Letošní senátní volby jsou stejně jako ty poslední lehce nepřehledné. Jakkoliv není pochyb o tom, že pravicové strany udrží v horní komoře Parlamentu své dominantní postavení, těžko odhadovat, kdo bude jejich vítězem. Největší šanci na celkové prvenství mají občanští demokraté a Starostové. Na druhé straně lze naopak s jistotou říct, že sociální demokraté v Senátu citelně oslabí. A výraznější úspěch nezaznamená ani politické hnutí ANO. Překvapit mohou Piráti, kteří chtějí získat alespoň čtyři mandáty. S ohledem na strukturu jejich elektorátu je ovšem pravděpodobné, že vytčený cíl nenaplní.

„Naučí se“ politické hnutí ANO senátní volby?

Zatímco v krajských volbách je politické hnutí ANO jasným favoritem, jemuž stále ještě nevyrostl důstojný soupeř, v těch senátních skončí na podzim podstatně hůře. Strana v čele s premiérem Andrejem Babišem (ANO) v klání o křesla v horní komoře Parlamentu tradičně selhává. Ve své krátké historii se jich účastnila čtyřikrát — nebereme-li v potaz volby doplňovací — a získala všehovšudy osm mandátů, přičemž dnes ji v Senátu, včetně přestoupivšího Jiřího Cieńciały (nestr. za OSN), reprezentuje sedm zákonodárců.

Před osmi lety vyšlo politické hnutí ANO zcela na prázdno. O dva roky později dosáhlo na čtyři senátorské posty — v Ostravě byl zvolen Petr Koliba (dříve nestr. za ANO, dnes ANK 2020), v Lounech Zdeňka Hamousová (dříve nestr. Za ANO, dnes nestr. za USZ), v Praze Zuzana Baudyšová a na Trutnovsku Jiří Hlavatý (oba nestr. za ANO). Ten ovšem kvůli úspěchu ve sněmovních volbách o mandát přišel a při pokusu jej získat zpět prohrál s dlouholetým starostou Vrchlabí Janem Sobotkou (nestr. za STAN).

V roce 2016, kdy Babišova strana zvítězila v krajských volbách, získala v horní komoře Parlamentu jen tři křesla. Senátorem za Táborsko se stal Jaroslav Větrovec, v Bruntále uspěl Ladislav Václavec a v Brně lidé zvolili Jiřího Duška (všichni tři nestr. za ANO). A před dvěma roky, kdy se vedle Senátu volilo souběžně do komunálních zastupitelstev, které politické hnutí ANO rovněž opanovalo, uspěla pouze jednou, a to na Šumpersku, kde vyhrál Miroslav Adámek (nestr. za ANO).

Lepší výsledky nejsilnější tuzemský politický subjekt neočekává ani letos, o čemž svědčí mimo jiné i to, že ve třetině obvodů — nepočítáme-li Prahu 5, kde podporuje ředitele Fakultní nemocnice v Motole a bývalého ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka (ČSSD) — vůbec nepostavil vlastní kandidáty. Například předseda plzeňské stranické buňky Roman Zarzycký (ANO) rozhodnutí zdůvodnil tím, že „Senát vnímá jako trafiku a nevidí v něm přínos pro místní občany“.

Důvod, proč se politickému hnutí ANO ve volbách do horní komory Parlamentu dlouhodobě nedaří, lze vedle nedostatku výrazných osobností, jenž ovšem trápí i ostatní partaje, hledat především v postavě jeho předsedy Babiše, který je se svou stranou zcela ztotožňován a rozděluje společnost. Zatímco ta si udržuje podporu mezi pětinou až třetinou voličů, daleko větší část ji odmítá, což se ve většinovém volebním systému silně projevuje.

