Deník Referendum Domov

Během necelého roku své vezdejší existence se Rebelii proti vyhynutí (Extinction Rebellion, XR) podařilo zčeřit vody poněkud stojatého rybníčku české (nejen) klimatické debaty a dokázala už rozlítit nejen stovky řidičů na zablokovaných komunikacích, ale i stovky dosavadních aktivistů a nazelenalých lidí, kteří si začali nahlas klást otázku, co to má vlastně všechno znamenat. Vysvětlující text zevnitř hnutí u nás doposud nebyl publikován a zdá se, že nazrál čas odpovědět alespoň na některé z otázek, které v reakci na hnutí vyvstaly. Moje interpretace bude vycházet z mé vlastní zkušenosti a částečně bude také reakcí na některé ustálené kritiky, včetně dvou textů Radka Kubaly.

Rebelie se zrodila ze selhání dosavadních strategií
Rebelie není „activism-as-usual“. Není PR kampaní, petiční iniciativou, uměleckým kolektivem, politickou stranou, neziskovou organizací, protestním hnutím, lobbistickou organizací, ba ani hnutím blokujícím fosilní infrastrukturu. Výchozím, archimédovským bodem, z něhož chce pohnout světem, je vědomí, že všechny vyjmenované strategie selhaly.

Není v tom žádná neúcta vůči zmíněným snahám – ti, kdo XR zakládali, za sebou mají mnohdy celé dekády právě takového úsilí. Je to jen prostý popis skutečnosti, že po třiceti letech těchto přístupů emise skleníkových plynů stále rostou a klimatická změna se mezitím posunula do své kritické, terminální fáze. Klimatická krize je totiž fundamentálním, základním problémem, kterému dnes čelíme: nepodaří-li se nám ji vyřešit, už se nemusíme obtěžovat řešit cokoliv jiného.

S dosavadní ekologickou politikou se Rebelie loučí na rovině teorie, praxe i rétoriky a za svoji strategii volí mezinárodně koordinovanou nenásilnou občanskou neposlušnost, zaměřenou především na narušení ohnisek systému, tedy metropolí. Během prvního roku své existence dosáhla od New Yorku až po Hong-kong a od loňských blokád Londýna se během letošního října rozšířila do více než šedesáti světových měst.

Tohle není cvičení ani planý poplach. Foto FB XR Česká republika

Navzdory tomu ale není centralizovanou organizací s ústředním politbyrem v Londýně, ale decentralizovanou sítí s vysokou mírou autonomie národních organizací, afinitních skupin i jednotlivců. Je pak docela ironické, že zatímco někteří ji považují za iracionální, apokalyptickou sektu s guruem na vrcholu pyramidy, potýká se Rebelie spíše s problémy, které vyplývají z jejího nehierarchického uspořádání, jak se stalo například při blokádě londýnského metra.

Navzdory faktu, že proti ní hlasovalo v interní debatě 75 procent tamějších rebelů, rozhodla se jedna z autonomních afinitních skupin pokračovat ve svém původním plánu, protože v rámci hnutí jednoduše neexistuje žádná vyšší instance, která by jí to mohla zakázat. Jak je zjevné z následujících prohlášení, Extinction Rebellion bude muset míru své decentralizace částečně přehodnotit.

Pravdou Rebelie je stav klimatického ohrožení
Rebelie má „zvláštní“ vztah k pravdě: tvrdí, že pravda naší situace skutečně existuje a je možné ji přinejmenším ohmatat. Na pilátovskou otázku „co je pravda?“ je nezbytné odpovědět co nejjednodušeji: pravdou naší situace je, že se nacházíme ve stavu klimatického ohrožení.

Měnící se klima ohrožuje potravinovou bezpečnost, politickou stabilitu, obyvatelnost mnoha světových regionů, hrozí masovou migrací klimatických uprchlíků, ubýváním zásob pitné vody, masovým vymíráním druhů, kolapsem ekosystémů, a nakonec také spuštěním tzv. tipping points (bodů zvratu), po nichž se klima v podstatě utrhne ze řetězu, čímž se ocitneme v situaci neslučitelné s existencí průmyslové civilizace se sedmi a půl miliardami lidí. Díváme se do tváře bezprecedentní planetární ekocidě, která postupuje se zvyšující se rychlostí.

Pro pochopení stavu klimatického ohrožení je klíčové, jakou rychlostí změna klimatu postupuje. Pro ilustraci můžeme uvést studii v magazínu Nature, v němž trojice autorů poukazuje na nedostatečnost dosavadních modelů Mezivládního klimatického panelu (IPCC) a tvrdí, že změna klimatu postupuje daleko rychleji, než se předpokládalo. Konkrétně kalkuluje s tím, klima se má ohřát o 1,5°C už v roce 2030 (s desetiprocentní možností, že se to stane už v roce 2025) a o 2°C kolem roku 2045.

V současnosti se nacházíme na průměrném zvýšení o 1,1°C oproti preindustriální době. Podíváme-li se upřímně na to, co se s českými zeměmi a světem děje dnes a zkusíme-li si představit, co bude za takových okolností za pět, potažmo deset let kontinuálního a zrychlujícího oteplování (komu to nestačí, ať si přečte speciální zprávu IPCC), můžeme spatřit přinejmenším záblesk toho, co znamená tento stav klimatického ohrožení, jehož vyhlášení je nejen jedním z požadavků Rebelie, ale především také způsobem jejího fungování.

