Táňa Fischerová — člověk, který vždy a všude dával více, nežli bral

Jakub Patočka

Patřila k nejvýraznějším osobnostem veřejného života po listopadu. Její odchod je velikou ztrátou — pro občanskou společnost, pro českou politiku i pro Deník Referendum, k jehož autorskému okruhu neodmyslitelně patřila.

Táňa Fischerová byla vzácná žena. Vždy a všude dávala mnohem více, nežli si sama brala. Kdekoli viděla ušlechtilý úmysl, snažila se pomáhat. Byla vzorem člověka, o němž si snad ani není možné představit, že by se někdy zachoval nečestně či jen prospěchářsky. Takových je dnes pohříchu málo. Sama její existence tak vydávala svědectví o tom, že takový život je možný. A to i ve veřejně exponovaném postavení, i v nejvyšších patrech parlamentní politiky.

Přitom nebyla žádnou upjatou světicí. Měla ráda společnost, ráda se bavila, vynikala skvělým smyslem pro humor. Vyhledávala dobrodružství. Byla odvážná.

Studovala JAMU v Brně a zvládnuté herecké řemeslo pro ni bylo základem, o nějž se v celém svém životě mohla opřít. Patřila ke studentské generaci, jejíž pohled na svět formovalo opojení z československého jara 1968, i jeho tragický konec. Ten postavil před všechny veřejně působící občany principiální dilema. Táňa, ačkoli stála na samém počátku své kariéry, v něm obstála, což na příštích dvacet let zásadně omezilo možnosti jejího profesního uplatnění.

Ani během okupace se nikdy nekřivila. Nepochybně měla kontakt s disentem, patřila k tmavému okraji šedé zóny, podobně jako její přátelé z hereckých začátků Petr Skoumal, Jan Vodňanský či Jan Kačer. Snad právě proto, že velmi přesně věděla, co tehdy obnášelo být v první linii odporu proti režimu, nikdy později na své jakékoli zásluhy z této doby neupozorňovala; na rozdíl od mnohých, kteří odpornými roky Husákova režimu propluli s proudem a jejichž pozdější vychloubačství či hurá-antikomunismus byly často štědře dotovány neznalostí toho, čím a jak se za otevřený odpor k režimu platilo.

Do nových poměrů před třemi dekádami vstoupila ve svých dvaačtyřiceti letech — a dalo by se tedy říct, že celý život měla před sebou. Otevřely se před ní i nové možnosti profesního uplatnění; jiní a znalejší věci budou muset zhodnotit, zda se jí naskytl dostatek příležitostí odpovídajících jejímu umu, případně proč ne. Jisté je, že sama se nikdy nikam nedrala.

Hrála přitom ráda a jistě velmi dobře; rozpustile mi před pár lety vyprávěla, jak dostala roli jeptišky, která ovládá bojová umění a je vychovatelkou a ochránkyní indického prince v nějakém filmu bollywoodské produkce. Bylo zřejmé, jak ji to bavilo.

V každém případě si ale její osobnost po roce 1989, spíše nežli s hraním, budeme spojovat s veřejným působením. Celkem přirozeně se ujala podpory různých sociálních projektů, k nimž měla jako matka těžce postiženého dítěte blízko ze svých osobních zkušeností.

Táňa ovšem přijala beze zbytku za svou představu Václava Havla, že páteří obrozované demokracie má být „pestré předivo občanské společnosti“. A postupem času se stala jednou z nejvýraznějších reprezentantek této myšlenky. Měla vynikající intuici, byla pronikavě inteligentní a měla velmi dobrý cit na lidi, takže se velmi rychle orientovala v tématech i různých konfliktních situacích: věděla, kam upřít svou podporu, o níž byl postupem času zájem dalece přesahující její možnosti.

Seznámili jsme se někdy v polovině devadesátých let. Patřila tehdy k osobnostem, které nejvýrazněji protestovaly proti rozhodnutí Klausovy vlády zařadit ekologické organizace Hnutí Duha, Děti Země a Greenpeace na seznam extremistických skupin. Právě Táňa patřila k lidem, díky kterým se Klaus, těšící se tehdy ještě bezmála kultu osobnosti opatrovanému všemi médii od České televize po Respekt, se zlou potázal.

