Celé dopoledne si píšu se svým kamarádem Jazanem a snažím se pochopit, proč chce v nadcházejících izraelských volbách volit. Jazan žije v arabské vesnici v Galileji a podle něj tam řada jeho vrstevníků volit nepůjde.

Někteří mají za to, že je systém zmanipulovaný a nezáleží na tom, kdo zemi povede. Jiní dokonce dávají přednost pravicové vládě: u židovských jestřábů alespoň vědí, na čem jsou, na rozdíl od „levice“, která má líbivé řeči, ale ve skutečnosti není o nic lepší — možná ještě horší. A pak jsou tu lidé, kteří věří, že židovský stát dlouho nevydrží, a až zanikne, skončí i jejich trápení.

Jazan však 27. října volit půjde. Doufá, že se změní policejní sbor, který se podle něj proměnil v „mafii“. Osobně zná případy, kdy policie prozradila šéfům gangů totožnost svědků. Jazan se domnívá, že policie kriminalitu v palestinských komunitách v Izraeli záměrně přiživuje.

Méně jistý si je tím, zda Šin Bet k vytváření arabských zločineckých organizací využívá palestinské občany, kteří pro ni pracují jako informátoři. Ani tuto možnost ale nevylučuje.

V zemi, kde počet vražd v posledních letech dosahuje rekordních hodnot, není takové podezření ničím výjimečným. Z 240 případů vražd zaznamenaných v palestinské komunitě v Izraeli v roce 2025 se do začátku roku 2026 podařilo objasnit jen dvacet.

Míra objasněnosti vražd palestinských občanů tak činila 8,3 procenta, ve srovnání s přibližně dvěma třetinami v židovské společnosti. Ať už jde o systémově založené zanedbávání, nebo záměrné zásahy, násilí postihuje arabské občany Izraele v nepoměrně větší míře. Pro srovnání: v roce 2015 bylo mezi palestinskými občany Izraele zavražděno 58 lidí.

„Takže jak je to, je Izrael demokracie?“ ptám se Jazana. Zasměje se. „Samozřejmě že ne… Není to úplná diktatura, ale demokracie to taky není. Co jiného ale můžu dělat? Volím, protože věřím, že jsou tu mezi Židy a Araby i dobří lidé — a třeba takhle dostanou šanci něco změnit.“

Naléhám dál: „A co Gaza?“ „Ať si tam postaví promenádu, ale my chceme, aby Bibi zmizel z našich životů.“ Jazanovi jde především o každodenní život a problémy, které se ho bezprostředně dotýkají.

Kdo má právo rozhodovat?

Mnozí židovští izraelští voliči si také přejí, aby Netanjahu zmizel z jejich životů. Strana Jašar (v překladu „Čestný“) Gadiho Eisenkota vede v některých průzkumech. Jašar se ale také hlásí k pojetí Izraele jako národního domova židovského národa a klade důraz na bezpečnost a vojenskou službu.

Od Netanjahuova Likudu se liší snad jen slibem, že bude řešit Bibiho korupční kauzy. Eisenkot navíc prohlásil, že v současnosti nevidí žádnou arabskou stranu, která by přijala jeho podmínky pro vstup do vlády pod jeho vedením. Ani jedna z těchto dvou dle průzkumů nejsilnějších stran nezpochybňuje samo paradigma Izraele jako židovského státu.

Židovští voliči se tedy zabývají ochranou demokracie — ale jen pro sebe. V průzkumu Izraelského institutu pro demokracii, který proběhl od 31. srpna do 3. září 2026, uvedlo 68 procent židovských respondentů, že zásadním faktorem při rozhodování, které straně dají hlas, jsou pro ně události ze 7. října 2023.

