Proč dávám přednost univerzalismu před liberalismem

Eva Hájková

Univerzalismus dnes nemá příliš dobrou pověst. Pokud existují univerzální pravidla, s nimiž se lidé vnitřně neztotožňují, není to dobré pro společnost. Dobré však není ani to, pokud platí pro různé lidi různá pravidla, neřku-li žádná pravidla.

Všichni známe pořekadlo: rodina je základ státu. A protože víme, že „na každém šprochu je pravdy trochu“, asi na tom něco bude. Jistě bychom nalezli mnohé souvislosti. Stát je postaven na určitém systému pravidel, jimiž se řídí život jeho občanů a institucí. I rodina má svá pravidla, jimiž se řídí život jejích příslušníků.

Když uvažujeme logicky: Je možné, aby se obojí (totiž rodina a stát) v praxi řídilo neslučitelnými pravidly, tedy pravidly, která by jasně stála proti sobě? Škola je důležitým nástrojem státu. Je možné, aby se děti učily jiným etickým pravidlům ve škole a jiným v rodině? Je možné, aby to ve škole vypadalo takhle? Univerzalismus by na rozdíl od liberalismu předpokládal, že to možné není.

Univerzalismus dnes nemá příliš dobrou pověst. Pokud existují univerzální pravidla, s nimiž se lidé vnitřně neztotožňují, není to dobré pro společnost. Pro společnost však není dobré ani to, pokud platí pro různé lidi různá pravidla, neřku-li žádná pravidla. Jaký je vlastně původ pravidel a norem chování? Odkud se berou? Jsou produktem dějinného vývoje. A protože různé skupiny lidí prodělaly různý historický vývoj, liší se v názorech na to, co je správné a spravedlivé.

Specifické společenské útvary, řídící se vlastními morálními pravidly jsou zpravidla historicky dochované etnické, kulturní či náboženské menšiny, promíchané dnes v Evropě s většinovou liberální společností. Liberalismus počítá s existencí takových menšin. Počítá s nimi liberální koncept multikulturní společnosti, který hlásá: Každý nemusí být liberálem. Pro konzervativce a tradicionalisty je zde možnost identifikovat se s některou kulturou či ortodoxní vírou.

Jinakost se cení. Nebuďme všichni stejní. Můžeme si přece vybrat! Ve skutečnosti však všichni víme, že si nemůžeme tak docela vybrat. Že za nás často vybírají jiní. Některé z těchto tradičních společností mohou disponovat určitou tendenci zachovat samy sebe - někdy i přes odpor svých příslušníků. Může se to až podobat úryvku ze známé písně: „...a kdo se odrodí, čepelem v tu zrádnou hruď“.

Utváření moderních států dlouhou dobu zbavovalo lidi závislosti na tradičních společnostech. Ideologie osvícenství s sebou nesla osobní svobodu - svobodu od tradice, i když pro mnoho lidí byla tato svoboda bolestná. Na druhé straně moderní společnost zároveň svobodu potlačovala - například svobodu zůstat stejným jako doposud. Která svoboda má přednost? Změnit se nebo se nezměnit? Lze se vůbec obejít bez potlačování něčeho? Byly by bez toho dějiny?

Poslední třetina 20. století přinesla krizi západní společnosti a definitivní porážku osvícenství, což umožnilo mimo jiné oživení tradičních kultur. Věrnost tradici dává životu určitý řád, usnadňuje řešení různých situací, zbavuje úzkosti, ale zároveň člověka omezuje. Rozhodnout se pro tradiční kulturu nebo pro svobodu je velké dilema.

Otázkou je, jak už bylo řečeno, nakolik je toto rozhodování svobodné. Se svobodou je to ostatně těžké. Pokud je člověku vnucována, často dá tento raději přednost tradici, která je mnohými chápána jako základ identity. Pokud je někomu vnucována tradice, je to ještě horší. Zdá se, že ať se člověk rozhodne jakkoliv, neobejde se to bez nepříznivých následků. Existuje vůbec dobrá volba?

