Malá česká válka o Palestinu a Izrael
Filip OutrataProhlášení tří českých ministrů zahraničí kritické k izraelské politice vůči Palestině neznamená změnu dlouhodobě jednostranně proizraelského postoje České republiky, ale přesto má svůj význam.
Společné prohlášení současného a dvou bývalých ministrů zahraničí České republiky kritizující záměr Izraele na anexi části palestinského území, posvěcený Donaldem Trumpem, by zřejmě svým obsahem ve většině evropských ani světových zemí nevyvolalo žádné velké spory. Text, který společně podepsali a na stránkách deníku Právo otiskli Tomáš Petříček, Lubomír Zaorálek a Karel Schwarzenberg, vlastně nedělá nic jiného, než že připomíná platnou oficiální politiku Evropské unie i České republiky, jakož i stav podle mezinárodního práva.
Věcným jádrem textu tří českých diplomatů je odmítnutí plánu na anexi těch částí palestinského Západního břehu, na kterých se nacházejí velké židovské „osady“, přesně řečeno městské aglomerace. S tímto plánem, který visí ve vzduchu už delší dobu, přišel staronový izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který připojení „osad“ se statisíci obyvateli v izraelském parlamentu označil za „další skvělou kapitolu v dějinách sionismu“.
Méně skvělá je konkrétní situace, ve které se izraelský premiér — toho času trestně stíhaný — snaží tento projekt prosadit. V Izraeli panuje již déle než rok politický pat, během nějž proběhly troje volby, ale bez vítěze, který by byl schopen sestavit fungující kabinet.
Nyní se rýsuje zvláštní společný kabinet s rotující funkcí premiéra, v níž se budou po roce a půl střídat Netanjahu a jeho rival Benny Ganc. To samozřejmě není pro politiku vůči Palestině to rozhodující, ale je to důležité jako kontext dnešního dění.
„Bezprávná džungle“ a mezinárodní právo
Anexe části Západního břehu s osadami, kterou pochopitelně odmítají Palestinci, sousední země v regionu a valná většina zemí světa včetně Evropské unie, tak může být prosazena v důsledku hluboké politické krize, k níž se nakonec připojila i krize ekonomická způsobená koronavirem. Pokud by anexe skutečně nastala, z věcného hlediska to pro situaci na daných územích nebude znamenat skoro nic, Izrael už nyní kontroluje většinu území Západního břehu a reálně jsou osadnická města jeho součástí. Znamenalo by to ale jakési úředně potvrzené pohřbení myšlenky na samostatný palestinský stát na Západním břehu Jordánu.
A to je nepřijatelné pro světovou diplomacii včetně té české (nebo její části), protože to popírá dosud zastávanou politiku dvou států koexistujících vedle sebe, Izraele a Palestiny. Bez podstatných částí už tak nepříliš velkého území, rozsekaného doslova na kusy a bez územní celistvosti, si nelze v žádném případě představit palestinský stát. Problém, který mezinárodní diplomacie příliš nechce vidět, je ovšem v tom, že takový je už dnes reálný stav věcí a těžko se dá nějak zásadně změnit.
Jen těžko si lze především představit, že Izrael stáhne statisíce židovských osadníků. Přesněji řečeno, je to téměř nemožné, a tudíž se nabízejí jen dvě reálné alternativy: pokračování v dosavadním stavu, kdy tu na papíře existuje Palestina coby „věčně budoucí stát“ s vymezeným územím, jež ale z většiny pevně ovládá Izrael, nebo přímá anexe daných území. Co je horší: špatný status quo, nebo jeho radikální změna, která pravděpodobně bude k horšímu, ale bude to alespoň změna?
Toto vše samozřejmě neznamená, že není správné připomínat zásady mezinárodního práva, které se, jak správně říká prohlášení tří ministrů, mohou týkat kohokoli, a o to důležitější jsou pro malou zemi jako je Česká republika. Určitě platí, že bez těchto zásad a hodnot v „bezprávné džungli“ ti slabší nepřežijí. Jenže příklad Izraele a Palestiny právě ukazuje, že reálně mnohdy není možné tyto zásady vymoci, a tedy stav bezprávné džungle tu stejně je, ať už mezinárodní organizace tvrdí a proklamují cokoli.
Prohlášení tří ministrů také velmi záslužně ukazuje na humanitární situaci obyvatel palestinských území, přičemž se, opět záslužně, nevyhýbá jejich označení za území okupovaná. Toto, z hlediska mezinárodní práva nesporné a platné označení, ovšem v českých poměrech funguje jako rozbuška. Dalo se proto očekávat, že prohlášení vyvolá ostře nesouhlasné reakce.
