„A jak definujete dítě?“ otáže se Irena Kalhousová Tomáše Kluse v rozhovoru pro server Blesk. Její otázka zazní v reakci na Klusova slova o počtu zabitých palestinských dětí v Gaze v té době: čtrnáct tisíc.

Podle definice přijímané po celé Evropě a ukotvené v Úmluvě OSN o právech dítěte je dítětem osoba mladší osmnácti let. Když je někomu šestnáct nebo sedmnáct let, neztrácí práva dítěte jen proto, že má přizvaný expert podezření, že by mohl patřit k přímým účastníkům bojů.

V televizní debatě mají ovšem lidé s puncem uznávaných expertů příležitost definice ohýbat. A nutno říct, že v této zemi mají experti v mnoha ohledech v médiích volnou ruku.

Čeští experti: Izraelci mají své motivy a neshody. Palestinci jen reagují

Brzy poté, co jsem se přistěhovala do České republiky, jsem zjistila, že mnozí Češi jsou pokřtěni hned nadvakrát: poprvé po narození jako Honza a podruhé po absolvování vysoké školy jako Bc. Honza. Bakalářský titul, který se v jiných zemích objevuje nanejvýš v profesním životopise a nikde jinde, tu najdeme na zvoncích, v e-mailových adresářích, na vizitkách i ve svatebních oznámeních.

Obdiv Čechů k vysokoškolským titulům je zkrátka nepřehlédnutelný. Ať už jde o dědictví rakousko-uherské byrokracie, nebo o zálibu posílenou pozdějšími režimy, vzhlížení k formálnímu vzdělání se promítá i do veřejné debaty: jakmile někdo získá oficiálně stvrzenou odbornost v určité oblasti, jeho pohled je automaticky pokládán za objektivní a nestranný.

Experti na Palestinu a Izrael, kteří dostávají prostor v českých médiích, disponují přesně tou správnou kvalifikací. Kalhousová vystudovala politologii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě; Szántó má titul PhDr. z moderních dějin a bohaté novinářské zkušenosti z mnoha zemí Blízkého východu.

Těžko najít dva lidi, kteří by navenek působili tak rozdílně, a když si je postavíme vedle sebe, mohou budit falešný dojem různorodosti: Kalhousová je uměřená, zdrženlivá akademička, jíž je frivolnost úsměvu zcela cizí; naopak Szántó si pěstuje image neohroženého zahraničního reportéra a drsňáka jako vystřiženého z akčního seriálu.

Blízkovýchodní prostředí znají oba důvěrně a z první ruky, jejich perspektivu ovšem formovaly izraelské instituce, zdroje a profesionální kontakty. Izraelcům přisuzují komplexní psychologický, politický a sociální svět, zatímco Palestinci jsou v jejich pojetí charakterizovaní prakticky výhradně kolektivně: jsou radikalizovaní, manipulovaní Hamásem a nepřátelští. Zatímco izraelské činy vycházejí z bohaté historie a vyspělé kultury, palestinské činy vycházejí z „kultury“, k níž se přistupuje leda jako k antropologickému fenoménu. Izraelci mají své motivy a své vnitřní neshody. Palestinci jen reagují.

Kalhousová: oddanost izraelské kolektivní psyché

„Problém Gazy je, že v podstatě nikdo neví, co s Gazou… Gaza bude z velké části zničená a populace humanitárně zdecimovaná a zradikalizovaná,“ předpovídala Kalhousová v rozhovoru pro Seznam Zprávy, pořízeném v prosinci 2023. V tomtéž rozhovoru líčí hluboké trauma, jímž se na izraelské společnosti podepsaly události 7. října 2023.

„Izraelci do určité míry ztratili s Gazany empatii,“ konstatuje suše; a pak vysvětluje, že tato ztráta empatie je důsledkem „nepopsatelného“ násilí, jemuž byla izraelská společnost vystavena. Ve světě Ireny Kalhousové si tedy morální reakce Izraelců žádají psychologické vysvětlení; oproti tomu Palestinci jsou zkrátka „populace“ — zničená, zdecimovaná a zradikalizovaná — o níž musí někdo zvenčí rozhodnout, co s ní udělat.

