Tento text není ani analýzou, ani komentářem, spíš je zpovědí a trochu nářkem. To, co chci vyjádřit, je bytostně subjektivní. Vlastně je to výkřik pronikavé bolesti, která není bolestí těla. Mnohem víc je to tísnivá bolest smutku a lítosti nad tím, jaké hrůzy jsme dopustili.

Ony hrůzy jsou takovým podivně perverzním způsobem, který se začíná jevit jako velmi neblahý modus naší vlastní existence, taky vlastně subjektivní. Prožívají je totiž jiní lidé. Nás se zdánlivě netýkají. Přesto jsou zároveň bolestivě objektivní, protože je dennodenně můžeme pozorovat, jakkoliv od nich raději odvracíme zrak.

Již v minulosti jsem se setkal s tím, že lidé v židovských paměťových institucích nedokázali zpracovat materiál k holokaustu Židů a k dějinám Židů a židovské kultury s elementární mírou historického a antropologického nadhledu. Představa výlučnosti židovského utrpení jim naprosto znemožňovala pojmout tato témata v kontextu dějin kategoriálního násilí a etnických čistek.

Naprosto jsem tehdy nechápal, jak je možné tak zatvrzele popírat, že jihoameričtí Inkové a Aztéci, nebo severoameričtí Siouxové či Šavanové a mnozí jiní v Africe, Asii, Austrálii byli nekompromisně etnicky (vy)čištěni, a že v tom ohledu sdílí něco z povahy utrpení a bezpráví židovského holokaustu. Jakkoliv mě to před těmi mnoha lety naprosto vyvedlo z míry, vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být cokoliv více než odborné selhání konkrétních lidí.

Když dnes vidím, jak si izraelští ministři pochvalují zařízení na věšení Palestinců vybavené vyhlídkami, z nichž rodiny budou nuceny sledovat popravy svých blízkých, když slyším izraelské diplomaty otevřeně mluvit o „přemístění“ všech Palestinců, když slyším obyčejné Izraelce hovořit o tom, že ještě nenarozené děti jsou teroristé, kteří si nezaslouží nic než smrt, když sleduji, že ředitel nemocnice v Gaze je bez obvinění držen ve vazbě a mučen prostě proto, že zatvrzele léčil nemocné a zraněné, když sleduji vojáky izraelské armády zabavující kojenecké mléko a léky, aby snad podvyživené kojící matky nemohly nasytit aspoň svá nemluvňata, když sleduji sadistické tzv. osadníky vláčející hospodářská zvířata Palestinců za svými auty k smrti, když sleduji buldozery vykořeňující palestinské olivové háje a srovnávající se zemí lidské příbytky, vodní nádrže i pítka pro dobytek před zraky těch, kdo je opečovávali, aby mohli žít, když vidím ozbrojené chuligány s pejzy, kipami a třásněmi cicjot šikanující pod ochranou armády Palestince v jejich vlastních domech a na jejich vlastních pastvinách, když sleduji sadistickou radost, s níž izraelští vojáci či civilisté likvidují mešity, školy, nebo aspoň znemožňují dětem do školy dojít, nedokážu v sobě vůbec pojmout tu nezměrnou míru sadismu, nelidskosti, neředěného zla, nespravedlnosti a naprosté zvůle.

Zygmunt Bauman před více než třemi dekádami v přelomové monografii Modernita a holokaust vysvětloval, jak je možné, že se milující otcové, vybavení všemi ctnostmi dobrého úředníka, mohli spokojeně podílet na systematickém vyhlazování Židů a Romů. Ukazoval v ní, jak klíčovou podmínkou bylo to, že vrazi vlastně nikdy nepřicházeli do styku se svými oběťmi.

Celý systém byl nastavený tak, aby prakticky nikdo v celé vražedné mašinerii, aspoň pokud byl ochoten trochu přimhouřit oči, nedohlédl skutečné výsledky své vlastní práce. Zřízenec prostě jen rutinně předepsaným způsobem vhodil do správného otvoru „deratizační pilulku“.

Úplně jiná skupina zaměstnanců pak čistila komory, do nichž dopadla, a zajišťovala zpopelnění pozůstatků. Žádný přímý kontakt s umíráním, žádné viditelné zabíjení.

Ještě před tím, než manažeři „konečného řešení“ vyladili vyhlazovací stroj k náležité industriální efektivitě, a do likvidace lidí se ještě investovaly drahé kulky a využívala lidská síla k tomuto účelu určených vojenských jednotek, dbalo se podle Baumana na to, aby v těchto jednotkách nebyli žádní vyšinutí jedinci se zálibou v krvi, sténání trpících a hrůze odsouzenců. Kvůli jejich nedisciplinovanosti vyplývající z nekontrolované slasti by se vyhlazovací mechanismus zadrhával.