V senátních volbách navíc — oproti těm krajským — stále víceméně spolehlivě funguje „kyvadlo proti vládě“, respektive občané mají tendenci vyvažovat, pročež reprezentanti vládnoucí koalice zhusta propadávají. Významnou roli rovněž sehrává dvoukolová volba, kdy se zejména v prvním kole mohou hlasy ne zcela předvídatelně štěpit. A v neposlední řadě i tradičně nízká volební účast, kdy o získání senátorského křesla v četných případech rozhodují pouhé desítky hlasů.

O kolik senátorských křesel přijdou sociální demokraté?

V ještě daleko obtížnější pozici než jeho silnější vládní partner se nachází sociální demokracie; její podpora se již dlouhé měsíce drží kolem pěti procent, posledních několik volebních klání pro ni skončilo těžkou porážkou — v minulém roce například přišla o zastoupení v Evropském parlamentu, kdy ji nepodpořily ani čtyři procenta voličů — a navíc obhajuje rovných deset mandátů, nejvíce ze všech politických stran zastoupených v Senátu.

Před dvěma roky usilovala o udržení třinácti křesel, místo v horní komoře Parlamentu však uhájila toliko jedno, a to v Karviné, kde přesvědčivě zvítězil předseda jejího senátorského klubu a již šestadvacet let úřadující starosta Bohumína Petr Vícha (ČSSD). O mnoho úspěšnější nebyli sociální demokraté ani v roce 2016, tedy o rok dříve, než je stihla drtivá porážka ve sněmovních volbách. Tehdy obhajovali jedenáct mandátů, ale podporu od voličů získali jen ve dvou případech. V Brně uspěl Jan Žaloudík (nestr. za ČSSD) a na Kutnohorsku Jaromír Strnad (ČSSD).

Pokud by se měly obdobné výsledky opakovat i letos, strana by mohla přijít o senátorský klub, k jehož ustavení je třeba nejméně pěti senátorů. Faktorů, jež sociální demokracii oslabují, je celá řada, za ty nejpodstatnější lze ovšem považovat sérii proher a vládní angažmá po boku politického hnutí ANO, které ji v očích nikoliv nemalé části veřejnost činí nedůvěryhodnou. Obavu, že oranžové tričko dnes spíše než-li k vítězství napomáhá k porážce, ostatně ilustruje skutečnost, že hned trojice stávajících senátorů nebude své posty obhajovat v jejích barvách.

Jako nezávislý před voliče předstoupí v královéhradeckém obvodě Jaroslav Malý a ke stejnému postupu se na Kolínsku rozhodla i Emilie Třísková (oba nestr.). Bez podpory sociální demokracie půjde do voleb v Rychnově nad Kněžnou rovněž někdejší státní zástupce Miroslav Antl (ZA OBČANY), který během června založil nové hnutí ZA OBČANY, jehož se současně stal předsedou. O důvěru občanů se již naopak nehodlá ucházet znojemský senátor Pavel Štohl (ČSSD), za něhož strana nenašla vhodného nástupce.

Vedle Znojma nepostavili sociální demokraté své zástupce v dalších pěti obvodech, a to na Zlínsku, Trutnovsku, Královéhradecku, Děčínsku a v Brně-městě. Mezi jedenadvaceti kandidáty do Senátu tentokrát zcela chybějí ženy, což zdaleka neodpovídá praxi minulých let — například před dvěma roky jich strana do volebního klání vyslala sedm. „Byl bych rád, kdyby žen bylo více, máme v tom jisté rezervy a do budoucna na tom musíme zapracovat,“ uvedl předseda Jan Hamáček s tím, že vedení do nominací nijak nezasahovalo. „Jde o výsledek demokratického procesu,“ podotkl.

Kdo bude vítězem senátních voleb?

Ačkoli v senátních volbách strany vládní koalice výrazněji neuspějí — přičemž o jejich sněmovních podporovatelích, KSČM a politickém hnutí SPD, netřeba v této souvislosti ani mluvit, neboť je takřka jisté, že jimi navržení kandidáti nepostoupí z prvního kola —, odhadnout vítěze není nikterak snadné. Předvolební situaci totiž znepřehledňuje stále rostoucí počet uchazečů o senátorský post — v roce 2004 jich bylo bezmála o čtyřicet méně — a množící se kandidatury za více subjektů najednou.

