Čas od času tu v bezprostředních komentářích k výsledkům českých voleb formulujeme tezi, že nejkompetentnější součástí českého politického provozu jsou voliči. Samozřejmě ne každé výsledky voleb v živé paměti mohou posloužit jako argument na podporu této teze, nicméně o letošních volbách komunálních a o prvním kole voleb senátních to platí takřka beze zbytku. Jako obvykle tu nabízíme několik prvních postřehů k výsledkům voleb.

1. Senát je opravdu pojistkou demokracie

Výsledky voleb senátních byly do určité míry jasné předem. Politická divize Babišova holdingu, známá též jako ANO v nich nedokázala uspět nikdy. Aby v Senátu babišovci změnili poměr sil, museli by výrazně — většinově — vyhrát nejméně dvoje senátní volby v řadě. Zatím se jim ovšem nepodařilo ani jednou dosáhnout ani na třetinu mandátů, jejich maximem je osm ze sedmadvaceti ve volbách před dvěma lety. Po šesti dvouletých volebních cyklech, v nichž babišovci vůbec nějaké mandáty získali, jich mají celkem dvanáct a přestože letos obhajují pouhý jeden, na žádný průlom to ani tentokrát vskutku nevypadá.

Jak jsme tu také již mnohokrát poznamenali, je to dáno tím, že zatímco ke sněmovním volbám lidé chodí ve velké míře se sociálně-ekonomickou motivací, k senátním volbám se vydávají primárně s motivací politickou — a je jich tudíž i podstatně méně: na každodenní sociální podmínky lidí má Senát pramalý vliv. Populistům se navíc potměšile vrací, že proti existenci Senátu často brojili — samozřejmě takto dlouhodobě snižují motivace svých stoupenců se voleb do něj účastnit.

Poté, co se ANO jako jedna ze zakládajících stran evropských Patriotů pro Evropu otevřeně přiřadilo na krajní pravici, visí pro ně senátní mandáty ještě výš nežli dřív. Senát tak opravdu účinkuje jako „pojistka demokracie“, tak jak to autoři Ústavy zamýšleli.

Mimochodem, pro autentickou socialistickou levici, až se tu začne sbírat z popela, to znamená, že by rozhodně neměla proti Senátu jako instituci brojit, ale naopak se cvičit v umění politické organizace při získávání senátních mandátů. Práh k získání postu senátora je tu stále relativně nízko.

2. Motofašisty a okamurasisty si nechte v Praze, na naší radnici je nechceme

Výsledky komunálních voleb ve větších městech nepřímo podporují naši analýzu výsledku voleb sněmovních, v němž nevidíme ani tak odraz masového příklonu české společnosti k nenávistné krajní pravici, byť nám tu nyní vládne, ale spíše projev potřeby odmítnout Fialovu vládu, která politicky, sociálně i kulturně předvedla žalostný výkon. Lidé potřebovali dát najevo, že pokračování vlády vedené ODS už nechtějí, a vzhledem k implozi české levice, se jim zkrátka nenabízela žádná jiná relevantní cesta, jak protest — veskrze oprávněný — projevit.

Jenomže něco jiného je poslat motofašisty a okamurasisty a ekipu Babišových podavačů do Prahy — v mnoha případech na truc liberálům, které zajímá, jak se žije „v regionech“, nanejvýš jako projev paternalistické starosti o zachování privilegií „spokojené třídy“ — a něco jiného je nechat si taková výstavní nemehla vládnout ve svém městě či čtvrti. Krajní pravici všude škodí, když vládne, protože její fantastická nekompetence je každodenně vystavována na odiv.

Samozřejmě k propadu okamurovců a macinkovců mnohde šťastně přispělo, že se navzájem spravedlivě podělili o svých sedm procent. Ale politická nešikovnost naštěstí patří k prapodstatě jejich charakteru.

3. Více lidí začíná vidět, že Babišovo ANO je principiální podvod

Obdobné vysvětlení se nabízí pro relativní oslabování Babišova ANO, a to i v místech, kde ve sněmovních volbách vcelku výrazně uspělo. Babišův projekt není úplně typickým představitelem protestní krajně pravicové populistické vlny, která se valí světem a jejímž nejvýraznějším příkladem — a také jedním z příkladů nejobludnějších — je Trumpovo MAGA hnutí, které zcela znetvořilo už předtím dosti ohavnou Republikánskou stranu v USA.

