pravdu s tím Marxovým liberalismem DO socialismu či komunismu.

Marx neměl rád Lassala, nesnášel představy, že stát (např. německý) by měl pomáhat dělnickým družstvům.

Prý si své zápasy musí dělnické podnikání vybojovat samo ... říkal Marx v Kritice Gothajského programu (samozřejmě parafráze - jiná slova, ale tento smysl)

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Úterý, 17.Ledna 2012, 08:20:47


Návrat plánovaného hospodářství by musel mít indikátory dávající najevo, že jistá tendence sílí - ve skutečnosti bylo více (kapitalistické) plánovitosti po 2. světové válce než dnes.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Smysl života Středa, 18.Ledna 2012, 20:05:8

O ztrátě smyslu života z trochu jiného pohledu napsal v polovině 20. století Walter M. Miller (známý především románem Chvalozpěv na Leibowitze) pěknou sci-fi povídku Darfsteller. Nebyl, pravda, nijak dobrý prognostik, v povídce popsal mimochodem svou představu o konci Sovětského svazu, a narozdíl od Orwellovy Farmy zvířat se vůbec netrefil. Budoucnost kapitalismu si představoval podobně jako sovětští autoři budoucnost komunismu, představa, že až stroje udělají všechnu práci za lidi, budou ti lidé trpět nouzí, mu byla zřejmě cizí. Jeho hrdina, herec, který role prožívá, v herecké hantýrce po německu darfsteller, není, když mu stroje berou práci, ohrožen existenčně, ztrácí „pouze‟ smysl života. V závěru povídky Miller vyjadřuje přesvědčení, že člověk si smysl života vždycky najde, že hledat smysl života je hlavní lidské nadání, že „jsme specialisté na vymýšlení nových specializací‟.

Miller o práci nutné o obživě vůbec neuvažuje, zabývá se čistě smyslem života. K podobnému přístupu vybízel už v polovině 19. století Henry David Thoreau. O svém životě u rybníka Walden napsal: „Zjistil jsem, že mi stačí pracovat šest týdnů v roce, abych se uživil.‟ Vrylo se mi to do paměti, protože jsem to slyšel z rozhlasu, po číslovce šest jsem čekal něco jako „dnů v týdnu‟ nebo „měsíců v roce‟, a ty týdny v roce mi vyrazily dech. Thoreau tvrdil, že práci pro obživu má člověk věnovat nejmenší nezbytně nutné úsilí a co nejvíce času si má ušetřit právě pro hledání smyslu života.

Což se současné krize kapitalismu dotýká tam, kde Ilona Švihlíková píše: „Je přeci absurdní, abychom měli čím dál modernější technologie – jejichž účel byl, abychom se méně lopotili – a dřeli čím dál víc!‟ Musíme kapitálu čelit ze Thoreauovy pozice, minimalizovat sebezáchovnou dřinu a soustředit se na smysl života. Musíme hledat lepší smysl života než hromadění kapitálu.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Smysl práce Středa, 18.Ledna 2012, 20:24:56

O ztrátě smyslu práce jsem před časem četl v „Nadcházejícím povstání‟ http://bloombloom.toile-libre.org/index.php?option=com_content&view=article&id=48:linsurrection-qui-vient-fr-en&catid=35:le-comite-invisible&Itemid=55 — textu, který mě potěšil tím, že konečně vidím něco, co mohu nazvat levicovým extremismem. Autoři, kteří si říkají „Neviditelný výbor‟, soudí, že v moderní společnosti práce ztratila význam pro tvorbu hodnot, že automatizace pokročila natolik, až potřeba skutečné lidské práce zbývá jen v množství menším než malém. Co podle Neviditelného výboru zůstává, je význam zaměstnání pro ovládání obyvatelstva. Kapitalismus se tak dostává do střetu svých hospodářských zájmů s politickými, když dělá pro větší zisky z pracujících nezaměstnané, zbavuje se moci nad jejich časem a rozvrhem dne a uvolňuje je pro pozorování systému, jeho kritiku, a nakonec i změnu. V době, kdy moderní výroba rozložila dělnickou třídu, nachází Neviditelný výbor novou revoluční třídu v dlouhodobě nezaměstnaných.