Především strany dnešní sněmovní opozice se v mnoha obvodech rozhodly si vzájemně nekonkurovat a postavit pouze jednoho, případně dva kandidáty, aby netříštily voličskou podporu směřující pro středo-pravé politické formace, jež se kriticky vymezují vůči Babišově vládě. Ačkoli je z oficiálních údajů zřejmé, který ze subjektů jednotlivé politiky navrhl, nelze s jistotou říct, do jakého senátního klubu zamíří a jaká ze stran si jejich zvolení přisvojí coby vlastní úspěch.

S určitostí proto lze konstatovat pouze to, že po volbách v Senátu posílí pravice, přičemž největší šance na celkové prvenství mají občanští demokraté následováni Starosty. Obě partaje dnes v horní komoře Parlamentu disponují nejpočetnějšími kluby, které mají shodně devatenáct členů, přičemž ten druhý z nich je vedle zástupců Starostů tvořen rovněž senátory zvolenými za TOP 09 nebo reprezentanty malých subjektů jako jsou neúspěšný prezidentský kandidát Marek Hilšer (MHS) a Leopold Sulovský (Ostravak).

Vzhledem k tomu, že občanští demokraté obhajují o jeden mandát méně než Starostové, představují druhou nejsilnější politickou sílu v zemi, suverénně zvítězili v posledních senátních volbách, kdy uspěli hned v deseti obvodech, a postavili několik výrazných kandidátů — namátkou dlouholetou poslankyni Miroslavu Němcovou (ODS), historika Eduarda Stehlíka (nestr.) nebo někdejšího ředitele brněnských fakultních nemocnic Romana Krause —, lze je považovat za hlavní favority nadcházejícího podzimního volebního klání.

Udržení stávajících pozic bude naopak značně komplikované pro lidovce, neboť z patnáctičlenného senátorského klubu byla hned šestice zákonodárců zvolena před šesti lety a musí se proto znovu ucházet o důvěru voličů. Křesťanští demokraté navíc v před dvěma lety zaostali za očekáváním, usilovali o udržení tří mandátů, ale dokázali uspět jen ve dvou obvodech. S nepořízenou odešel i jejich tehdejší předseda Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL), jehož na Náchodsku porazil bývalý policejní prezident Martin Červíček (ODS).

Udrží občanští demokraté křeslo předsedy Senátu?

Minulé senátní volby vytvořily v Senátu nezvyklou situaci, kdy hned tři kluby — jednalo se o občanské demokraty, Starosty a lidovce — mohly s ohledem na počet svých členů pomýšlet na obsazení postu druhého nejvyššího ústavního činitele. Jelikož se partajním vyjednávačům v rozporu se zvyklostmi nepodařilo najít konsensuálního kandidáta na předsednický post, plénum Senátu bylo nuceno k „bojovému“ hlasování s těžko předvídatelným výsledkem.

Volby se tehdy zúčastnil předseda klubu Starostů Jan Horník (STAN), bývalý rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl (nestr. za KDU-ČSL a SZ) a dlouholetý teplický primátor Jaroslav Kubera (ODS), který nakonec ve druhém kole první volby Hampla porazil rozdílem dvaadvaceti hlasů a stal se po Petru Pithartovi (KDU-ČSL), Libuši Benešové, Přemyslu Sobotkovi (oba ODS) a Milanu Štěchovi (ČSSD) historicky pátým předsedou horní komory Parlamentu.

