Hlasování v noci z pátku na sobotu o koncesionářských poplatcích bylo překvapením nejen pro opozici, ale i pro veřejnost. Spontánní demonstrace, která se konala přes noc až do brzkých ranních hodin, a následný nedělní masový protest na Staroměstském náměstí ukázaly nejen naprosto legitimní hněv veřejnosti, ale i to, jak hluboce si lidé nezávislosti veřejnoprávních médií váží.

Současná debata o nezávislosti médií se v České republice točí primárně kolem nejsilnějších hráčů (z hlediska dosahu, pokrytí, lidských kapacit, i vybavenosti), tedy České televize a Českého rozhlasu. Další formy nezávislé žurnalistiky a zdroje nezávislých informací přitom v této debatě zůstávají stranou. Což je škoda.

Veřejnost totiž očividně a přirozeně vnímá, že o nezávislost médií je třeba se nějak přičinit — účastí na demonstraci, sdílením obsahu na sociálních sítích, podpisem petice. A právě tady se otevírá prostor pro další aktivitu všem, komu nezávislé novinářství není lhostejné.

Právě jednotlivci dnes totiž drží při životě nejednu redakci, jejíž fungování je budované odspodu — nejen v Česku, ale i v zahraničí, včetně redakcí, která pracují z exilu. Jsou to redakce, které se neodpovídají politikům ani oligarchům, zpravidla jen svým čtenářům.

V době vládního ataku na nezávislost veřejnoprávních médií v českých zemích, stojí za to podívat se na zkušenosti ze zemí, kde audiovizuální média veřejné služby už svou nezávislost ztratila. Základní poznatek je ten, že nezávislost médií může podpořit každý, a to nejen protestem, ale i předplatným. Veřejnoprávní média sice nelze zcela nahradit svobodnými médii budovanými zdola, ale jejich životaschopnost je a bude pro Českou republiku mnohem důležitější než kdy dřív.

Bez záměru vyvolávat paniku nebo zastrašovat je uprostřed debat o tom, jak nezastupitelnou roli veřejnoprávní média pro demokracii představují, taky namístě připomenout, jak se dá na nezávislost médií pohlížet v jiných zemích. V zemích, kde veřejnoprávní média přešla do role médií státních a svůj veřejnoprávní význam ztratila. V zemích, kde se takovýto vývoj stala normou natolik, že se kriticky smýšlející občané politicky nezávislých, objektivních veřejnoprávních médií už ani nedovolávají.

Řešením jsou zespodu budované iniciativy

Právě ty „odspodu“ budované redakce si mohou říkat nezávislé právě proto, že neodpovídají radám voleným parlamentem a nemusí se obávat, že se jejich financování změní s politickou situací, například začleněním do státního rozpočtu. Nehrozí jim ani to, že jim vyšší management pod nátlakem rady zakáže, nebo naopak nařídí pozvat do pořadu konkrétního hosta.

Právě to byl nedávný případ odchodu Václava Moravce z ČT, který záhy založil vlastní mediální projekt Moravec.cz. Zároveň je neživí struktury oligarchů ani žádná politická strana. Žijí z příspěvků čtenářů, z předplatného nebo z grantů.

Jejich další výhodou je, že mohou budovat autentičtější vztah se svým publikem: vyrazit do regionu, uspořádat veřejnou debatu, mluvit s místními, stát se jejich hlasem a pojmenovat témata důležitá pro místní komunitu.

Takto vedená média však také fungují v nesporně náročných podmínkách. Potýkají se s nestabilními platy svých zaměstnanců, protože základna předplatitelů většinou nepokryje všechny výdaje. Často jim chybí bezpečnostní připravenost a nezřídka pracují s nekvalitním vybavením. Přesto zvládají odvádět práci a přinášet příběhy a fakta, která by tradiční veřejnoprávní média v záplavě běžného zpravodajství nedokázala zpracovat do stejného detailu.

Stručně řečeno, pokud by česká veřejnoprávní média ztratila garance nezávislosti, které jim zákon zaručuje, budeme v potřebě opatřovat si důvěryhodné informace odkázáni na redakce, které se neodpovídají ani radám zřízeným zákonem, ani případnému vládnímu rozpočtu, ani oligarchii.

Jak to bylo v Maďarsku. Atlatszo.hu a Direkt36 jako příklady odolnosti

V Maďarsku se s tažením na média začalo v roce 2010, tedy hned po Orbánově znovuzvolení. První šly na řadu ta veřejnoprávní — v nově zřízeném Úřadu pro média zasedli lidé loajální Orbánovi. Z veřejnoprávních médií se stala hlásná trouba vlády.

Pak přišly na řadu soukromé mediální společnosti — ty začali skupovat podnikatelé blízcí Orbánovi, až se z maďarského mediálního prostředí stal jím ovládaný ekosystém státní propagandy. Změny provázel silný tlak na redakce a novináře — spoustu z nich odešlo a založilo vlastní projekty, například dodnes stabilně fungující redakce Direkt36 a Átlátszó.

