K Manifestu radikálního liberalismu bych chtěl učinit několik kritických poznámek, které ovšem nijak nesnižují mou radost z toho, že manifest spatřil světlo světa a že vyvolává diskusi. Tato radost má nejméně dvojí důvod: Jednak jsem rád, že levice v širokém smyslu slova se v reakci na neoliberální třeštění současné vlády aktivizuje, zjišťuje kolik různých pramenů a proudů v sobě zahrnuje a učí se vést vnitřní dialog; jednak cítím vzrůstající solidaritu právě s liberální kulturou a liberálně-levicovým politickým postojem, tísněnými sílící kritikou zleva i zprava, jež nezřídka zpochybňuje samotné základy demokracie. Mé kritické poznámky se proto rozhodně nechtějí přidávat k těmto hlasům, nýbrž k demokratické diskusi především uvnitř nově se uvědomující levice.

Zdá se mi, že v manifestu se kříží dvě protichůdné rétoriky: rétorika ostrého protikladu a rétorika „středu“, umírněné či reformistické pozice středních tříd a sociálního státu. Manifest je na jedné straně vybudován na polárních protikladech liberalismus — neoliberalismus a střední třída (resp. občanská společnost) — politická třída (resp. „politicko-ekonomická oligarchie“); na druhé straně míří k obhajobě statu quo evropského poválečného sociálního státu.

Samotné křížení dvou rétorik nemusí být na škodu věci: jistá politicko-ekonomická konstelace, např. sociální stát se silnou střední třídou, může být pro někoho žádoucím uspořádáním společnosti, a naopak to, co tuto konstelaci rozleptává, v našem případě globální neoliberální ofenzívu, můžeme pak vnímat jako polární protiklad žádoucího stavu. Problém ovšem vidím v tom, že ona žádoucí pozice je historicky sama plodem kompromisu, který v sobě — v oslabené míře — uchovává prvky pozice zavrhované. Sociální stát středních tříd nestojí v ostrém protikladu k neregulovanému kapitalismu, ale vedle něj, a z jeho energií se významně sytí — ovšem tak, že je na svém území reguluje (snad právě sem míří věta, kterou čteme v manifestu: „Kapitalismus je dobrý sluha, ale zlý pán.“)

Zásadní protikladnosti obou pozic je v manifestu dosaženo převážně nehistoricky, totiž zapojením morálního hlediska: jeden pól reprezentuje dobro, druhý zlo. To vyniká i na druhé ze základních významových opozicí textu, na opozici střední třídy — politické strany, resp. občanská společnost — politicko-ekonomická oligarchie. Druhý pól je pólem zkaženosti a zla, první pól pak obětí (či pasivním divákem) působení těchto negativních sil.

Ale obávám se, že i zde platí to, co jsem naznačil výše: politická a občanská vrstva nestojí proti sobě, nýbrž vedle sebe. Korupce a (bezskrupulózní) sledování vlastních ekonomických zájmů prorůstá celou společností, v politické třídě jsou pouze výraznější, opřeny o mnohem větší možnosti a také sledovanější. Klientelismus je obecnějším rysem české společnosti, která nemá příliš smyslu pro dodržování pravidel a vertikálně směřující hodnotové osy, zato ale dobře vyvinutý smysl pro přátelskou pomoc, budování sítí známých a vůbec horizontální blízkost ke „svým“. Zkušenost komunistického režimu tuto inklinaci značně posílila, kapitalismus polistopadového režimu zase rozhojnil hmotné statky, o něž se hraje.

Rozdíly líčené v textu manifestu jako zásadní protiklady jsou podle mého názoru spíše rozdílem stupně, zvýrazněním motivů přítomných i v druhé, „protikladné“ možnosti apod. Tím, co tento gradualismus činí opticky protikladností, je mravní hodnocení. Právě morální hledisko umožňuje autorům zaujmout radikální postoj: radikální, tedy prohloubený, ke kořenům jdoucí liberalismus je takový, který posiluje kontakt s mravním a náboženským podložím, z nějž skutečný liberalismus (v textu se píše o „skutečných liberálech“) vyrůstá.

Odsud asi pochází „pokora před vyšším řádem“ a „přirozené zakotvení v řádu světa“, tolik diskutované na stránkách tohoto listu. Na těchto odkazech k mimopolitickým silám je zajímavá právě jejich obecnost: nemluví se zde o konkrétních postulátech křesťanství či jiného náboženství, nýbrž o blíže nespecifikovaném řádu, jenž nás přesahuje a který je pravděpodobně oním zdrojem morality. Takové stanovisko je blízké koncepcím deismu, který byl vlastní mnohým americkým Otcům zakladatelům. Tato „americká“ filiace hlubšího ukotvení liberálních občanských ctností asi působí v českém prostředí poněkud cizorodě, není ovšem sama o sobě nelegitimní.

Jako problematický vidím spíše až způsob její intervence do sporu liberalismu s neoliberalismem. Různé náboženské a morální systémy jistě mohou přispívat k tvarování osobnosti těch, kteří potom vstupují do veřejného prostoru politického a občanského jednání, stejně jako k formování obecného kulturního substrátu, v němž se politický život odehrává. Pokud jejich postuláty ovšem začneme užívat přímo k označování politických soupeřů a jejich mravnímu deklasování, můžeme si uzavřít cestu k politickému porozumění jejich postojů.

