Všichni známe pořekadlo: rodina je základ státu. A protože víme, že „na každém šprochu je pravdy trochu“, asi na tom něco bude. Jistě bychom nalezli mnohé souvislosti. Stát je postaven na určitém systému pravidel, jimiž se řídí život jeho občanů a institucí. I rodina má svá pravidla, jimiž se řídí život jejích příslušníků.

Když uvažujeme logicky: Je možné, aby se obojí (totiž rodina a stát) v praxi řídilo neslučitelnými pravidly, tedy pravidly, která by jasně stála proti sobě? Škola je důležitým nástrojem státu. Je možné, aby se děti učily jiným etickým pravidlům ve škole a jiným v rodině? Je možné, aby to ve škole vypadalo takhle? Univerzalismus by na rozdíl od liberalismu předpokládal, že to možné není.

Univerzalismus dnes nemá příliš dobrou pověst. Pokud existují univerzální pravidla, s nimiž se lidé vnitřně neztotožňují, není to dobré pro společnost. Pro společnost však není dobré ani to, pokud platí pro různé lidi různá pravidla, neřku-li žádná pravidla. Jaký je vlastně původ pravidel a norem chování? Odkud se berou? Jsou produktem dějinného vývoje. A protože různé skupiny lidí prodělaly různý historický vývoj, liší se v názorech na to, co je správné a spravedlivé.

Specifické společenské útvary, řídící se vlastními morálními pravidly jsou zpravidla historicky dochované etnické, kulturní či náboženské menšiny, promíchané dnes v Evropě s většinovou liberální společností. Liberalismus počítá s existencí takových menšin. Počítá s nimi liberální koncept multikulturní společnosti, který hlásá: Každý nemusí být liberálem. Pro konzervativce a tradicionalisty je zde možnost identifikovat se s některou kulturou či ortodoxní vírou.

Jinakost se cení. Nebuďme všichni stejní. Můžeme si přece vybrat! Ve skutečnosti však všichni víme, že si nemůžeme tak docela vybrat. Že za nás často vybírají jiní. Některé z těchto tradičních společností mohou disponovat určitou tendenci zachovat samy sebe - někdy i přes odpor svých příslušníků. Může se to až podobat úryvku ze známé písně: „...a kdo se odrodí, čepelem v tu zrádnou hruď“.

Utváření moderních států dlouhou dobu zbavovalo lidi závislosti na tradičních společnostech. Ideologie osvícenství s sebou nesla osobní svobodu - svobodu od tradice, i když pro mnoho lidí byla tato svoboda bolestná. Na druhé straně moderní společnost zároveň svobodu potlačovala - například svobodu zůstat stejným jako doposud. Která svoboda má přednost? Změnit se nebo se nezměnit? Lze se vůbec obejít bez potlačování něčeho? Byly by bez toho dějiny?

Poslední třetina 20. století přinesla krizi západní společnosti a definitivní porážku osvícenství, což umožnilo mimo jiné oživení tradičních kultur. Věrnost tradici dává životu určitý řád, usnadňuje řešení různých situací, zbavuje úzkosti, ale zároveň člověka omezuje. Rozhodnout se pro tradiční kulturu nebo pro svobodu je velké dilema.

Otázkou je, jak už bylo řečeno, nakolik je toto rozhodování svobodné. Se svobodou je to ostatně těžké. Pokud je člověku vnucována, často dá tento raději přednost tradici, která je mnohými chápána jako základ identity. Pokud je někomu vnucována tradice, je to ještě horší. Zdá se, že ať se člověk rozhodne jakkoliv, neobejde se to bez nepříznivých následků. Existuje vůbec dobrá volba?

Kdysi na mě silně zapůsobil film Hanele režiséra Karla Kachyni, natočený podle Olbrachtovy baladické novely O smutných očích Hany Karadžičové. Je v něm umělecky ztvárněna bolest způsobená konfliktem mezi tradiční společností spjatou s ortodoxním náboženstvím a prostředím moderního volnomyšlenkářského světa, který se promítá do vztahu židovské dívky s rodiči a jejím milým.

Hanele si vybrala lásku místo tradice, proto byla rodiči zavržena a rodnou obcí prokleta, za což zaplatila trvalým smutkem, který poznamenal i její děti. Čím si vlastně Hanele zasloužila tak krutý trest? V prostředí univerzální kultury by se možná nic podobného nestalo.

