Na pokusu stran vládní koalice v sobotu nad ránem silově prosadit politické ovládnutí veřejnoprávních médií fascinuje snad ještě víc než bezostyšnost vlastního záměru až fenomenální nešikovnost, s níž se svůj plán pokusily provést. Kdybychom jen na vteřinu a čistě v zájmu debaty připustili, že vláda má s veřejnoprávními médii legitimní úmysly, zůstává tu otázka, proč je považovala za nutné prosazovat ve Sněmovně v sobotu ve čtyři hodiny ráno. To je čas, ve který se, co svět světem stojí, zákony vždy mnohem častěji porušovaly, než schvalovaly. A nejspíše tomu tak bylo i tentokrát, k čemuž se patrně nakonec vysloví Ústavní soud.

Sám způsob, plný formálních chyb, kterým si trojice krajně pravicových parlamentních stran chtěla usnadnit cestu k ovládnutí veřejnoprávních médií, se proti vládní většině okamžitě obrátil, protože z něj tak vůčihledně vyčuhuje nekalý úmysl, že vedl k okamžité mobilizaci liberální části politické veřejnosti. Ta je ve větší míře koncentrována právě ve velkých městech. V Praze vzniká bezmála revoluční nálada.

I kdyby se podařilo krajně pravicové vládní většině celý záměr protáhnout v co nejrychlejším režimu sněmovním schvalovacím řízením, je vysoce pravděpodobné, že pokoutně prosazenou novou zákonnou úpravu podřizující veřejnoprávní média přímo státu odmítne Ústavní soud. A celý proces tudíž bude muset začít nanovo. Formálně politicky je to, co vládní koalice rozpoutala, přehlídkou výstavního břídilství.

Proč tak nakvap

Otázka, proč celý manévr vládní strany provedly tak nakvap, se tu přímo vnucuje. Bod se v programu jednání Sněmovny objevil zcela neočekávaně. Podle dohod s opozicí se v pátek mělo původně jednat o rutinních nekonfliktních zákonech a po poledni se jako obvykle všichni měli rozjet domů. Namísto toho se strany krajně pravicové vládní většiny překvapivě a na poslední chvíli vytasily s manévrem, v jehož rámci se celá norma projednala v prvním čtení za méně než čtyřiadvacet hodin a schvalovala se ve víkendový den nad ránem.

Takový postup prostě nelze zdůvodnit žádnou akutní potřebou. A vzhledem k lajdáckému procesnímu provedení celé věci přijde nejspíše úplně vniveč. Pakliže Ústavní soud předlohu zruší, což předpokládáme, vládní strany budou muset své demoliční plány Sněmovně předložit nanovo. Čili ještě jednou: proč taková nešikovnost, proč takový spěch?

Nezdá se, že by uličnický postup tří vládních stran mohl být čímkoli jiným nežli bezprostřední panickou reakcí na těžké porážky, které utrpěly v letošních senátních a komunálních volbách. Senátní volby mezi vládou a opozicí letos skončily rekordním výsledkem 0:27. Babišovo ANO překvapivě a bolestně ztrácelo pozice prakticky všude po republice i v komunálních volbách. Okamurovi rasisté a motofašisté odešli od voleb s historickými debakly.

Vládní strany často ztrácejí podporu veřejnosti i za rutinního provozu zastupitelské demokracie, kdy se u moci střídají subjekty s demokratickým profilem, zleva, zprava. Je ale dobře popsaným faktem, že zvlášť výrazně o svou podporu během podílu na moci přichází krajní pravice.

Důvod je prostý: předvolební mobilizace krajně pravicových stran je založena na populistických sloganech, od reality daleko odtrženějších, než bývají sliby konformních stran. Jejich radikalismus je přesně tím, nač se snaží nalákat voliče. O to těžší pak bývá voličské zklamání, když se představitelé krajní pravice u moci projevují jako tlupa nekompetentních moulů, která často provádí pravý opak toho, co slibovala, což se děje s železnou pravidelností všude na světě od Washingtonu, přes Brazílii či Polsko až po Prahu.

Krajní pravice, má-li si moc udržet, tudíž potřebuje změnit podmínky politické soutěže tak, aby ji strukturálně zvýhodňovaly. Proto sahá k různým represivním opatřením, jak to předvádělo Právo a spravedlnost v Polsku, Fico na Slovensku či Orbán v Maďarsku, které se stalo jakousi laboratoří tvorby moderního autoritářského režimu v podmínkách formální demokracie.

