Čas trhl oponou. Ti z obyvatel ČR a západního světa vůbec, kterým v žilách koluje ještě trochu občanské krve, se vzpamatovali. Statisíce lidí se nenechalo zastrašit ani vysmát, a dokud nepropukly arktické mrazy, okupovali ulice a náměstí, nebo se aspoň shromažďovali a pochodovali, aby řekli vládám, a nejen vládám, nýbrž i systému své hlasité a jednoznačné Ne. Na Slovensku vyšly do ulic tisíce lidí bez ohledu na zimu, aby vyslovili hněv a touhu po změně. Na Islandu šli ještě dál. V tak malé zemi je to snad trochu snazší. Řekli tamní Gorile, že už to stačilo, bez okolků poslali v této zemi s nicotnou kriminalitou zloděje s bílými límečky za mříže, změnili téměř ze dne na den ústavu a doufejme, že se jim podařilo rozžehnat se i jen s náznaky toho, co u nás propuklo naplno, totiž se systémovou korupcí. Vyrovnali se s rozkladem demokratických politických struktur.

U nás je těch probuzených zatím tak málo, že se nositelé zkorumpované moci mohou naší kritice smát. Ale za to zaznívá v hospodách a na internetových diskusích cosi, co tu po dobu dvaceti let nepamatujeme. Nejmladší generace, pro níž je listopad 1989 něčím jako pro nás kmety bitva u Solferina, znovu spontánně objevila hesla podobná těm, která provolávali jejich otcové v Praze na Národní třídě, na Václavském náměstí, na Letné a na náměstí českých a tehdy i slovenských měst. Jenže u toho to nekončí. Velmi často zaznívají výzvy věšet pravicové politiky. Snažím se vysvětlovat, že bude lepší je nevolit. Ale odpor ke zkorumpované moci je mohutný a iracionální, a argumenty se nedá zastavit. Nerad bych se dočkal další vlny politického násilí po stalinismu, který na vysoké obrátky věznil a popravoval, a po poněkud subtilnějších formách násilí po srpnu 1968 a po Chartě 1977.