Jeho pokus vykázat ekologické organizace na okraj společnosti se obrátil zcela proti svému účelu. Táňa — podobně jako Vlasta Chramostová nebo Jana Klusáková — tehdy usedly ke svým diářům a obvolávaly jednu osobnost veřejného života za druhou, aby podepsaly petici požadující nápravu. Bylo to poprvé, kdy se Klausovi koaliční partneři — KDU-ČSL a ODA — postavili proti němu a spolu s opozicí si vymohli, že ekologické organizace mezi extremisty vedeny nebudou.

Takto založená spolupráce ale pokračovala dál. Táňa patřila ke skupině osobností, které jako neformální iniciativa Občané proti Temelínu vyhlašovala každoroční blokády nekonečně stavěné a soustavně prodražované elektrárny, čímž jednak dávali akcím občanské neposlušnosti širší společenskou legitimitu a zázemí a jednak poskytovali krytí reálným organizátorům v Hnutí Duha před případnými soudními spory.

Její podpis samozřejmě nechybí ani pod dopisem Zemanově vládě z května 1999 požadujícím v předvečer neblahého rozhodnutí, aby výstavbu Temelína ukončila. A ekologické hnutí se na ni pak mohlo spolehnout vždy a všude, zejména tam, kde se samo neuchylovalo k přemrštěným kompromisům. Ještě letos podepsala výzvu osobností organizovanou aktivisty z Limity jsme my či studenty z Fridays For Future.

Hvězdná politická hodina

Byl jsem to já, kdo ji přemluvil ke kandidatuře do Poslanecké sněmovny. Je to pozapomenutá část historie, příběh o tom, jak se české občanské společnosti podařilo povalit opoziční smlouvu, ale jak si své vítězství vzápětí nechala proklouznout mezi prsty.

Mezi spoustou iniciativ, které protestovaly proti opoziční smlouvě, se vyskytovala relativně nenápadná skupina, jež se nespokojila s protesty proti amorálnímu spojenectví, ale pracovala s velmi konkrétní praktickou strategií, jak je ukončit. Skupina se jmenovala podle místa svého vzniku Brandýská iniciativa a vedle nás dvou mezi její protagonisty patřili také Jan Beránek, Petr Pospíchal, Alena Müllerová či šéfredaktor Hosta Miroslav Balaštík.

Plán byl velmi jednoduchý — bylo jasné, že jedna z obou stran opoziční smlouvy musí svazek proradně umrtvující parlamentní politiku opustit a musí se spojit s opoziční Čtyřkoalicí. Naše akce vyhodnotila ODS jako větší zlo a směřovala k ukončení opoziční smlouvy vytvořením spojenectví mezi ČSSD a Čtyřkoalicí. To se nakonec podařilo.

Když ovšem na počátku volební kampaně projekt Čtyřkoalice ochromil viděno dnešními měřítky relativně nevinný skandál ODA, padlo rozhodnutí její kandidáty vyřadit. Tehdejší předsedkyně Unie svobody Hana Marvanová však trvala na tom, aby akce nepůsobila jako motivována lačností po větším množství volitelných míst pro vlastní straníky, a tak chtěla místa uvolněná ODA nabídnout občanské společnosti — a obrátila se s tím návrhem na Brandýskou iniciativu.

Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem byl připraven kandidovat do Sněmovny — ve skupině s lidmi jako Petr Pospíchal, Jan Beránek či Táňa to působilo lákavě. Právě takto jsem jí to předestřel a takto s tím souhlasila. Plán měl sice podporu Václava Havla, ale pochopitelně také řadu nepřátel, zejména proto, že vyškrtnutí kandidátů ODA v realitě bylo motivováno právě i lačností straníků Unie svobody a lidovců rozdělit si mezi sebou uvolněná místa.

Proti Brandýské iniciativě se rozjela masivní kampaň — jako jeden z vrcholků lze připomenout titulní stránku Lidovek, kterou nad fotografiemi Jana Beránka a mě zdobil palcovým písmem vyvedený nápis „Marvanová se chce spojit s ekoteroristy“. Dopadlo to tehdy jako skoro všechno tady.

„Jakube, já jsem věděla, že tam nakonec zůstanu sama,“ řekla mi Táňa se slzami v očích. Už bylo jasné, že z plánu kandidovat jako skupina nebude nic, protože Čtyřkoalice zredukovaná na Koalici plán nahradit místa po ODA desítkou brandýských opustila, nechala občanským iniciativám jen symbolické zastoupení — Táňu Fischerovou a Sváťu Karáska, kterého si ovšem vybraly stranické štáby samy.