Měřeno více politickým měřítkem, nemusejí být liberalismus a neoliberalismus tak protikladnými ideologiemi, jejichž uplatnění vede ke dvěma protikladným politicko-ekonomickým uspořádáním společnosti. To se ukazuje i na pozičním vývoji jediného autora, který je v manifestu citován, amerického teoretika liberalismu Johna Rawlse: Jakkoliv jeho slavné dílo Teorie spravedlnosti staví liberální uspořádání společnosti do pozice dobře kompatibilní s rovnostářskými východisky sociálního státu, s ohledem vůči sociálně slabším, jejichž profit je podmínkou toho, aby společnost mohla být označena za spravedlivou, v jeho pozdějších dílech se obraz spravedlivé společnosti s legitimně distribuovanou mocí více a více blíží představám pravicového libertarianismu. Legitimita systému je odvozena převážně od formálně pojatých svobod, sociální spravedlnost k nim tvoří jen nikoliv nutný doplněk a z oblasti veřejného domlouvání o způsobech vládnutí jsou přitom vyčleněny podstatné segmenty občanské společnosti.

Od libertarianismu s jeho důrazem na svobodně jednající individuum do značné míry vyvázané ze širších společenských vazeb už není daleko k obhajobě „svobody“ hráčů na neregulovaných trzích. Soudobá česká neoliberální garnitura se legitimizuje právě obranou a rozšiřováním prostoru „svobody“ a jakýkoliv poukaz na sociální spravedlnost odbývá jako pozůstatek překonaného „socialistického“ modelu.

Převažující morální hledisko manifestu pak určuje i obrysy návodu k praktickému politickému jednání — velká většina navrhovaných kroků se týká vymýcení korupce vnímané jako pokažení dobrého, liberálního uspořádání, tedy skutečně v původním smyslu latinského slova corruptio, „zkažení“. Pokud ovšem pojmeme korupci jako pokažení dobrého systému (prakticky nás k takovému pojetí může opravňovat např. situace ve skandinávských zemích, kde korupce na český způsob téměř neexistuje), uzavřeme si cestu k přemýšlení o tom, zda není skrytě korupční sám systém — např. ve svém fetiši trvalého ekonomického růstu a zvyšování životní úrovně, ve schopnosti vyřazovat negativní dopady našeho rozvoje jakožto externality z pole naší pozornosti, v povýšení individualistického modelu sebeprosazení na nepsanou normu, která je „eticky“ učiněna přijatelnou tím, že lidé s vyššími příjmy jsou více zdaněni.

Je pozoruhodné, že autoři manifestu všechna tato nebezpečí vnímají, přisuzují je ovšem výhradně „druhému“, zkaženému a nepřijatelnému systému, totiž neoliberalismu. Co když je ale neoliberalismus jen rozvinutím některých potencí liberální demokracie a tržní ekonomiky? Anebo co když jsou sociální stát a demokratická forma vlády pouze předem nezajištěným a částečným zkrocením mocných tržních sil? A postačí k onomu zajištění sestup k mravnímu kořeni našeho jednání?

Domnívám se, že radikálním řešením naší současné situace není mravní apel na nezkaženost politického jednání (byť by byl vtělen do platných zákonů), ale celková proměna politické atmosféry v zemi, tedy aktivizace a politizace společnosti. Morální hledisko umožňuje distanci, pozici mimo systém — odsouzení těch, kteří jednají vadně, popřípadě identifikaci s těmi, kteří jednají správně, postavenou na mimopolitickém mravním zřeteli. Politické a radikálně demokratické hledisko naopak vtahuje široké vrstvy obyvatel (teoreticky každého občana) do autonomního prostoru veřejných zájmů a veřejného jednání, činí je za výslednou podobu společenského života skutečně zodpovědnými, ale v tom též skutečně svobodnými.

Konkrétněji: Politické hledisko nestaví občanskou společnost a politickou reprezentaci proti sobě, nýbrž vedle sebe v situaci dialogu „rovných“. (Vnitřně rozrůzněná) občanská společnost zaujímá vůči státu pozici kritického zájmu — nenechá se státem pohltit, jako tomu bylo za minulého režimu, ani neupadá do spánku (pohlcena zájmy ekonomickými), jako se to stalo po nastolení „svobody“ v roce 1989. Emancipována od státu vede s politickou mocí dialog, interakci, která tuto moc legitimizuje. Totéž by mělo platit o jejím vztahu k zájmům ekonomickým, jejichž je nositelem i kritikem zároveň. Tak může veřejná debata tematizovat problémy nerovnoměrného či nesouměřitelného rozdělování bohatství, vykořisťování člověka i přírody, korupce apod., aniž by se její účastníci distancovali od svého vlastního podílu na těchto skutečnostech.

Snad se může součástí této debaty stát mj. i otázka po tom, jak pevná je vazba mezi liberalismem a jeho normativním etickým podložím či jak odolný je liberalismus proti svodům libertarianismu. Nebo otázka po tom, který emancipační pohyb je aktuálním nositelem liberálních idejí a jakou kulturu vytvářejí dnešní střední třídy, ať už mají pozici dominantní či nikoliv.

Rozdílnost stanovisek v rámci takové diskuse není jen školou demokratické plurality zájmů a postojů, ale také podmínkou toho, aby taková diskuse byla zajímavá a vůbec možná, aby v posledku nacházela svůj smysl (a svou rozkoš) sama v sobě, tak jako každé skutečně politické jednání.