Genocidu odehrávající se v Gaze sledujeme už tři roky a nutno říct, že Kalhousová za tu dobu do jisté míry změnila tón: dnes už hovoří o „etnickém čištění“ a připouští, že Izrael páchá válečné zločiny. Její analýza se však i nadále soustřeďuje především na izraelskou kolektivní psyché.

„Když vám někdo unese děti, nemůžete po něm chtít, aby nejprve plnil humanitární pravidla,“ vysvětlovala v rozhovoru pro internetový deník E15 v květnu 2025. Následně mluví o izraelské touze po odvetě jako o hlavní hybné síle, ale nezachází tak daleko, aby ji označila za státní politiku; jde podle ní o selhání jednotlivců v armádě.

Do titulku dal deník E15 Kalhousové výrok: „Přeji si, aby Izrael někdo zastavil, jinak na to doplatí“. Je to varování zcela slepé k tomu, jak tvrdě na izraelský postup už tehdy dopláceli Palestinci.

Kalhousová také přednáší na vysoké škole. Mluvila jsem s F., její bývalou studentkou bosenského původu, která si z obav o své postavení ve škole nepřála zveřejnit své plné jméno. Popsala mi svou zkušenost ze semináře Ireny Kalhousové.

Podle F. se na semináři pracovalo se studijními materiály, které charakterizovaly události ve Srebrenici jako „masakr“. Když F. zahájila svůj referát tím, že mezinárodní soudy označily dění ve Srebrenici za genocidu, Kalhousová to přešla bez povšimnutí a dál užívala výraz „masakr“.

Neinformovaný výrok jistého studenta o tom, že ženy na Blízkém východě jsou běžně vystaveny bití nebo přímo zastřeleny za svůj způsob oblékání, nechala Kalhousová projít bez komentáře, aniž by ho uvedla na pravou míru. F. mi také řekla, že jí v rámci semináře Kalhousová nezadala ke zpracování žádné téma související s Palestinou, protože by prý její přístup coby studentky nosící v hodinách palestinský šátek byl „příliš jednoznačný“. Toto svědectví podtrhuje to, co je zřejmé i z veřejných vystoupení Kalhousové: není namístě ji pokládat za nestrannou a objektivní komentátorku.

Szántó: rezignace na základní profesní zásady novinářské komunity

Také Jakub Szántó zjevně pokládá palestinskou pozici za příliš „jednoznačnou“, než aby se obtěžoval analyzovat ji do hloubky. V pořadu Osobnost plus v Českém rozhlase v roce 2019 se Szántó rozplývá nad solidaritou mezi Židy v izraelské společnosti: Židé jsou podle něj „kmen“, jehož příslušníci si uvědomují potřebu vzájemné solidarity.

Když mluví o svých kontaktech na palestinské straně, zmiňuje pouze své rozhovory s ideologem Hamásu Mahmúdem al-Zaharem, kterého popisuje jako nesmiřitelného a dogmatického islamistu. Nenabídne žádný popis toho, jak se Palestinci chovají k sobě navzájem během blokády, nezazní ani popis zkušenosti civilistů žijících pod okupací.

Szántóva kniha Mezi mlýnskými kameny: Gaza a její příběh dává větší prostor Palestincům v Gaze a na Západním břehu, které zná novinář osobně. Přesto i zde jsou Palestinci popisováni jen skrze obtíže, jimž čelí, a svou touhu odejít. Vystupují tu jako lidé, kteří ztratili veškerou naději — nikoli jako političtí aktéři schopní interpretovat vlastní situaci či formulovat své vize budoucnosti.

Například když Szántó představuje svou přítelkyni Razan, popisuje její zděšení při sledování záběrů únosů Izraelců a surového zacházení s nimi během 7. října. Poté líčí její nucené přesuny po pásmu Gazy a své snahy zorganizovat v České republice sbírku, která by umožnila jí i jejímu snoubenci Gazu opustit.