Nevím, zda „Nadcházející povstání‟ četl ministr Drábek, ale právě hledisko Neviditelného výboru dává smysl jeho ekonomicky přinejlepším neužitečné, a tak na první pohled nelogické a nejspíš čistě sadistické sociální reformě. Plán jak donutit nezaměstnané k docházce, byť nikoliv do zaměstnání, jak jim nenechat žádný volný čas a udržet je pod kontrolou systému, se tak ukazuje jako prozíravý manévr třídního boje.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Strom populace Středa, 18.Ledna 2012, 20:30:58

Neznamená ztráta smyslu práce, že klasický graf rozložení populace podle věku, kterým se zdůvodňuje nutnost důchodové reformy, je v současném systému naprosto bezvýznamný? Je-li člověk zbaven role pracujícího, záleží ještě na tom, kolik je lidí v produktivním věku? Jestliže dnešní kapitalismus potřebuje člověka především jako konzumenta, neměli bychom plánovat spíše na základě grafů rozložení koupěschopné poptávky?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 18.Ledna 2012, 21:28:17

K opatřením proti potenciálním revolucionářům patří nejenom docházka nezaměstnaných, ale i plánované zavedení školného, které mládeži z chudých rodin překazí studium. Taková armáda nezaměstnaných mladých vysokoškoláků je totiž přímo časovanou bombou. Méně vzdělaní lidé jsou možná méně vynalézaví a proto méně nebezpeční.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Čtvrtek, 19.Ledna 2012, 08:02:54


Nesouhlasím tentokrát s paní Hájkovou.

Já sám jsem vysokoškolák a vůbec nemám pocit, že to, co mě obklopuje za vysokoškoláky, je vnitřně svobodnější a vynalézavější "lidská materie (fůj, to je termit), než ti, co vysokou nemají.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Vysoké i jiné školy Čtvrtek, 19.Ledna 2012, 09:50:40

Rozhodně souhlasím s tím, že vyhradit vzdělání pro bohaté patří ke způsobům jak zneškodnit nespokojené masy chudých.

Charakter, vnitřní svoboda, ba i vynalézavost se, myslím, učí na všech školách stejně, ať je to univerzita, odborné učiliště, nebo škola života. A „vhodnou‟ organizací výuky je lze všude účinně ubíjet. Proto záleží nejen na dostupnosti vysokých škol, a vůbec vzdělání, ale i na podobě škol, školství, a vůbec celé kultury. Komunističtí vládci vnutili vysokým školám přednášky marxismu–leninismu, ale nedokázali je dostatečně propojit s ostatní výukou, trčely v ní jako nádor neschopný metastázovat, a tak se jim studenti nakonec vzbouřili. Lidé jako Petr Matějů se z toho poučili a chystají se vysoké školství zreformovat tak, aby studium samo o sobě, svou podstatou formovalo studenty do toho správného materiálů, žádoucích konkurenceschopných lidských zdrojů, aby se naučili za všechno platit, na všechno si půjčovat, dřít na splácení úroků a vždy se rozhodovat podle míry zisku. Hned po nástupu pravicové vlády se přihlásil do jejích služeb a vyhlásil, že hlavním cílem reformovaných vysokých škol bude naučit studenty platit za zdraví a střádat do penzijních fondů: http://isea-cz.org/Aktuality/Posledn%C3%AD%C4%8Dl%C3%A1nkyakoment%C3%A1%C5%99e/tabid/64/articleType/ArticleView/articleId/885/Montovny-u-nesta-je-as-probudit-mozkovny.aspx

Vzdělání je potřebné, aby člověk pochopil, jak svět funguje. Čím méně vzdělání člověku dopřejete, tím snáze ho přesvědčíte, aby jednal proti vlastním zájmům. Pravicová propaganda často vítězí tím, že pravicové lži jsou jednodušší než levicové pravdy. Mnohdy natolik, že jim upřímě věří i levicoví politici.

Například práva přistěhovalců. Kdo ztratil práci, protože ji levněji zastane nějaký Ukrajinec, obvykle nemá náladu na poučky o rovnosti všech lidí. Tvrzení, že Ukrajinec mu vzal práci, a když vyženeme Ukrajince, on dostane své místo zpět, je tak jednoduché, tak samozřejmé, že to přeci ani nemůže být jinak. Tak jakápak práva pro toho lumpa z Ukrajiny, který ho připravil o živobytí? Ať táhne domů!