Představitelé daného proudu mají řadu společných rysů, jedním z nich je, že bezostyšně rutinně lžou a na všechny strany rozhazují sliby, aniž by měli v úmyslu je plnit, poněvadž základním smyslem jejich politického působení je střežit svá osobní privilegia, případně privilegia společenské třídy ultrabohatých či oligarchie, k níž sami často patří. I Trump podobně jako Babiš zvítězil ve volbách s mnoha velkolepými sociálními sliby, ani jeden je ale pochopitelně neplní: oba vládnou v zájmu svém osobním a v zájmu své oligarchické třídy.

K tomu samozřejmě v českých podmínkách patří, že Babišovo hnutí po své zárodečné fázi, v níž o jeho pravé podstatě ještě měli mnozí rozmanité iluze, dnes na komunální a regionální úrovni přitahuje především rozličné oportunistické šíbry, kteří ve značce ANO spatřují snadný výtah k moci a za svou účast jsou ochotni platit úplnou loajalitou k bossovi.

I zde patrně platí, že z nedostatku jiných možností jsou lidé Babišovo hnutí ANO ještě ochotni použít, aby vytrestali výstavně antisociální a fantasticky nekompetentní Fialovu vládu s vědomím, že Babiš jim z veřejného koláče nechá více drobků. Ale snad v rostoucí míře začínají také chápat, že se nejedná o instituci, které by chtěli svěřit své obce či čtvrtě.

4. Lidé se nechtějí vracet tam, kde jim bylo mizerně. A tak má ODS na kahánku

Z určité intelektuální pohodlnosti se tu udržuje dělba české politické scény na dva bloky, takzvaně nedemokratický a takzvaně demokratický. K takzvaně demokratickému se počítají všechny strany bývalé vládní koalice vedené ODS, kterou tvořily ještě STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a po určitý čas i Piráti. Takzvaný nedemokratický blok pak představují tři strany vládní koalice.

Jak jsme se ale pokusili nasvítit už v komentáři po sněmovních volbách, ve skutečnosti je současná česká politika spíše jakési kontinuum, napjaté mezi ultrapravicí a středem. Na nejodpudivějším okraji stojí formace PRO, vedená jediným českým opravdovým fašistou Jindřichem Rajchlem; u Macinky, Turka i Okamury z jejich fašounství a rasismu na sto honů čiší falešná vypočítavost a prospěchářský kalkul.

Základní — dnes v podstatě „mainstreamový“ — proud krajní pravice, jak se etablovala v posledních dvou dekádách v reakci na prohlubující se krizi liberální politiky v západních demokraciích, u nás představuje hnutí ANO: Babiš je českým protějškem a také formálním partnerem Orbána či Le Penové.

Jenomže ke krajní pravici v evropském kontextu patří i ODS: není žádnou náhodou, nýbrž výrazem jejích autentických ideologických východisek, že v Evropském parlamentu ODS zasedá v jednom klubu s polským Právem a spravedlností. Ostatně rozliční představitelé ODS se vůbec netajili sympatiemi k Trumpovi, Saša Vondra dokonce cestoval na jakýsi MAGA potlach do USA. ODS zkrátka nelze k „demokratickému“ táboru automaticky počítat, není to přesné.

Současně historicky je ODS představitelkou české polistopadové lumpenburžoazie a tvůrkyní politického systému, který Václav Havel svého času vcelku přesně charakterizoval jako mafiánský kapitalismus. Právě tento systém svým přirozeným vývojem zplodil Andreje Babiše i další obludné elementy české krajní pravice. Éra Petra Fialy byl jakýmsi pokusem vtisknout ODS lidskou tvář: postavit ji do principiální opozice k Babišovu ANO.

Byl to pokus úctyhodný, ale nevyšel. Patrně proto, že k principiálnímu potření toho, co Babiš politicky představuje, by ODS musela vstoupit do politického konfliktu nejenom s jedním oligarchou, ale s třídou oligarchie jako celkem. To samozřejmě nepřipadalo v úvahu, protože pro polistopadové zbohatlíky všeho druhu ODS vždy byla servisní politickou organizací. Proto ostatně ODS tak snadno uzavírala v krajích i městech koalice s ANO. A dělala by to znovu, kdyby mohla. A kde bude moci, dělat to nejspíše bude.