Inspiraci Maďarskem uvádějí jako jeden ze zdrojů své politické koncepce krajně pravicoví autoritáři v celém západní světě: od Meloniové přes Le Penovou po Trumpa. Náš Andrej Babiš se sám otevřeně přiklonil k takovémuto typu krajní pravice, když právě spolu s Orbánem a Le Penovou založili společnou evropskou politickou krajně pravicovou internacionálu: Patrioté pro Evropu.

Snaha ovládnout audiovizuální média veřejné služby je základním krokem z manuálu orbánovské autoritářské politiky, protože ve většině standardních západních demokratických zemí se jedná o pilíře komunikačního prostředí, které vymezuje rámec politické debaty. Proto na média veřejné služby mířily jedny z prvních ataků v Polsku, v Maďarsku i na Slovensku. Proto se Trumpovi lidé tolik snaží ovládnout média v USA. A upřímně řečeno je až s podivem, že Andreji Babišovi to tady trvalo takovou dobu, než se rozhoupal.

Babiš přece velmi dobře věděl, že volby v roce 2021 prohrál právě proto, že tu stále ještě solidně fungovala Česká televize a Český rozhlas. Sám o tom ve své povolební tirádě ostatně mluvil.

Nejsou známy žádné průzkumy veřejného mínění, které by ukazovaly korelaci mezi tím, jaký informační zdroj člověk uvádí jako hlavní pramen svých zpráv o politickém dění, a voličskými preferencemi. Ale není nijak smělá hypotéza, že právě lidé čerpající svůj obraz o světě ve větší míře z veřejnoprávních médií volí kompetentnější demokratické strany.

Veřejnoprávní média jsou všude po světě zlatým profesním standardem, zejména svým zpravodajstvím. Jejich financování je u nás nastavené správně. Jistě je možné podrobovat je kritice, a k tomu se tu také za chvíli dostaneme, nicméně faktem je, že všechny představitelné alternativy, které mají obdobný dosah, jsou buď horší, anebo mnohem horší.

Bylo tedy překvapením, že strany české vládní koalice nezačaly demontovat nezávislost veřejnoprávních médií okamžitě po volbách. Odborně sice nic z toho, co říkají, nemůže obstát, ale to ani ve většině jiných oblastí. A v mnoha ohledech se v tom neliší dokonce ani od předchozí vlády.

Třeba česká energetická politika svým důrazem na jádro a liknavým rozvojem obnovitelných zdrojů vykazuje rysy konspirační teorie, podobně je to s českým přístupem ke genocidnímu státu Izrael. A přes všechnu nechutnou rétoriku Motoristů v obou tématech Babišova vláda představuje spíše kontinuitu s vládou předchozí než nějaký jasný obrat.

Vlastně zůstává rozum stát nad tím, proč plánované nepřátelské převzetí veřejnoprávních médií strany vládní koalice neprovedly konformním politickým procesem, a to hned po volbách. Jistě by se konaly masové demonstrace a z Evropy by pršely protesty, v obou médiích by patrně propukly stávky, ale provoz mocenské mašinerie s legitimitou danou vítězstvím ve volbách by se české politické veřejnosti občanskými protesty zastavoval velmi složitě.

Teď už to bude jiné. Sociálně-psychologicky se situace zásadně změnila porážkou Babiše a spol. v právě uplynulých volbách a nešikovností, kterou vláda svou panickou reakcí předvedla. Občanský odpor bude mnohem urputnější, než by byl třeba během letních měsíců. A ochota institucí vycházet Babišově vládě vstříc bude mnohem nižší. Najednou není úplně vyloučeno, že se mu mocenská konstelace, která se zdála ještě před pár týdny tak stabilní, začne rozpadat pod rukama.

Příčinou je fakt, že Babiš ani jeho krajně pravicoví vládní partneři za sebou nemají sociální hnutí, které by mohli mobilizovat do ulic. Ve všech třech případech jsou to v podstatě ryze elektorální projekty.

Základní smyslem politického hnutí ANO je střežit ekonomické zájmy svého zakladatele. A Turkovi a Macinkovi Motoristé i Okamurova SPD jsou strany, které mobilizují rezervoáry nenávisti a zloby, jež se vinou všemožných frustrací ve společnosti hromadí, ale hlavním účelem jejich stran je sloužit osobnímu prospěchu svých představitelů a poskytovat servis různým skupinám české oligarchie, které jsou na ně napojeny.

