Dobré zprávě vždy předcházela špatná — a tu dnes nesou klimatičtí aktivisté

Eva Hájková

Eva Hájková se zamýšlí nad dialogem zastánců a odpůrců apokalyptického jazyka. Kdyby klima-aktivisté lidmi psychicky otřásli, splnili by tak vlastně úlohu šiřitelů špatné zprávy — a ta musela vždy v historii předcházet zprávě dobré zprávě.

Jistě to každý z nás někdy zažil. Potkali jsme známého člověka, který nám sdělil: Mám pro tebe dvě zprávy. Jednu špatnou a jednu dobrou. Kterou z nich chceš slyšet jako první? Nevím jak ostatní lidé, ale já si pokaždé vyberu, že chci vyslechnout nejprve špatnou a potom dobrou zprávu. Aby ta dobrá tu špatnou alespoň trochu zmírnila. Připadá mi to logické.

Evangelium v překladu znamená dobrou zprávu, radostnou zvěst. Jde vlastně o zprávu, že Bůh miluje všechny lidi a nabízí jim odpuštění hříchů, uzdravení, vysvobození a spásu skrze smrt a zmrtvýchvstání svého Syna. Problém je, že člověk, který se domnívá, že je zdravý, svobodný a že žádné hříchy nemá, nechápe, o jakou spásu vlastně běží. Jednou jsem viděla na Facebooku takový kreslený vtip. Ježíš na obrázku tluče na dveře: „Pusť mě dovnitř!“ Člověk za dveřmi se ptá: „Proč?“ Ježíš praví: „Abych tě mohl zachránit.“ „Před čím?“ ptá se ho člověk. „Před tím, co ti udělám, když mě dovnitř nepustíš!“ Tady se zjevně naráží na to, že Bůh je jak naším Spasitelem, tak naším Soudcem. Někomu se to snad jeví jako podivné — zdá se však, že dobré zprávě musí předcházet špatná zpráva.

Ještě dnes existují křesťanští kazatelé, kteří umějí sugestivně kázat zástupům o apokalyptickém konci světa, Božím soudu a věčném zatracení, jež postihne ty, kdo se neobrátí k Bohu. Posluchači se při tom hroutí a hromadně vyznávají hříchy, kterých se v životě dopustili. Některým to možná pomůže, aby začali nový život. Jiné to však odradí. Daleko raději by slyšeli například ujištění, že Bůh je Láska. Ale i zde platí, že tito lidé ze všeho nejdříve musejí pocítit, jak jim Bůh chybí. Boží lásku poznají snáz jedinci, kteří předtím prožili velké zklamání, životní neúspěch, ztroskotání svých plánů, kteří upadli do neštěstí nebo do různých závislostí.

Ano, člověk, který přijímá evangelium, většinou předtím prožil nějakou vnitřní katastrofu (z řeckého kata-strofé, zvrat, převrat, zničení). Zkrátka nějaký otřes. Jistě, že ne každý, kdo něco takového prožije, se stane křesťanem. Ne každý konvertuje k některé z křesťanských církví. Ale skoro každého to uvnitř trochu změní. Třeba začne víc přemýšlet o smyslu života, o tom, jak dál, zdali a proč vlastně vůbec.

Stále však tu jsou lidé, kteří buď neprožijí nic, nebo si problémy vůbec nepřipouštějí. Nezabývají se minulostí ani budoucností, nekladou si existenciální otázky. Strašení ohnivým jezerem na ně nezabírá, protože v nic takového nevěří. Nevěří, že vůbec může existovat něco jiného než tento svět. Jak jimi otřást?

V minulosti to asi bylo snazší. Čas od času se spontánně objevovala apokalyptická hnutí, která šířila znepokojivé zprávy o konci světa a pohnula masami. Vzpomeňme, jak ve středověku proudily davy křesťanů na horu Tábor, aby tam očekávaly konec světa, a jak se tito noví osadníci stali základem husitského revolučního hnutí. Apokalyptika nikdy nebyla bez rizika, neboť hýbat masami je vždy nebezpečné.