Vedlo to k převážně strašným koncům. Čtyřkoalice, která byla na počátku volební kampaně jasným favoritem, skončila s debaklem na třiceti poslancích, v silně zredukované voličské základně se výrazně projevilo preferenční hlasování disciplinovaných lidoveckých voličů, takže z třicítky bylo dvacet lidovců, osm členů Unie svobody, jejíž klub na nezbytné desetičlenné minimum museli zachraňovat občanští kandidáti Táňa a Sváťa. Unie svobody už se do Sněmovny nikdy znovu nedostala.

Koalici s ČSSD sice zachránilo, že Vladimírem Špidlou vedená ČSSD skvěle porazila Klausovu ODS, ale od počátku měla jen 101 mandátů, křehkou většinu, která se rychle začala otřásat. A zejména hned následující jaro utrpěla mrazivý šok, když proti vůli vlády Parlament zvolil Václava Klause prezidentem.

K slabosti koalice přispělo i to, že podstatná část sil Brandýské iniciativy, lidí zklamaných z toho, co právem vnímali jako podraz Čtyřkoalice, se upřela ke spolupráci se Stranou zelených. Hlasy odlákané sem ve volbách 2002 nepochybně k nižšímu výsledku koalice přispěly — a organizace revoluce ve Straně zelených na jaře 2003 zase odčerpala síly, které mohly zatarasit Klausovi cestu na Hrad.

Byla to chyba? Táňa nám to nikdy nevyčítala. Naopak, jakkoli se institucionální cesty rozdělily, východiska i cíle zůstaly společné. Na společném „volebním štábu“ Brandýské iniciativy v roce 2002 Táňa konsternovaným přítomným sdělila, že sama nevolila „svou“ Čtyřkoalici, nýbrž „naši“ Stranu zelených.

Táňa se nicméně stala ve Sněmovně — se svými skvělými asistentkami Monikou Šatavovou a Bárou Bouzkovou-Seifertovou — svrchovanou institucí, na kterou byl ve všem naprostý spoleh. Byla nejzelenější poslankyní po roce 1992, hájila svobodu médií, jako lvice bojovala proti deregulaci nájemného. Shrne-li jednou někdo důkladně její čtyřleté parlamentní působení, vyvstane před námi její práce dost možná jako největší poslanecký výkon v historii samostatné České republiky.

Její členství v klubu Unie svobody jí přitom nebránilo podporovat naši akci ve Straně zelených. Snili jsme o tom, že bychom se mohli ve Sněmovně sejít v roce 2006 na kandidátce Strany zelených. Jenomže poté, co ji uchvátila Bursíkova, Liškova a Uhlova frakce technokratů a oportunistů, nemohla s ní chtít mít cokoli společného.

V roce 2006 kandidovala do Senátu za rodinnou vzdoro-organizaci politické hnutí Zelení ve skvělé kampani organizované z centrály politického subjektu, jenž sídlil v bytě Jury a Olgy Lomových v pražské Pštrossově ulici. V kampani organizované prakticky bez prostředků na koleně jsme se dostali do druhého kola, ale atmosféra ve společnosti tehdy procházela posledním záchvatem šílenství zvaného „kdo není s ODS, je s levicí, a tudíž proti demokracii“, jež zejména v Praze vybudovalo politicky neprostupnou zeď: pamatuji si, jak tehdy dobrovolnice jedné ekologické organizace, kterou jsme žádali o pomoc s distribucí Tániných letáků, jásala, že může ve svém obvodě volit kandidáta ODS „proti tomu socánkovi“.

Tehdejšího nezdaru je obrovská škoda, protože Táňa by nepochybně byla senátorkou stejně dobrou, jako byla předtím poslankyní. Šest let v Senátu by ji také mnohem lépe vybavilo pro prezidentskou kandidaturu o sedm let později.

A řešení praktické každodenní agendy, v němž se vždy zcela neomylně a spolehlivě stavěla na „správnou stranu dějin“, by ji zaměstnávalo natolik, že by neměla čas zabývat se teoretickými základy politického působení. To nebyla její silná stránka. Zde se čím dál více uchylovala k ideám, v nichž se zrcadlila její otřesná zkušenost s každodenním parlamentním provozem, které však působily přepjatě radikálně, na někoho svou explicitní vazbou na Steinerovu antroposofii snad až ezotericky, což ji bohužel vzdalovalo od řady možných spolupracovníků, ale zejména od politické praxe jako takové.