Nikoho do ulic na svou obranu nedostanou. A jako typickým českým zbabělcům jim masové protesty lidí v ulicích začnou postupně nahánět strach.

Jde opravdu o velmi mnoho a levice by měla podle toho konat

Vinou úplné nešikovnosti vládních stran občanská společnost nad krajně pravicovou sněmovní většinou nyní skutečně může ve střetu o veřejnoprávní média vyhrát. Nejeví se jako pravděpodobné, že by se mohlo podařit vyvolat předčasné volby, jejichž výsledek by nadto byl krajně nejistý — chodí k nim lidé se zcela jinou motivací než k volbám senátním. A hlavním Babišovým trumfem, který mu bývalé vládní strany samy vtiskly do rukou, by v nich byl fakt, že jeho politika je podstatně sociálnější: aniž by přitom byla sociální dostatečně.

Začínající politický zápas se tedy povede o to, zda Babiš plán nepřátelsky převzít veřejnoprávní média zcela opustí. K tomu se jej nyní musíme snažit donutit, a to všemi prostředky, které patří do repertoáru sociálních a občanských hnutí, jako jsou demonstrace, všemožné projevy občanské neposlušnosti, blokády, stávky. V současné situaci budou represivní složky patrně mnohem liknavější v plnění pokynů směřujících k mocenskému zlomení protestů, než by možná byly bývaly v měsících po sněmovních volbách. Občanská společnost tu teď má reálnou šanci uspět.

Veřejnoprávní média se v české společnosti těší zvláštnímu statutu. Role, kterou Český rozhlas sehrál za Pražského povstání, a kterou televize i rozhlas hrály během prvních dní sovětské okupace, se staly součástí národní mytologie. To se projevilo v prvním polistopadovém pokusu obě média ovládnout, který v době opoziční smlouvy přichystaly ODS a ČSSD.

Jejich porážka v takzvané televizní krizi byla začátkem konce tehdejší mocenské elity, která chtěla zemi nasměrovat k duopolu obou tehdy dominantních stran. A samozřejmě paměť tehdejšího vítězství občanské společnosti byla také jedním z důvodů, proč se Babiš zdráhal během své první vlády na veřejnoprávní média sáhnout: snad doufal, že společnost ovládne i bez nich.

Dnes tu konflikt o ně vzniká v úplně jiné situaci. V televizní krizi před sedmadvaceti lety nakonec pomohla část ČSSD vedená Vladimírem Špidlou a v některých bodech dokonce i část komunistů. Dnes je česká politická krajina unikátně zdeformovaná po implozi stranické levice, takže se stranicko-politický konflikt vede v zásadě mezi liberálně pravicovými stranami a autoritářskou krajní pravicí. Sama stranická opozice na uhájení svobody veřejnoprávních médií stačit nebude, ve vládních stranách není s kým mluvit, není koho přetahovat na liberální stranu.

Zápas tedy musí vybojovat sama občanská společnost. Ta by proto měla mít od začátku zformulované jasné a realistické požadavky, které lze prosadit a z nichž by neměla slevit. Jedním z nich by mělo být odpoutání tvorby mediálních rad od vůle politických stran: spravovat všechna média veřejné služby by nadále měly církve, univerzity, odbory a další organizace občanské společnosti. Je to jediný způsob, jak jejich nezávislost uhájit systémově a natrvalo, protože nezapomeňme, že i ODS si na veřejnoprávní média zuby brousila a nepochybně by jí nebylo proti mysli držet je zkrocená ve vlastních rukou.

Občanská společnost by se tedy v momentě, kdy se konflikt rozpoutá naplno, neměla nechat ukonejšit nějakým příslibem toho, že Babiš a spol. už nechají média na pokoji. Pokud konflikt započne naplno: se stávkami, blokádami a lidmi v ulicích, je třeba se snažit vynutit systémový obrat.

To bude záležet i na tom, jakou reálnou sílu veřejné protesty projeví. Podstatnou a nepochybně sílicí složku české občanské společnosti tvoří lidé, kteří sami sebe pokládají za levici či zelenou levici. A ve sněmovně se dnes cítí reprezentování leda dvěma mimořádně zdatnými zelenými poslankyněmi, a to ještě ani ne všichni.