Obdobná situace se může opakovat i letos, neboť — jak již bylo zmíněno výše — kluby Starostů a občanských demokratů dnes disponují devatenácti hlasy a nezvítězí-li jedna ze stran skutečně přesvědčivě, lze očekávat, že obě dvě budou usilovat o to, aby post předsedy Senátu obsadily svým kandidátem. V minulosti nicméně nebylo pravidlem, aby v čele Senátu stál vždy reprezentant nejsilnější frakce, zmínit lze například Pitharta, který tuto funkci zastával i v době, kdy lidovci neměli zdaleka nejpočetnější klub.

V případě občanských demokratů by jím s největší pravděpodobností byl znovu Miloš Vystrčil (ODS), který Kuberu v čele Senátu po jeho náhlém skonu v únoru nahradil. U Starostů vedle Horníka připadají v úvahu ještě Zbyněk Linhart (nestr. za STAN), Petr Holeček (STAN) nebo Jiří Růžička (nestr. za TOP a STAN), kteří byli stranou zvažovaní jako Kuberovi vyzyvatelé již během loňského listopadu. A někdejší ředitel Gymnázia Jana Keplera se ostatně Vystrčilovi postavil i v oné únorové volbě.

Podaří se Pirátům po volbách sestavit vlastní klub?

Piráti se účastní senátních voleb již od roku 2010, za tu dobu ale byli s to získat pouhá dvě křesla v horní komoře Parlamentu. A obě v hlavním městě. Před osmi lety uspěl Libor Michálek (nestr. za Piráty, SZ a KDU-ČSL), který ovšem svůj mandát v souboji s Hilšerem neobhájil, a naposledy Lukáš Wagenknecht (nestr. za Piráty), jenž ve druhém kole porazil Pavla Dungla (nestr. za TOP 09 a STAN). S podporou třetí nejsilnější sněmovní strany byli dále v zvoleni Ladislav Kos (HPP 11) a Renata Chmelová (KDU-ČSL).

Letost však mají Piráti mnohem větší ambice. Jejich předseda Ivan Bartoš (Piráti) při zahájení kampaně uvedl, že chtějí získat alespoň tolik senátorů, aby mohli ustavit vlastní senátní klub, což znamená zvítězit nejméně ve čtyřech volebních obvodech. Naplnění vytčeného cíle ovšem nebude pro Piráty nikterak jednoduché. I v případě senátních voleb totiž platí to, co jsme v Deníku Referendum psali o jejich šancích v těch krajských.

Průzkumy veřejného mínění sice Pirátům přisuzují zpravidla pozici druhé nejsilnější strany, byť se značným odstupem za politickým hnutí ANO, ale tato podpora nemusí nutně odpovídat výsledku voleb. Pirátský elektorát tvoří spíše lidé do čtyřiceti let, kteří na rozdíl od sněmovních voleb těm senátním — a stejně tak krajským — nepřipisují takový význam. „Mladší voliče zkrátka nezajímá instituce, kam můžou volit jen lidi starší čtyřiceti let,“ potvrdil v rozhovoru pro Deník Referendum poslanec Mikuláš Ferjenčík (Piráti).

Piráti současně ve svých — alespoň početně — slabých strukturách nemají dostatečný počet osobností, které jsou veřejnosti známé ať už z politického nebo veřejného života. Nemohou sázet na jména a obličeje, jež by si lidé okamžitě spojili s nějakými úspěchy, respektive agendou, které se dlouhodobě věnují. Důvodem je samozřejmě i skladba členské základny, již — obdobně jako voličské jádro — tvoří zejména mladší lidé ve věku mezi třiceti a čtyřiceti lety.

Lze proto odhadovat, že v senátních — ostatně jako v krajských — volbách Piráti své ambice nenaplní. Zatímco v klání o křesla krajských zastupitelů strana s nejvyšší pravděpodobností posílí a výsledek z roku 2016, kdy získala pět mandátů, pohodlně překoná, v souboji o místa v horní komoře Parlamentu je jeho opakování o poznání reálnější. V senátních volbách mnohem větší roli než úspěšná značka hraje postava toho kterého kandidáta a Piráti téměř bez výjimky voličům nabízejí osobnosti relativně neznámé.