Kdysi na mě silně zapůsobil film Hanele režiséra Karla Kachyni, natočený podle Olbrachtovy baladické novely O smutných očích Hany Karadžičové. Je v něm umělecky ztvárněna bolest způsobená konfliktem mezi tradiční společností spjatou s ortodoxním náboženstvím a prostředím moderního volnomyšlenkářského světa, který se promítá do vztahu židovské dívky s rodiči a jejím milým.

Hanele si vybrala lásku místo tradice, proto byla rodiči zavržena a rodnou obcí prokleta, za což zaplatila trvalým smutkem, který poznamenal i její děti. Čím si vlastně Hanele zasloužila tak krutý trest? V prostředí univerzální kultury by se možná nic podobného nestalo.

Prototypem tragických milenců, jejichž lásce nepřejí rodinné vazby, jsou odedávna také Romeo a Julie. U těch se ovšem nejedná o konflikt neslučitelných kultur ani náboženství. Romeo a Julie byli vychováni a žili v podobných podmínkách, rodová tradice jim pouze zakazovala, aby se milovali.

Proč to vůbec srovnávám? Podle mého mínění jde o zajímavý příklad, jak se moderní liberalismus snažil vyřešit problém Romea a Julie zavedením osobní svobody, kterou renesanční milenci bezpochyby neměli, zatímco ve dvacátém století už možnost svobodné volby existovala.

Hanele si vybrat mohla, protože zákon to umožňoval. Je však vidět, že ani liberalismus podobný problém nemůže vyřešit. Zákon nám sice dává svobodu svědomí a jednání, ale nezajistí, že této svobody budeme umět také zdárně využít a že si z našeho rozhodnutí neodneseme doživotní trauma. Osvobodit své svědomí musí totiž každý sám.

Liberálové odmítají univerzalismus, abychom nebyli „všichni stejní“. Chtějí svobodu, ne rovnost. Mají pocit, že v univerzalistické společnosti by nutně museli trpět. Jenže v liberální společnosti trpí zase jiní. Osobně si myslím, že by univerzalismus kromě dalších pozitiv mohl člověka zbavit krutosti podobných rozhodnutí, jaké musela činit Hanele. Pokud by byli všichni vychováváni v jednotné kultuře (a učili se stejné morálce), odpadlo by mnoho zbytečných konfliktů.

Jednotnou kulturu samozřejmě nemusíme chápat tak doslovně - tradice by se nemusely úplně zahodit, ale pěstovaly by se spíš jako nezávazný folklór, projevující se například v hudbě, tancích, oblékání a tradičních řemeslech, nikoli jako soubor nezpochybnitelných morálních příkazů a zákazů, jimiž je nutno řídit lidský život.

Multikulturalismus - jeden z ideových směrů pozdního kapitalismu je v poslední době kritizován i významnými politiky v zemích, které ho kdysi samy uváděly v život. Mnozí se dnes o něm vyjadřují, jako by to byl nějaký omyl. Zapomíná se ovšem, že multikulturalismus byl praktikován zejména proto, aby zachránil kapitalismus.

Příliv cizinců do západní Evropy totiž v jisté době umožňoval držet cenu pracovní síly na nízké úrovni. Udržování kulturních odlišností zároveň zabraňovalo splývání přistěhovalců s domácími dělníky. Mimo jiné i díky této politice se na určitou dobu podařilo utlumit třídní konflikt.

Abych tyto své úvahy upřesnila: já nejsem proti multikulturnímu soužití a nechci mu nijak bránit, i když nevidím žádný důvod, proč kultury konzervovat. Nechci dehonestovat ani liberalismus - jsou to patrně nejvyšší vrcholy svobody a mezilidských vztahů, které jsou dosažitelné v kapitalismu. Nic lepšího než liberalismus v kapitalistických podmínkách už možné není. Teď je však na řadě jeho překonání.