Čím dál více se ukazovalo, jako tomu bylo ostatně po celou její existenci už od Václava Klause, že ODS není ani tak proti mysli autoritářský způsob vládnutí jako fakt, že by jej neměla vykonávat ona sama. Fiala s pokusem o polidštění ODS zkrátka neuspěl, možná ani nemohl, a dnešní verze strany s modrou strakou ve znaku je v podstatě opět derivátem toho, čím byla v éře Nečase a Topolánka.

Je vcelku nabíledni, že česká politika nevybředne z marasmu, dokud se nepropracuje ke spolehlivé dlouhodobé skutečně demokratické většině, jejíž součástí ODS nebude. To je nejlepší letošní zvěst z českých měst — lidé vesměs tamějším místním organizacím ODS vidí až do žaludku a za ta léta vědí, co její podíl na moci znamená: těžbu veřejných rozpočtů v zájmu stranických sponzorů a klientů.

To vysvětluje debakly ODS v Liberci, v Ústí nad Labem, v Hradci Králové, v Karlových Varech, v Olomouci, ale třebas i relativně spektakulární nezdar v Brně, kde zdejší ODS nepomohla ani pro mnohé šokující snaha zamaskovat se za milou tváří kulturní producentky a občanské aktivistky Kamily Zlatuškové.

Naši spoluobčané v Praze jsou evidentně v chápání toho, co je ODS zač, o něco pomalejší; ale nabízí se i příkřejší výklad: zpackaná polistopadová transformace zkrátka vytvořila právě v Praze větší koncentraci příslušníků třídy lumpenburžoazie, kterou ODS reálně reprezentuje, a právě proto tam má takto silné zázemí. Tolik také k tomu, jak nerozumně nám tu volí takzvané „regiony“.

5. STAN a lidovci nyní mohou převzít iniciativu. Politicky na to ale bohužel spíše nemají

Vítězi letošních voleb jsou dvě strany, které obě rovněž patří k pravici, v jejich případě nepochybně k pravici demokratické, a pohybují se tu na ní nejblíže politickému středu: STAN a lidovci. V jejich triumfu jako by ožíval politický konflikt, který byl osou českého politického provozu po většinu devadesátých let — byl to konflikt o pojetí demokracie mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem.

Zatímco ODS ze sebe klausovskou tradici mafiánského kapitalismu nikdy nevymyla, STAN i lidovci — zejména ve své současné podobě pod vedením Jana Grolicha — navazují na tradici liberálního odporu proti opoziční smlouvě a snahu klást důraz na participativní podobu demokracie oživované co nejpestřejší strukturou emancipačních občanských organizací. Právě dlouhý stín opoziční smlouvy ale nyní může způsobit, a nejspíše také způsobí, že nevyužijí dost možná historické příležitosti, která se před nimi otevírá.

Nejhorší věc, kterou opoziční smlouva v české politické kultuře způsobila, spočívá totiž v tom, že do ideově založené politické praxe po listopadu 1989 vnesla prvek bezcharakterní lačnosti po moci. ČSSD poloviny devadesátých let byla mimořádně úctyhodnou levicově demokratickou stranou plnou skvělých osobností se zkušenostmi z disentu, z exilu, přicházejících z rodin s bohatou sociálnědemokratickou tradicí sahající do meziválečné éry. Nepřipadalo pro ně v úvahu uzavírat koalice s ODS ani na komunální úrovni: strana si pěstovala sebevědomí principiální alternativy, která chtěla přehodnotit polistopadovou transformaci a zásadně změnit kurs celé společnosti.

To se zlomilo bezprecedentně oportunistickým manévrem Miloše Zemana, který se svým úhlavním protivníkem Václavem Klausem uzavřel v roce 1998 nemravnou dohodu o dělbě moci — opoziční smlouvu, jejímž reálným cílem bylo zamezit tehdy ještě možné rozsáhlejší revizi skandálních a zcela nelegitimních majetkových transakcí během privatizace; politicky sledovala také cíl eliminovat vliv Václava Havla a jeho stoupenců na obsah exekutivní politiky. Zásadním vedlejším důsledkem ovšem bylo, že to v ČSSD otevřelo stavidla uzavírání bezprincipiálních koalic na nižších úrovních s ODS, jejichž smyslem nebylo nic jiného než dělba prebend a „kořisti“.