Szántó tu ovšem neříká nic o jejích politických názorech. Přiznává jí utrpení i lidství, nikoli však už svébytný politický hlas. Jednotliví Palestinci tedy mohou být předmětem sympatií, ovšem pouze za předpokladu, že jejich utrpení zůstane v humanitární sféře a nepřekročí do sféry politické. A pokud chtějí Gazu opustit.

Mnohé další Szántóovy veřejné výstupy palestinskou perspektivu zcela opomíjejí. Szántó například ospravedlňuje vojenské užití bílého fosforu a zpochybňuje zprávu Human Rights Watch o jeho protiprávním užití izraelskou armádou s odůvodněním, že se tato informace údajně opírá o zdroje Hizballáhu.

Odmítá, že by se Izrael dopouštěl v Gaze genocidy, a nekriticky přejímá tvrzení, že novináři zabití v Gaze byli ve skutečnosti členové Hamásu či Palestinského islámského džihádu. Tím se ovšem sám fakticky zříká základních profesních zásad novinářské komunity. Protože všechny relevantní mezinárodní novinářské organizace Izrael usvědčily se záměrného zabíjení novinářů.

Z řady příkladů lze vybrat zprávu Výboru na ochranu novinářů, která výslovně odsuzuje neopodstatněné označování novinářů za „teroristy“, či vyšetřování Reportérů bez hranic, které zdokumentovalo případy záměrné likvidace novinářů. Podobně jako Kalhousová také Szántó zpochybňuje zařazení nezletilých Palestinců mezi civilní oběti a popisuje je jako „nezletilé mladíky, ze kterých islamisté udělali vojáky“.

Krom toho odmítá zjištění komise OSN, že Izrael záměrně střílí palestinské děti, přičemž samu komisi označuje za zaujatou a její zprávu za nedůvěryhodnou.

Zpochybňování závěrů OSN a etablovaných lidskoprávních organizací patří k běžnému arzenálu izraelské sionistické rétoriky, stejně jako představitelů obdobných autoritářských režimů systematicky porušujících lidská práva i právo mezinárodní — jako je třeba Rusko. Otázka ovšem zní, proč takováto tvrzení papouškuje autoritativní hlas člověka, jemuž veřejnoprávní televize v České republice propůjčuje hlas experta, aniž by jeho propagandistické teze podrobila důkladnému kritickému přezkoumání, jako to činí u tvrzení palestinské strany.

Propast mezi západními vědci či komentátory, jimž je přiznávána role autority na Blízký východ, a obyvateli regionu tvoří osu myšlení Edwarda Saida. Přesto jedinou zmínkou o tomto autorovi, kterou se mi podařilo u Kalhousové a Szántóa dohledat ve veřejně dostupných zdrojích, je Szántóův příspěvek na síti X z roku 2025, v němž Saida obviňuje, že „co zasel, rozkvetlo do hustého podrostu protizápadní džungle, kterou hnutí militantních akademiků šíří na západních univerzitách“. Saidovo široce respektované dílo je přitom zásadní, chceme-li pochopit meze západního pohledu na Blízkém východě.

Orientalismus po česku

Ve své stěžejní práci Orientalismus Said poukazuje na tradici, v níž západní odborníci nakládají s „orientálními“ národy jako s pasivními, klasifikovatelnými subjekty, zatímco sami se staví do role nezaujatých, znalých pozorovatelů. Kdyby se Edward Said ocitl v dnešní České republice, konstatoval by, že obraz Blízkého východu, jak je prezentován české veřejnosti, je prakticky beze zbytku produktem takového orientalistického přístupu.

Izraelci, s nimiž má české publikum podle předpokladů sympatizovat, hrají roli západních pozorovatelů, kteří analyzují, cítí a jednají, zatímco Palestinci zde vystupují jako domorodci, kterým zbývá pasivní role těch, jimž se věci dějí, popřípadě na ně reagují — a to zpravidla iracionálně či s náboženskou motivací.