Nechci svůj názor nikomu vnucovat. Někteří budou jistě dál na liberalismu trvat. Z univerzalismu prý jde strach. Námitka jeho nepřátelům by mohla znít takto: Určitý univerzalismus už je zde stejně přítomen - je to univerzalismus kapitálu. Tento univerzalismus vytváří nerovnosti. Potřebujeme jiný univerzalismus - takový, který by naopak mohl přinést rovnost pro všechny. Neměl by to ovšem být převlečený partikularismus a rozhodně by se neměl prosazovat násilným způsobem.

Utváření nového univerzalismu by mělo předcházet vzájemné poznávání a ovlivňování, což už se fakticky děje. Ideální stav nastane tehdy, až se lidé na sebe navzájem začnou dívat ne jako na příslušníky cizích kultur, ale především jako na své bližní, kteří se od nich neliší v tom podstatném a lidském. Nový univerzalismus musí být založen na humanismu, ne na vnucených pravidlech. Jedině takový univerzalismus může přinést zároveň svobodu pro všechny, rovnost všech a solidaritu se všemi.

    Diskuse (17 příspěvků)
    Klára Mičkalová, Doma
    December 11, 2013 v 21.9
    Eva Hájková na stupních vítězů
    Články paní Hájkové pro mne představují odstrašující příklady toho, jak psát špatné eseje. Kulhá forma i obsah.
    Paní Hájková obvykle prošpikuje své články nějakými absurdními postuláty („univerzalismus dnes nemá příliš dobrou pověst“, „ liberálové odmítají univerzalismus, abychom nebyli „všichni stejní“„), aniž by kdy vysvětlila, co přesně myslí širokými pojmy, se kterými nakládá (zde např. universalismus a liberalismus, onehdy zase psala o církvích). Chtěla bych paní Hájkové sdělit, že i na poli humanitních věd a diskusí lze postupovat systematicky (tedy vyjadřovat se přesně po obsahové stránce).
    Stejně tak její články obsahují mnoho tezí, které jsou přinejmenším sporné a zkratkovité, navíc často vyjádřené hodně nemotorně. („Utváření moderních států dlouhou dobu zbavovalo lidi závislosti na tradičních společnostech.“ a „Poslední třetina 20. století přinesla krizi západní společnosti a definitivní porážku osvícenství, což umožnilo mimo jiné oživení tradičních kultur.“)
    Některé články paní Hájkové myšlenkově vedou odnikud nikam. Jak by také mohly, když postrádají metodický postup při rozvíjení myšlenek.
    Tentokrát však je však poslední odstavec výjimečný. Vede … přímo ke stupňům vítězů v rádoby hloubavém pseudofilosofickém blábolení.