Tou dobou se začalo říkat, že do ČSSD vstupují lidé, na něž v ODS nezbylo místo. Není žádná náhoda, že vzor sociálnědemokratického prospěchářství Michal Hašek do ČSSD vstoupil právě v roce 1998, tedy v roce uzavření opoziční smlouvy. V konečném důsledku právě transformace charakteru ČSSD po vzniku opoziční smlouvy vedla k jejímu postupnému úpadku a zhroucení.

S mírnou nadsázkou řečeno, od opoziční smlouvy existují v české komunální politice pouze dvě strany: strana těch, kdož „kradou“, a strana těch, kdož „nekradou“. Přitom „krást“ zde neznamená prvoplánovou korupci charakteristickou právě ještě pro devadesátá a nultá léta, i když ani ta jistě není zcela vymýcená.

Znamená to zkrátka výkon správy věcí veřejných v prospěchářském zájmu osobním a v zájmu klientských struktur často tvořených různými investory a developery: přesně to, co vždy bylo a nadále je prapodstatou komunální politiky ODS prakticky ve všech místech v republice, byť i v ní se vzácné výjimky samozřejmě najdou, jako třebas v Litoměřicích.

ČSSD na tuto sněť, která ji rozežrala zevnitř, doplatila svou existencí, protože zatímco v případě ODS se takovýto marasmus v určité míře snáz odpouští, neboť se v zásadě nikdy netajila tím, že je v principu stranou prospěchářských sobců, v případě ČSSD, která se vždy rétoricky hlásila k obraně zájmů lidí práce, to bylo zkrátka neomluvitelné. Co Zeman zradou s Klausem začal, to Hamáček analogickou zradou s Babišem dokončil. I proto tu nyní nemáme žádnou relevantní levici.

Výklad imploze ČSSD v důsledku politické pakultury nastolené opoziční smlouvou byl na tomto místě podstatný proto, že STAN jako vcelku unikátní český politický fenomén vznikal právě do značné míry jako hnutí nezávislých starostů, zcela znechucených duopolem ODS a ČSSD, který se na komunální a krajské úrovni začal čím dál tím více etablovat jako dvě frakce jediné strany: „těch, kdož kradou“.

Starostové vznikající z různých nezávislých kandidátek v tomto opravdu často navazovali na prapůvodní étos Občanského fóra z roku 1989 a jeho vizi služby veřejnému zájmu, mnozí se pokoušeli v komunální politice k ČSSD a ODS nastolit občanskou alternativu. Když si přečtete reportáž Zuzany Vlasaté o tom, jak a proč zvítězila ve středočeském městě tamější Změna pro Kolín současného předsedy STAN Víta Rakušana, dostanete vcelku přesný obrázek, z jakých — v zásadě ušlechtilých — pohnutek se celé starostenské hnutí rodilo.

Jenomže samozřejmě v celostátní politice, která je mnohem komplexnější nežli politika komunální, bylo mnohem obtížnější najít srozumitelný ideologický základ. Navíc v čím dál pokřivenějším prostředí veřejné komunikace, kterou tu ve stupňující se míře deformovala nejprve neoliberální ideologie a posléze zájmy oligarchů a amerických technologických korporací.

Proto se Starostové — a z obdobných důvodů ani lidovci — sami prozatím nepropracovali k politické koncepci, která by nabízela principiální alternativu jak ke krajně pravicovému populismu Babiše a jeho přívažků, tak k plytké a dnes již zcela nevěrohodné rétorice o obraně demokracie, kterou se tu nadále pokouší zaštiťovat ODS. Ačkoli i ona sama je pro demokracii ve stupňující se míře hrozbou.

Předpokládalo by to dvě věci: za prvé ochotu nahlédnout pravé příčiny, jež vedly k porážce Fialova kabinetu, na němž se ostatně obě strany mátožně podílely. Fialova vláda prohrála s nemehly, jež nám dnes vládnou, lapidárně řečeno, jednak kvůli neochotě provádět řádově sociálnější politiku, než jakou — z ryze populistických důvodů — provádí kabinet Babišův, a jednak kvůli neochotě utkat se se zájmy oligarchie a korporací, jimž by bylo nutné vzít na financování takovéto politiky prostředky. Za druhé by bylo nutné se s takto formulovanou politickou koncepcí, která přitom sama o sobě není ani za mák levicová a reálně by byla jen prostým přiblížením české fiskální politiky západoevropskému standardu, vymezit se nejen proti Babišově vládě, ale také proti ODS.