Člověk musí vynaložit jisté duševní úsilí, aby pochopil, proč je Ukrajinec levnější než on, že toho Ukrajince zlevňuje právě to, že nemá žádná práva. Že ochránci českého pracovního trhu pro Čechy právě tím, jak odpírají práva Ukrajincům, dělají z nich levnou pracovní sílu, že ne Ukrajinci jako takoví, ale Ukrajinci bezprávní, snadno zotročitelní mu berou práci. Člověk, malý český, potřebuje vzdělání, a hlavně ochotu myslet, aby pochopil, že Ukrajinci, Vietnamci, ba i Romové jsou stejní lidé jako on a že mají společné nepřátele, proti kterým mají šanci, jen když se spojí, například v odborech. Že jeho přáteli jsou levicoví snílci a pravdoláskaři, a ne fašisté.

Jak zavírání dveří k vyššímu vzdělání, tak útok na všechny stupně vzdělávání, odklon od vzdělanosti k profesní přípravě, náhrada porozumění nácvikem vyplňování testů a likvidace akademických svobod jsou cestou jak nejen vzít obětem systému duševní zbraně, ale také jim předhodit klamné cíle. Reforma vzdělávání cíleně podporuje odklon hněvu obětí od viníků na jiné oběti a fašizaci společnosti.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Tejklovi Čtvrtek, 19.Ledna 2012, 17:58:39

Nevím, pane Tejkle, zda zrovna ti mladí vysokoškoláci, na jejichž asociálnost patrně narážíte, jsou dlouhodobě nezaměstnaní. Spíš si myslím, že zatím asi ne. Pokud jsou a přesto tak mluví, tak si pravděpodobně ještě neuvědomili svou situaci. Nechápou, že být vysokoškolákem dnes není totéž, jako být jím před sto lety. Nafoukanost jim zabraňuje vidět jejich reálné společenské postavení. To se týká nejen přebytečné vysokoškolské mládeže, ale i jiných lidí, volících překvapivě pravici, ačkoliv jejich pozice ve společnosti vůbec neodpovídá pravicové orientaci.
Dovedu si živě představit obdobné postavení některých sociálních skupin v historii. Třeba ve starověku - římští občané bez půdy, tedy bez stálého prostředku k obživě, si dlouho mysleli, že jsou něco víc, než otroci a barbarští přistěhovalci, až jim konečně došlo, že jsou na tom v podstatě úplně stejně. Patrně se to však neodehrálo během jedné generace.
V počátcích kapitalismu si totéž mysleli nemajetní cechovní tovaryši, kteří neměli na to, aby se z nich stali kapitalisté, tedy se z nich museli stát dělníci. Jistě dlouho nechápali, že cechovní privilegia, která jim dřív zaručovala aspoň určité postavení, jsou nenávratně pryč. A jistě se dlouho domnívali, že jsou něco víc, než nevyučení přivandrovalci z venkova, hledající si ve městě práci, ochotní pracovat za pár šupů v jakýchkoliv podmínkách. Zpočátku na ty venkovany měli vztek, ale časem jim došlo, že jsou s nimi na jedné lodi. Prostě pochopili, že vývoj se zpátky nevrací, ale že je nutné v nových podmínkách společně hledat nový způsob přežití. A začali s nimi spolupracovat, aby tak dali vzniknout prvním dělnickým spolkům a odborům.
Někteří dnešní rádobypravičáci snad časem také pochopí, že člověk je od přírody tvor sociální a jenom tak je schopen přežít, a že pokud se to někdy jevilo jinak, bylo to jen klamné zdání. Možná to však bude trvat delší dobu, takže někteří umřou, aniž by tu pravdu poznali.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 19.Ledna 2012, 18:21:47

Teď mi došlo, že jsem možná nepochopila, jak to pan Tejkl myslel. Že patrně ti mladí vysokoškoláci, o nichž mluví, nepovažují za "termity" pouze jiné lidi, ale i sami sebe. Pokud je to tak, potom to zřejmě nemyslí vážně, ale jsou to jen takové "blbé řeči", které mladí lidé občas vedou, protože jsou zkrátka v nějaké partě, kde je zvykem tak mluvit. To není vážný problém, to časem přejde.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Termitologie Pátek, 20.Ledna 2012, 06:19:17

Neměl bych vynášet příliš sebevědomé soudy o tom, jak kdo myslel to, co řekl, nicméně jsem si prakticky jist, že slovem „termit‟ označil Miroslav Tejkl výraz „lidská materie‟.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

A znovu ten smysl života Pátek, 20.Ledna 2012, 07:04:43

Nakonec možná všechno zlé je pro něco dobré.

