První rok brzy uplyne ode chvíle, kdy americký prezident Donald Trump slavnostně a za přítomnosti izraelského premiéra Netanjahua vyhlásil svůj mírový plán pro Gazu — dokument odsouhlasený formálními zástupci všech zainteresovaných stran a později schválený také Radou bezpečnosti OSN. Mělo jít vskutku o velkou věc — o definitivní tečku za izraelským decimačním tažením započatým po útocích z října 2023 a všemi přijatý rámec k postupnému zlepšování poměrů, byť mnohými zároveň v četných ohledech kritizovaný.

Nyní, po zhruba deseti měsících, je zjevné, že se naplnily všechny obavy, jež jsme nastiňovali v našem hlavním textu o plánu z loňského října: z hlediska cesty k míru zůstalo toliko u první fáze, která v podstatě odpovídá obyčejnému, již dříve vyhlašovanému pseudopříměří; z hlediska situace na místě se přitom zlepšilo jen málo.

Ano, oproti první polovině roku 2025, kdy ještě neplatil klid zbraní, umírá výrazně méně lidí — od října 2025 do srpna 2026 evidují palestinské zdroje 1283 zabitých, zatímco od ledna 2025 do října 2025 šlo o více než deset tisíc.

Přeživší dva miliony obyvatel Pásma byly však izraelskou armádou napresovány do pobřežní zóny o rozloze necelé třetiny původního Pásma Gazy a zde jsou drženy v izolaci. I podle smluvené dohody přitom mělo Palestincům zůstat nejméně 47 procent území. Izraelská armáda ovšem demarkační tzv. žlutou linií několikrát posunula.

Za linií zůstává nepřístupná izraelská „bezpečnostní zóna“, kde se ve velkém demolují ruiny domů, odstraňují stopy proběhlé destrukce, a podle mnohých i genocidy, staví se dělící valy a budují základny.

Dohodnutý Trumpův plán říká, že spolu s odzbrojováním Hamásu se mají Izraelci z této oblasti stáhnout a podržet si jen úzký koridor u vlastních hranic. Bezpečnost v Gaze mají pak zajišťovat marocké, indonéské, albánské a další neutrální jednotky. Zatím je nicméně izraelská zóna naopak rozšiřována, oficiálně z „bezpečnostních důvodů“.

Donald Trump, nervózní z listopadových voleb do Kongresu, ohlásil před několika dny novou dohodu s Hamásem, tentokrát o detailech odzbrojení a dalším pokroku. Benjamin Netanjahu, který vede vlastní kampaň před říjnovými volbami do Knessetu, ji ale odmítl — dokud prý Hamásu zůstane byť jediná pistole, izraelští vojáci nikam z palestinského Pásma neodejdou.

Dvě třetiny Gazanů žijí aktuálně v provizorních přístřešcích a další pětina v ruinách, přičemž Izrael zakázal v rozporu s dohodami dovoz nejenom maziv a náhradních dílů do generátorů a vodních pump, ale i jakýchkoliv tyčí či dřev tlustších než jeden centimetr. Ty se používají právě ke stavbě obydlí.

Kamionů s pomocí celkově se pouští do Gazy pořád jen 150 až 250 denně — třetina či polovina z počtu, který by byl dle humanitárních organizací potřeba.

Optimistické výklady hovoří stále o světlé palestinské budoucnosti v nové Gaze bez Hamásu, vystavěné za peníze arabských monarchií. Její předzvěstí má být Zelený Rafáh — zrekonstruovaná oblast s vodou, elektřinou a nouzovým bydlením, avšak bez palestinské kontroly, do níž chtějí Izraelci v budoucnu přesídlit „zájemce“, u kterých rozvědka potvrdí, že nejsou teroristé. Završením má být pak nějaká obdoba Projectu Sunrise, respektive Kushnerovy zonace, měnící celé palestinské Pásmo v developerský sen, samozřejmě bez vlastní suverenity.

V realitě se ovšem ani tato budoucnost téměř nepřiblížila. Američané s Izraelci soustavně jednají, avšak tito jim jako ústupky nabízejí spíše jen korekci svých dodatečných opatření: rozvolnění nových restrikcí na dovoz pomoci do Pásma, omezení pokračujících úderů v palestinské části Gazy — na něž má podle dohody Izrael právo jen při bezprostředním ohrožení — či posun části žluté linie zpět.

Na hranici mezi Gazou a Izraelem demonstrují osadníci, kteří se dožadují území v Pásmu pro sebe, přičemž panují obavy, že pokud zůstane po říjnových volbách u moci současná Netanjahuova koalice, část Gazy se jim skutečně přenechá. Ve vlastní Gaze se přitom řeší choroby ze strádání, přemnožení krys a stále je pohřešováno pět až osm tisíc lidí, jejichž těla zůstávají nejspíše ve vojáky zabrané části Pásma pod sutinami.

Humanitární organizace i jejich domovské státy stále bezvýsledně protestují proti izraelským restrikcím, jež doléhají na jejich působení. Do Gazy nebyl ani po deseti měsících od vyhlášení příměří vpuštěn jediný nezávislý novinář — tedy pokud se nepočítají oficiální exkurze v zóně organizované izraelskou armádou.