Právě proběhlé komunální a senátní volby ukázaly nespokojenost voličů s vládou ANO nejen na celostátní, ale i na lokální úrovni. Po sečtení hlasů začali mnozí komentátoři mluvit o možnosti porazit ANO v nadcházejících krajských a sněmovních volbách a zamýšlet se, kdo by měl opozici vést a jak propojit jednotlivé strany. Příklad, že široká spolupráce může přinést volební úspěch, nabízí Ústí nad Labem, kde koalice Jedno Ústí získala přes 51 procent hlasů.

Samotné spojení za účelem porážky ANO ale nemůže být programem. Politika musí znovu získat to, co jí patří: vizi toho, kam směřujeme, a schopnost uvažovat v dlouhodobém horizontu. Někdo tomu říká generační výměna, já bych to ale spíš nazval změnou způsobu přemýšlení, protože s věkem to souvisí méně, než se zdá. I starší člověk může být pokrokový a dívat se dopředu.

Jako architekt vidím, že mnozí kolegové používají pro všechny projekty stejný stavební systém. Znají ho do detailu a vědí, že funguje, takže s ním dokážou projektovat rychleji a kvalitně. To ale neznamená, že neexistuje jiná technologie, která by fungovala stejně dobře nebo lépe, měla například menší uhlíkovou stopu a nabízela třeba i zdravější vnitřní prostředí. Proto jsem poměrně alergický na větu: „Dělám to dvacet let, tak vím, jak se to dělá.“ Zkušenost je neocenitelná, ale člověk se nestává zkušeným tím, že dvacet let opakuje stejnou věc, ale tím, že si klade otázku, zda neexistuje lepší cesta, a snaží se ji najít.

Právě tohle mi u mnoha politiků chybí. Brání svět, jak ho znali, protože si nedokážou představit, že by mohl vypadat jinak. Mnohá řešení, o nichž dnes slýcháme, pocházejí z devadesátých a nultých let, kdy se všechno měřilo tím, kolik investorů a pracovních míst se podaří přilákat. Svět se přitom neustále mění. Jen za posledních dvacet let se rozšířily sociální sítě, nastoupila umělá inteligence, stále výrazněji se projevuje klimatická změna a prohlubuje se rozdíl mezi chudými a bohatými. Z vyjádření některých politiků mám přesto pocit, jako by se dějiny měly zastavit.

Dobře je to vidět na ekonomických tématech. Vlády se předhánějí v tom, kdo víc sníží daně, a potom řeší, jak zmenšit schodek a podpořit velké firmy, aby se udržela zaměstnanost. Politici, podnikatelé a bankéři se přou o sazby, které se v průběhu let mění sem a tam o pár procentních bodů. Přitom se skoro nemluví o tom, jestli máme daně nastavené spravedlivě, jestli investujeme do odvětví, která obstojí i v budoucnu, nebo jestli mají lidé na periferiích dostupné základní služby.

Většinou se nakonec dozvíme, že je potřeba zeštíhlit stát, utáhnout opasky, omezit byrokracii a hájit naše zájmy proti „zlému“ Bruselu. To může znít dobře těm, kdo stát zrovna nepotřebují. Pro nemocné, seniory, rodiny s dětmi, pečující nebo lidi s hendikepem to ale znamená, že se jejich situace nezlepší.

Velká část veřejné debaty se mezitím točí kolem kulturních válek a osobních přestřelek. Pro fungování státu ani pro podobu státního rozpočtu přitom nejsou zdaleka tak zásadní, jak by se podle hlasitosti debaty mohlo zdát. Mnohem méně se bavíme o tom, jak chceme jako společnost žít za třicet nebo padesát let. Přitom otázek přibývá a navzájem spolu souvisejí. Sucho se nedá řešit bez ohledu na krajinu a zemědělství, ceny energií bez rozvoje obnovitelných zdrojů a stárnutí populace bez podpory těch, kdo se starají o své blízké. O mladých lidech, kteří vyrůstají ve světě plném informací, ale i nejistoty, se mluví ještě méně. A když už se o nich mluví, často to skončí u tvrzení, že „my jsme to zvládli a oni jsou jen změkčilí“.

Pak tu jsou politici, často i mladší, kteří svět kolem sebe možná chápou, ale využívají toho hlavně ve svůj prospěch. Pracují se strachem, dezinformacemi a frustrací lidí, kterým se opravdu nedaří. A když „klasičtí“ politici vidí, že jim to funguje, postupně se jim přibližují, místo aby se ptali, proč jim tolik lidí věří. I proto si nemyslím, že jde o věk. Jde o to, jak kdo přemýšlí.

S populismem a dezinformacemi si podle mě neporadíme tím, že budeme jen ukazovat, jak jsou nesmyslné. Musíme s lidmi mluvit o věcech, které je opravdu trápí, opírat se o data a umět vysvětlit, kam chceme jít. A musíme se věnovat i tématům, která v průzkumech zatím nejsou na předních místech, ale za pár let budou rozhodující.

Je třeba vymanit se z politiky devadesátých a nultých let a přestat spoléhat na velká řešení. Dlouho jsme stavěli na tom, že regiony podrží velký zaměstnavatel, energii zajistí několik velkých elektráren a sucho vyřeší velké nádrže. Jenže čím víc systém stojí na jediném řešení, tím hůř dopadne, když přestane fungovat. Tento způsob uvažování se v politice drží i proto, že se v ní dlouhá léta točí stejní lidé. Nejde o to, kolik jim je, ale o to, že mají sklon řešit nové problémy starými nástroji.

Proto je třeba otevírat nová témata a diskuse a přistupovat k nim v širších souvislostech a s vizí do budoucna. Jedno Ústí ukázalo, že spojit se lze. Pokud nás ale spojí jen to, proti komu stojíme, možná si od populistické politiky dáme pauzu zase jen na jedno volební období.