Jakkoliv však mělo být vykonávání poprav zastřelením i díky dalším opatřením maximálně neosobní, selhávala tato forma likvidace na neschopnosti lidí výkon této práce dlouhodobě morálně unést. Prostě se dříve či později hroutili pod neúnosnou tíhou nelidskosti svého zaměstnání, což zase fungování celého mechanismu komplikovalo, brzdilo a prodražovalo.

Právě proto bylo třeba hledat cesty, jak veškerá viditelná spojení mezi pracovní aktivitou zúčastněných a smrtí, která byla produktem jejich každodenní dřiny, zpřetrhat. Stroj musel hladce a neosobně spojovat na sebe navazující činnosti, z nichž žádná sama o sobě nikomu neubližovala. Nikdo se tak bezprostředně nepodílel na vraždění, nikdo, až na pár konkrétních profesí, nezpůsoboval bezprostřední utrpení; všichni jen poctivě vykonávali svou každodenní dřinu, aby uživili své rodiny.

Obludně fascinující a drásavě úzkostná na tom, co dnes provádí Izraelci v Gaze a na Západním břehu Jordánu, ale vlastně už i v jižním Libanonu, je naprostá absence potřeby zakrývat a komplikovat spojení mezi nezměrným utrpením, ponižováním a vražděním a jednotlivými činy, které je přímo působí. Rozbíjení inkubátorů a dalšího nemocničního vybavení, ponižování a znásilňování uvězněných, dvojité zásahy, při nichž se nejdříve zaútočí na civilní cíl, aby byla následně rozstřílena záchranná služba usilující se pomoci raněným, donucení sanitky převážející rodící matku v kritickém stavu vypnout na kontrolním stanovišti motor, aby se vypnuly život udržující přístroje, zastřelení dítěte, jen tak, v náruči vlastní matky, střílení lidí na armádou provozovaných stanovištích „humanitární pomoci“; nic z toho není utrpení nebo smrt umožněná neviditelností důsledků, ale sadistické skutky uspokojující jejich pachatele snad právě samotným svým sadismem.

Čisté barbarství umožněné naprostou beztrestností a dehumanizací čehokoliv palestinského. Izrael se neobtěžuje zneviditelňováním, protože Palestinci vůbec nejsou lidé, ale škodná, a „každé palestinské nemluvně je nepřítel“, jak řekl bývalý poslanec za stranu Likud Moše Feiglin.

A právě to naprosto nedokážu zpracovat: jak jsme mohli nechat věci dojít tak daleko? Jak jsme mohli dojít do stavu, kdy naprostou sionistickou výlučnost, svévoli a nadřazenost nad vše, co jinde vnímáme jako právo, zcela bezvýhradně akceptujeme jak samozřejmost a úplně normální stav věcí?

Jak se mohlo stát, že jsme svou dlouhodobou nekritickou podporou umožnili, aby se v Izraeli někdo, schopný tak nekonečného barbarství, dokázal druhý den podívat do zrcadla a ani se nepozvracet? Aby se dokázal usmívat do očí vlastní přítelkyně a neviděl v nich pláč a zoufalství ženy držící ve zkrvavených rukách bezvládné batole, které odstřelil, protože mohl?

Snadno se smířím s tím, že je něčeho takového schopna skupina vyšinutých šílenců, avšak neumím emocionálně strávit to, že něco takového přijde úplně normální a v pořádku celé — nebo aspoň výrazně většinové — části izraelské společnosti. Třesu se, ani ne už vztekem, ale nekonečnou bezmocí, že se na tom většina izraelské společnosti dokáže podílet nebo jí to je aspoň úplně jedno, a že tomu dokáže celý svět úplně nečinně přihlížet, nebo to dokonce schvalovat.

Jako sociální vědec chápu, že takové brutality, sadismu a zvůle mohou být schopni klidně i někteří moji usměvaví sousedé, když se jim dá příležitost, jak to v devadesátých letech zažila na vlastní kůži řada lidí, kteří nedobrovolně opustili své domovy v Bosně a Hercegovině, nebo už je včas opustit nestihli. Zároveň však odmítám přijmout, že něco takového dokážeme přejít jako běžnou denní zprávu, něco, co nestojí ani za chvilku zastavení.

Izraelská společnost je zjevně do základu nemocná, prolezlá rakovinou sadismu, pocitu výlučnosti a naprosté beztrestnosti. Společnost, která to dokáže přecházet mlčením, je ale vážně nemocná také. Na co se máme připravovat zítra, když dnes nám toto čistokrevné barbarství nestojí ani za pozdvižené obočí?