Do prezidentské kampaně už vstupovala s tímto nesporným handicapem. Přitom po odchodu ze Sněmovny za sebou měla další roky úctyhodného občanského působení. Patřila k signatářkám ProAltu. Ani na vteřinu by ji nenapadlo, že by si nějak mohla zadat ústupky vůči asociální politice vlád ODS, vůči škrtům v rámci zaslepené neoliberální ideologie vydávaným ze reformy.

V praktických politických věcech na ni byl dokonalý spoleh. Celkem přirozeně mezi její zájmy patřila široce pojímaná ochrana lidských práv. Organizační zázemí nalezla v Českém helsinském výboru, jehož se stala po Anně Šabatové předsedkyní.

Její kandidatura na prezidentku se přesto od počátku jevila jako povýtce symbolická, jako gesto, že takto principiální přístup k politice má být v nabídce kandidátů reprezentován. A sama se bohužel už politickému provozu vzdálila natolik, že do ní — dle četných svědectví jejích tehdejších spolupracovníků — odmítala vložit ambice, které by reálný úspěch umožňovaly.

Přitom její program a hnutí, které kolem něj začalo vznikat, mělo dost možná nejblíže k tomu, co dnes v západním světě představuje největší naděje: hnutí Bernieho Sanderse a na něj navazujících mladých kongresmanek v čele s Alexandrií Ocasio-Cortezovou či Corbynova úctyhodná transformace Labour Party. V roce 2012 k tomu všemu ale ve světě ještě zbývalo několik let a nám se tedy její pokus jevil jako málo slibný. Dnes mnozí z aktivistů její tehdejší kampaně působí jako organizátoři Milionu chvilek.

Tenkrát se nám ale zdálo, že řádově větší šance má v první přímé volbě uspět Jiří Dienstbier, v jehož kandidatuře jsme viděli i naději na příznivou transformaci ČSSD. A liberální proud, jemuž se někdy nehezky přezdívá Pražská kavárna a který se odvozuje z intelektuálního světa Respektu a kalamitní tradice menších pravicových stran od ODA, přes Unii svobody, Bursíkovy (modro)zelené až po TOP 09, se zhlédl v Karlu Schwarzenbergovi, což, jak jsme tehdy marně argumentovali, byla nejspolehlivější cesta, jak dostat na Hrad Zemana.

Tehdejší podpora Schwarzenbergovi byla výrazem arogantní přezíravosti vůči obětem sedmi let pravicové hrůzovlády, která nakonec zplodila Zemana i Babišův režim. Táňa to viděla přesně. Nikdy by nepodpořila v mnoha ohledech obludného Zemana, ale tak jako pro statisíce jiných nebylo ani pro ni tehdy myslitelné dát hlas Karlu Schwarzenbergovi.

Z odstupu je dnes jasné, že se nám tehdy v její osobnosti nabízela výtečná varianta. Doba ale nebyla zralá. Přes všechny nedostatky její kampaně a politické platformy, které jistě lépe popíšou přímí svědci, je také třeba říct, že to nebyly nedostatky charakterizující podstatu její osobnosti. Jinak řečeno, že se nám nepodařilo nalézt způsob, jak její kandidaturu vzít vážně a učinit z ní reálnou možnost české politiky, je větším nezdarem naší společnosti nežli jejím.

O pět let později už nekandidovala, jakkoli pro to byly nepochybně mnohem příznivější podmínky. Doba ještě mnohem více uzrála pro kandidáty mimo stranický provoz. Její radikálně kritická stanoviska měla ve společnosti už mnohem větší zázemí i příznivější mezinárodní kontext. Liberálové, z nichž mnozí se teď možná i stydí za posměch, kterým její první kampaň shazovali, by byli mnohem připravenější jí naslouchat. V poli kandidátů by byla jedinou ženou...

Ale to pro ni nepřipadalo v úvahu. Kandidovat mohla jen jednou. Nesnesla by pocit, že se někam vnucuje či dere. Byla pokorná, ale i hrdá… Ta možnost tu pro nás pro všechny prostě už jednou byla.