Popis Izraele a Palestiny v českých médiích v lecčems připomíná raně antropologické studie z počátku dvacátého století.

Například Ruth Benedictová ve své slavné knize Kulturní vzorce kladla proti sobě dva typy kultur: kmen Zuniů popisovala jako umírněný a kooperativní, zatímco kmen Dobuů vylíčila jako podezíravý, řevnivý a nepřátelský. Suzanne Kuehlingová ve svém pozdějším terénním výzkumu tento výklad zpochybnila a vytkla mu značnou selektivnost. Ukázala, že rovněž společenství Dobuů stojí na složitém systému směny a vzájemných závazků a že jejich údajnou vrozenou agresivitu Benedictová značně zveličovala, přičemž zcela odhlédla od faktorů chudoby a koloniálního vykořisťování.

Jakýkoli výklad takzvaného blízkovýchodního konfliktu, který opomíjí dlouhá desetiletí okupace, vyvlastňování půdy, dopady blokády a ekonomického podrobení, je nevyhnutelně odsouzený k tomu, že bude reakce na tyto podmínky mylně pokládat za inherentní kulturní charakteristiky. Palestinský hněv se pak jeví jako důkaz jakési nadčasové agresivity, a nikoli jako reakce na dekády hrubého každodenního útisku, šikany a okupace.

Důležitý fenomén v této souvislosti popisuje také Johannes Fabian. Ve své knize Time and the Other (1983) dokládá, že antropologie etnikům, která zkoumala, tradičně upírala plnou účast na současnosti. Zkoumané etnikum se vyznačuje pouze kulturou, zatímco Západ má politiku a dějiny. Zkoumaná společnost je prezentována jako statická, zatímco pozorovatel je součástí proměnlivého, dynamického moderního světa.

Kalhousová i Szántó opakovaně vykládají palestinskou politiku i národní identitu prizmatem náboženství a kultury. Když má například Kalhousová vysvětlit spory o nárok na území Palestiny, říká, že i muslimové legitimizují své historické právo na Palestinu, protože ji dobyli v sedmém století a protože v Jeruzalémě se nachází třetí nejposvátnější místo islámu, mešita Al-Aksá.

Chce-li tedy mluvit relevantních historických subjektech, hovoří o „muslimech“ namísto o „Palestincích“. Zcela se tak vytrácí nejzákladnější fakt: že totiž palestinské rodiny — ať už křesťanské, muslimské, nebo zcela sekulární — na tomto území žijí po celé generace.

Kritika Izraele je legitimní pod jednou podmínkou

Podobně u Szántóa se tendence připisovat jednotlivým společenstvím „kmenový“ status neomezuje jen na Židy. V rozhovoru z května 2026 říká, že palestinským Arabům trvalo poměrně dlouho, než se sami začali chápat jako něco víc než jen příslušníci širšího arabského „super-kmene“. Identity na Blízkém východě bývají spíše náboženské a kulturní než národní, dodává.

Neznalý posluchač si z toho snadno vyvodí, že palestinská národní identita se vynořila z identity kmenové a náboženské teprve v nedávné době. Moderní palestinský nacionalismus se přitom — podobně jako moderní sionismus — vyvíjel v širším kontextu tehdejšího historického vzestupu národních hnutí.

V jeho čele navíc dlouho stáli nikoli islamisté, ale sekulární Fatah a Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), vedle nichž působily také marxistické organizace Lidová fronta pro osvobození Palestiny (LFOP) a Demokratická fronta pro osvobození Palestiny (DFOP). Důležitou úlohu tu navíc hráli palestinští křesťané.

Hamás, založený až v roce 1987, představuje z historického hlediska v palestinském nacionalismu velmi specifický proud — nikoli jeho nadčasový a přirozený projev.

