Kontroverzní rozhodnutí jednoho kontroverzního politika mohou vyvolávat kontroverzní reakce. Řeč je samozřejmě o Miloši Zemanovi a poměrně tvrdé kritice, která se snesla na jeho hlavu, když jmenoval tzv. úřednickou vládu Jiřího Rusnoka. Do mediálního prostoru byly vypuštěny formulace o „puči“, „fašismu“, „bonapartistickém převratu“, „ohrožení demokracie“ apod., jejichž výrazné barvy hravě překryly obrovský skandál zdiskreditované vlády Petra Nečase.

Humpolácké Zemanovo působení v politice, v němž lze jistě nalézt notnou dávku cynismu, agrese a svévole, a naopak minimum pokory, zapříčinilo znepřehlednění politické scény. Ta se pojednou začíná strukturovat podle jiného klíče než je ten obvyklý (ideologicko-hodnotový) klíč pravolevý. Ale o tom jindy.

Zpátky k otázce rozhodnutí a reakcí. Uvědomil jsem si naléhavě tento problém, když se objevilo video Jiřího X. Doležala. Dost nevybíravým způsobem v něm uráží nejen Zemana (to by ještě člověk pochopil, politiky — a zvlášť politika zemanovského střihu — netřeba nijak zvlášť šetřit), ale i jeho nejmenované podporovatele. Co to má být? Odkud se berou tyto vulgární výlevy, ta potřeba urážet? Výrazné barvy mediálních zkratek paradoxně vytvářejí černobílou situaci: střet o Miloše Zemana se tak proměňuje v osudový střet mezi Dobrem a Zlem. Tohle primitivní schéma automaticky zablokuje jakoukoli racionální diskusi a dává volný průchod osobním antipatiím, iracionalitě, nepředvídatelným důsledkům. Diskuse už přestává být diskusí, stává se volným ringem, slovním boxem.

Hájit Zemana znamená podstoupit riziko, že se člověk dříve či později dostane do situace, kdy obhajuje neobhajitelné. Neobhajitelný je například prezidentův nechutný útok na profesora (tehdy ještě docenta) Martina C. Putnu. To znamená, že Zemana apriorně hájit nelze, ostatně málokterý český politik si veřejnou obhajobu zasluhuje. Problém ovšem spočívá v tom, že když vstoupíte do oné černobílé situace, do onoho volného ringu, začínáte se rázem cítit nesvobodně.

A je to pocit velmi skličující a velmi osobní. Názoroví oponenti vám podsouvají názory, které jste nevyslovili, postoje, které nezastáváte; dílčí kritiku nebo dílčí obhajobu jednoho kroku rychle zobecní, abyste mohli být pohodlně zaškatulkováni mezi „zemanovce“ nebo jejich skálopevné odpůrce. Je to zoufalé, a tak abyste si zachránili tvář, nakonec debatu s hořkým pocitem opouštíte. Zažili jsme to už během prezidentských voleb, zažíváme to i dnes a obávám se, že to budeme zažívat rovněž v budoucnu.

Domnívám se, že takovýto průběh (ne)diskusí svědčí o tom, že v české společnosti není něco v pořádku. Něco je špatně, něco důležitého se vychýlilo nebezpečným směrem. A právě to, jak je Zemanova osobnost v určitých segmentech populace (včetně médií) vnímána, by mohlo být docela vhodným předmětem sociálně psychologické analýzy. Snad by ozřejmila, jak se frustrace a hodnotová zmatenost identifikuje s konkrétním symbolem a na něm se zuřivě vybíjí. Jedni mluví o „Vůdci“ Zemanovi, ale ono to — paradoxně — někdy vypadá, že je dokonce i „obětním beránkem“ — v tom smyslu, že se na něm vybíjejí neúspěchy, jež si česká společnost uvědomuje, ale jejichž příčiny neumí nebo nechce kriticky reflektovat (a jichž je Zeman sám součástí).

Na tom se ukazuje ambivalentní vztah české společnosti k její politické reprezentaci. Tedy nejen potřeba charismatického vůdce, nýbrž také potřeba obětního beránka, univerzálního viníka. Zeman ztělesňuje v očích rozlomené veřejnosti obojí. Jedná se dvě strany jedné mince.

Jaký smysl má Doležalovo vystoupení, v němž on sám ztrácí jakoukoli důstojnost? Podle mého názoru samo v sobě valného smyslu nemá. Je třeba ho číst jako symptom. Jako symptom toho, že v české společnosti probleskují „negativní energie“ — jichž ostatně Zeman sám dovedl vždy obratně využívat. Ten nevypočitatelný proud destruktivní iracionality je něco, co mě děsí. A tady už vůbec nejde o Zemana. Nejde už ani o úroveň veřejné rozpravy; ta je u nás dlouhodobě tragická. Jde především o stav české společnosti. Především ona, nikoli ekonomika, je v těžké krizi, v níž doutná neklid. A má strach podívat se do zrcadla.