Byla ušlechtilá jako aristokratka. Nikdy mi ani náznakem nevyčetla, že naše noviny, do jejichž autorského okruhu patřila, které podporovala i jako členka zakládající správní rady našeho nadačního fondu, kterým štědře finančně přispívala při každé příležitosti, v prezidentské kampani nestály při ní.

Táňa byla neobyčejně velkorysý a věrný člověk. Mohu dosvědčit, že za čtvrtstoletí, během nějž jsme se mohli pokládat za politické souputníky, se každý, kdo usiloval o sociální, ekologickou a občanskou emancipaci, mohl skálopevně spolehnout na její přízeň a přátelství.

Naposledy jsme spolu mluvili letos počátkem léta. Volal jsem jí, abych jí poděkoval za další ze štědrých darů naším novinám. „Jakube, to nestojí za řeč, vždyť víte, že jsou pro mě srdeční záležitost.“ Řeč přišla i na její nemoc. Velmi rychle si z ní začala dělat legraci. Myslím, že v životě jsem nikoho neslyšel se tak upřímně a od srdce bavit na účet vlastní rakoviny.

Táňa patřila k těmto novinám, byla jednou z nás. Při obtížném zrodu novin patřila k jejich sloupkařům. A během posledních deseti let prakticky nepublikovala nikde jinde. Pomáhala doslova do posledního dechu. Její poslední článek vyšel u nás ještě v prosinci — bere v něm v ochranu čínské křesťany.

Málokdy se vyskytne člověk, jehož vnitřní krása je v tak podmanivém souladu s jeho zevnějškem. Často o ní říkali, že je nadpozemsky krásná. Kdo měl štěstí jí blíže znát, ví, že to platilo ještě ve větší míře o její duši. Žal z toho, jak tuze nám tu bude chybět, snad může tišit vědomí, že už je teď mezi svými.

    Diskuse (91 příspěvků)
    December 26, 2019 v 21.55
    Díky za to svědectví
    Jakub Patočka tu dobře charakterizuje Táňu.
    A kromě toho většinou i přesně popisuje to, co se dělo. Třeba jeho pohled na dění kolem Čtyřkoalice je cenný, protože zatím i z téhle strany jsem to nikde nezaznamenal.
    JV
    December 27, 2019 v 7.32
    Mravní vzor pro všechny
    S Táňou Fischerovou jsem pracoval na její kandidatuře na prezidentský úřad. Táňa byla a stále je mravním vzorem pro každého člověka. Je velikou škodou, že se prezidentkou nestala. Sami jsme se tím, že jsme ji tak málo volili, připravili o prezidentku, ke které bychom mohli vzhlížet.

    Byla to tenkrát, na konci roku 2012, jedinečná možnost dostat na jeden z nejvyšších postů v zemi člověka čistého, nespjatého s politickým provozem, ženu, která chtěla sloužit druhým, nikoliv je ovládat. Táňa šla do prezidentských voleb ne proto, že by se chtěla prezidentkou stát, ale proto, že ji k tomu volali druzí. Tánino zvolení za prezidentku mohlo - alespoň v malém - způsobit tolik potřebný společenský obrat od politiky účelových zájmů k politice směřující k dobru pro všechny.

    Kdo znal Táňu, měl ji rád a musel ji obdivovat pro čistotu jejího srdce. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl být jedním z nich. Věřím, že Bůh Táňu přijal s otevřenou náručí.

    Jiří Vyleťal
    December 27, 2019 v 12.21
    Lituji, že jsem jí v těch prezidentských volbách nedala přednost před J. Dienstbierem. Přestože by to tehdy nebylo nic platné.
    Politické kompromisy jsou prostě krátkozraké.
    IH
    December 27, 2019 v 13.10
    Také jsem si říkal, dokonce už tenkrát, že by můj hlas měl T. Fischerové patřit asi nejspíše. Byl jsem si však vědom, že její šance na postup do 2. kola jsou ve srovnání s Dienstbierovými vskutku nepatrné. Přímá volba prezidenta je přece setsakreamentsky praktická a taktická záležitost! Kdyby se kandidáti Franc a Roithová vzdali ve prospěch Fischerové svých kandidatur, byla by situace ovšem jiná.
    JN
    December 28, 2019 v 8.10
    Jsem překvapen sám sebou.
    Vždycky jsem býval pro občanskou společnost a neměl jsem rád Občanskou demokratickou stranu. Zvolení Klause prezidentem jsem vnímal jako katastrofu. Rozhodnutí Klausovy vlády zařadit ekologické organizace Hnutí Duha, Děti Země a Greenpeace na seznam extremistických skupin se mi zdálo být úplně bláznivou provokací. Byl jsem zcela zásadně proti dostavbě Temelína. Mojí favoritkou pro prezidentskou volbu byla Táňa Fischerová, ale volil jsem Jiřího Dienstbiera, protože měl větší šance.