Když jsem si prostudovala Szántóovy příspěvky v médiích a na sociálních sítích, dospěla jsem k přesvědčení, že jeho pohled nelze zjednodušit na pouhé stranění Izraeli. V jeho textech působí celý region jako jakýsi Divoký západ, po němž se Szántó pohybuje jako neohrožený Indiana Jones, střižený hrdinnými špiony z propagandistického izraelského seriálu Fauda: vstupuje na nebezpečná místa, pořizuje rozhovory s teroristy i s vojáky, rozklíčovává hluboce zakořeněné loajality a vrací se zpět, aby vysvětlil domorodou společnost svému publiku.

Židé představují v jeho podání obdivuhodně soudržný „kmen“, zatímco Palestinci se vynořují historicky později z arabského „super-kmene“. Není pochyb o tom, které z těch dvou skupin dává osobně přednost, ale oba národy působí v jeho podání lehce primitivně.

Na jednu stranu sice Palestince redukuje na islamismus a nepřátelství, zatímco Izraelce obdivuje — současně ale sám nakonec stojí nad oběma skupinami obyvatelstva jako kosmopolitní reportér, který se v obou prostředích pohybuje jako ryba ve vodě. Sám je však pevně zakotvený v moderní současnosti, z níž pozoruje objekty svého zájmu.

Čeští experti na Izrael s oblibou zdůrazňují, že kritika Izraele je legitimní. Zbyněk Tarant, akademik spolupracující s výzkumným centrem na univerzitě v osadě Ariel na okupovaném Západním břehu, ujistil ve vysílání CNN Prima News diváky, že kritika Izraele je legitimní, pokud ovšem zůstává na úrovni faktů. Také Irena Kalhousová kritizuje počínání Izraele v Gaze a na Západním břehu, ale vždy nejprve zdůrazní, že Izrael má právo na sebeobranu.

Szántó toto nepsané pravidlo formuluje explicitně: „Je důležité zopakovat — kritika Izraele je zcela namístě, ale nesmí mu upírat právo na existenci, pak je antisemitská.“ Kritika je tedy principiálně možná, meze její legitimity však stanovují experti, jejichž intelektuální i profesní sympatie leží převážně na straně židovských Izraelců.

Palestinci a jejich podporovatelé jsou do debaty připuštěni, pouze pokud nejprve přijmou premisy expertů, jejich slovník a jejich výklad toho, čím Izrael je. Což v praxi znamená, že jakákoli diskuse o pokračování existence Izraele v jeho stávající podobě židovského národního státu je ze hry.

Kontury diskurzu, jak jsou definovány těmito experty, velmi přesně kopírují rámec izraelského liberálně-sionistického uvažování. Liberální sionisté nemají problém s tím označit Netanjahua za válečného zločince nebo spílat Ben Gvirovi; staví se proti osadám a někteří z nich dokonce připouštějí, že co se v Gaze odehrává, „připomíná genocidu“. Ale politická struktura, z níž tato politika pramení — udržování státu s židovskou většinou a odsun původních obyvatel, na němž byl tento stát založen —, není a nemůže být předmětem diskuse. V liberálně-sionistických kruzích je jakékoli zpochybňování pokračující existence Izraele coby židovského státu nadále nálepkováno jako antisemitismus či extremismus.

Proto také kritika mívá obvykle podobu varování před tím, jak Izrael ubližuje sám sobě: poškozuje svůj demokratický charakter, kazí morální kredit své armády, ztrácí mezinárodní podporu anebo ohrožuje svou budoucnost. V izraelské veřejné debatě se mnohem víc diskutuje o tragickém osudu vojáků, kteří spáchali sebevraždu, než o tragickém osudu téměř stovky tisíc Gazanů, kteří přišli o život. Morální obzor je pevně daný a omezený: zachraňme Izrael před jeho vlastní vládou; Palestinci nechť přitom klidně zůstanou podrobeni politické struktuře, která z nich dělá lidi druhé kategorie a dusí jejich životy.

Palestincům je přisouzena role pouhých objektů interpretace

Mezi prominentními českými komentátory z řad akademiků je čestnou výjimkou Pavel Barša, který nečiní z izraelské zkušenosti přirozený středobod svého výkladu. Nedá se přitom říct, že by bagatelizoval antisemitismus nebo si romantizoval Hamás. Sionismus i palestinský odboj však vnímá jako proměnlivé proudy podléhající historickému vývoji. V sionismu Barša spatřuje dynamické politické hnutí, nikoli odvěký a neměnný výraz židovské identity.