Prototypem tragických milenců, jejichž lásce nepřejí rodinné vazby, jsou odedávna také Romeo a Julie. U těch se ovšem nejedná o konflikt neslučitelných kultur ani náboženství. Romeo a Julie byli vychováni a žili v podobných podmínkách, rodová tradice jim pouze zakazovala, aby se milovali.

Proč to vůbec srovnávám? Podle mého mínění jde o zajímavý příklad, jak se moderní liberalismus snažil vyřešit problém Romea a Julie zavedením osobní svobody, kterou renesanční milenci bezpochyby neměli, zatímco ve dvacátém století už možnost svobodné volby existovala.

Hanele si vybrat mohla, protože zákon to umožňoval. Je však vidět, že ani liberalismus podobný problém nemůže vyřešit. Zákon nám sice dává svobodu svědomí a jednání, ale nezajistí, že této svobody budeme umět také zdárně využít a že si z našeho rozhodnutí neodneseme doživotní trauma. Osvobodit své svědomí musí totiž každý sám.

Liberálové odmítají univerzalismus, abychom nebyli „všichni stejní“. Chtějí svobodu, ne rovnost. Mají pocit, že v univerzalistické společnosti by nutně museli trpět. Jenže v liberální společnosti trpí zase jiní. Osobně si myslím, že by univerzalismus kromě dalších pozitiv mohl člověka zbavit krutosti podobných rozhodnutí, jaké musela činit Hanele. Pokud by byli všichni vychováváni v jednotné kultuře (a učili se stejné morálce), odpadlo by mnoho zbytečných konfliktů.

Jednotnou kulturu samozřejmě nemusíme chápat tak doslovně - tradice by se nemusely úplně zahodit, ale pěstovaly by se spíš jako nezávazný folklór, projevující se například v hudbě, tancích, oblékání a tradičních řemeslech, nikoli jako soubor nezpochybnitelných morálních příkazů a zákazů, jimiž je nutno řídit lidský život.

Multikulturalismus - jeden z ideových směrů pozdního kapitalismu je v poslední době kritizován i významnými politiky v zemích, které ho kdysi samy uváděly v život. Mnozí se dnes o něm vyjadřují, jako by to byl nějaký omyl. Zapomíná se ovšem, že multikulturalismus byl praktikován zejména proto, aby zachránil kapitalismus.

Příliv cizinců do západní Evropy totiž v jisté době umožňoval držet cenu pracovní síly na nízké úrovni. Udržování kulturních odlišností zároveň zabraňovalo splývání přistěhovalců s domácími dělníky. Mimo jiné i díky této politice se na určitou dobu podařilo utlumit třídní konflikt.

Abych tyto své úvahy upřesnila: já nejsem proti multikulturnímu soužití a nechci mu nijak bránit, i když nevidím žádný důvod, proč kultury konzervovat. Nechci dehonestovat ani liberalismus - jsou to patrně nejvyšší vrcholy svobody a mezilidských vztahů, které jsou dosažitelné v kapitalismu. Nic lepšího než liberalismus v kapitalistických podmínkách už možné není. Teď je však na řadě jeho překonání.

Nechci svůj názor nikomu vnucovat. Někteří budou jistě dál na liberalismu trvat. Z univerzalismu prý jde strach. Námitka jeho nepřátelům by mohla znít takto: Určitý univerzalismus už je zde stejně přítomen - je to univerzalismus kapitálu. Tento univerzalismus vytváří nerovnosti. Potřebujeme jiný univerzalismus - takový, který by naopak mohl přinést rovnost pro všechny. Neměl by to ovšem být převlečený partikularismus a rozhodně by se neměl prosazovat násilným způsobem.

Utváření nového univerzalismu by mělo předcházet vzájemné poznávání a ovlivňování, což už se fakticky děje. Ideální stav nastane tehdy, až se lidé na sebe navzájem začnou dívat ne jako na příslušníky cizích kultur, ale především jako na své bližní, kteří se od nich neliší v tom podstatném a lidském. Nový univerzalismus musí být založen na humanismu, ne na vnucených pravidlech. Jedině takový univerzalismus může přinést zároveň svobodu pro všechny, rovnost všech a solidaritu se všemi.