Najít smysl života v práci není nic špatného a pracovat na smyslu života je ještě lepší, nicméně máme nejvyšší čas najít si jiný smysl života než bezduchou dřinu pro neustálé zvyšování samoúčelné výroby. O bezduché samoúčelné spotřebě snad radši ani nemluvit. Možná bude záhodno přijmout hořký konec práce v roli smyslu života jako podnět k usilovnému hledání.

To souvisí s propadem růstu. Ekonomika nám neroste? No konečně! Sláva!

Již dlouho víme, že kult růstu je v kapitalismu jedním z kořenů všeho zla; myslím, že jedním ze dvou, a tím druhým kořenem je nadřazení peněz, kapitálu, nad lidi. Již dlouho víme, že trvale udržitelný růst je nesmysl, že růst musí nevyhnutelně narazit, a že jestli se v rámci kultu růstu budeme držet toho, že i růst musí růst, čeká nás katastrofální náraz v závratné rychlosti. Přesto se nám ten kult zažral do mozků tak, že dnes, kdy se hroutí ne přímo kapitalismus, ale jeho líbivá fasáda sociálního státu, a jedním z průvodních jevů je zastavení růstu, to nejlepší, nač se zmůže levice, a to ještě jen ta, která se aspoň trochu vymanila z chomoutu neoliberální propagandy, jsou plány jak růst obnovit.

Neplačme pro růst! Tančeme na jeho hrobě!

Myslím, že velmi významný je článek Jakuba Patočky http://denikreferendum.cz/clanek/12080-zachranit-svet Je prozíravý, přinejmenším prozíravější než já, mně došlo, že se snahami obnovit růst je něco v nepořádku, až když se v novém roce začlo mluvit o nerůstu Evropské unie. Zdá se mi ojedinělý, nikdo na něj nenavazuje, Patočkův (a Kosíkův) pohled není příliš rozšířený, článek příliš rychle zapadl v hloubce archivu a nepřicházejí další podobné. Debata o nerůstovém hospodářství a lepším smyslu života se moc nerozběhla, ani když Jakub Patočka svůj článek o záchraně lidstva připomněl v článku o vyvlastňování http://denikreferendum.cz/clanek/12237-nelezi-budoucnost-evropske-unie-ve-vyvlastnovani , kde se pokusil navrhnout jednu z konkrétních cest ze současné krize nějakým lepším směrem.

Musím se k Patočkovu článku vrátit a přispět do diskuse něčím hodně užvaněným, abych ho dostal na seznam nejdiskutovanějších. Konec konců soudím, že trochu podceňuje Kosíka (jak už tam napsal Martin Škabraha) a přeceňuje ekoaktivisty. A hlavně mám pocit, že po selhání levice, která nejen nečinně přihlížela nástupu neoliberalismu, ale přímo aktivně spolupracovala, ba dosud mnohdy spolupracuje na ničení výdobytků levicové politiky předchozích sta let, jsou to teď právě ekoaktivisté, kdo beznadějně selhává. Neměli právě ekoaktivisté mít dávno vypracovanou alternativu k bezhlavému růstu kapitalistické ekonomiky? Neměli nám dnes, když růst ztratil trochu dech a pro 99% lidstva hodně na svém kouzlu, předložit hotové plány, na kterých léta pracovali? Místo toho se stále utápějí v prkotinách, jako jsou výpady proti jaderné energetice, a zamilováni do takzvaných obnovitelných zdrojů, nijak zvlášť se nesnaží použít je jako pohon nového, humanistického hospodářství, ale prosazují je v rámci kapitalistického systému, jako výhodnou investici pro spekulanty.

Což jsou věci, o kterých musím diskutovat pod Patočkovým zásadním článkem. Sem nicméně aspoň z části patří také, nejen proto, že nakonec jde o smysl života, ale také proto, že cestou pryč z kapitalistické ekonomiky k hospodářství humanistickému by mohla být činnost Ilony Švihlíkové v rámci Alternativy zdola http://alternativazdola.cz/liferay/web/alternativa-zdola

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pátek, 20.Ledna 2012, 08:11:46


slovo "termit" znamená v kontextu termín

(viz jeden, jak jsem se domníval, celkem rozšířený i když nijak zvláštní vtip:

Za socíku stojí dva před obchodem:

"Prosím vás nevíte, jestli už dovezli ty DIALEKTICKÉ (mělo být diabetické) párky?

