Válka v Gaze, rozpoutaná útokem Hamásu 7. října 2023, dosud neskončila, přesto už dala podnět k napsání celé řady knih, které zkoumají izraelsko-palestinskou otázku z mnoha různých perspektiv. Jednou z nich, která se dočkala příznivých kritických ohlasů na obou stranách Atlantiku, je kniha izraelského historika Omera Bartova s názvem Israel: What Went Wrong?, neboli Izrael: co se zvrtlo?.

Bartov, který sám pochází z liberálně sionistické rodiny a dnes je profesorem dějin holokaustu a odborníkem na výzkum genocid, v ní hledá odpověď na otázku, jak je možné, že se z Izraele, kdysi symbolu naděje pro pronásledovanou menšinu, stal genocidní stát a černá ovce mezinárodního společenství. V Bartovově podání se věci „zvrtly“ hned na samém počátku: zakladatelé státu se nikdy nevyrovnali s problémem státu, který chce být současně židovský i demokratický, ačkoli je domovem mnoha etnických skupin — a napětí mezi etnonacionalismem a pluralismem tak zůstalo pro budoucnost nevyřešené.

Psaná ústava, zakotvující základní práva a svobody všech občanů, by podle Bartova mohla nasměrovat nově vzniklý stát na jinou cestu, než jakou se nakonec vydal. Bartov píše: „Plíživý rasismus izraelské společnosti by nemohl dostat takový prostor a namísto šokující lhostejnosti by genocida páchaná v Gaze i každodenní zločiny a pogromy na Západním břehu vyvolaly veřejné pobouření.“ Jinak řečeno: existence ústavy by bývala odvrátila celkový morální a politický rozklad Izraele.

Zda by to tak bylo, se samozřejmě nikdy nedozvíme. Osobně o tom však mám důvodné pochybnosti.

Ve skutečnosti totiž takový psaný dokument, definující charakter nově vzniklého státu, existuje. Deklarace nezávislosti, podepsaná zakladateli Izraele 15. května 1948, slibovala, že nový stát zachová „plnou sociální a politickou rovnost všech svých občanů bez rozdílu rasy, náboženského vyznání a pohlaví“.

Tento slib ovšem zůstal jen na papíře. Stal se jedním z mnoha příkladů propasti zející mezi liberálně sionistickou rétorikou, odvolávající se na univerzální lidská práva, na jedné straně a reálnou diskriminací a rasismem na straně druhé — propasti, kterou oficiální izraelští představitelé překrývali pokrytectvím a vzletnými slovy.

Jednou z mála věcí, které lze současné krajně pravicové izraelské vládě přičíst k dobru, je absence přetvářky: tato vláda odhodila liberální fráze a vystavila všem na oči ošklivou realitu současné izraelské společnosti. Pokud šlo o Palestince, zvykli jsme si v éře vlády Strany práce na železnou pěst schovanou v sametové rukavici.

Za vlády Likudu a jeho nábožensko-sionistických koaličních partnerů jsme svědky zcela nepokryté diskriminace dvou milionů palestinských občanů Izraele. A obnažená železná pěst bez okolků drtí pět milionů Palestinců na okupovaných územích.

Kdyby chtěl Bartov odhalit skutečné kořeny izraelského rasismu, musel by se ponořit hlouběji do minulosti. Sionismus vznikl jako proklamativně koloniální osadnické hnutí a politický výsledek jeho snah, stát Izrael, je osadnicko-koloniální projekt.

V logice osadnického kolonialismu je likvidace domorodého obyvatelstva nezbytným předpokladem toho, aby se kolonizátoři mohli zmocnit území a zdrojů. Prostředkem k dosažení tohoto cíle je násilný přesun obyvatel.

V roce 1948 Izrael rozpoutal etnické čištění Palestiny: ze 750 tisíc Palestinců se stali uprchlíci a název Palestina byl vymazán z mapy. Palestinci tomu říkají Nakba, „katastrofa“. Nakba ovšem není izolovaná událost, ale dlouhodobý proces. V šestidenní válce v červnu 1967 se Izrael zmocnil Západního břehu Jordánu a vyhnal odtamtud další vlnu 250 tisíc uprchlíků, kteří se už nikdy nemohli do svých domovů vrátit.