I dnes se hodně mluví o tom, že se lidé musejí změnit, má-li se změnit tento svět. Ba co víc, musejí se změnit, má-li se svět i jenom zachránit. Lidé víc a víc poznávají, že jejich způsob života neudržitelně poškozuje ekosystém planety. Těch, co takhle věci vnímají, prý ale ještě není dost, aby něco dokázali změnit.

Někteří odborníci dokonce tvrdí, že zachránit klima a planetu už téměř nelze. V poslední době se proto začíná prosazovat apokalyptičtější tón. Lidi je prý zapotřebí hodně postrašit, aby se u nich dosáhlo změny smýšlení a aby se pustili do boje za odvrácení konce světa. Část aktivistů klimatického hnutí požaduje nejen změnu životního stylu, ale i změnu ekonomicko-politického systému, který vzhledem k nekontrolované masové produkci zboží spojené s drancováním přírodních zdrojů k planetárnímu zhroucení nutně směřuje: je bezpodmínečně nutné takové procesy rázně ukončit, protože prý už není čas.

Kdyby účastníci klimatických protestů přece jenom některými lidmi psychicky otřásli, splnili by tak vlastně úlohu šiřitelů špatné zprávy — a ta musela vždy v historii předcházet oné „dobré zprávě“. Foto Facebook Extinction Rebellion

O tom, jak takový apokalyptický boj za klima může být pojímán, se lze dočíst už v řadě textů. Řekněme, že jde spíš o působivou uměleckou podívanou, která doopravdy nikoho nevyleká. Ale existují i jiné, také velmi emotivní projevy klimatického hnutí.

Záměrně hysterický tón, který má přivodit změnu v hlavách lidí a vyvést je z rovnováhy, odmítají některé známé osobnosti — například filosof Václav Bělohradský. Podobně jako mnozí jiní lidé si i Bělohradský spojuje apokalyptičnost klimatického hnutí s novým náboženstvím, které může být velmi nebezpečné. Bělohradský v hysterickém tónu vidí fanatismus, který je mu proti mysli, protože se podle jeho mínění neslučuje s demokracií. Zdá se mu nebezpečné vzbuzovat v lidech strach, který může rozvrátit jejich známý svět. To totiž podle něj nikdy nevede k ničemu dobrému, naopak, může to přivodit násilí. Lidé pak často skočí na lep nějakému „zachránci“. Demokracie prý naopak vyžaduje ducha uměřenosti a klidnější tón. Zároveň u obyvatelstva předpokládá dostatek svobody a inteligence, aby občan sám objevil téma, za které bude ochoten se brát. Nikoliv, aby byl k něčemu strháván.

Podle některých zástupců klimatického hnutí je to obráceně. Klid a střízlivost prý naopak demokracii pohřbívají. Lidi je potřeba k demokracii pořádně „probudit“. Trošku je vyvést z míry, vzbudit z nich strach ze smrti a zkázy. Proto ta symbolika krve, jedů, smrti.

Názory Václava Bělohradského sleduji více než deset let a po tu dobu s ním střídavě souhlasím i nesouhlasím. V tomto případě se kloním spíš k souhlasu. Ani mně se apokalyptičnost nezdá. Ačkoli bych si přála, aby se lidé změnili, aby jimi něco silně pohnulo, aby viděli, že zkáza je reálná, aby přestali být sobečtí. Také si přeji „konec kapitalismu“. Jenže už nevěřím, že nový svět se dá nějak vybojovat. Leda snad duchovním bojem — o němž mám ale docela jinou představu.

Zatím se mi vlastně jeví, že se lidé konce světa příliš nebojí (i když skutečnost může být jiná). Nebezpečí nelze tak úplně nevnímat. Strach v nich tedy přece jenom někde je. Jen je skrytý hluboko v jejich nitru, takže si ho mnohdy ani neuvědomují. Proto se patrně do žádného boje za klima nepouští.