"Ale kdepák, to musíte támhle do MASOKONKUBINÁTU (mělo být masokombinátu)."

Vedle poslouchající pán povídá mrzutě :

"Hegot lidi, mluvte česky, když neznáte pořádně tyhle cizí TERMITY (termíny)"


Takže správně bylo míněno "fuj, to je ale termín", což jsem řekl poté, co jsem si uvědomit, že jsem předtím použil spojení "lidská materie", které zní trochu odporně.


Jinak k věci:

Šlo mně o to, že vysokoškolák po mém soudu není osoba s nějakými menšími předsudky, osoba méně a obtížněji ovladatelná a vnitřně svobodnější, tedy méně poddajná vůči manipulaci atd ...

Prostě si to na základě svých vlastních zkušeností nemyslím ...


Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Tejklovi i panu Macháčkovi díky za vysvětlení Pátek, 20.Ledna 2012, 16:32:53

Tak vidíte, jaké mám dlouhé vedení. Dá se pak se mnou diskutovat, když ani nechápu, že termit = termín? Hlavně, že mám hned při ruce kázání proti asociálům. Samozřejmě nemyslím, že vysokoškolák musí být chytřejší než jiní lidé s nižším vzděláním. Ale aspoň by mohl mít o něco víc rozumu, než ho měl před studiem, jinak by asi celé to studium nebylo k ničemu, ne?
Ale jinak jsem ráda, že se lidi zajímají o smysl života (např. pan Macháček). Našla jsem text, který se sem hodí, protože se týká jak práce, tak smyslu života. Myslím, že by mohl zajímat víc lidí, tak jsem ho sem opsala, protože myslím, že na internetu není. Napsal to Albert Einstein.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Albert Einstein - vědec a humanista Pátek, 20.Ledna 2012, 16:35:32

Jak pozoruhodná je situace nás, dětí Země! Každý je zde na krátké návštěvě. Neví k čemu, ale leckdy myslí, že to cítí. Z hlediska denního života bez hlubšího uvažování však víme: jsme tu pro druhé lidi, především pro ty, na jejichž úsměvu a blahu zcela závisí naše vlastní štěstí, potom však i pro ty mnohé nepoznané, s jejichž osudem nás váže pouto společného cítění. Denně nesčetněkrát myslívám na to, že můj zevní i vnitřní život spočívá na práci lidí dnešních i už zemřelých, že se musím přičiňovat, abych stejnou měrou dával, jako jsem přijímal a ještě přijímám. Toužím stačit sám sobě a často mívám tísnivé vědomí, že žádám z práce svých bližních víc, než je třeba.
Každý jedná nejen pod vnějším tlakem, nýbrž také podle vnitřního nutkání. Schoppenhauerův výrok: "Člověk sice může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce", mě živě zaujal už v mládí, a kdykoli jsem pohlížel na tvrdosti života a snášel je, vždycky mi býval útěchou a nevyčerpatelným zdrojem snášenlivosti. Toto vědomí blahodárně mírní tak snadno ochromující pocit odpovědnosti a působí, že sebe ani jiné nebereme příliš vážně; vede k životnímu názoru, v němž má své zvláštní právo i humor.

Život je povznášející a nádherné divadlo. Líbí se mi. Ale kdybych věděl, že mám za tři hodiny zemřít, vyvolalo by to ve mně velmi malý dojem. Přemýšlel bych, jak nejlépe využít těch tří hodin. Potom bych poskládal své papíry a klidně bych si lehl a umřel.