Lidé ve městech podle všeho vnímají realitu přesněji než političtí představitelé STAN a lidovců. Svým hlasováním odmítli nejen vládní strany, ale i ODS. Pokud by lidovci a STAN měli charakter sebevědomých dobře organizovaných politických stran, přirozeným instinktem, který by se v nich nyní projevil, by bylo všude, kde je to jen možné, uzavírat koalice jak bez ANO tak bez ODS.

Jenomže právě nesnesitelná lehkost, s jakou lidovci i STAN po volbách budou nejspíše vplouvat do rozličných koalic s ODS, ba i s ANO, což už se začalo dít, poodhalí patrně v dost nepěkných barvách, co od nich bude možné čekat v politice celostátní. Obáváme se, že — bohužel — ne příliš mnoho. I jejich vnitřní politickou kulturu bohužel stále mrzačí dlouhý stín opoziční smlouvy, proti níž ve svých lepších časech dokázala politická tendence, k níž tu obě strany patří, účinně mobilizovat.

6. Nastolení principiální politické alternativy nejspíše čeká na vzkříšení levice: tu je ale třeba organizovat, nejen mobilizovat

Jedním z nejsmutnějších povolebních obrázků je pohled na brněnské Zelené, kteří slaví historický zisk přes devět procent a šest mandátů v pětapadesátičlenném zastupitelstvu, jako by se jednalo o „vítězství“, a vzápětí defilují na společném snímku vznikající brněnské Národní fronty „všech proti ANO“. Ukazuje to žalostný propad sebevědomí i politické kultury, kdy se manifestovaná ochota účastnit se nadměrečné městské vlády, v níž nebudou jejich hlasy potřeba k většině, předřazuje stanovení programových a personálních podmínek účasti na výkonu moci.

Právě Zelení v Brně při všech svých tak bohatých zkušenostech by měli trvat na tom, že do žádné koalice s ODS na brněnské radnici nevstoupí, pokud to není nezbytně nutné k tomu, aby se zamezilo podílu krajní pravice na moci, což v tomto případě samozřejmě není. Jaký je to vzkaz brněnským voličům, kteří pro Zelené hlasovali právě s nadějí na změnu, když jejich představitelé teď tak snadno předvádějí ochotu dělat doslova a do písmene páté kolo u vozu?

Není to jen dlouhý stín opoziční smlouvy, i když i on tu svým podílem na destrukci elementární politické kultury jistě roli hraje. Podepisuje se na tom podobně nakažlivá sněť prorůstající českou komunální politikou, kterou je ideologie „přitomismu“. Její podstatou je nepříliš sofistikované zdůvodňování osobního oportunismu: Musíme být „při tom“, protože když nebudeme „při tom“, bude se rozhodovat bez nás.

Vyplývá to ze strachu, který je dílem pochopitelný: že tu v opozici nejsou politické síly zkrátka vidět, nemají možnost do ničeho zasáhnout a během čtyř let nějak své postavení změnit. Míní se, že naopak sebemenší podíl na vládnutí umožní předvést se lidem v dobrém světle, a to povede k nárůstu podpory.

Strategie, která snad může být úspěšná v menších městech a městských čtvrtích, kde se takříkajíc „všichni znají“, na úrovni větších — v principu anonymních — volebních celků naráží na fatální limity. Tam vstupuje do úvah úplně jiný efekt, podobný hodnocení vlád na celostátní úrovni: selhali, protože byli přece při tom, když se tu prováděli odéesácké — či jiné — špinavosti.

Staví nás to před otázku všech otázek: co má být podstatou politické práce. Správná odpověď na ni umožňuje ukázat v zásadě jedinou cestu, která se tu dnes nabízí k obnově skutečně silné a věrohodné demokratické levice.

V daném kontextu přitom stojí za to poznamenat, že tatáž metoda by mohla vést i k podstatnému posílení Zelených, zejména ve městech, jako je Brno, pokud by k tomu vydat se po ní nalezli odvahu. Je to cesta dobře popsaná v příbězích vzestupu různých progresivních sociálněpolitických hnutí.

Zde je na místě poznamenat, že jedním z nejabsurdnějších motivů předvolební kampaně byly snahy různých kandidátů a kandidátek dovolávat se inspirace newyorským starostou Zohranem Mamdanim, případně se k němu dokonce připodobňovat. Je to jeden z dalších tragických neduhů současné české politické praxe. Spočívá v iluzi, že nedostatek obsahu lze překrýt vynikajícím marketingem. Limity tohoto přístupu ostatně začnou brzo dohánět i mimořádně sympaticky působícího lidoveckého předsedu, pokud se vbrzku jasně programově nevyhraní.