Právě Direkt36 například před letošními volbami informoval o tajné operaci, která měla vyřadit z provozu IT systémy strany Tisza a proniknout do jejích databází. Direkt36 i Átlátszó pod dobu Orbánovy vlády soustavně dokumentovaly, jak stát postupně přebíral kontrolu nejen nad médii, ale také nad soudnictvím.

Po roky Orbánova režimu tak obě zmíněné nezávislé redakce představovaly zdroj dostupných a důvěryhodných informací. A svou prací přispěly k jeho pádu.

Slovensko: „Jdeme dělat to, co mizí z televizí,“ řekl moderátor Kovačič

Ficova vláda zrušila veřejnoprávní televizi a rozhlas před dvěma lety. Nahradila je nově zřízenou STVR. Její rada o necelý rok později zvolila generální ředitelkou Martinu Flašíkovou, dceru politického stratéga strany Smer.

Mezitím se zhoršovala situace v TV Markíza, jejímž vlastníkem je česká PPF. Moderátor jednoho z nejsledovanějších pořadů Michal Kovačič dostal po kritice cenzurních zásahů v přímém přenosu výpověď a založil vlastní novinářský projekt 360°. Potřebné finance na jeho rozjezd vybral přes crowdfunding během několika hodin.

Za zmínku stojí i slovenský Denník N, který zahájil své fungování jako reakce na vstup Penty do vlastnické struktury deníku SME. A konečně i Investigativní Centrum Jána Kuciaka, které zahájilo činnost v roce 2018 jako pokračování práce Jána Kuciaka poté, co byli on a Martina Kušnírová zavražděni.

Tyto tři redakce jsou příklady nezávislých projektů, zdola budovaných, které vznikly jako reakce na zásahy do novinářské práce a které zároveň našly oporu u svého publika. Všechny dodnes fungují z předplatného, případně z grantů a darů.

Ukrajina: politicky nezávislé redakce v dobách války

V zemi ve válce nestojí nezávislé novinářství primárně na předplatném, ale na grantech. Její role je však pro svobodně smýšlející společnost nenahraditelná — právě ona pomáhá přivádět k odpovědnosti ty, kteří jsou u moci.

Například v roce 2023 po zveřejnění investigace redakce Naši hroši („Naše peníze“) o předražených zakázkách na potraviny pro armádu rezignoval náměstek ministra obrany Vjačeslav Šapovalov. Slidstvo.info v roce 2024 zase zveřejnilo, že ministr zemědělství Vitalij Koval žije s rodinou v luxusním bytě registrovaném na jeho tchyni.

Pak jsou tu i regionální novinářské týmy — zejména ty poblíž frontové linie, které přinášejí zpravodajství z frontových oblastí a slouží jako opora nejen místním, ale i zahraničním novinářům. Pronajímají jim vybavení, radí jim s logistikou a s orientací v prostředí.

Bez těchto iniciativ budovaných zespodu a postavených na principech nezávislého novinářství by celý obraz země ve válce i války jako takové vypadal jinak. Méně pravdivě.

Když nezávislost funguje jen z exilu: Rusko a Ázerbájdžán

V zemích, kde je situace ještě horší: v Rusku, Bělorusku či Ázerbájdžánu funguje nezávislé novinářství většinou z exilu. I přesto má nezastupitelnou roli pro občany: pro ty, kteří zůstali, i i pro ty, kteří odešli. Ruská redakce Mediazona například pravidelně reportuje o případech zadržených a nově uvězněných a podává zprávy o realitě na bojišti na Ukrajině. Informuje také nezávisle o počtech padlých ruských vojáků.

Server iStories od začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu mapuje stopy vlivných ruských občanů, kteří jsou na sankčních seznamech, avšak jejich majetek zůstává v jejich vlastnictví, jen pod registrací na jména nastrčených osob, což brání v reálném dopadu sankcí. Řadu textů ruského exilového média Meduza v překladech publikoval Deník Referendum.

Dalším příkladem odjinud může být redakce Abzas Media z Ázerbájdžánu, která pokračuje v práci i z exilu. Odhalovala finanční sítě spojené s Alijevovým režimem, například jak se lidé z jeho okolí dostávají k nemovitostem na Francouzské riviéře v hodnotě několika milionů. Za svou práci ale tvrdě zaplatila: šest členů jejího týmu dostalo tresty od sedmi a půl do devíti let vězení.

Příklady práce politicky nezávislých redakcí ukazují, jak nezastupitelné je jejich místo, zejména tam, kde veřejnoprávní média slábnou nebo úplně zanikají. Neodpovídají se totiž politickým rozhodnutím ani machinacím oligarchů, a proto nejsou vystavené cenzurním zásahům.

Uvedené příklady jsou jen jedněmi z mnoha médií, které svou prací dokazují, že nezávislé novinářství může přežít i pod politickým tlakem, pokud se opírá o své čtenáře — avšak často právě v kombinaci s granty. Naděje tedy existuje: v lidech, kteří jsou ochotni na nezávislou žurnalistiku finančně přispívat nejen ze zákona, ale z vlastní iniciativy. V České republice takových redakcí máme hodně, a je tedy z čeho vybírat. Deník Referendum je jednou z nich.