V prostředí zelené levice lze už delší dobu pozorovat debaty o tom, zda se mají lidé zápasu o veřejnoprávní média účastnit, zda je to i jejich boj. Proti se uvádějí dva základní argumenty.

Tím prvním je skandální role, kterou česká veřejnoprávní média, zejména právě televize, sehrávají v apologetice státu Izrael, který ilegálně okupuje palestinská území, masově a na denní bázi porušuje mezinárodní i humanitární právo, po dekády je režimem apartheidu. A v reakci na akci Hamásu a dalších vzbouřenců, kteří prolomili roky trvající blokádu a obklíčení Gazy a 7. října 2023 zabili přes tisíc Izraelců, rozpoutal zcela nepřiměřenou reakci, jež podle mínění velké většiny relevantních expertů naplňuje skutkovou podstatu zločinu genocidy.

Česká televize, především její pracovníci Jakub Szantó a David Borek, dlouhodobě nepůsobí jako novináři dle v Evropě obecně akceptovaných profesních standardů, ale jako tlumočníci propagandy státu Izrael. Vinou jejich působení se o zločinné podstatě konání státu Izrael v České televizi prakticky nemluví, což zcela nepochybně souvisí s faktem, že Česká republika je nejzarputilejším obhájcem Izraele v evropských institucích: na nedávném semináři uspořádaném právě oběma zelenými poslankyněmi ve Sněmovně z úst jednoho z expertů zaznělo, že v dané roli český stát nahradil Orbánovo Maďarsko.

Druhým důvodem, jímž někteří na levici dnes obhajují, proč se zápasu o veřejnoprávní média nehodlají účastnit, je systematická předpojatost, s níž veřejnoprávní média informují o dění doma i ve světě, jako by socialistická alternativa, představovaná třeba berlínskou Die Linke nebo Mélenchonovým hnutím ve Francii, měla stejně nebezpečný, protidemokratický charakter jako krajní pravice. Což prostě neodpovídá snadno ověřitelné realitě. Podobně přezíravým způsobem se ostatně argumentuje i při referování o požadavcích odborářů.

Žádný z oněch argumentů nelze brát na lehkou váhu. A zejména opravdu nelze nikomu říkat, že by se měl přenést přes podíl České televize na obhajování izraelské genocidy, a počínat si „takticky“ a „rozumně“. Je srozumitelné, pokud má někdo v dané věci nepřekročitelnou červenou linii a nelze ho za neúčast na současných a budoucích protestech na podporu televize hanět.

Argumentovat lze pouze principy a strategií. Babiš a spol. se Českou televizi a rozhlas pokoušejí ovládnout, lapidárně řečeno, přesně proto, aby podobně zavádějícím způsobem, jimž dnes referuje o dění na Blízkém východě, referovala úplně o všem. Babiš chce z veřejnoprávních médií učinit nástroj vlastní propagandy. Málo domýšleným důsledkem je fakt, že by to takřka jistě vedlo k dalším posunům v profilu soukromých televizí, jejichž profesní standardy jsou už nyní mimořádně nízké. Zřejmě by se posunuly dále doprava — k šíření nenávisti, konstrukci falešných problémů, prosazování jejich falešných řešení a k obhajobě zájmů oligarchie.

To vše se přitom děje v komunikačním prostředí, kde šíření informací na internetu dominují sociální sítě, jež má v rukou americká technofašistická oligarchie, s níž si krajně pravicová hnutí všude po světě notují. Česká veřejnoprávní média nejsou vůbec dokonalá, nepochybně jsou v mnohem zbědovanějším stavu, než byla za poslední televizní krize, ale ve velké většině témat představují stále velmi vysoký novinářský standard. O jak obrovskou ztrátu by se jednalo, by každý pochopil v situaci, kdybychom o ně najednou opravdu přišli.

Lze jasně formulovat výhradu, a přitom se za média veřejné služby postavit. Lze na demonstrace chodit s heslem „podporuji veřejnoprávní média, protože nechci, aby o všem vysílala propagandu tak jako o Izraeli“. Ta stejná humanistická východiska, která nás vedou k obraně lidských práv všech, vždy a všude, by nás přece také měla vést k obraně svobodného novinářského prostoru, k čemuž patří i možnost jeho kritiky a kultivace. Uvidíme se na náměstích.