Ve shodě s Gretou Thunbergovou Rebelie usiluje o to, abychom „začali panikařit“, takže prakticky celé úsilí XR v této fázi – včetně oněch kontroverzních blokád – není protestem, demonstrací, kladením požadavků nebo blokádou automobilové dopravy. Jsou to způsoby, jak spustit poplach a dostat tak do tohoto nouzového režimu kritické množství lidí a vyburcovat je k masivní občanské neposlušnosti vůči systému, který nás všechny žene stále rychleji do záhuby.

Z tohoto vědomí vychází i druhý požadavek XR – dosažení uhlíkové neutrality do roku 2025 – nad jehož nereálností se experti pravidelně pobaveně usmívají, zatímco klimatická krize postupuje. Takový požadavek je pochopitelný jenom z perspektivy nouzového režimu, který nevychází z toho, co je politicky a ekonomicky možné, ale z toho, co je fyzikálně nutné. Jak se před nedávnem vyjádřil také český klimatolog Radim Tolasz, s udržením růstu globální průměrné teploty pod hranicí 1,5°C–2°C je prakticky nesplnitelné.

Tohle není cvičení
Ze všeho výše uvedeného vyplývá jediná věc: tohle není cvičení a nejedná se o planý poplach. Rebelie není sprint, který by se raději měl proměnit v maraton, jak se snaží sugerovat Radek Kubala ve svém textu z minulého roku. Na žádný běh na dlouhou trať nemáme čas. Extinction Rebellion se spíše podobá indiánskému běhu, který sestává z krátkých a intenzivních sprintů, prokládaných odpočinkovou chůzí, kterým se v Rebelie souhrnně říká „regenerativní kultura“ a která zabraňuje dobře známému brzkému vyhoření.

Celá rebelie tak sestává z vnější (aktivistické) a vnitřní (péče o sebe a o druhé) práce, díky níž je nejen udržitelná, ale zároveň prefigurativní – představuje mikrokosmos alternativního společenského uspořádání, ekosystém budoucího světa postaveného na rovnosti, osobní autonomii a vřelé vzájemnosti. To vše je postavené na „solidaritě otřesených“, kteří se ocitli v asymetrické vzpouře proti zkáze.

Navzdory tomu se občas objevuje představa, že Rebelie je mainstreamová záležitost. Takové mínění je ale spíše důsledkem navyklých způsobů politické praxe, pro niž je vytváření aktivistických a identitárních sociálních bublin něco docela normálního. Za „hnutí“ byly novou levicí doposud označovány kolektivy sestávající z několika desítek univerzitních aktivistů.

Takovou situaci Rebelie zásadním způsobem prolamuje: není žádným mainstreamem, ale prostě otevřeným, občanským, a zároveň radikálním klimatickým hnutím pro všechny „otřesené“. To, že se jí daří kombinovat otevřenost a radikalitu, je v podstatě malý zázrak, protože za normálních okolností by taková kombinace neměla vůbec existovat.

Nejen v českém kontextu se radikalita a inkluzivnost doposud vzájemně vylučovaly: mohli jsme být svědky širokých občanských hnutí, která ale nebyla radikální, nebo naopak radikální hnutí, která ale nebyla inkluzivní a vytvářela úzké kolektivy „elitních“ aktivistů, nadto často sociálně a generačně homogenních.

Zásluhou Extinction Rebellion je mimo jiné to, že představuje posun od profesionálního aktivismu k občanské aktivizaci. Mnozí rebelové nikdy aktivisty nebyli, natožpak aby překračovali zákon a nechali se zatýkat policií. Pozorovat je, s jakou obětavostí zas a znovu tito otcové, matky, psychoterapeuti, studenti, penzisté nebo dělníci překonávají strach z policie, zostuzování, nenávistných mailů, veřejného mínění nebo i posměšků „expertů“, aby zkrátka bili na poplach v naší zoufalé situaci, patří mezi nejsilnější momenty, které jsem kdy během svých politických aktivit zažil.

Extinction Rebellion je disruptivní, narušitelské hnutí, které svými metodami za necelý rok přitáhlo pozornost vlád, médií i veřejnosti ke klimatické krizi s dosud nebývalým úspěchem. Netvoří jej profesionálové, ale „obyčejní lidé“, jejichž počty v hnutí rostou exponenciálně. A jsou to právě oni, kterým, zdá se, nejlépe dochází, že „tohle není cvičení“, ale stav skutečného, bezprostředního ohrožení.

Čím dál většímu množství těchto lidí je jasné, že nemáme žádných dvanáct let na to, abychom postupnými kroky dokázali udržet úroveň ohřívání klimatu alespoň pod 2°C. A je to také možná hlavní rozdíl mezi XR a některými dalšími organizacemi a kolektivy, které – jak jsem v některých příkladech pochopil – vycházejí prakticky výlučně ze závěrů zpráv IPCC, který ale skutečnou hrozbu klimatické krize chronicky podceňuje.

Stejně jako IPCC, ani Rebelie pochopitelně není a nemůže být imunní vůči kritice vnější i vnitřní, tím spíš má-li zůstat otevřeným projektem masové občanské neposlušnosti. Přinejmenším některé z kritik jsou na místě a vyznačují se jak vhledem a vstřícností, tak i skutečným pochopením smyslu Rebelie a její politické praxe. Zároveň ale nelze na Rebelii klást takové požadavky, které by z ní chtěly udělat activism-as-usual. Sama existence Extinction Rebellion je výsledkem poučení se z dosavadních chyb a selhání klimatického hnutí a zelené politiky. Nechce vykonat to, co můžeme, ale to, co musíme.