Byla bych raději, kdyby žádoucí změny probíhaly v klidu. Ale není jisté, zda nějaký klid bude. Spíš nebude. Nesouhlasím s apokalyptickým tónem klimatického hnutí, nebojím se však hnutí samého a tak ho nepovažuji za nepřátelské. Kdyby účastníci přece jenom některými lidmi psychicky otřásli, splnili by tak vlastně úlohu šiřitelů špatné zprávy — a ta musela vždy v historii předcházet oné „dobré zprávě“.

Křesťanští misionáři už nebudou muset sdělovat nejprve špatnou zprávu, tedy strašit lidi posledním soudem a zatracením, aby tito následně přijali radostnou zvěst o odpuštění hříchů a spáse. Místo toho tu budeme mít strašení klimatickou apokalypsou, které bude zajišťovat někdo úplně jiný než křesťané, jimž zůstane (a to je dobře!) jenom role šiřitelů dobré zprávy o Božím království, které není z tohoto světa, ale má moc tento svět měnit. A o tom, že smrtí vše nekončí — neboť když se hroutí základy našeho světa, Bůh bývá nablízku.

    Diskuse (49 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 12, 2019 v 12.4
    Ano. Takže planeta zahyne, ale to nic nevadí - hlavně když Bůh nám přitom bude nablízku.
    Eva Hájková, penzistka
    November 12, 2019 v 15.57
    Pane Poláčku,
    Vždyť jste sám (ve vedlejší diskusi) napsal, že:
    "Znovu a znovu se ukazuje: na tomto světě není snad opravdu už vůbec nic, do čeho (a do koho) by bylo možno vkládat skutečně oprávněné naděje".
    A já s tím úplně souhlasím. Z toho zcela jasně vyplývá, že jinde, než u Boha, naději hledat nemůžeme.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 12, 2019 v 19.17
    Planeta zahyne, pane Poláčku?
    Chcete říct, že ze Země se stane něco jako třeba Mars?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 13, 2019 v 11.48
    No ano, paní Hájková: když už není možno najít naději v reálném světě, tak proč ji nehledat alespoň ve světě fiktivním, u fiktivního Boha...
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 13, 2019 v 23.11
    Strach není dobrý rádce.
    Ujišťuji Vás, pane Poláčku, že planeta nezahyne.
    Eva Hájková, penzistka
    November 14, 2019 v 4.54
    Planeta jistě nezahyne. Ani příroda. Ale člověk by mohl.
    Nedávno se vyjádřil Jan Keller se svou obvyklou dávkou pesimismu, že Greta Thunberg a mladí lidé lidé okolo ní by se zhroutili, kdyby skutečně nahlédli svou budoucnost. Zatímco takhle si udržují iluzi o tom, že mohou svět změnit.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    November 14, 2019 v 6.53
    Vidím, paní Hájková, že kromě duchovní literatury bohužel stále čtete (a citujete jako "salonfähig") různé velmi pochybné existence.
    Eva Hájková, penzistka
    November 14, 2019 v 7.25
    Nečtu. Deník Referendum a Křesťan dnes mi zaberou dost času. Kdepak bych toho tolik stihla číst! Na to o Kellerovi jsem narazila na Facebooku. Navíc jsem ohledně budoucnosti nikdy nebyla taková pesimistka jako Keller. Kdysi jsem od něj četla Až na dno blahobytu, což mnou otřáslo.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    November 14, 2019 v 9.56
    Evě Hájkové
    To toho moc nečtete. Opravdu si myslíte, že Křesťan je dostatečným pramenem informací k pochopení skutečného světa?

    Pod jménem Jan Keller se skrývají nejmíň tři osobnosti s určitým myšlenkovým vývojem:
    - sociolog - to především
    - kdysi guru Hnutí Duha a dalších radikálních environmentalistů - on sám tuto svou životní etapu považuje za víceméně ztracenou dekádu
    - a taky europoslanec - chce se mi řict bohužel
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    November 14, 2019 v 10.14
    A protože jsme na Deníku Referendum,
    + Další komentáře