    Eva Hájková, penzistka
    December 11, 2013 v 22.5
    Budu se příště snažit vyjadřovat své myšlenkové „bláboly“ přesněji, paní Mičkalová. Zatím to bohužel lépe neumím. Měla jsem vnitřní potřebu reagovat na diskusní příspěvek Ivana Štampacha pod článkem o dialogu marxistů a křesťanů
    http://denikreferendum.cz/clanek/16926-dvakrat-o-dialogu-krestanu-a-marxistu#comment_38174
    Snad vám ten odkaz pomůže zorientovat se v problematice, kterou jsem patrně nedostatečně vysvětlila. Jinak nevím, co bych dodala. Třeba to někdo jiný pochopí.
    Klára Mičkalová, Doma
    December 12, 2013 v 10.46
    Proc by mel ctenar vyvijet usili o pochopeni nezdareneho textu?
    Pani Hajkova, to, co jste chtela vyjadrit, jste vskutku "nevysvetlila dostatecne". Zarazi, ze neznate// "neumite"// zcela ignorujete naprosto zakladni principy vystavby textu. Jak ma napr. laskavy ctenar tusit, ze jste mela "vnitrni potrebu reagovat na diskusni prispevek Ivana Stampacha pod clankem o dialogu marxistu a krestanu"? K vysvetleni autorovych pohnutek k vyberu tematu slouzi cast textu, ktere se rika uvod! Nikoliv az reakce v diskusi pod clankem. A pokud pisete novy clanek v reakci na nazory z nejake diskuze, bylo by zajiste zadouci seznamit ctenare s myslenkovou pozici oponenta, se svoji vlastni pozici, vymezit pojmy, se kterymi pracujete – a dale rozvijet argumenty a protiargumenty, polemizovat. Coz ve Vasich pisemnych projevech zcela chybi. Poskytnout ctenari orientaci v predkladane problematice by melo byt zakladni ambici autora; pak ctenare neni zapotrebi "ukolovat" dalsi cetbou. Dalsi otazkou je, proc by mel ctenar vyvijet usili o pochopeni takto nezdareneho textu. To je ale spis otazkou pro redakci, ktera dala takovemu textu prostor.
    Jan Zilzer z Chudobince, důchodce sociolog hudebník
    December 12, 2013 v 11.0
    ad Klára Mičkalová, "neziskový sektor"
    Jistě, články Evy Hájková mají jistě celou řadu nedostatků, stylistických i "logických".
    Docela se už ale těším na články Kláry Mičkalové, která k tomu má patrně lepší předpoklady: metodologické, stylistické a intelektuální. O čempak tro asi bude?!
    Doufám, že redakce DR dá paní Mičkalové prostor.
    Zajímal by mne také její "odborný" názor na texty Zdeňka Vyšohlída nebo Adama Votruby - to jen namátkou.
    JZ
    Eva Hájková, penzistka
    December 12, 2013 v 16.22
    Máte úplnou pravdu, paní Mičkalová. Čtenář není povinen vyvíjet žádné úsilí o pochopení textu. On totiž ani není povinen text číst. Autor není povinen ho psát a redakce není povinna ho zveřejnit.
    Proč to tedy dělá? Předpokládám, že jsou dvě možnosti: Buď ty mé články nejsou tak úplně strašné, jak soudím z některých jiných reakcí (například http://denikreferendum.cz/clanek/16925-roman-joch-a-ekonomicka-demokracie#comment_37994) nebo opravdu strašné jsou, ale redakce má vážné obavy, že bych mohla páchat daleko horší věci, než psát strašné články, a proto je raději zveřejňuje.
    Eva Hájková, penzistka
    December 14, 2013 v 10.16
    Svět, ve kterém si každý dělá, co chce, není dobrý svět.
    Člověk by se měl naopak chovat v souladu s tím, co se od něj očekává - tedy žít v souladu se symbolickým řádem. A pokud toho lidé nejsou schopni, pak je tento tento symbolický řád špatný a je bezpodmínečně nutné nahradit ho jiným symbolickým řádem, který bude daleko lépe odpovídat skutečným lidským možnostem.
    Jan Zilzer z Chudobince, důchodce sociolog hudebník
    December 15, 2013 v 8.31
    soulad
    Zatím to vypadá tak, že mnozí lidé svou touhu po harmoni, po souladu s "řádem" (přírody?) "ventilují" v ekologických hnutích. Jenže ono nejde (jenom) o životní prostředí (Umwelt), ale o to, jak napsal Karel Kosík, zachránit svět (Welt). Leckomu to asi může znít trochu nadneseně - ale co je to jiného, než třeba křesťanské úsilí o harmonickou společnost?
    V několika diskusních příspěvcích tu čtenáři zavadili o "humanismus"; co dnes znamená humanismus (nikoli ve významu osvícenského humanismu - i když souvislost tu je)?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 15, 2013 v 12.14
    Univerzalismus, liberalismus a Karel Marx
    Paní Hájková, opět jednou musím vyjádřit můj obdiv ohledně Vašeho skutečně nevšedního talentu takřečeno "rozčísnout" dané téma přímo v jeho prostředku, uchopit jeho nejvlastnější jádro. A to velice přístupným, srozumitelným, přirozeným, a snad do určité míry i "poetickým" způsobem. Tedy něčím, co osloví jak lidskou mysl, tak i lidskou duši. A snad mohu i přiznat, že co se týče té druhé stránky, někdy Vám i docela tento talent závidím; neboť já sám, jak jistě víte, jsem a zůstávám stále víceméně jenom "suchým teoretikem". ;-)

    (K paní Mičkalové: pokud Vám nejsou srozumitelné takové pojmy jako jsou "liberalismus" a "univerzalismus", pak je nutno se obávat, že závada bude daleko spíše na Vaší straně. Diskusní platforma na Deníku Referendum je určena spíše účastníkům na vyšším vzdělanostním stupni, pro které je význam takovýchto obecných pojmů v podstatě součástí základního vzdělání.)