Ptát se na smysl anebo účel vlastního bytí a bytí tvorstva vůbec zdálo se mně z objektivního hlediska vždycky nesmyslné, a přece naopak má každý člověk určité ideály, které usměrňují jeho snažení a úsudek. V tomto smyslu jsem pohodlí a štěstí nikdy nepovažoval za vlastní cíl (této mravní základně říkám také ideál stáda vepřů). Mé ideály, které vždy přede mnou zářily a znovu a znovu mě naplňovaly radostnou životní odvahou byly dobro, krása a pravda. Kdybych necítil, že se shoduji se stejně smýšlejícími, kdybych se nezabýval objektivním, na poli umění a vědeckého bádání věčně nedostižným, jevil by se mi život prázdný. Všední cíl lidského snažení: majetek, zevní úspěch a přepych se mi od mých mladých let zdály hodny opovržení.
Jsem pevně přesvědčen o tom, že žádné poklady světa nemohou pomoci lidstvu vpřed, ani v rukou člověka zcela oddaného cíli. Jen příklad velkých a čistých osobností může vést k ušlechtilému chápání a činům. Peníze přitahují jen zištnost a vždy neodolatelně svádějí ke zneužití.
Myslím také, že prostý a nenáročný vnější život je dobrý pro každého, pro jeho tělo i ducha.
Přemýšlíme-li o svém životě a snažení, záhy si povšimneme, že skoro veškeré naše konání je spjato s existencí jiných lidí. Pozorujeme, že se docela podobáme družně žijícím zvířatům. Jíme pokrmy, které jiní lidé připravili, nosíme šaty, které jiní lidé zhotovili, bydlíme v domech, které jiní lidé postavili. Většinu toho, co víme a co myslíme, nám sdělili jiní lidé řečí, kterou jiní vytvořili. Naše schopnost myslit by bez řeči byla zcela ubohá. Mohli bychom ji srovnávat se schopností vyšších zvířat. Jistě tedy musíme doznat, že za to, čím především vynikáme nad zvířata, děkujeme životu v lidské pospolitosti. Jedinec - od narození ponechaný sám sobě - by zůstal v myšlení a cítění primitivní jako zvíře do takové míry, že si to jen stěží dovedeme představit. Čím jedinec je a co znamená, tím je nikoli jako jednotlivý tvor, nýbrž jako člen velké lidské pospolitosti, která určuje jeho hmotné i duševní bytí od kolébky až k hrobu.

Můj vášnivý smysl pro lidskou spravedlnost a povinnost býval vždy ve zvláštním rozporu s tím, že mi vysloveně chyběla touha družit se s lidmi a s lidským kolektivem. Jsem správný "tahoun", který nepatřil nikdy celým srdcem státu, vlasti, družině přátel, ba ani užší rodině, ale choval ke všem těmto svazkům pocit nikdy neutuchající cizoty i potřeby býti sám.

Četné jsou katedry, ale málo je moudrých a ušlechtilých učitelů. Četné a velké jsou posluchárny, ale málo je mladých lidí, kteří upřímně žízní po pravdě a spravedlnosti. Hojně uštědřuje příroda své tuctové zboží, jemnější však vytváří zřídka. To víme všichni, proč tedy naříkat? Nebylo tomu tak vždy a nebude to tak vždy? Jistě je tomu tak a musíme od přírody přijímat, co nám dává, jaké to zrovna je. Ale vedle toho žije i duch času, smýšlení vlatních generací, které se přenáší z člověka na člověka a dává společenství charakteristický ráz. Na proměnách tohoto ducha času si každý musí odpracovat svůj malý podíl.
Každý ať je respektován jako osobnost a nikdo ať není zbožněn. Ironií osudu právě mně věnovali druzí lidé mnoho, příliš mnoho obdivu a poct, bez mé viny a bez mé zásluhy. Vyplývá to asi z přání pro mnohé nesplnitelného - porozumět těm několika myšlenkám, které jsem nalezl svými slabými silami a v neustálém zápolení.

Albert Einstein

Petrasek Milan - penzista

Vůbec se nevzdálíme tematu, Pátek, 20.Ledna 2012, 17:30:46

pani Hájková, když ještě nahlédneme do výměny dopisů Einsteina s Freudem (Orbis:Proč válka?), kde Freud bravůrně navázal na Einsteinův vášnivý smysl pro spravedlnost a povinnost ve službách pacifismu.