Nerozborné spojenectví s Izraelem
Dík a uznání panu Outratovi za velmi přesné a diferencované stanovisko k danému tématu. Sdílím s ním víceméně bezezbytku veškerá jeho hodnocení. (Včetně podivení nad tím, jak naprosto dogmaticky jednostrannou podporu Izraele podpořili i bývalí ministři Kohout a Svoboda; zatímco u Topolánka a Žantovského se sotva může jednat o překvapení.)
Proč je česká politika stále natolik vyhraněně proizraelská? - Skoro se zdá, že je to stále ještě jakési mentální dědictví minulého režimu. Který ovšem sám naprosto jednostranně protěžoval a prosazoval práva Palestinců. A protože tento totalitní režim byl právem lidem odmítán a (téměř) nikdo mu nevěřil, pak po jeho svržení došlo k jakési přímo animální reakci, že bylo (a dodnes je) odmítáno všechno co s ním nějak souviselo. Takže se nyní zatvrzele odmítá hledět na práva Palestinců, a jako platná se uznávají pouze práva Izraele. Zkrátka, je to to staré české "ode zdi ke zdi". A tak zatímco evropská politika se většinově snaží o zaujetí vyváženého postoje respektující práva obou stran, česká politika v důsledku přestálých komplexů na tomto poli tancuje jako slon v porcelánu.
Taky mě potěšilo rozumné a vyvážené stanovisko Filipa Outraty. V rámci "malé české války" proběhla diskuse v rádiu mezi Dienstbierem a Sašou Vondrou, zatímco Dienstbier vcelku klidně, věcně a uměřeně hájil mezinárodní právo a dlouhodobou evropskou i českou zahraniční politiku, tak Saša Vondra krmil posluchače výkřiky ve stylu Miloše Zemana a Donalda Trumpa, vykládal o českém příběhu pomoci Izraeli v linii: Masaryk, komunisté a Havel a nebyl schopen nic odpovědět na námitku, že anexe by odporovala mezinárodnímu právu, nevzmohl se ani na to, co tvrdil Vondráček. Jestli takto vypadá nově vycházející hvězda ODS, tak to se nemáme na co těšit v době pobabišovské. Ještě poznámka k Masarykovi. Masaryk navštívil inkognito Izrael, tedy tehdy Palestinu pod britskou správou v roce 1927, ale jeho návštěva byla o den zkrácena, protože vyslovil podporu sionistickým snahám, ale zároveň odsoudil násilí a teroristické činy, jichž se tehdejší někteří židovšti osadníci dopouštěli vůči Palestincům a britským úřadům.
V dnešním Právu se k dané věci vyslovili Jan Rychlík a Petr Drulák. Jan Rychlík - podle mě v současné době jeden z mála "posledních Mohykánů" české publicistiky, který dokáže problematická témata rozebrat sice angažovaně, ale přitom střízlivě, objektivně a vyváženě. Ve svém dnešním příspěvku vyzdvihl především jeden moment: že ta politická a mediální hysterie kolem "dopisu tří" mu nápadně připomíná doby totality, kdy také nebylo přípustno ani v nejmenším kritizovat činy "Velkého bratra". S tím jediným rozdílem, že tehdy tu roli Velkého bratra plnil Sovětský svaz, zatímco dnes jsou jím - alespoň pro mnohé - Spojené státy. Kterým je (podle nich) zřejmě zapotřebí servilně přizvukovat, ať už podniknou cokoli.
---------------------------------
Co mě ale opravdu překvapilo: víceméně stejnou pozici zaujal i Petr Drulák. Po jeho eskapádách se zřetelně šovinistickými postoji jsem - musím přiznat - nečekal, že by mohl dokázat jít proti (v národě převažujícímu) proudu.
Nejsem si jist, zda je to názor převládající v národě. Převládá v té podivné sedlině, ve které si dobře notují Klaus, Zeman a Topolánek. Už nikoli Babiš, ten jen pragmatický ví, že je potřeba občas pracovat i s hnojem a on prostě se Zemanem vyjít potřebuje.
Filip Outrata vzal trochu zkrátka hlasování o rezoluci proti antisemitismu -- stojí za to, se podívat na to, kdo předkládal jaké pozměňovací návrhy a jakou měl ten který podporu. To rozhodující hlasování vypovídá relativně málo -- antisemitismus opravdu znovu vystrkuje své ohavné růžky a odmítnout deklaraci proti němu, protože do toho proizraelská lobby (nikoli prožidovská) protlačila dvě nemožné věty?