    Byl jsem tedy celou dobu na těch Patočkových politických pozicích, ale to všechno se ve mně změnilo, když jsem začal číst jeho noviny... [Nebylo třeba z dnešního pohledu, kdy některé aktivity na ochranu klimatu - podle mého názoru - ohrožují demokracii, to rozhodnutí zařadit některé ekologické organizace na seznam extremistických skupin vlastně vizionářské a ne bláznivé?]

    Říkám si, že kdyby Jakub Patočka DR vůbec nevydával (což by byla - bez jakékoliv ironie - opravdu škoda), měl by jím zastávaný politický směr více příznivců.

    Jakmile totiž dovedete člověka k přemýšlení, možná s vámi už nebude nesouhlasit.

    HZ
    December 28, 2019 v 9.23
    Jen malá poznámka
    k neslavným koncům Čtyřkoalice: po vypuzení ODA nepřispělo k mizernému výsledku nezařazení kandidátů Brandýské iniciativy. To si Jakub Patočka příliš fandí. Tehdejší volební neúspěch podle mne zavinila zásadní neústrojnost spojení lidovců a Unie svobody. Když zmizel étos čtyřkoaliční výzvy "všichni proti oposmlouvě", musela se logicky projevit vzájemná nepřijatelnost zbývajících koaličních stran, a to tak, že místo aby se počty voličů ochotných volit jednotlivé strany sečetly, došlo k jejich redukci. Pro lidovecké voliče byla unie odporně liberální a naopak pro voliče unie byli lidovci příliš konzervativní. Tuhle situaci nemohla přítomnost "brandýských" nijak podstatně změnit.
    Paní Fischerově jsem si vždycky vážila a jejího odchodu je mi líto.
    K její prezidentské kandidatuře nicméně poznamenávám, že i kdyby všichni ostatní demokratičtí kandidáti včetně Dienstbiera odstoupili v její prospěch a dostali ji do druhého kola, Zeman by pravděpodobně vyhrál i tak.
    IH
    December 28, 2019 v 9.51
    Trochu to tak míváme,
    pane Nusharte, skoro všichni. Když nás bolí levá noha, říkáme si, že by bylo lepší, kdyby nás bolela pravá, a naopak.

    Mohu s Vámi souhlasit, že všeho moc škodí, nebo je aspoň k vzteku. Třeba i absolutizace ekologie. Nebo demokracie. Problémem ovšem je, když nás do očí bije stále jen jedno a to samé. Když si prostě na něco zasedneme. Vy třeba, pane Nusharte, nyní vnímáte a tematizujete (některé) enviromentální aktivity jako ohrožení demokracie, o vztahu soudobého (velkého) podnikání a demokracie jsem však od Vás ještě nečetl ani řádku. Nedíval jsem se však na žádné propodnikatelské stránky, třeba to dáváte tam.)

    Ba ne, samozřejmě vím, že skutečný náš aktivismus si nemůže brát na mušku všechno.

    Co se týče Vašeho předposledního odstavce (o J. Patočkovi): Kdyby se kupř. Miloši Zemanovi nepodařilo stát se prezidentem, možná že by v PS seděli zástupci strany, která měla jeho jméno v názvu.
    JN
    December 28, 2019 v 13.0
    "O vztahu soudobého (velkého) podnikání a demokracie jsem však od Vás ještě nečetl ani řádku."
    Myslím, pane Horáku, že jsem se o tomto tématu zmínil v souvislosti s Nancy Fraserovou.
    December 31, 2019 v 17.55
    Vzpomínka
    Táňa Fischerová byla nesmírně inspirativní dáma; na setkání s ní nelze zapomenout. Z reakcí lidí jako pan Vyvadil, kteří se z jejího úmrtí snad i radují, se mi chce zvracet.
    VP
    January 1, 2020 v 12.38
    O čem to píšete, pane Houdku? Nerozumím.
    + Další komentáře