Mamdaniho okouzlující „marketing“ je v realitě jen zlomkem jeho newyorského „zázraku“. Stal se reprezentantem hnutí tisícovek aktivistů pracujících permanentně, nejen před volbami, na tvorbě politické struktury, která si klade za cíl zásadně zlepšit podmínky života lidí v New Yorku. Je to tatáž struktura, která předtím zrodila Alexandrii Ocasiovou-Cortezovou.

A Mamdani se reprezentantem hnutí newyorských demokratických socialistů nestal na základě úvahy nějakých marketérů. Ale prostě proto, že v rámci dané struktury sám dlouhodobě působil a přesvědčivě vystupoval.

Jeho mimořádný talent spontánně vynikl mezi tisícovkami podobných aktivistů a oni si ho proto vybrali jako svého reprezentanta. Nikdy by ho nenapadlo radovat se z toho, že se bude moci symbolicky podílet na moci vykonávané jeho principiálními politickými protivníky.

Samozřejmě jako platnou námitku tu lze uvést, že v USA má participativní občanský aktivismus řádově větší tradici, hlubší kořeny, a zejména v místech jako New York celkově silnější zázemí než u nás. Ale nikam nás to neposune.

Je pohodlným alibismem tvrdit, že „u nás to nejde“. Ve skutečnosti je namístě přemýšlet o tom, jak analogické struktury u nás budovat. Může k tomu vést dlouhá a perná cesta; ale je to jediná cesta mířící k opravdovému a trvalému zlepšení veřejných poměrů.

Je prakticky k ničemu získat mocenskou funkci, pokud za sebou nemáte soustavně působící organizační strukturu, o kterou se můžete opřít při jejím výkonu. Právě organizování takovýchto struktur, jež nesou moc samy o sobě a výkon veřejných funkcí berou jen jako jednu z cest jejího uplatňování, je podstatou politické práce — tedy přinejmenším takové, která se vykonává s emancipační motivací.

Ve spojení s komunálními volbami se k tvorbě takovýchto trvanlivých organizačních struktur přímo nabízí možnost využití institutu místních referend. A je tragickým obrazem současného stavu české politické veřejnosti, že tentokrát skvělého nástroje využívali především zmanipulovaní odpůrci větrných elektráren. Krajní pravice tu leckde úspěšně obsazuje prostor občanského radikalismu, nerozumně vyklizený občanskou společností.

Prachmizerný český zákon o místních referendech sice obsahuje diskriminační klauzuli ve vztahu k účasti, v jejímž důsledku je velmi složité dosáhnout ve větších městech závazného výsledku. Je tu ale jedna možnost, o jejíž politické využitelnosti zatím myslím nikdo nepřemýšlel: vyvolat několik referend souběžně. Mohlo by to jak usnadnit sběr podpisů, tak i spontánně zvýšit účast.

Vezměme si ještě jednou příklad Brna: pokud by si tu Zelení postavili podmínku, že s ODS do koalice prostě nepůjdou, jak si ji ostatně svého času zásadově stanovila dnešní europoslankyně Markéta Gregorová, čímž položila základ své následné politické dráhy, a za čtyři roky vyvolali referenda proti nejobludnějším záměrům brněnské ODS — typu přesunu nádraží, dukovanského horkovodu, lanovky přes Svratku a bůhví čemu všemu, co by se tu v následujících čtyřech letech ještě vynořilo, možná by mohli slavit opravdické vítězství.

Je to metoda, kterou za čtyři roky může samozřejmě v jiných městech aplikovat jakákoli emancipační síla pokoušející se v daném místě zapustit politické kořeny. Nepochybně půjde najít způsob, jak do místních referend vnést i čím dál naléhavější otázku dostupnějšího bydlení a forem využití veřejného prostoru.

Referenda jsou možností, jak organizovat lidi ve veřejném zájmu proti sobeckému kapitálu, dát jim zakusit moc a vytvářet struktury, které se mohou stát nositelkami trvalé politické organizační práce. Sám sběr podpisů přitom skýtá možnost vést autentickou politickou kampaň s obsahem. Příští příležitost tu bude už za čtyři roky.