V publicistice převažuje spíše nezájem přecházející v mírnou podporu postoje tří ministrů, v bulváru, včetně politického, pochopitelně Zeman. Určit převládající postoj v národě bych se neodvažoval, víme leda, kdo hlasitěji a hloupěji křičí.
Pan Profant: no ano, musím přiznat že s tím "v národě převažujícím proudem" jsem si nebyl příliš jistý; vycházel jsem především z vlastních vzpomínek, tedy na většinové postoje v době totality. Dnešní stav už ovšem může být jiný, o tom sám opravdu už nemohu kompetentně soudit.
Díky panu Poláčkovi za trefné vystižení důvodů proizraelského postoje u mnoha obyvatel ČR. Sám jsem to zažil na sobě, po listopadu 1989 jsem zcela přirozeně nahlížel na Palestinu a Palestince jako na jakési nevěrohodné komunistické pohrobky, vůbec jsem je nebral vážně. Byla to jaksi samovolná reakce, ovšem možná jen díky nedostatku znalostí o dané věci. U části obyvatel asi něco takového přetrvává pořád, ovšem připojují se další motivy, např. latentní rasismus (Palestinci jsou jako naši Romové, nechtějí pracovat), případně islamofobie, v určitých křesťanských kruzích i vliv křesťanského sionismu.
To hlasování ve věci rezoluce o antisemitismu jsem skutečně vzal zkrátka, prostě se to už nedalo do článku pojmout. Ale obecně vzato je to skutečně těžké dilema: kdybych byl v situaci, kdybych buď musel přijmout rezoluci proti antisemitismu, která tak ale propašuje ztotožnění kritiky Izraele a antisemitismu, nebo ji jako celek odmítnout, tak bych musel hlasovat proti, třebaže jsem velkým odpůrcem antisemitismu. A to proto, že takovéto pojetí ve skutečnosti antisemitismus podporuje, tedy rezoluce takto "vylepšená" de facto neplní svůj účel. Ale samozřejmě, ve sněmovně jsem nebyl a hlasovat nemohl, takže je to teoretická úvaha.
Na celé záležitosti je to pikantní, že jestliže naši tři autoři kritického dopisu na adresu současné politiky Izraele sklízejí bouři hněvu (a Zaorálek byl dokonce ve sněmovně označen za nacistu!) - tak víceméně zcela stejně orientované dopisy napsala i celá řada evropských prezidentů a předsedů vlád! Kromě jiného se jednalo o vrcholné představitele Francie, Španělska, Itálie - čili skutečně špičkové evropské politiky. Jediný rozdíl byl v tom že oni své dopisy neadresovali Izraeli, nýbrž Trumpovi. - Mají tedy i tito evropští státníci platit jako "nacisté", jenom proto že i oni odmítli tento Trumpův plán?...
Na straně druhé je ovšem nutno přiznat i to, že ten Trumpův plán dost možná není až zase tak zcela nespravedlivý a nevyvážený, jak by se na první pohled mohlo zdát. První indicií pro to je už samotný fakt, že ho kritizují nejen propalestinští aktivisté (i v samotném Izraeli), ale stejně tak ho za nepřijatelný označují i izraelští osídlenci!
A za druhé: tento plán se až tak příliš neodlišuje od toho, o kterém svého času Palestinci docela závažně jednali. A přinejmenším při pohledu na mapu čistě opticky rozdělení území nevypadá pro Palestince až tak zcela špatně. Jistě: museli by se smířit s trvalou existencí izraelských sídlišť v teritoriu, které pokládají za své. Jenže: s těmito sídlišti se budou muset smířit tak jako tak; není reálné síly které by je z dané oblasti mohla odstranit. A v každém případě by se tím rozsah vlastního území Palestinců oproti současnému stavu zřetelně zvýšil, snad o celou polovinu. V každém případě by tím Palestinci získali svůj vlastní stát; a mohli by živit naděje, že někdy v budoucnosti se přece jenom poměry změní v jejich prospěch.
Co je na Trumpově plánu především tak zavrženíhodné je spíš jeho forma neomaleného diktátu vůči slabší straně. Na straně druhé: Trump zřejmě věc vidí tak, že když se nic nepodnikne, tak bude izraelsko-palestinský konflikt ve stejné podobě přetrvávat třeba ještě i dalších sto, dvě stě let! Zatímco jeden radikální řez - i když napřed bolestný - by mohl přece jenom přinést alespoň určité řešení.