Během necelého roku své vezdejší existence se Rebelii proti vyhynutí (Extinction Rebellion, XR) podařilo zčeřit vody poněkud stojatého rybníčku české (nejen) klimatické debaty a dokázala už rozlítit nejen stovky řidičů na zablokovaných komunikacích, ale i stovky dosavadních aktivistů a nazelenalých lidí, kteří si začali nahlas klást otázku, co to má vlastně všechno znamenat. Vysvětlující text zevnitř hnutí u nás doposud nebyl publikován a zdá se, že nazrál čas odpovědět alespoň na některé z otázek, které v reakci na hnutí vyvstaly. Moje interpretace bude vycházet z mé vlastní zkušenosti a částečně bude také reakcí na některé ustálené kritiky, včetně dvou textů Radka Kubaly.

Rebelie se zrodila ze selhání dosavadních strategií

Rebelie není „activism-as-usual“. Není PR kampaní, petiční iniciativou, uměleckým kolektivem, politickou stranou, neziskovou organizací, protestním hnutím, lobbistickou organizací, ba ani hnutím blokujícím fosilní infrastrukturu. Výchozím, archimédovským bodem, z něhož chce pohnout světem, je vědomí, že všechny vyjmenované strategie selhaly.

Není v tom žádná neúcta vůči zmíněným snahám — ti, kdo XR zakládali, za sebou mají mnohdy celé dekády právě takového úsilí. Je to jen prostý popis skutečnosti, že po třiceti letech těchto přístupů emise skleníkových plynů stále rostou a klimatická změna se mezitím posunula do své kritické, terminální fáze. Klimatická krize je totiž fundamentálním, základním problémem, kterému dnes čelíme: nepodaří-li se nám ji vyřešit, už se nemusíme obtěžovat řešit cokoliv jiného.

S dosavadní ekologickou politikou se Rebelie loučí na rovině teorie, praxe i rétoriky a za svoji strategii volí mezinárodně koordinovanou nenásilnou občanskou neposlušnost, zaměřenou především na narušení ohnisek systému, tedy metropolí. Během prvního roku své existence dosáhla od New Yorku až po Hong-kong a od loňských blokád Londýna se během letošního října rozšířila do více než šedesáti světových měst.

Navzdory tomu ale není centralizovanou organizací s ústředním politbyrem v Londýně, ale decentralizovanou sítí s vysokou mírou autonomie národních organizací, afinitních skupin i jednotlivců. Je pak docela ironické, že zatímco někteří ji považují za iracionální, apokalyptickou sektu s guruem na vrcholu pyramidy, potýká se Rebelie spíše s problémy, které vyplývají z jejího nehierarchického uspořádání, jak se stalo například při blokádě londýnského metra.