    A teď k věci. Paní Hájková, bude pro Vás možná trochu překvapením, že v podstatě přesně tímto tématem, které Vy jste tu nastínila, se svého času zabýval už Karel Marx. A to ve svém - dnes už téměř zcela zapomenutém - spise "K židovské otázce".

    Historie vzniku tohoto díla byla ta, že na Marxe - který byl jak známo sám židovského původu - se obrátilo několik představitelů židovské obce s otázkou, jestli je jejich mravní povinností stát se plnohodnotnými příslušníky moderní, sekulární občanské společnosti - za tu cenu, že se vzdají svého exkluzivního židovství, tedy svého primárně judaisticko-religiózního životního způsobu. Anebo jestli naopak mají setrvat na své vlastní - skupinové - tradici a identitě, ovšem za tu cenu, že se nikdy plně neintegrují právě do oné moderní, sekulární občanské společnosti respektive státu.

    Nuže, Marx by nebyl Marxem, aby tuto záležitost, tuto otázku "nepřekroutil" ve svém vlastním smyslu.
    Pro každého druhého by totiž tato záležitost byla řešitelná právě jenom v té bezprostřední rovině, v jaké byla položena - a odpověď by tedy mohla znít pouze buďto "ano" anebo "ne". Buďto příklon občanskému univerzalismu, anebo příklon ke skupinové, exkluzivní (a izolující) tradici.

    Marx však otázku přeformuloval takto: Co je vlastně podstatou židovství? Je to skutečně bůh Jahve? Není tomu ve skutečnosti tak, že nejvlastnější podstatou - ne religiózního, ale reálného - židovství je č a c h r, finanční machinace, a pravým bohem reálného židovství je bůh Zlaté tele?

    Marxova odpověď Židům tedy zní: vzdejte se svého reálného, svého materiálního, svého čachrovského židovství - a tím přispějete k tomu, že této své "židovské" podstaty se zbaví i ta občanská společnost, do které se chcete integrovat. Neboť i tato "svobodná" občanská společnost - dokud je její materiální základnou kapitalismus - je ve skutečnosti, ve své žité realitě stejně tak "židovská", jako jste vy sami.
    Vy, Židé, se tedy musíte emancipovat od svého reálného, od svého materiálního, od svého čachrářského židovství stejně tak, jako se od něj musí emancipovat politicky svobodná a univerzální, ale světem kapitálu ovládaná občanská společnost.
    Teprve všeobecná emancipace od reálného kapitalismu může přinést pravou lidskou svobodu, a tedy i pravý univerzalismus jak Židům, tak i nežidovské občanské společnosti.

    Jak vidíte, paní Hájková, Marx tedy vidí celou záležitost v podstatě zcela stejně jako Vy. - Respektive naopak, Vy jste svou přirozenou intuicí a bystrozrakem dospěla ke stejným výsledkům jako Karel Marx - a to už opravdu není malá čest.

    Já sám bych k tomu připojil ještě tolik: liberalismus ve skutečnosti v žádném případě nepřichází s ideou, s poselstvím svobody. To je pouze předstírání, pouze ideologie liberalismu. Liberalismus si velice úspěšně v současné době vytvořil vysloveně monopol na pojem "svoboda"; ale ve skutečnosti má s pravou lidskou svobodou asi tolik společného, jako pekáč s chlebem.
    To jest, liberalismus je pouze p o d m í n k o u svobody (a to dokonce ani ne zcela nezbytnou) - ale není pravou substancí, pravým naplněním, pravým lidským obsahem svobody.

