V jednom starém sovětském vtipu je jistý muž zatčen za to, že na Rudém náměstí rozdává prázdné nepotištěné letáky. „Proč jste na ně nic nenatiskl?“ ptá se ho policista. „A proč bych to dělal?“ zní odpověď. „Beztak už to všichni vědí.“

Za poslední tři roky se izraelská společnost stala mistrem v umění nevědět, co už vědí všichni. Každý Izraelec ví, že Netanjahu odmítl zřídit nezávislou komisi, která by vyšetřila události 7. října, a to i přes naléhání rodin obětí a tlak široké veřejnosti. Namísto toho izraelský premiér podpořil politicky jmenovanou komisi s odůvodněním, že nezávislý vyšetřovací orgán by proti němu byl zaujatý.

Každý také ví, že téměř tři roky po největším selháním bezpečnostních složek v dějinách moderního Izraele míří Netanjahu k dalším parlamentním volbám, aniž by se ono selhání stalo předmětem nezávislého vyšetřování. V červenci jeho vláda sdělila Nejvyššímu soudu, že do voleb žádné šetření neproběhne.

Co tedy vlastně změnila ona reportáž, kterou před nedávnem zveřejnil izraelský liberální deník Haaretz? Novináři deníku Haaretz v ní přinesli informaci, že Netanjahu dostal od prezidenta Spojených arabských emirátů Muhammada ibn Zájida pouhých deset dní před 7. říjnem výslovné varování, že se útok chystá — což Netanjahu vehementně popírá. Tím především odhalili charakteristický rys muže, který už třetím rokem drží jako rukojmí celý Blízký východ. Zdá se totiž, že i Netanjahu je mistrem v umění nevědět, co ví.

Během tři roky trvající totální destrukce Gazy a bombardování Libanonu a Íránu se převažující izraelský výklad pevně držel svého casus belli: vraždění nevinných civilistů 7. října. V tomto jednoduchém příběhu překonali krvežízniví teroristé hraniční plot, aby spáchali nevýslovná zvěrstva, a vše, co následovalo, bylo nevyhnutelnou odpovědí na jejich útok.

Deník Haaretz tuto přímočarou rovnici poněkud zkomplikoval. Pokud jsou jeho zjištění pravdivá, masakr 7. října byl katastrofou, před níž byl izraelský premiér výslovně varován, a přesto se rozhodl neinformovat šéfy bezpečnostních složek.

V zemi, kde se o známých pravdách nesmí vědět — nebo se přinejmenším nesmějí vyslovit —, představují problém naopak ti, kteří se rozhodnou mluvit o nich nahlas. A tak místo aby Netanjahu umožnil zřízení nezávislé vyšetřovací komise, která by odhalila, co věděl před 7. říjnem, rozhodl se vytáhnout do boje proti deníku, který takové obvinění zveřejnil — a oznámil, že se chystá Haaretz žalovat pro pomluvu.

V incidentu se jako v mikrokosmu zrcadlí obraz celé izraelské společnosti. Zdá se, že většina Izraelců trpí přinejmenším od jisté doby komplikovaným vztahem k pravdě. Válečné zločiny se nestaly; a pokud ano, je to jedině správně. Palestinci v Gaze hladoví, ale také hlad jen předstírají; počet obyvatel Gazy za poslední tři roky jen narostl, stejně jako jejich břicha. Věci se dějí, ale vlastně taky ne. Je to pravda, ale nesmí se to říkat světu, a pokud to světu řeknete, pak jste vy sami potížisté.

Juval Abraham a Rachel Szorová měli tu odvahu říct pravdu světu. Jejich celovečerní dokument NAZA, který získal zvláštní cenu poroty na filmovém festivalu v Benátkách, se zakládá na svědectví čtyřiadvaceti izraelských vojáků a důstojníků zpravodajských služeb.

Ti v něm vysvětlují, jakým způsobem armáda rozhodovala o tom, kolik palestinských civilistů smí zemřít při každém jednotlivém útoku na Gazu; popisují mašinérii, která činí z lidského života pouhou „vedlejší ztrátu“. Ministr kultury Miki Zohar v reakci na uvedení dokumentu požádal ministra vnitra, aby ověřil možnosti, jak zbavit Abrahama a Szorovou izraelského občanství, a označil je za zrádce vlastní země.

Znát pravdu v soukromí je povoleno. Izrael je malá země a každý zná někoho, kdo v Gaze sloužil jako voják — nebo aspoň zná někoho, kdo zná někoho. Izraelci mají dostatečné množství informací o tom, co se v Gaze děje. Problém nastává, když se o tom mluví.