„Můžeme vyčistit Západní břeh a vyřešit otázku Jeruzaléma“

Válka s sebou přináší kýženou příležitost k etnickému čištění. O tom byl Benjamin Netanjahu dlouhodobě přesvědčen, a právě k tomu upínal své naděje. Po dlouhá desetiletí Netanjahu věřil, že rozsáhlejší válečný konflikt může Izrael poskytnout záminku k hromadnému odsunu Palestinců ze Západního břehu.

V roce 1977 se s touto svou myšlenkou svěřil britskému historikovi Maxu Hastingsovi. „V příští válce,“ chvástal se Netanjahu, „budeme mít při správném postupu šanci dostat odsud všechny Araby… Můžeme vyčistit Západní břeh a vyřešit otázku Jeruzaléma.“

Útok Hamásu 7. října 2023 byl pro Netanjahua dlouho očekávanou příležitostí, jíž se okamžitě chopil — konečně vycítil šanci uskutečnit masové vyhnání Palestinců z okupovaných území. Podle některých zpráv Netanjahua na chystaný rozsáhlý útok Hamásu osobně upozornil prezident Spojených arabských emirátů — premiér se však přesto jeho varováním neřídil.

Deník Haarezt píše, že Muhammad ibn Zájid telefonoval izraelskému premiérovi týden a půl před útokem a varoval ho, že ozbrojenci plánují „operaci děsivých rozměrů“, která způsobí „zemětřesení“. Vyjádřil rovněž obavu, že v důsledku hrozí destabilizace celého regionu.

Podle té samé reportáže se k Netanjahuovi dostala i celá řada dalších varování — a všechna ignoroval. Sám Netanjahu tato tvrzení popírá a deníku Haaretz pohrozil žalobou za pomluvu; jeho kancelář vydala prohlášení, podle nějž „premiér neobdržel před 7. říjnem žádné varování v tomto směru“. Jedno je ovšem jisté: útok Hamásu byl sám o sobě hrozivě brutální, ovšem izraelská propaganda míru zvěrstev ještě výrazně zveličila a záměrně šířila neověřené informace, jako byla fáma o čtyřiceti nemluvňatech s useknutými hlavičkami, aby tím ospravedlnila mimořádnou tvrdost vojenské odpovědi.

Pro izraelskou společnost znamenal útok Hamásu strašlivý šok a celonárodní trauma, vojenským stratégům však otevřel zcela nové možnosti. V uniklém tajném dokumentu ze 13. října 2023 navrhlo izraelské ministerstvo pro zpravodajské záležitosti plán přesunu veškerého obyvatelstva pásma Gazy na Sinajský poloostrov.

Až odmítavý postoj Egypta tento plán zablokoval. Izrael poté eskaloval válku proti obyvatelstvu Gazy a od masového vyhánění přešel ke genocidě. Izraelská armáda zabila více než 73 000 lidí, z toho třetinu dětí, zničila 80 procent domů a civilní infrastruktury, zdemolovala zdravotnická zařízení i školy a podařilo se jí proměnit Gazu v neobyvatelné území. Na Západním břehu mezitím extremističtí osadníci s podporou vlády a pod ochranou armády zesílili své snahy o etnické vyčištění oblasti.

V posledních třech letech spáchal Izrael celou řadu válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, včetně zločinu nejhoršího — genocidy. Jde o první genocidu živě přenášenou do celého světa. Tato zvěrstva nenávratně poškodila pověst Izraele v zahraničí.

Někteří komentátoři, především Ilan Pappé, zde spatřují počátek konce Izraele, jak jsme ho znali. Aby bylo jasno: Izrael v dohledné době nepřestane existovat a pravděpodobně se nedočkáme ani změny režimu.

Skutečná otázka zní, zda a jak dlouho přežije liberální sionismus. Osobně se domnívám, že se hroutí už nyní, a to v důsledku dvojího tlaku — vnějšího a vnitřního.

Sionismus se drolí v základech

Zevnitř čelí Izrael hlubokému sociálnímu, politickému i náboženskému napětí. Hlavní otázkou, která rozdělovala národ před útokem Hamásu 7. října, byl vládní plán reformy soudnictví. V něm mnozí spatřovali pokus o omezení pravomocí Nejvyššího soudu a uvolnění rukou exekutivě, aby mohla pokračovat ve své antiliberální a rasistické domácí politice a dokončit formální anexi Západního břehu.