To, co následovalo — 74 469 Palestinců zabitých v Gaze; nejméně 1122 Palestinců, včetně 246 dětí, zabitých na okupovaném Západním břehu a ve východním Jeruzalémě; 8956 lidí zabitých v Libanonu; a nejméně 3636 lidí zabitých v Íránu při americko-izraelských úderech, z toho 1701 civilistů, podle údajů organizace HRANA — do úvah židovských izraelských voličů nevstupuje. Stejně tak do nich nevstupují miliony lidí, kteří byli od října 2023 vysídleni a zbaveni střechy nad hlavou.

Výsledky těchto voleb ovlivní životy milionů lidí, kteří nemají právo volit: 2,1 milionu Palestinců v Gaze, 3,4 milionu Palestinců na okupovaném Západním břehu včetně východního Jeruzaléma a 8,1 milionu Palestinců v diaspoře. Jejich přežití, svoboda, rodinné vazby i vyhlídky na návrat do domovů, z nichž byli vyhnáni, závisejí na rozhodnutích nové vlády.

Židovský a demokratický?

Takzvaná jediná demokracie na Blízkém východě se opakovaně pokouší vyloučit z voleb arabské strany a palestinské kandidáty, jako je Sámí Abú Šeháde. Tyto pokusy nepřekvapí, vezmeme-li v úvahu článek 7a izraelského Základního zákona o Knesetu (tzv. „základní zákony“ v Izraeli nahrazují ústavu, kterou stát nikdy nepřijal). Tento článek stanoví jako jeden z možných důvodů pro vyloučení kandidáta či kandidátní listiny z voleb popírání existence Izraele jako židovského a demokratického státu.

„Židovský a demokratický“ je podle izraelského disidenta Ronnieho Barkana eufemismus pro „sionistický apartheid“. Nejvyšší soud při výkladu článku 7a skutečně zařadil mezi „základní“ židovské charakteristiky státu právo každého Žida přistěhovat se do Izraele — „státu, v němž bude židovská většina“.

Požadavek na zachování židovské většiny je samozřejmě v rozporu s představou státu pro všechny jeho občany. V roce 2018 Kneset tuto nerovnost výslovně zakotvil v Základním zákoně o Izraeli jakožto národním státu židovského národa, který stanoví, že právo na národní sebeurčení v Izraeli „náleží výhradně židovskému národu“.

Kandidát nebo strana podporující palestinské právo na návrat by podle této definice mohli být snadno vyloučeni z voleb. Ronnie je proto přesvědčen, že volit v izraelských volbách je „horší než narukovat do izraelské armády“.

Právě demokratická fasáda podle něj umožnila Izraeli pokračovat v genocidě. Bez ní by bylo snazší pojmenovat problém: Izrael není demokracií a z definice jí ani být nemůže.

Jako oběti domácího násilí

Nejisté postavení palestinských občanů Izraele v politice připomíná chování oběti domácího násilí, která se snaží zůstat v bezpečí. Stačí jediné špatně zvolené slovo — a tvrdě na to doplatíte.

Tak letos vypadaly pokusy o vyloučení z voleb v praxi: Itamar Ben Gvir, politik přímo odpovědný za to, že osadníkům zajišťuje další zbraně a směřuje veřejné peníze osadnickým organizacím, kandidovat smí. Ústřední volební komise letos zamítla návrh na vyloučení jeho strany Ocma Jehudit z voleb.

Sámí Abú Šeháde — politik, který 8. října napsal, že útok byl „z vojenského, politického a strategického hlediska významnou historickou událostí“ — naopak svou kandidaturu stáhl poté, co soudci naznačili, že většina senátu by jeho vyloučení potvrdila.

Abú Šeháde sám uznal, že některé formulace v jeho článku byly nevhodné. Přesto to má vážné důsledky pro jeho politickou kariéru: v těchto volbách nebude kandidovat. Kontrast s Itamarem Ben Gvirem, který pomáhá vyzbrojovat osadníky terorizující Palestince, ale sám přitom kandidovat může, bije do očí.

