Týden a půl uklidňovali společně izraelský premiér, vládní mluvčí i americký velvyslanec v Jeruzalémě rozruch, který vyvolal na začátku září Netanjahuův ministr obrany Jizrael Kac. Ten totiž na akci deníku Jediot achronot (Ynet) řekl, že Izrael má připravený plán vystěhování Palestinců z Gazy a pouze čeká na souhlas USA. Zároveň uvedl, že problém Gazy nemá jiné řešení.

Premiér Netanjahu začal v reakci líčit, že jde o těžko realizovatelnou věc, a velvyslanec Huckabee rovnou vysekl, že žádný takový plán neexistuje. Ve středu 16. září se ovšem Kac ozval zase. Doslova uvedl: „Izraelské ozbrojené síly jsou připraveny — jakmile dostanou rozkaz ke zničení Hamásu — dokončit práci, abychom mohli implementovat migrační plán.“

Kac má v současné Netanjahuově vládě roli drsného muže strany Likud, který se snaží rétoricky konkurovat lídrům malých extremistických stran v koalici, z nichž Netanjahu udelal mocné ministry: Becalelu Smotričovi a Itamaru Ben Gvirovi. Ti mluví o vysídlování z Gazy ještě přímočařeji. Přející tisk tudíž v posledních dnech zaplavila ujištění, že Kacovy výroky je třeba chápat v kontextu příprav na říjnové parlamentní volby, že měl ministr na mysli toliko dobrovolné přesuny a že „nikdo neplánuje Palestince z Gazy vysídlit proti jejich vůli“.

Otázkou pak ale tedy je, co vlastně kdo v Izraeli ohledně Gazy reálně plánuje. Lídr liberální části izraelské opozice Jair Lapid měl plán předat odpovědnost za kontrolu a rekonstrukci Gazy na osm let Egyptu, výměnou za odpuštění části egyptského dluhu. Liberálové však říjnové volby nevyhrají. Zvítězit by mohl lídr nového volebního bloku Jašar, bývalý náčelník generálho štábu Gadi Eisenkot, jemuž padl při tažení v Gaze v roce 2023 syn. Ten vidí budoucnost Gazy v protektorátu arabských monarchií, v rámci nejž budou ekonomické a civilní záležitosti řidit palestinští technokraté.

To je nicméně plán až pro vzdálenou budoucnost. V blízké budnoucnosti slibuje Eisenkot ponechat Izraeli v Gaze nárazníková pásma a právo provádět další vojenské akce, přičemž jinak se míní držet Trumpova mírového plánu. Ten přitom s vystěhováváním také místy koketuje. Trump sám mluvíval o „dočasné relokaci“ Palestinců a k tomu dodával: „V Gaze to nikdy nefungovalo. Kdybychom našli odpovídající místo, respektive místa, a něco fakt hezkého jim tam postavili. Myslím, že by to bylo lepší než vracet se do Gazy.“

Netanjahuova politika

Zatím stále ještě vládnoucí Likud a Benjamin Netanjahu oscilují mezi formálním souhlasem s Trumpovým plánem a vlastní politikou postupného zabírání čím dál větší části Gazy armádou. V čase vyhlášení aktuálního příměří na podzim 2025 zabírala izraelská „bezpečnostní zóna“ 53 procent Gazy; nyní je to už přes 70 procent.

Na několika málo místech v zabrané části Gazy se teď (a právě až teprve teď — od léta 2026) začínají budovat základy nové civilní infrastruktury pro ty palestinské „zájemce“, které izraelská rozvědka prověří a potvrdí, že nepatří k Hamásu. To je dle jedněch předobraz nové okupované Gazy podle Netanjahuových představ — Gazy, jež bude rozdělena na zelené zóny k žití a červené k boji. Dle jiných v ní ale vyroste pod Netanjahuovým vedením jen další internační tábor, přičemž nic dalšího už Palestinci nikdy nedostanou.