Ve své knize States of Denial rozlišuje sociolog Stanley Cohen, který prožil velkou část života v Izraeli, různé formy popírání skutečnosti. Existuje popírání doslovné: nestalo se to. Vedle toho existuje interpretační popírání: stalo se to, ale ne tak, jak tvrdíte. A konečně existuje také popírání implikační: stalo se to, ale znamená to něco jiného, než si myslíte, a nevyplývá z toho žádná morální odpovědnost.

Všechny tři typy popírání reality koexistují v Izraeli v nebývale harmonické souhře. V Gaze lidé nehladoví; je tam nedostatek potravin, ale může za to Hamás; civilisté možná trpí, ale válku začal Hamás a v každé válce trpí civilisté.

Nejde v pravém smyslu o popírání, a nejde ani o nevědomost. Ale ať už je to jakkoli, závěr z toho plyne vždy stejný: Izrael se nedopouští ničeho špatného.

Vyrůstala jsem v Izraeli, kde bylo naprosto nemyslitelné, že by se země dopouštěla systematického útlaku a týrání Palestinců — a přesto se to dělo. Od dětství nám vštěpovali, že izraelská armáda je nejmorálnější na světě, a pěstovali v nás představu Židů jako věčných obětí a státu Izrael coby jejich ochránce.

O založení Izraele a o Nakbě jsme se učili v tomtéž duchu: Palestinci nebyli vyhnání, ale sami utekli. A utekli proto, že je k tomu vyzývali arabští vůdci. A pokud vyháněni v jednotlivých případech byli, šlo jen o nešťastný důsledek války, kterou začali sami Arabové.

V dokumentu Tantúra izraelského režiséra Alona Schwarze vypovídají veteráni z brigády Alexandroni o hromadném střílení civilistů, jehož se účastnili po dobytí izraelské vesnice Tantúra v roce 1948 — na kameru o tom mluví s naprostou samozřejmostí a občas se i zasmějí takovým věcem, jako je znásilnění. Masakr sám však zpochybňují.

Naše škola se nacházela pouhých pár kilometrů od Tantúry, ale o událostech, které se tam staly, nám nikdo neřekl. Nakba v izraelské kolektivní paměti neexistuje: ví se sice o ní, ale nesmí se stát součástí historie.

V tomto morálním univerzu představuje utrpení Palestinců problém. Pokud jsou Židé oběti, pak je Izrael jejich útočištěm a izraelská armáda silou, která je chrání — co si ale počít s Palestinci, kteří jsou obětí židovské moci?

Izraelská kolektivní psyché se brání představě Palestinců jako vražděných, vyháněných, záměrně vyhladovělých, znásilňovaných a mučených civilistů: jsou proto vždy vykreslováni jako teroristé, podporovatelé teroristů, lidské štíty, jako lidé, kteří si zvolili Hamás nebo mezi nimiž Hamás operuje a jejichž děti jsou budoucí teroristé.

Jejich utrpení je možná opravdové, ale v žádném případě nejde o utrpení nevinných lidí — anebo aspoň jejich utrpení není tak reálné jako utrpení Židů. Ať už Izraelci vysvětlují dění v Gaze sami sobě či druhým jakkoli, za utrpení Palestinců nikdy nemůže jejich stát.

A úplně to samé platí o Netanjahuovi: ať už vysvětluje svá rozhodnutí a svá selhání jakkoli, za jejich důsledky nikdy nemůže on sám. Existuje určitý typ liberálních sionistů, kteří si rádi namlouvají, že lidé jako Netanjahu, Ben Gvir a Smotrič Izrael mravně rozložili.

Ve skutečnosti jsou však tito politici pouhým produktem politického systému, jehož základy byly položeny dávno před nimi: systému, který si vybudoval zcela výjimečnou beztrestnost a opakovaně umožnil těm u moci přenášet zodpovědnost za důsledky svých činů na druhé.

V tomto systému není Netanjahu nutně zodpovědný za události 7. října. Selhaly bezpečnostní složky; selhala armáda; Izrael oslabily masové protivládní protesty; levičáci jsou pátou kolonou ve státě. Odpovědnost se šíří jako kruhy na vodě k ostatním, a hlavně co nejdál od člověka, který vládl Izraeli prakticky celých patnáct let před 7. říjnem.

Netanjahu může žalovat deník Haaretz za pomluvu; Miki Zohar může vyhrožovat režisérům filmu NAZA, že jim odebere občanství. Stejně jako onen sovětský muž, který byl zatčen za šíření prázdných letáků, ani Haaretz nám nesděluje nic nového. Jen se dopouští toho přečinu, že říká nahlas to, co všichni vědí, ale vědět nemají.

Z anglického originálu psaného pro Deník Referendum „Netanyahu and Haaretz: The known must remain unknown“ přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.