Hlasování jako projev solidarity

Čím dál tím méně demokratická povaha voleb ale paradoxně některé lidi vede k přesvědčení, že účast v nich je důležitější než kdy dřív. „Nevěřím, že se svých práv domůžeme křikem nebo položením otázky v Knesetu,“ říká Wahbe Badarne, společenský a politický aktivista, který rovněž patří k Palestincům s izraelským občanstvím.

„Věřím, že naše práva nám pomůže prosadit lidový boj v ulicích: zabránit konfiskaci půdy, zajistit bydlení, zastavit demolice domů, chránit vesnice v Negevu… a vyhovět bezpočtu dalších požadavků palestinských občanů Izraele.“ Wahbe se nikdy voleb do Knesetu neúčastnil a říká, že rozumí výzvám některých politických proudů v arabské společnosti k bojkotu voleb — a také je podporuje.

Letos však půjde on i jeho rodina poprvé v životě volit. „Musíme skoncovat s rasismem a fašismem. Žiju v obrovském strachu a všichni bychom měli vyrazit k volbám v co nejhojnějším počtu…“ vysvětluje.

Izraelští antisionisté představují jen nepočetnou menšinu, velká část z nich Izrael opustila a odešla do Evropy. Mnozí z těchto exulantů mi řekli, že považují hlasování za zbytečné: v nejlepším případě za symbolické gesto, které nemůže přinést skutečnou změnu. Uvnitř Izraele jsou však antisionisté v této otázce rozdělení.

Ruti Antoinette Lavieová, zkušená aktivistka žijící v Izraeli, říká, že už řadu volebních období vystupuje proti bojkotu voleb do Knesetu. Dnes věří, že volit je důležitější než kdy dřív: „Židovský stát vstoupil do nové, hrozivější fáze, v níž truchlit, hněvat se a žádat pomstu a moc smějí jen Židé, zatímco Palestincům nezbývá než mlčet a doufat, že je mezitím nezabijí nebo nevyženou — a právě proto jsem o to pevněji přesvědčená, že musíme jít volit,“ říká.

Ruti si nemyslí, že výsledek voleb může přinést změnu. Jejím vodítkem je palestinský pojem sumud neboli „houževnatost“, který si jako Židovka osvojila: „Rozhodla jsem se, že nehledám ‚úspěch‘, ‚naději na řešení‘ ani ‚řešení‘. Držím se pojmu sumud. Rozhodla jsem se, že jako Židovka nebudu Palestincům říkat, co mají dělat, ani když s tím, co dělají, nemusím vždycky úplně souhlasit. Mou úlohou je projevovat solidaritu: být s nimi a nenechat je v tom samotné.“

„Pomůže to? Nemám tušení. Někdy se dějí zázraky a objeví se možnosti, se kterými jsme nepočítali. Zatím si myslím, že právě tohle musíme dělat — samozřejmě prostřednictvím aktivismu. Ať se stane cokoli, udělám, co bude v mých silách, abych byla oporou těm, kdo potřebují někoho po svém boku — i když čelí útokům ze všech stran.“

Je paradoxní, že je debata o izraelských volbách takto vyhrocená, přestože scénáře možných výsledků nenabízejí žádné skutečné alternativy. Když se rozhlédneme po pozicích drtivé většiny kandidující stran, vidíme, že suverenita obyvatel Gazy není na pořadu dne, a stejně tak se neuvažuje o opuštění myšlenky „židovského charakteru“ Izraele. Je nepravděpodobné, že Izrael vyklidil ilegální osady na okupovaných palestinských územích nebo že by nová vláda uznala palestinský stát.

Výsledky voleb ovlivní životy téměř čtrnácti milionů Palestinců, kteří v nich ale nemohou volit. Ti, kdo volit mohou, avšak zásadně nesouhlasí s politickým systémem jako takovým, mohou svůj odpor dát najevo tím, že k volbám nepůjdou; jiní se rozhodují dát svůj hlas některé arabské straně, jejíž kandidáti však musí v izraelském systému našlapovat po špičkách. V Izraeli, kde se politika řeší na každém kroku, nabízí politický systém překvapivě málo skutečných možností ke změně.