Svoje vlastní rekonstruční projekty má sice připravené také skupina zmocněnců utvořená pod autoritou Trumpovy Rady míru s mandátem Rady bezpečnosti OSN, v níž jsou Palestinci zastoupeni. Tu ovšem Izrael dosud, tedy v podstatě rok od vyhlášení příměří, do Gazy vůbec ještě ani nevpustil. Skupina měla pracovat s úvodním rozpočtem 18 miliard dolarů, přičemž náklady rekonstrukce Gazy odhadla na 71 miliard. Teď v září při jednání během zasedání Valného shromáždění OSN Donald Trump ohlásil, že se začne s projekty za 2,45 miliardy, avšak na účtech je dle BBC zatím reálně pouze 0,28 miliardy dolarů.

Věčná teorie vyhnání

Mezi Palestinci je už po dekády rozšířena teorie, že Izraeli nejde o nic jiného než o odstranění palestinského živlu z prostoru celé domoviny od moře po Jordán, a tedy i z Gazy — že chce jednoduše část populace Gazy pobít či umořit, část vyhnat a část možná ponechat v služebném postavení. Dvouletá devastační kampaň v reakci na teroristický útok Hamásu z 7. října 2023 i všechno následující dění, nesoucí prokazatelné rysy genocidy, tato přesvědčení jen posílily.

V současné politické atmosféře ve světě, respektive v klíčových zemích, si ovšem ani takový Itamar Ben Gvir netroufá mluvit přímo o vyhnání; i on ve svém vlastním plánu pro Palestince hovoří o „dobrovolné emigraci“ 1,9 milionu Gazanů v horizontu sedmi let. Indicií, že Izraelci chtějí Palestince skutečně alespoň z větší části vysídlit, ovšem skutečně stále přibývá.

I když se odpočtou historizující výklady a starší iniciativy, stále zde máme spolu s citovanými výroky politiků konkrétní vyjednávání s Jižním Súdánem, Kongem či arabskými zeměmi o případném přijetí vysídlenců i nejrůznější dílčí oficiálně schválené iniciativy, které jdou stejným směrem.

Pravda, jsou tu i jiné nápady, jako Trumpova-Kuschnerova developerská vize riviéry, která slibuje rozdělit mezi Gazany virtuální měnu, za níž si pak půjde údajně koupit nemovitost po přestavbě pásma na luxusní rezort. Když ale vyjdeme z reality dnešní Gazy — Gazy rok po uzavření příměří, kde se stále útočí, kde platí blokáda a kde až na vybrané lokality stále neprobíhá žádná rekonstrukce — závěr odpovídá spíše chmurné perspektivě.

Bezmála všichni Gazané mají po třech letech násobnou zkušenost s vyháněním a nuceným přesídlováním. Byť se vše odehrávalo zatím jen uvnitř Pásma, vazby na majetek i původní domov se narušily, o psychické zátěži ani nemluvě.

Do Gazy stále není v dostatečném množství vpouštěna ani humanitární pomoc, natož další zboží, zásoby či stavební materiál. Bezpečnostní a zdravotní situace hovoří sama za sebe. Třebaže přímé snahy o vysídlení Palestinců vně celou domovinu lze identifikovat zatím jen v uvedených náznacích, konkrétní politiky, jejichž společným důsledkem je zhoršování životních podmínek v Gaze až k hraně přežití, jsou zmapovany dobře.

Část pozorovatelů vídí v řečeném vskutku už záměrnou strategii, jejímž konečným cílem je právě vyhnání. Například izraelská lidskoprávní organizace Becelem má za to, že se podobná politika vede v menším i vůči Západnímu břehu. Jiní však mluví stále o dílčích chybách a politováníhodných, leč nezamýšlených důsledcích jiných problémů a věří ve změnu po nadcházejících volbách.

Ať tak či tak, hrozba se nezdá být ještě neodvratná. Stále je cítit obecný požadavek připravovat plány pro lepší časy. Stále není přípustné mluvit o vysídlení jinak než jako dobrovolné eventualitě, a to ještě ve specifickém kontextu. Patří se tak nyní věnovat zvláště soustředěnou pozornost budoucnosti Gazy a tomu, kdo a jak o ní smýšlí i kdo a jak konkrétně brání, aby se tamní podmínky k životu lepšily.

Všichni přeživší izraelští rukojmí z říjnových útoků jsou už doma. Hamás je v Pásmu z bezpečnostního hlediska úplně izolován. Pokud skutečně existuje plán připravit Gazany na vysídlení prostřednictvím udržování podmínek k nežití, vyjde najevo z vývoje v dalším půlroce.