Rudolf Převrátil - překladatel a publicista

Nabídl bych ještě jeden pohled Sobota, 21.Ledna 2012, 04:40:11

týkající se odkazu na Thoreaua. Myslím si, že člově (člověk obecně) pořebuje pracovat, a to hodně, chce-li se uchovat jako člověk. Viz například Engelsova brožurka "Podíl práce na polidštění opice", přes její naivity a z hlediska dnešní vědy různé omyly. Také pro smysl života se musí pracovat, fyzicky i duševně. Problém je v námezdní práci pro kapitál, ta je stále ničivější. Thoreau musel možná pracovat (fyzicky) pro svou obživu tak málo, protože žil ve specifických podmínkách, které většinou neplatí (dostatek lovné zvěře a jiné potravy, dřeva na postavení příbytku apod. ve skoro panenské přírodě?). Myslím, že bez práce by lidstvo jako takové zaniklo. Viz Vonnegutův obraz lidí postupně se měnících na krásném subtropickém ostrově v delfíny.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 21.Ledna 2012, 09:33:34

Také si myslím, jako marxističtí klasikové, že člověka utvořila (tvořivá) práce a neustále ho udržuje. Proto je těžké být bez práce (a bez smyslu života) a zároveň přitom nějak nezdegenerovat nebo nespáchat sebevraždu. I netvořivá práce může nějaký smysl přinášet, proto je lepší než žádná práce. Možná to závisí i na tom, jak moc je jedinec schopný si ten smysl udržet a lidé ho také patrně chápou tisícerým způsobem.
Člověk rozhodně není živočichem, přizpůsobujícím se pasivně svému okolí. Naopak je ten, který okolní prostředí přizpůsobuje sobě, což je specificky lidské chování, byť ho lze hodnotit všelijak (třeba jako destrukci přírody). Člověk je nadán schopností tvořit civilizaci, je to jedna z jeho vlastností. Mít nápady a vize a uskutečňovat je. Myslím si, že bez vizí bychom dosud seděli v jeskyni (ne v té Platónově, ale ve skutečné) a přemýšleli bychom, zda jít na lov mamuta nebo na sběr kořínků.
Původně byla veškerá práce tvořivá, později byla tvořivost některým skupinám upřena (dělník jako doplněk stroje), stejně jako jim byl upřen produkt jejich práce. Výsledky vědy a techniky, které mají sloužit celému lidstvu, si přisvojuje elita a pouze malou část přenechává jiným. To je nespravedlivé a je třeba to změnit.
Smysl života je něco, co si každý musí najít sám. Přesto je možné, aby s tím hledáním jedni pomáhali druhým. Smyslem života se pak může stát i to, že člověk pomáhá jiným lidem ten smysl nalézat.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 22.Ledna 2012, 19:06:35


Nejde jen o vzdělání ...

Vůbec si nemyslím, že by dnešní pracovník, často nedělnický a s vysokou školou, byl vnitřně svobodnější a schopen mravní síly, kterou vykazovalo dělnické hnutí sjednocené charakterem dřívějších "továrních" výrobních sil.

Naopak myslím si, že dnešní intelektuální proletář je ve skutečnosti větším otrokem poměrů a panstva, než byl dělník třeba v roce 1937.

Doporučuji si přečíst z Čapkových Trapných povídek povídku "Na zámku" - a možná i na doplnění "Surovce" ...

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

dvě poznámky Neděle, 22.Ledna 2012, 19:41:2

1) nezapomeňme že vytěsńování lidí z výroby je reálný proces a
tudíž seberealizace člověka produktivní prací musí tuto ekonomickou realitu vnímat - stále více lidí by podle tohoto trendu bylo odkázáno na práci více méně neproduktivní - o tom problému se ví od počátku, ale připomenu např. nedávného (60. léta) autora Jeana Fourastiera
2) pí Hájková - neberu nikomu jeho víru a sám jse zažil že seberacionálnější ideologie se stává často pro některé lidi předmětem víry, ale myslím že tzv. stalinismus (ta historická mutace víry v komunismus) byl eschatologií skutečně perverzní - p pokud někdo myslí že kybernetika tuto autoritářskou perverzi bezbolestně odstraní tak bych byl opatrný

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Tejklovi Neděle, 22.Ledna 2012, 19:54:15

Souhlasím pane Tejkle, ale vy srovnáváte dnešní intelektuály s tehdejšími dělníky. Dnešní dělníci (např. zhlediska organizovanosti, mravní síly a uvědomělosti) na tom taky nejsou nijak dobře. Intelektuálové sice taky ne, ale já myslím, že se to v budoucnu změní. Většina z nich se svým postavením nebude od dělníků zas tolik lišit. Vzdělání už se tolik nevyplácí, jako dřív. Píše o tom třeba Keller v knize Vzdělanostní společnost - chrám výtah a pojišťovna.
Bohužel, začíná se znovu jakoby od nuly.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Dolejšovi Neděle, 22.Ledna 2012, 20:07:17