Palestinské násilí proto interpretuje v kontextu historie okupace, snaží se ho pochopit, aniž by ho tím omlouval, a důsledně rozlišuje nepřátelství vůči Židům od odmítání státu, který dává Židům privilegované postavení oproti Palestincům. Barša ukazuje, že brát židovskou historii a antisemitismus vážně nemusí znamenat, že odepřeme Palestincům jejich vlastní historii, schopnost jednat sami za sebe a širší politický kontext.

Problém tedy nespočívá v tom, že by v České republice scházeli odborníci schopní vidět v Palestincích svébytné historické a politické subjekty. Spočívá v tom, že tito odborníci nedostávají v médiích tak velký prostor.

Popravdě nerozumím tomu, proč je české veřejnosti v médiích předkládán tak úzký výsek názorů, a věřím, že mnozí čtenáři a diváci by uvítali, kdyby se mohli seznámit i s různými palestinskými perspektivami. Palestinští vědci, novináři, historikové, exulanti a umělci jsou totiž svébytnými tvůrci politického poznání — nikoli pouze svědky vlastního utrpení. Absenci palestinských expertů v českých médiích lze vysvětlit jedině lhostejností pramenící z rasismu: institucionalizovaný zvyk, který svěřuje Izraelcům a Čechům úlohu vykladačů, zatímco Palestincům je přisouzena role objektů interpretace.

Dominantní perspektiva vrhá obzvlášť dlouhý stín na nakládání s mrtvými, kdy je smrt Palestinců představována mnohem chladnějším, „vědeckým“ způsobem. Zatímco nad oběťmi 7. října 2023 se truchlí jako nad jednotlivci, kteří měli svůj vlastní život a rodiny, palestinské oběti zůstávají pouhými čísly. Poté, co se Kalhousová Kluse zeptá: „Jak definujete dítě?“, znovu zopakuje často opakované tvrzení Izraele, že poměr zabitých civilistů vůči ozbrojencům Hamásu byl ve srovnání s jinými konflikty odehrávajícími se v městském prostředí poměrně dobrý.

Palestinci zabití během bombardování či v dronových útocích nejsou jednotlivci, kteří přišli o život; jsou úspěchem, selháním či důkazem proporcionality. A byly to opravdu děti? Byli to vůbec civilisté? Je jejich počet opravdu tak výrazně vysoký?

Tento chladně statistický přístup je obzvláště markantní, když jde o mrtvé děti. Vrátíme-li se k pojmosloví Johannese Fabiana, palestinským dětem je tu upírána plná účast na morální a historické současnosti, již obývají izraelské děti. Je jim přisouzen jiný morální čas, pro nějž neplatí ochrana spojená s moderním dětstvím. Dítětem je pak jen ten, jehož dětský status je expert ochoten uznat.

Epilog

Nedávno mi moje známá připomněla příběh poněkud zapomenutého českého hrdiny, komunistického odbojáře Antonína Kaliny, který na konci druhé světové války jako vězeň koncentračního tábora Buchenwald dokázal v lágrových podmínkách zachránit před téměř jistou smrtí obrovskou skupinu asi tisíce židovských dětí. Byli mezi nimi i budoucí nositelé Nobelovy ceny za literaturu Imre Kertész nebo Elie Wiesel a mnoho dalších, budoucích vědců, psychiatrů, právníků, ale i docela obyčejných lidí.

Eliemu Wieselovi bylo v té době sedmnáct let, Imremu Kertészovi šestnáct — a v Kalinově dětském bloku bychom našli bezpočet jejich vrstevníků. Ještěže se Antonín Kalina nemusel radit s českými experty, jak správně definovat kategorii „dětí“.

Z anglického originálu What Would Edward Said Say? On Orientalism, Anthropological Theory, and the Czech Republic’s Israel Experts přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.