Chystaná justiční reforma vyvolala vlnu mohutných protestů progresivně smýšlejících Izraelců. Demonstrace pořádané každý týden se však v drtivé většině zaměřovaly na ochranu demokratických práv Židů, nikoli Arabů. Napětí uvnitř izraelské židovské společnosti panuje mezi nábožensky založenými Židy, kteří zdůrazňují židovský charakter státu na úkor demokracie, a Židy sekulárními, kteří jsou odhodlaní hodnoty demokracie bránit, alespoň pokud jde o židovské občany.

Ještě mnohem hlubší je však rozštěpení mezi židovskou a arabskou komunitou. Útok Hamásu přinesl vzápětí prudkou vlnu nenávisti směrované proti arabské komunitě uvnitř Izraele. Stručně řečeno — trhliny v samotných základech sionismu jsou hluboké a neopravitelné.

Pravděpodobnější však je, že se sionismus zhroutí v důsledku vnějších tlaků, a nikoli vnitřních rozbrojů. Žádný jiný stát v dějinách lidstva neměl takovou zahraniční podporu a mezinárodní sympatie jako stát Izrael v době svého vzniku.

Tato podpora byla dána zčásti pocitem viny Západu za holokaust a zčásti také vnímáním Izraele jako ostrůvku svobody uprostřed moře autoritářství. Svým rostoucím rasismem a agresivní politikou na Západním břehu a v pásmu Gazy však Izrael tento bohatý rezervoár mezinárodních sympatií postupně vyčerpal. Zatykače za válečné zločiny vydané Mezinárodním trestním soudem na Benjamina Netanjahua jsou jen jedním z mnoha dokladů tohoto trendu.

Na Západě je veřejné mínění nejpozději od června 1967 k Izraeli mnohem kritičtější než tamější vlády. Počínání Izraele po 7. říjnu 2023 způsobilo, že se veřejné mínění posunulo k ještě kritičtějšímu vnímání Izraele a k sympatiím vůči jeho obětem.

Pomalu, ale jistě začaly následovat veřejnost také vlády evropských zemí, které se tím snažily zmenšit propast mezi oficiální zahraniční politikou a postojem veřejnosti. Jedním z projevů tohoto trendu je rostoucí počet evropských vlád, které uznaly Palestinu jako stát — k velké nelibosti Izraele.

Velká Británie za premiéra Keira Starmera zachovávala navzdory statisícovým demonstracím neochvějně proizraelský postoj. Jeho vláda také pokračovala v dodávkách zbraní a v poskytování vojenské, logistické a zpravodajské podpory Izraeli i v době, kdy se v Gaze dopouštěl zjevných válečných zločinů.

Tato slepá podpora skončila v okamžiku, kdy Starmera v čele vlády vystřídal Andy Burnham. Jeho ministr zahraničí Ed Miliband, který je sám Žid, vyslovil nejtvrdší odsudek státu Izrael za dobu jeho existence, obvinil ho z nehumánního postupu armády v Gaze a z etnického čištění Západního břehu.

Oznámil také rozsáhlé sankce na obchodování s izraelskými osadami a nový zákaz vydávání zbrojních licencí a dalšího vývozu, který by „materiálně podporoval okupaci“. Jeho projev znamenal počátek nové britské zahraniční politiky vůči Izraeli — takové, která nejen verbálně odsuzuje, ale také podniká konkrétní kroky. Příklad Británie brzy následovaly další země. Jedenáct dalších států včetně Francie a Kanady oznámilo, že se rovněž chystají zavést proti Izraeli sankce.

Osud Izraele je tedy podle všeho zpečetěn. Bude se muset zodpovídat za své flagrantní porušování mezinárodního humanitárního práva. Dohnaly ho následky jeho vlastních činů a směřuje do mezinárodní izolace. Začíná platit tvrdou daň za to, že je apartheidním státem, režimem židovské nadřazenosti, okupantem, utiskovatelem, a co je nejhorší — pachatelem genocidy.

Liberální sionismus je mrtvý. Stojí totiž na předpokladu, že sionismus je slučitelný s demokracií. Pokud události posledních tří let něco jasně ukázaly, pak to, že je sionismus neslučitelný nejen s demokracií, ale i se základními principy humanismu. Morální a politický úpadek státu Izrael není jen důsledkem neexistence psané ústavy. Je to opožděný, leč nevyhnutelný důsledek osadnického kolonialismu.

A jak praví staré arabské přísloví: Co se rodí křivé, křivým zůstane.

Z anglického originálu ‚Liberal Zionism‘ Is Dead, Says Leading Israeli Historian, psaného pro server Zeteo, přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.