    Český disidentský písničkář Jaroslav Hutka, poté co od života v pseudosocialistickém policejním státu odešel do emigrace, a poznal pravou tvář západní společnosti, tak poté začal rozlišovat mezi "volností" a "svobodou". On Hutka, nedá se nic dělat, přinejmenším v té době měl skutečně jedinečnou schopnost vystihovat podstatu věcí.
    Ten celý slavný západní liberalismus - to je jenom volnost. Je to volnost zvířete v divoké přírodě, kterému nikdo nebrání dělat si co se mu zlíbí, jít tam anebo tam.
    Ale svoboda - když hovoříme o svobodě, pak máme na mysli vždycky zásadně, byť i třeba nevysloveně, svobodu l i d s k o u, svobodu autentické lidské bytosti. Nikoli pouze nespoutanou volnost zvířete.
    A pokud je tedy řeč o lidské svobodě, pak tato svoboda musí také nezbytně mít opravdu pravou, autentickou lidskou dimenzi. Musí za ní stát člověk sám, jako bytost kulturní, jako bytost nadaná rozumem, nadaná duší.
    "Svoboda" musí znamenat "neomezený rozvoj všech lidských vloh a schopností", jak to svého času postuloval Karel Marx.

    Takže, drahá paní Hájková, jsem s Vámi - opět jednou - plně zajedno v tom, že pravým univerzalismem může být jenom takový, který je založen na - pravé - humanitě.

    Howgh.
    Eva Hájková, penzistka
    December 25, 2013 v 7.59
    Děkuji panu Poláčkovi za ocenění.
    Jen tak mimochodem by mě zajímalo, proč ty filmy (Hanele a Golet v údolí) natočené podle Olbrachtových povídek, poslední dobou nevysílají v televizi, ačkoli jinými staršími filmy jsme "obšťastňováni" pořád dokola. Buď se televize obává nízké sledovanosi nebo na ty filmy nějak zapomněli nebo je tam někdo nedejbože přehnaně politicky korektní a způsob, jakým tam je vylíčena židovská komunita, se mu nelíbí. Přitom Olbracht židovské obyvatelstvo v zakarpatské Ukrajině velmi dobře znal a pochybuji, že by byl antisemita.
    Antisemita je ostatně někdo, kdo je proti Židům jakožto rase, nikoli jen proti jejich náboženství či zvykům. To by musel na základě spisu, který zmiňuje pan Poláček, být antisemitou i sám Karel Marx, který byl zároveň židovského původu.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 25, 2013 v 14.12
    Marx a antisemitismus
    Rádo se stalo, paní Hájková, to ocenění jste si plně zasloužila. :-)

    S tím Marxem, tak s tím je to ale opravdu složitější, on sice na jedné straně byl židovského původu, ale na straně druhé mu přinejmenším určité antisemitské tendence - naprosto nebyly cizí!!

    Je to dozajista nemalý paradoxon, který je možno bezpochyby vykládat v prvé řadě psychologicky, že Marx - jako sám Žid, ovšem naprosto a radikálně sekulární - pociťoval vnitřní potřebu se od svého vlastního židovství distancovat, respektive definitivně emancipovat právě tím, že se proti němu postaví veřejně-verbálně.

    Pro ilustraci: když svého času přijel na návštěvu do Paříže Proudhon (kterého Marx osobně značně nesnášel), pak ho Marx ve svém dopise Engelsovi označil dokonce jako "negerského Žida"!! A v závěru dopisu ještě s ulehčením konstatuje, že "naštěstí ten negerský Žid už v neděli odjede".)

    Na straně druhé ovšem je nutno uvědomit si i to, že v oné době mezinárodní židovstvo bylo skutečně - především na radikální levici, čili v komunistických kruzích - považováno za personifikovaný symbol nenáviděného, vykořisťovatelského kapitalismu. Zkrátka, antisemitismus byl tehdy v komunistických kruzích naprosto naprosto běžným, a dokonce legitimním postojem.
    + Další komentáře