Já jsem pochopitelně proti jakémukoliv autoritářství. Myslím si ale, že bez nějaké ideologie se většina lidí stejně neobejde. Jen se nikomu nesmí vnucovat násilím.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 22.Ledna 2012, 20:36:47

Většina lidí neví nic moc o ekonomii, stejně jako třeba nemá znalosti z jiných oborů. V dnešní době ani není možné obsáhnout všechno vědění. Tak prostě v těch věcech jenom věří tomu, kdo se jim zdá důvěryhodný. A to, kdo se jim zdá takto důvěryhodný, závisí na mnoha okolnostech. Ideologie v tom hraje velkou roli.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

co s říší rozumu v moři nerozumu Pondělí, 23.Ledna 2012, 00:02:49

v toim máte pí Hájková bohužel samozřejmě pravdu - o to větší je odpovědnost těch, kteří mohou uchopit problém daleko více rozumem a čelit pokušení aby svůj náskok nezneužili k iracionální manipulaci těchi druhých. Historie různých informačních a propagandisticky psychologických válek provázená fanatismem a zaslepeností je toho ne zrovna povzbudivým důkazem. Jestlipak by i dnes řekl starý dvorní rada "Mehr licht" ?

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pondělí, 23.Ledna 2012, 11:45:17


Teď nevím - jakože by G. neměl důvod žádat více světla, protože ho je až až, nebo naopak ?

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

pro M. Tejkla Pátek, 27.Ledna 2012, 19:16:5

O to právě jde - obecně by světlo rozumu měl být trvalý požadavek, ovšem žijme v době kdy staré osícenectví se vyčerpává a nové dosud chybí. Ukazuje se podle mne že budování říše rozumi není lineární záležitost.
Stále více lidí upadá do různých nových či inovovaných gnoseologických zatmění a iracionálních utopismů - přehlížení ekonomických aspektů vývoje k tomu patří - aniž si to uvědomujeme a proto tedy ten otazník na konci.
Důvod k tomu je, prostě ani starý G. by nám nemusel pomoci v tomto 21. století, v éře nánosu různých new age fantazijí a všeliké politické mystiky. Už jsem tu kdysi vzpomněl návrat ducha starého naivního Weitlinga - a bohužel to z hlediska míry racionality v společenském vědomí není náhodné vybočení.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 28.Ledna 2012, 07:30:6

Třeba přijde nějaká revoluce ve vzdělávání a člověk se naučí lépe využívat kapacitu svého mozku.

Rudolf Převrátil - překladatel a publicista

Obnova projektu osvícenství Neděle, 29.Ledna 2012, 04:28:17

Ano, je třeba obnovit projekt osvícenství, odtud musí vyjít změna myšlení (jako jeden z proudů celkové změny). Zkoušejí to např. Habermas a Harvey. Jen houšť a větší kapky.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 29.Ledna 2012, 09:10:1

V dobách počátků kapitalismu asi měly elity zájem na rozšiřování vzdělání do všech společenských vrstev. Dnes mají patrně větší zájem na rozšiřování iracionálních teorií a zatemňování skutečnosti. Přitom stále chtějí budit dojem celkového růstu vzdělanosti, aby si náhodou někdo nevšiml, že jde ve skutečnosti o něco jiného.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 29.Ledna 2012, 13:07:32

Člověk vlastně nemusí detailně rozumět úplně každé teorii, ale myslím si, že může odhalit, zda nějaký odborník mluví pravdu nebo ne, byť je člověkem poznaná pravda vždycky jen relativní. Jednak můžeme do značné míry poznat, zda onen odborník sám věří tomu, co říká (čili jestli nás "nelakuje"), jednak si tu jeho pravdu porovnáváme s tím, co už sami víme "nabeton". Ale to, co víme "nabeton" je možná ideologie. Nepomáhá nám ideologie nakonec vyznat se ve světě? Bez ideologie utoneme v moři informací nebo se jím necháme unášet jako vodní plankton. Racionální není to, když pochybujeme úplně o všem a všechno si neustále zdůvodňujeme. Racionální je naopak to, když o některých věcech nepochybujeme vůbec.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.